Slovensko září 2003 (poprvé na Muráňské planině)

Středa, 3. září 2003

Je časně ráno, přijíždím do Žiliny a přemýšlím, co dál. Počasí naprosto zklamalo. Zataženo, pršet začne co nevidět. Na Oravě, kam mám namířeno, to bude ještě horší. Jdu k poště, naproti níž visí elektronická tabule s informacemi o aktuální meteorologické situaci. Sever Slovenska zataženo, déšť, od třinácti set  metrů sníh. Jih polojasno, bez deště. Není o čem přemýšlet. Nejdříve pojedu na jih, potom se uvidí. Svoje putování začnu v Národním parku Muránska planina.

Pokračuji vlakem do Popradu a nestačím se divit. Informace v Žilině byly přesné. Roháče jsou pod sněhem, Vysoké Tatry, samozřejmě, také. Sníh až ke Smokovcům. Ani se tomu nechce věřit, před čtrnácti dny jsme tu chodili v krátkých rukávech. Komplikace, kterou jsem vůbec nepředpokládal. Mám v plánu Roháče navštívit, ale bude vůbec možné vyjít na hřebeny bez zimní výstroje? Nechávám to plavat a nastupuji do autobusu směr Revúca. Projíždím známými místy. Hranovnica, Vernár. Cikáni u silnice letos nenabízejí houby, ale brusinky. Jinak se tu nezměnilo nic. Nad Telgártem jasno. Majestátná Kráľova hoľa doširoka ozářená sluncem, viditelnost jako v zimě.

Dál to už neznám, ještě nikdy jsem tu nebyl. Sjíždíme z Prednej Hory do Muráně a naskýtá se fantastický pohled. Od vápencového bradla Cigánka se odrážejí sluneční paprsky. Celé údolí je zalité sluncem. Hezčí přivítání jsem si nemohl představit.

Moje první kroky míří do hospody na muránském náměstí. Vzpomněl jsem si na článek v časopise Treking o putování tímto národním parkem a na tvrzení autora článku, že nebyl na Muráni ten, kdo neochutnal místní specialitu – plněné buchty. Prý je dostal právě v hospodě na náměstí. Jenže byl zřejmě v jiné hospodě, tady je nemají. Dopíjím kávu, po probdělé noci je vynikajícím životabudičem, a mířím do Informačního střediska národního parku. Zvenčí domek na spadnutí, ale kvalita nabízených služeb prvotřídní. Pohlednice, průvodci, k dispozici je internet. Ověřuji, zda je možné bivakovat na Veľké lúce, kde je podle mapy tábořiště. Ještě razítko do mého ´wanderbuchu´ a začínám stoupat směrem ke zřícenině hradu Muráň. Pět set padesát výškových metrů a sedmdesát minut chůze.
Informační tabule na hradě popisují historii hradu a další souvislosti. Mně, analfabetovi co se historie týče, to však nic neříká a raději obcházím všechna vyhlídková místa. Překrásný pohled na Stolické vrchy a k Revúci. Na hradním nádvoří kvetou ocúny. Už ani nevím, kdy jsem je naposledy viděl. Cestou z hradu se zastavuji v chatě Zámok. Ženu v bufetu žádám o razítko a znovu sonduji poměry na Veľké lúce. Potají doufám, že mi doporučí k táboření nějaké lepší místo. Nedoporučila, ale dozvěděl jsem se, že chata je otevřena do pozdního večera, a že mohu klidně přijít na kávu. Nezbylo nic jiného, než si jít tábořiště prohlédnout.

Veľká lúka má ve svém názvu skutečně přiléhavý přívlastek, za války sloužila jako polní letiště. Podle mapy mělo být tábořiště hned na pokraji, ale nic, co by jen trochu připomínalo místo k táboření, tu nevidím. Mířím proto k samotám na druhém konci louky. Naproti přijíždí asi pětiletý špunt na kole a hned se dává do řeči. Od minuty by mohl dělat průvodce, zná to tu jako svoje boty, ale o tábořišti neví nic. Po chvilce vidím přicházet skupinku čtyř mladých lidí. Vysokoškoláci z Čech, stejně jako já pátrají po tábořišti. Říkají, že nemá smysl chodit k samotám. Je tam hřebčín a tábořit se tam nedá. Vracíme se na místo, kde jsem již jednou hledal, ale nic kromě ohniště nenasvědčuje tomu, že tu někdo někdy přenocoval. Po chvilce nás řidič kolemjedoucího terénního vozu ujišťuje, že tábořištěm je prostor, na kterém stojíme. Zklamání, takhle jsme si to nepředstavovali. Žádný úkryt před případným deštěm, místo naprosto otevřené ze všech stran, voda daleko. Studenti se rozhodli pokračovat na Nižnou Kľakovou, kde je podle mapy útulna. Já se pomalu smiřuji s tím, že budu nocovat pod hvězdami. Cesta s nimi by mi narušila itinerář, který mám na prohlídku Muránské planiny připravený a který se mi jeví jako nejvýhodnější.

Do večera zbývá dost času. Znovu mířím na druhý konec Veľké lúky. Scházím do Muránské Huty a kolem NPR Šiance se vracím zpět k chatě Zámok. Nakukuji do puklinové Vesselényiho jeskyně, ovšem slovo jeskyně mi v tomto případě připadá nadnesené.

Dát si ještě kávu nebo jít rovnou spát? Nakonec přece jen znovu otevírám dveře chaty. S ženou je tu i její manžel. Nejsou to však majitelé, jak jsem se domníval, ale hosté. V té chvíli jsem dostal dobrý nápad. Zeptal jsem se na možnost noclehu na chatě. V chatě samotné prý ne, to pouze po předchozí domluvě s majitelem, ale na prosklené terase chaty se prý vyspat mohu. Byl jsem nesmírně rád, na tu louku se mi opravdu nechtělo.

Povídali jsme do noci. Dozvěděl jsem se, že jsou  to dobří známí majitele chaty a pomáhají mu jako obsluhující personál. Chata je bez elektřiny, voda se sem musí nosit. Je to jediná chata v národním parku. Její poloha je však natolik exkluzivní, že vyvažuje všechny uvedené nedostatky. Manželé Muránskou planinu dobře znali a dali mi pár dobrých rad pro další putování.

Čtvrtek, 4. září 2003

Spal jsem jako zabitý. I když byla venku zima a dírami po chybějících skleněných tabulích na verandu profukoval vítr, ve spacáku bylo příjemně.

Na dnešní den mám naplánovanou dlouhou okružní cestu kolem Muránské planiny. Opět procházím okrajem Veľké lúky a pokračuji směrem k hájovně Maretkiná. Mapa říká, že asi půl kilometru před hájenkou je odbočka na Poľudnicu, ale manželé mě upozornili na chybu v mapě. Odbočka je prý přímo u hájovny. A je tomu tak, odbočku mi ukázali i lesní dělníci. Podivné je značení k vyhlídce. Z cesty není vůbec vidět, začíná asi až po padesáti metrech, ale k vyhlídce mne nakonec přivádí. Poľudnica je strmá vápencová skála, odkud je krásný pohled na bradlo Cigánka, do Suchého dolu a do Revúcké kotliny. Celé místo je součástí stejnojmenné národní přírodní rezervace. Pořizuji fotografie a vracím se zpět na cestu. Mým dalším ´záchytným bodem‘ je Studňa. Znovu využívám doporučení manželů a neodbočuji doprava, kudy vede značená cesta. Pokračuji v přímém směrem k horským loukám, kde se údajně volně pasou koně. Louky jsou skutečně nádherné, ale kůň tu není ani jeden. Až později se od domorodců dovídám, že jsou na jiné pastvině nedaleko odtud.

Na Studňu je to podle mapy kousek, ale skutečnost je jiná. Zjišťuji v mapě další a další chyby. Cesta evidentně vede jinak, než je zakreslena. Jít po neznačených cestách se zde prostě nemusí vyplatit. Teprve po dlouhé době se napojuji na červeně značenou cestu, s vědomím, že jsem už za Studňou. Nemíním se tam však vracet. Ľadová jama bude teď na konci letošního horkého léta stejně bez ledu a vyvěračku si prohlédnu příště. Pokračuji směrem na Nižnou Kľakovou a hlídám si odbočku k další vyhlídce. Ta je vyznačena dobře, nelze ji minout. Další z překrásných rozhledů, Hrdzavá dolina jako na dlani.

Na Nižné Kľakové se setkávám se skupinou studentů ze včerejšího dne. Ačkoliv je poledne, ještě stále ´nezvedli kotvy‘. Trochu nepochopitelné pro mne. Dávám se s nimi do řeči a ptám se jich, jaký byl nocleh. Trochu zbytečná otázka. V překrásném srubu, ve složení ´dva a dva‘…

Začíná se kazit počasí. Zatáhlo se, pršet začne každou chvíli. Nemíním se však nějak omezovat v další cestě. V chatě Zámok mám zajištěn nocleh na terase a existuje i možnost případného usušení mokrého oblečení u krbu v chatě. Mám v úmyslu prohlédnout si NPR Stožky, sedlo Burda a do Muráně se vrátit Hrdzavou dolinou. Protože mi dochází voda, volím žlutě značenou cestu směrem na Skalnú bránu. Po půl kilometru chůze bych měl narazit na studánku. Nenarazil, ale také jsem ji moc nehledal.

Skalná brána je přírodní útvar, ze kterého je úžasný pohled na Malou i Velkou Stožku. Setkávám se tu s trojicí mladých Čechů. Krátká výměna informací‚‘odkud a kam‘, říkají, že u samot pod Stožkami je vody dostatek.

Scházím k samotám, stále se nemohu nabažit pohledu na Malou Stožku. Kdysi bylo možné vystoupit nahoru, z důvodu ochrany přírody však byla značená cesta zrušena. Musím se tedy spokojit s pohledy z povzdálí. Prohlížím mapu a rozhoduji se kudy dál. Přímo značenou cestou do sedla Burda nebo si cestu prodloužit po silnici mezi Stožkami k hájovně Pätina a až poté do sedla? S nadějí, že toho uvidím víc. Volím druhou variantu a je to špatně. Ze zvolené trasy není vidět prakticky nic, cesta stále vede lesem a je bez rozhledů. Nevadí. To, že z turistické mapy nelze vyčíst všechno, je poučením pro příště. A s tím souvisí i další zkušenost, velmi zásadní. Věc, kterou já, pohříchu, nedělám. Vyplatí se před návštěvou neznámých míst přečíst si nějakého průvodce. Člověk pak má jistotu, že nevynechá nic zajímavého.

Do sedla Burda přicházím již za vydatného deště. Mrzí mne to, za pěkného počasí bych se určitě mohl těšit z pěkných výhledů. Teď je viditelnost silně omezena nízkou oblačností. Na Nižnou Kľakovou se chci vrátit červeně značenou turistickou cestou, která nese název Rudná magistrála. Rád bych hned dál, ale rozumnější je chvilku se před deštěm schovat na pokraji lesa. Půlhodina a déšť přechází v občasné přeháňky. Mohu pokračovat. Jedním z průseků lesa se opět otevírá pohled na Stožky, je to fascinující. Navíc se při přechodném vyjasnění objevily na severním horizontu kopce, které dotvářejí nádhernou scenérii. Nejsem schopen je okamžitě identifikovat. Je pravděpodobné, že se jedná o hřeben Nízkých Tater.

Cesta začíná klesat. Po chvilce mi to začíná být divné, vždyť rozcestí Siváková, kudy musím projít, je téměř 1200 metrů nad mořem. Uvědomuji si, že jsem již delší dobu neviděl značku. Beru mapu a je jasné, že se musím vrátit. Jsem zvědavý, zda se moje pozornost snížila pozorováním překrásné krajiny natolik, že jsem odbočku přehlédl nebo zda v tom bylo něco jiného. Ale fatální chyba značkaře, takové je zjištění. Odbočka z cesty na lesní pěšinu, ovšem čtvercová značka jednoznačně velí pokračovat v přímém směru. Přitom v opačném směru z lesa šipka je. Nic se neděje, ovšem je nutné začít hlídat čas. Nechci stoupat z Muráně na hrad za tmy. Kousek před Sivákovou další vyhlídka, tentokrát k jihu. Oblačnost však znovu omezuje rozhled.

Čtvrthodina a jsem opět na Nižné Kľakové. Prší a louka na mne působí opuštěným a smutným dojmem. Vinu však nese pouze počasí. Vždyť je to nádherné místo. Louka je poseta ocúny, absolutní ticho.Rychle sestupuji Hrdzavou dolinou k Muráni. Mám pocit, že značená cesta nebyla zvolena příliš šťastně. Jsem přesvědčen o tom, že z neznačené lesní silnice, která rovněž vede dolů (a na kterou se později značený chodník napojuje), by bylo určitě vidět mnohem více. Tady je to zase ´jen‘ cesta lesem a bez výhledů (lesy pokrývají více než osmdesát procent plochy národního parku a většina z nich je původních). Taková ovšem Muránská planina je. Cesta lesem od vyhlídky k vyhlídce, od louky k louce. S čím se však nemohu smířit je jakási kusost informací nebo spíše poznatků, které nabízejí značené cesty. Z toho, co zde existuje, co zde ´je‘, vidím naprosté minimum. Příkladem může být právě Hrdzavá dolina, další z chráněných území tohoto parku. Skalní věž Túreň zahlédnu jen mezi stromy, jinak vidět není. Až z ústí doliny a to už je příliš daleko. Je tu také spousta krasových útvarů: skalní okna, skalní most. Ty není vidět vůbec. Flora a fauna jsou v Hrdzavé dolině unikátní (nejnižší výskyt kosodřeviny na Slovensku, lýkovec slovenský, zdejší endemit a další), avšak běžný návštěvník z toho vidí jen minimum. Což v případě flory a fauny lze pochopit, ochrana přírody je na prvním místě a stejně jako u nás není ještě tolik zažita a respektována běžnými návštěvníky. Myslím si však, že by nebylo až tak těžké alespoň částečně zpřístupnit některá další zajímavá místa. Je to problém celkového pojetí ochrany přírody. A nemohu zcela souhlasit s tím, jak je vnímán zde. A nakonec nejen zde.

Ve spodní části doliny vede silnice kolem Hrdzavého potoka, který tu vytváří kaňon. Četné peřeje a malé vodopády, krásné a pro oko malebné. V tomto národním parku příliš vodních toků není. Ještě níže překračuji po malém můstku potok a vcházím na louku. Je to ono místo, odkud je vidět skalní věž Túreň. Otevírá se i pohled na Poľudnicu. Teprve teď se ukazuje její velkolepost. Snažím se nahoře rozpoznat vyhlídku, kde jsem dopoledne stál.To už se dostávám k okraji obce Muráň. Je tu pěkná informační tabule o historii národního parku, hned vedle leží symbolický základní kámen.

K hradu stoupám již za úplné tmy, zcela vyčerpaný. Jsem nesmírně rád, když otevírám dveře chaty Zámok. Dnešní den byl velice náročný. Bylo to dvanáct hodin chůze se značným převýšením. Délku prošlé trasy si netroufám odhadnout, ani ono převýšení. Není to důležité. Důležité je to, co jsem viděl a bylo to nádherné.

Čtvrtek však ještě není u konce. Při horkém čaji pokračuji ve včerejším rozhovoru s mými hostiteli. Sděluji jim své poznatky, upřesňuji některé informace, které jsem od nich dostal. Rozhoduji se, že pozměním plán mého putování po Slovensku a na zůstanu ještě další den.

Pátek, 5. září 2003

Jsem ještě plný dojmů ze včerejšího dne. Dopoledne jsem strávil s mými hostiteli a snažil se vyzvědět další zajímavosti o národním parku. Do vsi jsem se vypravil pozdě, bylo skoro poledne. Nejdříve jsem navštívil ´I-čko´ a vyhledal spojení pro zítřejší přesun do Plešivce. K autobusové zastávce jsem přišel deset minut před odjezdem autobusu. Jak jsem však hned zjistil, nevešel jsem se do časového intervalu, který je zde běžně tolerován oproti údajům v jízdním řádu. Autobus do Tisovce byl pryč, další jede až ve tři. A to už je skutečně pozdě. Co dál? V bufetu se mi bude přemýšlet lépe.

Bezvadný nápad, mají tu plněné buchty. Ochutnávám marmeládovou. Za devět slovenských korun maxibuchta. A chutná výborně.

Přemýšlím a dospívám k názoru, že jediná možnost je dojít na konec vsi a zkusit stopnout nějaké auto. Podařilo se. Mladý řidič mne vysazuje přímo u ústí Martinovy doliny, kde začíná značená cesta na horskou louku s krásným jménem Voniaca.

Procházím pod viaduktem, trochu mne zaráží, kde se tu vzal, k jakému účelu tu byl postaven. Později dostávám vysvětlení. Je to součást nedokončené železniční tratě z Tisovce do Revúce (ve starších mapách je torzo tratě dokonce zakresleno). Nedaleko je prý i tunel. Technické památky mne celkem zajímají, slibuji si, že další podrobnosti později zjistím.

Stoupání Martinovou dolinou má trochu jiný charakter než trasy včerejšího dne. Cesta místy vede v bezprostřední blízkosti vápencových skal, les není tak hustý a tak lze občas spatřit i jejich vrcholky. Je tu spousta neodklizených padlých stromů, jejich překonávání mne stojí spoustu času. Po letošním létě jsou vyschlé všechny prameny, snad jenom jeden je s notnou dávkou trpělivosti použitelný.

Proč jsem si zvolil ze spousty dalších možností právě tuto cestu? Opět reference z časopisu Treking. Martinova dolina je součástí NPR Šarkanica. A Voniaca je prý rozhledové místo první kategorie. Jsem zvědav, musím tam už každou chvilku být.

Skutečnost nevyžaduje komentáře, je to tak. Překrásná vápencová bradla, stráně jsou porostlé nádhernými dříny. Červená barva jejich plodů mimořádně osvěžuje celkový barevný vjem. Daleký rozhled k západu a jihozápadu. I když není viditelnost ideální, je to skvělé. Vydržel bych tu sedět i hodiny. Kamkoliv se člověk podívá, všude hory. Překrásná země.

Skutečně bych tu seděl déle, ale z Tisovce mi jede už jediný autobus a chci ho bez problémů stihnout. Cestou dolů se ještě zastavuji na jedné z luk. Ocúnová louka, jinak se to tu přece nemůže jmenovat. Ještě bohatší lokalita těchto podzimních květin než na Nižné Kľakové, moje fotografie mi musí dát za pravdu.

Do Tisovce je to už jenom kousek. Dominantou městečka je velký vápencový lom. Příliš narušuje ráz krajiny i města samotného. Tento neestetický vjem je částečně kompenzován pohledem na protější svahy Hradové, národní přírodní rezervace, kterou si z časových důvodů už nemohu prohlédnout. Alespoň se stihnu navečeřet, po několika dnech normální strava. Autobus jede přesně. Je to dálkový spoj a u těch je většinou jízdní řád respektován.

Naposledy stoupám k hradu. Nechci být sentimentální, ale moc se mi odtud chtít nebude. Na chatě noví návštěvníci. Jsou to místní lidé, další známí majitele chaty. Jeden z nich dobrovolný strážce parku, je opravdu o čem si s ním povídat. Všichni jsou velice příjemní a nenuceně se baví. I já, člověk nepříliš společenský, mám velmi dobrý pocit z této sešlosti.

Sobota, 6. září 2003

Je nutné nezaspat, spojení na jih je v sobotu velmi problematické. (Například trať z Muráně do Plešivce o víkendu neprovozuje vůbec). Ale hosté jsou vzhůru dříve než já. Na některých jsou ještě patrny stopy včerejší zábavy. Jsou hluční tak, že další spánek nepřichází v úvahu. Jakmile vidí, že jsem vzhůru, dávají se do řeči. Moc mi nevěří, když tvrdím, že jsem se vyspal dobře a že mi nebyla zima. Nabízejí mi všechno, co ve svých zásobách mají. Opětuji alespoň čokoládou. Ještě chvíli si s nimi povídám, ale je nutné se rozloučit. Naposledy se rozhlížím po okolí chaty a na rozloučenou dostávám dárek. Poprvé v životě vidím datla černého.

Autobus do Revúce je poloprázdný. Neustále se ohlížím zpět k Muráni. Z celé Planiny vyzařuje klid a majestátnost. Je to velmi příjemný pocit. Nedokážu vyjádřit proč a ani se o to nějak nesnažím.

Po hodině a půl jízdy vystupuji v Plešivci. Ptám se na možnost ubytování. První odpověď je skeptická, ubytovna u nádraží byla prý zrušena a nic jiného tu není. Moc tomu nevěřím a ptám se jiného člověka. Doporučí mi ubytování v soukromí. Není sice úplně levné, ale po několika dnech bez dostatečné hygieny mi nic jiného nezbývá. Osprchuji se, převléknu a zamířím směrem ke Gombasecké jeskyni. V nedaleké, mnohem větší a určitě i atraktivnější jeskyni Domica jsem už kdysi byl, v Gombaseku ještě ne.

Jeskyně je ale pro dnešek už zavřená. Je po sezóně a provádí se jen čtyřikrát denně a to pouze tehdy, sejde-li se skupina alespoň pěti návštěvníků. Poslední prohlídka začala před půlhodinou. Přitom stále přijíždí auta s lidmi, kteří si chtějí jeskyni prohlédnout. Zklamaně však odjíždějí. Nerozumím tomu, alespoň o víkendu by to mohlo být jiné. Asi už vydělali dost a peníze nepotřebují.

Okolí Gombasecké jeskyně je jedním z mála míst v Národním parku Slovenský kras, kde vidím nějaké informační tabule. Nepořídila je však správa parku, ale Správa slovenských jeskyní. A tyto dvě instituce spolu nemají nic společného. Je to vůbec divný park. Zahrnuje (podle toho, co je zakresleno v mapě) tři enklávy: Koniarskou planinu (její část), Plešiveckou planinu a Silickou planinu včetně Zádielské doliny. Turistická podpora prakticky žádná. Návštěvník nemá možnost v terénu získat žádné informace. Poraď si, jak umíš. Turistického průvodce jsem neviděl, pouze fotografickou publikaci. O ochraně přírody, která je zde na nejnižší úrovni, co jsem kdy viděl, budu ještě mluvit.

Co dál? Nabízí se možnost alespoň trochu poznat Silickou planinu. Jsem na jejím úpatí, tak proč se po ní neprojít? Mám zhruba šest hodin do setmění. Beru mapu a rychle plánuji trasu. Přímo nad Gombaseckou jeskyní stoupám k Závoznej priepasti. Tak se to místo jmenuje. Podle mapy dvě menší puklinové propasti, veřejnosti nepřístupné, kolem kterých bych měl projít. Jenže těch ´děr´ je tu více. Která je která, to si můžu jen domýšlet. Informace pro turisty žádné. Třeba by pak mohlo někoho napadnout propasti prozkoumávat, kdo ví.

Silická ľadnica. To už je mnohem zajímavější. Značená odbočka, na místě schody až k ústí jeskyně. Informační tabule opravdu jen s nejzákladnějšími údaji a s důrazným upozorněním o zákazu vstupu mimo vytýčený prostor. Z mapy se dovídám, že jde o národní přírodní památku, která je spolu s dalšími lokalitami v okolí zařazena do Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jeskynní propast, která je přes jeden kilometr dlouhá a sto deset metrů hluboká, v jejíž spodní části se trvale udržuje led, je nejníže položenou ledovou jeskyní na Slovensku. Podzemním systémem Čierného potoka je propojena s Gombaseckou jeskyní. Jak později zjistím, daleko nejzajímavější místo dnešního dne.

Pokračuji dál. Na lesní cestě zaparkované auto s naloženými terénními motocykly. Za chvíli se prohánějí lesem. Tento problém se vyskytl i u nás, například v Jizerských horách. Tady to ale nejspíš nikomu nevadí. Na okraji Silice, vsi, podle které je planina pojmenována, obracím směr. Procházím slepým údolím, které má podivný název Červená skala. Ale nějaká skála tu prý je. A u ní ponor všech vod, které údolím protékají. Může to být zajímavé. Ale nemohu si z časových důvodů dovolit toto místo hledat. Navíc tu po letošním extrémně suchém létu ani žádný tok nevidím. Doprovodný text mapy také upozorňuje na to, že údolím prochází trasa plynovodu. A je to vidět. Rekultivace určitě neproběhla tak, jak by se na národní park slušelo.

Přicházím k Silické Brezové. Jdu nad kravínem. Ze statku, který je dobrých tři sta metrů vzdálen, vybíhají dva psi. Nejsou líní za mnou běžet takovou dálku. Mám docela strach. Nikde nikdo, kdo by je mohl odvolat. Posléze vychází ze dveří žena. I na tu vzdálenost je vidět, že pochybné inteligence. Něco na psy volá, ti ji však naprosto ignorují. Když přiběhnou blíže, vidím, že to nejsou němečtí ovčáci, jak se zdálo. Beru do ruky kámen a udržuji je v dostatečné vzdálenosti. Po chvilce to vzdávají a běží zpět. Oddychl jsem si.

Kdyby jel ze Silické Brezové autobus do Plešivce a já do něj nasedl a odjel, bylo by to to nejlepší, co bych v té chvíli mohl udělat. Další cesta neměla smysl. Nic, co by skutečně stálo za vidění. A to jsem člověk, který by i v severočeské hnědouhelné pánvi našel něco pěkného. Nereálné časové údaje na rozcestnících. Chodím rychle, ale tady nestíhám. Hrozí, že půjdu v závěru cesty lesem za tmy. A baterku nemám. Navíc jsem sešel ze značené cesty. Snažím se jít podle mapy, ale nedaří se mi to. Značky jsem posléze objevil, ale vymýšlím, jak si trasu zkrátit. Neznačené cesty, které jsou v mapě zakresleny, v terénu neexistují. Konec. Půjdu do Plešivce po silnici. Nic lepšího už vymyslet nelze.

Šest asfaltových kilometrů. Po obou stranách cesty jeden obsypaný ořech vedle druhého. Škoda, že nejsou plody zralé. Nad Plešivcem vybočuji ze silnice na louku. Je odtud překrásný pohled do údolí řeky Slané, na všechny tři planiny, které tu jsou. V zapadajícím slunci pořizuji fotografie. Patří mezi nejpovedenější z celé cesty po Slovensku. A je to jakási satisfakce za nepříliš vydařený konec cesty.

Před usnutím ještě píšu poznámky z dnešního dne a poznamenávám si, co jsem vyfotografoval. S domácími moc řečí není. A vůbec. Tento kraj je podivný. Necítím se tu dobře. Silická planina jako taková mne zklamala. Tento subjektivní pocit jde dost daleko, jsem přesvědčen, že vícekrát sem jezdit nemusím. Je to naštěstí jen pocit onoho okamžiku. Určitě jsem nevybral trasu, která by nabízela to nejhezčí, co na planině je. A po návratu domů stačilo přečíst kapitolu o CHKO Slovenský kras v knize Miloslava Nevrlého Nejkrásnější sbírka a vše hodnotím jinak.

Neděle, 7. září 2003

První prohlídka v Gombasecké jeskyni začíná v půl desáté. V osm musím vyjít, chci-li se do jeskyně podívat. Později to už nepřichází v úvahu, mám v plánu ještě obejít celou Plešiveckou planinu. U jeskyně je zase všechno jinak. První skupina turistů je již uvnitř. Turisté z Velké Británie. Těch se asi návštěvní doba netýká. Nebudu radši komentovat a ptám se pokladní, jak to udělat, abych si jeskyni prohlédl. Žádný jiný zájemce tu není, jsem sám. Pamatuje si mne ze včerejšího dne, kdy jsem ji svůj názor na návštěvní dobu sdělil. Slušně. Řekla, že vše vyřeší, ať chvilku počkám. Piji kávu v bufetu a jsem zvědav, jak vše dopadne. V krajním případě bych určitě preferoval cestu kolem planiny než čekání na prohlídku. Vyřešilo se. Přijelo několik Rakušanů, šel jsem do jeskyně s nimi. Průvodce neměl moc chuti dělat dvojí výklad, v němčině i ve slovenštině. Ale jeho němčina byla srovnatelná s mojí, takže nebylo ani nutné klást mu doplňující otázky. Prohlídka určitě stála za to. Hydrologické podmínky letošního suchého léta změnily interiér jeskyně. Tam, kde se normálně voda musí odčerpávat, aby bylo možné prohlídku realizovat, je sucho. Běžně zatopené sifony jsou bez vody. Je to zajímavé. Po ukončení prohlídky si ještě prohlížím vývěr Čierného potoka z jeskyně.

Přes Slavec se přesunuji pod Plešiveckou planinu. Vesnice tu mají podobný ráz. Minimálně padesát procent obyvatel je cikánské národnosti. Nepořádek, uklizeno je pouze u domů, kde bydlí civilizovanější lidé. Kolem vesnic je spousta černých skládek. Mluvil jsem o tom, že ochrana přírody je tu na nejnižším stupni, co jsem kdy viděl. Sám si ale nedovedu představit, jakým způsobem, při tomto národnostním složení obyvatelstva, při nemalých sociálních problémech, apelovat právě na ochranu životního prostředí. Pro většinu zdejších obyvatel je to určitě dodnes neznámý pojem a o nutnosti přírodu chránit nejsou ani trochu přesvědčeni, nic je k tomu nemotivuje. Za těchto okolností neřešitelný problém.

Na Plešiveckou planinu je to tři sta výškových metrů. Strmý výstup. Na planině nejdříve krátký úsek lesem, po chvíli však cesta vede loukami, kde je spousta krasových útvarů. Závrty, jámy, propasti. K jedné, která je v bezprostřední blízkosti cesty, dokonce vede značená odbočka. Ovšem o tom, jak se propast jmenuje, se zase můžu jen dohadovat. Na místě samotném žádná tabulka, z mapy to nevyčtu. Porost planiny tvoří především listnaté lesy, na loukách trnkové a jalovcové keře. Krajina na mne působí zcela odlišně, než na pár kilometrů vzdálené planině Silické, kde jsem byl včera. Tam měla zcela monotónní charakter. Tady každá louka vypadá jinak. Jsem příjemně potěšen, tak nějak jsem si to tu představoval.

Přes rozcestí Farkašova samota a přes Veľký vrch, kde potkávám početnou skupinku Čechů, přicházím na místo, které je označeno na turistickém rozcestníku jako Gerlašská skala. Vzpomínám si, že podle mapy by měla být poblíž nějaká vyhlídka. Jdu bezmyšlenkovitě vyšlapanou cestou kolem tabule upozorňující na hranici národní přírodní rezervace. A skutečně vystupuji na skálu, odkud rozhled je. A to takový, že zůstávám stát se zatajeným dechem. Rozhledové místo nejvyšší kategorie. Nemám slov. Něco takového jsem už dlouho neviděl. Na severozápadě hradba Nízkých Tater s Kráľovou hoľou. Stolické vrchy: zrcadlový obraz toho, co jsem viděl z Muránského hradu. Na severu sněhem pokryté Vysoké Tatry, rozeznávám zasněžené Studené doliny. Čtyři sta metrů pode mnou je Rožňavská kotlina, do Rožňavy je odtud jen pár kilometrů. Vrcholy Slovenského rudohoří nemohu pojmenovat, tady moje znalosti končí. Nutno však podotknout, že orografický popis tohoto území je velmi složitý, Slovenské rudohoří má spoustu podcelků. Dochází mi, že jsem na místě, ze kterého lze přehlédnout napříč celé Slovensko. Na jihu vrcholky pohoří, které je zcela jistě v Maďarsku, Vysoké Tatry na severu tvoří hranici s Polskem. Sedím a pozoruji krajinu. Přišel jsem na poslední chvíli. Zatahuje se a po čtvrthodině už Nízké Tatry není vidět. Jdu dál. Nezapomenutelný zážitek.

Cestou zpět do Plešivce míjím opuštěné napáječky pro dobytek, ale vodní zdroje jsou téměř všechny vyschlé. V jednom místě však slyším kravské zvonce. Doprovází je štěkot psů, proto jdu raději dál.

Ačkoliv je sem vjezd zakázán, potkávám na této straně planiny mnoho aut. Lidé sem vyjíždějí na nedělní odpolední procházku. Na jedné z luk dokonce velkolepý piknik. Skupina lidí přijela terénním autem (bez SPZ), rozdělali oheň a opékají si maso. Kolem nich spousta odpadků…co dodat? Čím by asi oheň uhasili, kdyby došlo k nějakému problému? Všude suchá tráva a ani kapka vody. Nerozumím tomu. Ale o kousek dál pochopím. S hašením si tu nikdo hlavu neláme. O tom svědčí opuštěné, ještě doutnající ohniště.

Poslední úsek cesty vede po asfaltové silnici lesem, bez výhledů. Na začátku klesání však les končí a pohled se otevře. Učebnicový příklad geomorfologického utváření krajiny. Koniarska planina ohraničená údolím říčky Štítnik a údolím řeky Slané. Klesám po silnici do Plešivce. V jednom místě objevuji na skále u cesty nálepy kalcitu. Beru si několik kamínků na památku.

Na plešiveckém nádraží zjišťuji zítřejší spojení do Rožňavy a do Zádiela. Spojení je časově ideální, neměly by být problémy. Před usnutím opět dopisuji deník a popisy fotografií. Jsem po dnešku unavený, nachodil jsem dost kilometrů. A v hlavě se mi neustále vynořuje pohled z Gerlašské skály.

Pondělí, 8. září 2003

Přes Rožňavu, kolem zámku Krásná Hôrka a 3162 metrů dlouhým tunelem přijíždím do železniční zastávky Dvorníky – Zádiel.

Do Zádielské doliny je to jen kousek a je na ni impozantní pohled. Chůze dolinou je trochu zklamáním. Koruny stromů zakrývají veškeré výhledy, skály je vidět opravdu málo. Usuzuji, že bude nejlepší vystoupit odbočkou u Zádielské chaty nad kaňon a prohlédnout si jej celý shora.

Vystoupat nad soutěsku není tak náročné a hned se nabízí krátká odbočka k vyhlídce. Mapa mi říká, že je jediná po cestě nad soutěskou. Ale zvykl jsem si už tyto informace brát s rezervou. Uvidím.

Z místa na okraji skály je vidět celá dolina jako na dlani. Hluboká až tři sta metrů, dlouhá asi tři kilometry. V některých místech je u úpatí skal široká pouze deset metrů. Vápencové stěny, bizarní skalní útvary. Jedinečné, nenalézám další slova. Pohled by byl dokonalý, kdyby se přímo před ústím doliny netyčily komíny Turňanské cementárny.

Dále vede cesta po Zádielské planině a poněkud se vzdaluje od samotného kaňonu. Přecházím mohutný kamenný val. Je to zbytek nejstaršího pravěkého opevnění na Slovensku, Zádielského hradiska. Pak už jsem opět na samém okraji soutěsky. Obava, že jedinou vyhlídku do soutěsky mám už za sebou, byla lichá. Podél okraje skal vede spousta vyšlapaných chodníčků. Pohledy dolů jsou nepopsatelné, něco podobného jsem snad ještě neviděl. Snažím se pořídit fotografie, které by alespoň částečně tu velkolepost zachytily. Jsem ale tak vysoko, že do zorného pole objektivu se celá dolina nemůže vejít. Dělám co umím a uvidím, co z toho bude.

Ani nevím, jak dlouho jsem tu seděl. Musím však dál. Po několika krocích se zastavuji a bleskově vytahuji fotoaparát. Kudlanka nábožná, požírající vosičku. Ještě nikdy jsem ji neviděl v reálu. Teď ji mám dokonce možnost vyfotografovat. Úžasné.

Směřuji k Turňanskému hradu, který se tyčí na kopci přede mnou. Procházím další loukou, která je v mapě označena jako jedna z nejvýznamnějších floristických lokalit na Slovensku. Sluneční paprsky se odrážejí od bílých vápencových balvanů. Na pohlednicích, které jsem si v Rožňavě koupil, je toto místo vyfotografováno na jaře, kdy kvete koniklec slovenský. Kombinace bílého vápence a modrofialové barvy konikleců je nenapodobitelná. Už jenom pro tuto skutečnost sem musím na jaře přijet. Je to tu fantastické. Ve spárách vápencových kamenů rostou netřesky. Po chvíli zase rychle lovím fotoaparát. Ještěrka zelená. V zapadajícím slunci je oslněna, jinak by mne musela už dávno spatřit. Daří se mi ji vyfotografovat a mám další cenný snímek.

Turňanský hrad je neudržovaná ruina. Dovnitř se lze dostat pouze přes rozbořené hradby, jiný vchod se mi nepodařilo najít. Nic zajímavého nevidím, jdu zpět a mířím dolů do Turně nad Bodvou. V jedné z hospod si objednávám kávu. Po chvíli ke mně přisedá jeden z hostů a oslovuje mě čistou češtinou. Pochází z tohoto kraje, ale dlouho bydlel v Čechách. Po krátkém rozhovoru se s ním loučím, ukazuje mi ještě cestu na nádraží. Těch pár prohozených vět však odbouralo pocit samoty, který tady na jihu mám. Odjíždím. Ve tmě ještě zahlédnu siluetu hradu.

Jsem plný dojmů. Jedno však vím jistě. Až v dubnu rozkvete na Muránské planině šafrán a na zádielských loukách koniklec, přijedu zas.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.