Slovensko, duben 2004. I.

Muránska planina, chata Zámok

Muránska planina, chata Zámok

Je časně ráno. Přijíždím do Žiliny a přemýšlím co dál…

Stejně začínalo mé loňské podzimní putování po Slovensku a stejnými slovy jsem o něm začal i vyprávět. Vše se teď opakuje. S tím rozdílem, že je duben, velikonoční týden a počasí jako v katastrofickém filmu.

Jen naprostý šílenec by se za takových okolností vydal na cesty. Lije jako z konve. Sebemenší náznak, že by to v příštích dnech mohlo vypadat jinak. Směrem na východ je všechno ještě horší. V Popradu deseticentimetrová vrstva nového sněhu. Mokrého, ve kterém se ani chodit nedá…

Je těžké nepodlehnout náladě, která slotu ruku v ruce provází. Rozum mne přemlouvá k návratu. Zkušenost mi však připomíná, že počasí na severním a jižním Slovensku se může diametrálně lišit. Nasedám do autobusu směřujícího na jih a riskuji přitom zbytečnou cestu. Ale vyšlo to. Jižní svahy Slovenského rudohoří jsou bez souvislé sněhové pokrývky, v Rožňavě je sluneční jarní den.

Zajišťuji si nocleh, dnes se mi nechce  spát venku. Večer sedím a pozoruji okolní krajinu. Vynořují se mi vzpomínky na podzimní pobyt. Na cestu po Silické planině a tvrzení, že sem už vícekrát jezdit nemusím. Dívám se na ni, vzdálena je jen pár kilometrů. A v duchu se jí omlouvám. Určitě není taková, jakou jsem ji poznal během jediného podzimního dne.

Největším magnetem pro mé oči je však Plešivecká planina s Gerlašskou skalou. Nezapomenutelný pohled z ní, pamatuji si každý detail…

Večer usínám s přáním, aby se počasí ustálilo a v příštích dnech ukázalo svoji přívětivější tvář.

Čtvrtek 8. dubna 2004

Zádielska planina

Vstávám ještě za tmy. Nicneříkající pohled z okna, v noci muselo pršet. Netroufám si odhadovat, jak bude dál.

Musím si pospíšit, zmeškáním autobusu do Zádiela bych si přivodil problémy. Plán dnešního dne je sice jednoduchý, ale přísně vymezený časem. Zádielskou dolinu a planinu chci projít po stejné trase jako na podzim. A večer se přesunout do Muráně.

Až v květnu rozkvete na zádielských loukách koniklec, přijedu zas.

Takto romanticky a pateticky zároveň mé podzimní vyprávění  končilo. Leč jarní návštěvu jsem mínil smrtelně vážně. Přál bych si vidět zádielské louky pokryté kvetoucím koniklecem. Jenže je začátek dubna. Zima skončila jen kalendářně, stačí se podívat na okolní kopce. A to, jestli už koniklec pokvete, je ve hvězdách. Nebude celá cesta z tohoto pohledu zbytečná? S tou variantou počítám, vůbec není nereálná.

Vyčasilo se a do Zádielské doliny vstupuji s prvními slunečními paprsky. Ty však dopadají jen na vrcholky skal. Na dně kaňonu je pořádná zima, teplotní inverzi vnímám s každým krokem. Přestože táhnu plný batoh a stále stoupám, ne a ne se zahřát.

Obraz doliny je zcela jiný než na podzim. Blatnica je rozvodněná, na svém toku vytváří překrásné scenérie. Stromy jsou holé, skalní stěny je možné přehlédnout od úpatí až k vrcholům. Za pár týdnů vyraší nové listí a pohledy se zcela uzavřou. Přece jen nějaká pozitiva moje předčasná návštěva má. Cestou fotografuji kvetoucí rostliny, které se sem tam objevují. Běžná květena, chráněné druhy jsem zatím neobjevil.

U Zádielské chaty snídám. Během chvilky mám prokřehlé ruce, rtuť teploměru je nepochybně pod nulou. Lépe pokračovat dál a odpočinout si až na louce nad kaňonem, kam svítí slunce. Přecházím po dřevěné lávce potok a jen zázrakem nekončím v jeho vodách. Při troše soustředění bych musel vidět námrazu na dřevěných prknech, po které jsem doslova přeletěl na druhý břeh. Musím zapnout všechny smysly, jinak by moje cesta mohla skončit ještě dříve, než začala.

První vyhlídka. Ranní mlha zahaluje vše, v podstatě není nač se dívat. Půjdu směrem k závěru doliny a znovu se vrátím, až se mlžný závoj rozplyne.

Stoupám lesem a později loukou k jinému vyhlídkovému místu, na které jsem se v září nedostal. Orientováno je severním směrem a nabízí pohled do protáhlého závěru doliny. Očima bloudím po krajině a vtom mé periferní vidění registruje odlišný barevný vjem. V okamžiku mi dochází, co to mohlo být. Přece modrofialovou barvu opadané loňské listí nemá! Je to tak. Koniklec slovenský, v plné své nádheře. A nejeden. O kus dál jsou desítky, možná stovky těchto rostlin. Některé už rozkvetlé, jiným se květy teprve rozvíjejí.

Zádielska dolina

Zádielska dolina

Koniklec slovenský (Pulsatilla slavica)

Koniklec slovenský (Pulsatilla slavica)

Vnímám něco, co pořádně nedovedu popsat. Nesmírný pocit štěstí. Nepřijel jsem marně, přijel jsem dokonce včas.

Pomalu se vracím. Kolem kaňonu se přesunuji na Zádielskou planinu. Jestliže je koniklec tady, musí být i tam, kde jsou naprosto ideální mikroklimatické podmínky.

Cestou objevuji nová vyhlídková místa. Neměl jsem o jejich existenci tušení. Vše se snažím zachytit fotoaparátem. Ale ta radost je jaksi podružná, je zastíněna každým kvetoucím koniklecem. Jsou všude. Přímo na cestě i na skalách, na nepřístupných místech, kde jim nikdo nemůže ublížit.

A všechna ta nádhera je jen odvarem toho, co nacházím na planině. Už ne stovky, ale tisíce rostlin. Bílý vápencový podklad vytváří barevný kontrast lahodící oku. Bojím se udělat krok, abych na některý exemplář nestoupl a nezničil ho.

Objevuji další chráněnou rostlinu, hlaváček jarní. Fotografuji a ani jsem nepostřehl, že se od západu valí černá mračna. Stačím ještě schovat fotoaparát, přetáhnout pláštěnku přes batoh a je to tu. První jarní bouřka. Kroupy, na krok není vidět. Po půlhodině je sice po všem, ale zůstal mokrý vápenec. A po něm mne čeká sestup do sedla pod Turňanským hradem. Krajně nepříjemná záležitost. Neznám podrážku, která by na mokrém vápenci neklouzala.

Na nádraží v Turni nad Bodvou se dostávám včas. Kupuji lístek do Muráně. Po mnoha letech zas vidím klasickou jízdenku: hnědou kartičku s cílem cesty všelijakým, jenom ne takovým, který by se shodoval s místem, kam skutečně jedu. Je to bezesporu rarita, musím si ji schovat.

Dvě hodiny jízdy a vystupuji na muráňském nádraží. Stoupám známou cestou k hradu. K chatě Zámok přicházím za úplné tmy. Vítají mne Ivan s Věrou, moji bratislavští známí, se kterými jsem tu v září strávil pár pěkných večerů. Podařilo se mi s nimi navázat kontakt a domluvit se na opětovném setkání. A to je teď tady.

Jsem opět na Muránské planině a jsem šťastný.

Pátek 9. dubna 2004

Okolo Planiny

Často jsem se v noci probouzel, byla zima. Můj spací pytel, kterému výrobce deklaruje komfort do –2°C, už nebral. Jak jsem posléze zjistil, bylo pět stupňů pod nulou. Teplota na terase, kde nocuji, tatáž. Velkou výhodou byl dlouhý stůl, na kterém jsem ležel. Ideální karimatka, na zemi by bylo mnohem hůř.

Velký pátek je na Slovensku dnem pracovního klidu. Brzy po ráno přijíždí majitel chaty, kterého znám zatím jen z doslechu. ´Ujo Laco´. Tak mu říkají jeho známí, tak ho představují i na internetu. Asi sedmdesátiletý pán, na svůj věk čilý a hbitý. Jsem však už na odchodu. Moji známí mne pouze představí, pohovoříme spolu až večer.

Nápad mám velkolepý. Přejít celou Planinu, dojít na Fabovu hoľu, která je nejvyšším místem národního parku a zase zpět. Na podzim jsem se díky obcházení Národní přírodní rezervace Stožky dostal jen do sedla Burda a musel se vracet. Dnes chci jít nejkratší cestou, bez zbytečného zdržování.

Moje první kroky charakterizuje veliká netrpělivost. Koniklec časově vyšel bez chyby. Ale jak to bude se šafránem? Pospíchám na Veľkú lúku. Zdálky vyhlížím, ale nic. Jen loňská tráva. Ani náznak fialového zabarvení. Ale při detailní prohlídce porostu objevuji stovky ještě nerozkvetlých kalichů. To je tedy on! Šafrán Heuffelův.

U hájovny Maretkiná povinná odbočka na Poľudnicu. Je to vápencové bradlo rozervané žlaby a roklinami, s dalekým výhledem do kraje. Tady ještě leží souvislá sněhová pokrývka,  ale ze sněhu si už proklestila cestu spousta šafránových výhonků, které co nevidět rozkvetou. Jen těžko hledat slova, která by výstižně popsala scenérii, kterou mám před očima.

Pokračuji na Studňu. Během dalšího úseku cesty jsem nucen srovnat do reálu plán dnešní trasy. Na co v létě bohatě stačí třičtvrtěhodinka, na to dnes nestačí dvě hodiny. Vyčerpávající chůze ve sněhu, do kterého místy zapadávám až po pás. A to přitom využívám skutečnosti, že cestou nedávno někdo šel a já mohu klást nohy do prošlapaných stop. Odhaduji, že na další etapu cesty mezi Studňou a Nižnou Kľakovou budu potřebovat hodiny čtyři.

Krásné jsou louky pod Kľakom a.ještě krásnější jsou v zasněžené podobě. A když z toho sněhu vyrůstají šafrány, tady již rozkvetlé, stěží mohou být krásnější.

Muránska planina. Louky pod Kľakom

Muránska planina. Louky pod Kľakom

Moje spokojenost v tu chvíli nemůže být větší. Vždyť se mi splnila obě přání, pro která jsem na jaře přijel.

Kochám se tou nádherou, je tu ovšem problém. Sluneční paprsky odrážející se od sněhu do nechráněných očí. V krajním případě způsobují sněžnou slepotu, známou nemoc horolezců a polárníků. Sluneční brýle nenosím nikdy a začínám toho litovat. Už nevím, jak bych se měl dívat. Jedno oko mhouřím, druhé stíním dlaní. Víc udělat nemohu, obě zavřené být nemohou.

Cesta lesem je vysvobozením. Pro oči, nikoliv pro nohy. Úsek cesty v nadmořské výšce okolo třinácti set metrů přináší ještě hlubší závěje, tady nikým neprošlapané. Každý krok je obtížný, cesta se zdá být nekonečná.

Vyhlídka nad Nižnou Kľakovou. Je to satisfakce za veškeré trápení. Viditelnost umožňující pořízení pěkných fotografií. Je však třeba být opatrný při chůzi po zasněžené skalní hraně a nešlápnout do prázdna.

Vyhlídka nad Nižnou Kľakovou

Vyhlídka nad Nižnou Kľakovou

Nižná Kľaková. Na podzim louka plná ocúnů, teď se ze sněhu klubou šafrány. Úžasné v každé roční době. Zkoumám podrobněji turistickou útulňu. Mnoho turistů při cestě na Planinu plánuje nocleh právě tady. Odlehlé a romantické místo, nikým nerušené. Podle referencí místních lidí se z ní však stává fenomén i mimo okruh turistů. Je ideálním místem pro akce všeho druhu. (Jak později tvrdil Laco, neshořela a nespadla dosud jen díky tomu, že byla při svém uvedení do provozu vysvěcena).

Co dál? Jediné, co dnes ještě mohu stihnout, je výstup na Skalnú bránu, kamenný útvar s krásnou vyhlídkou na Stožky. Pod skálu jsem ještě došel bez problémů, ale dostat se na vyhlídku bylo již disciplinou adrenalinového sportu. Lézt ve sněhu po skále jen tak, bez jakéhokoliv jištění… Asi to není ten nejlepší nápad.

Malá Stožka ze Skalnej brány

Malá Stožka ze Skalnej brány

Výhled však za to stojí, něco zcela jiného, než na podzim. Kochám se pohledem a fotografuji. Čas však rychle ubíhá, je nutné se dát na zpáteční cestu. Po sestupu ze skály jsem klidnější, obavy nebyly rozhodně bezpředmětné.

Musím zpět na Nižnou Kľakovou a poté sejít Hrdzavou dolinou dolů do Muráně. To je naopak snazší, než jsem čekal. Sněhu tu není tolik jako nahoře na planině. Potkávám prvního člověka dnešního dne. Je to dobrovolný strážce parku. S jeho psem se dělím o pamlsky, kterými neustále doplňuji energii. O kus dál se tyčí skalní věž Túreň. Díky holým stromům je fotogenická a toho využívám, jak mohu. Zároveň monitoruji vyšlapané pěšinky vedoucí nahoru ke skále. Jejich znalost se může hodit. U základního kamene parku potkávám dalšího strážce. Společnou cestu do vsi si krátíme nezávazným hovorem.

Poludnica z Hrdzavej doliny

Poludnica z Hrdzavej doliny

Večer se koná povídání u krbu. Laco tu má hosty. Dceru, zetě, vnoučata a další příbuzné. Chvíli s nimi povídám, ale brzy jdu spát. Jsem unaven. A zítra mám v plánu zase dlouhý výlet.

Sobota 10. dubna 2004

Hradová

Ráno scházím do Muráně, potřebuji se přesunout autobusem do Tisovce. Chci se podívat na Hradovou. To je vrchol tyčící se nad městem, je součástí stejnojmenné národní přírodní rezervace. Předmětem ochrany jsou biocenózy s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Nasedám do mezinárodní autobusové linky Košice – Brno a jenom zírám. Za jedenáctikilometrovou cestu s batohem čtyřicet pět slovenských korun, dvacet pět za sebe a dvacet za batoh.  Připadá mi to nehorázné, ale co mohu dělat?

Výstup na Hradovou začíná serpentinami. Nevím, proč mi připomínají výstup na severočeský Lovoš. Vyvedou mne na skalní ostruhu, ze které je překrásný pohled na Tisovec a okolí. Těší mne, že se již dokáži orientovat. Ostrica, Šarkanica, sedlo Burda, Kľak. To je severní strana. Severovýchodní obzor uzavírá Tŕstie, táhlý hřeben, kolmo vybočující z masivu Planiny. Vychutnávám si pohled, je téměř letecký. Všechno ale hyzdí vápencový lom, psal jsem již o tom.

Další stoupání vede bukovým lesem na vrcholovou partii Hradové. Tady prý stával hrad. Nemohu si pomoci, ale zajímá mne to ze všeho nejméně. A když po chvilce uvidím zasněžený hřeben Nízkých Tater, jsou mi zbytky nějaké zříceniny ukradené.

Nízké Tatry jsou pro mne velkou neznámou. Nevím, proč stály tak dlouhou dobu mimo okruh mého zájmu. Zcela neoprávněně, je to překrásné pohoří. Z opomíjenosti pramení i moje neznalost. Neumím pojmenovat žádný z vrcholů, které vidím. Musím to napravit.

Hřebenová partie Hradové je jediným místem v národním parku, kde je cesta zajištěna řetězy. Zvyšuje to bezesporu její atraktivnost a potvrzuje se to. Po chvilce doháním skupinu maďarsky hovořících turistů. Jediní, které dnes potkám, s těmi si však moc nepopovídám.

Místem zvaným Kordove lúčky sestupuji do Tisovce. Rozhodl jsem se, že dalších 45,- SK neuvolním (zpět bych musel použít téže autobusové linky). Vystoupím na Voniacu, sejdu Martinovou dolinou a po silnici se vrátím do Muráně.

Převýšení větší než 600 metrů zvládám v relativně krátkém čase, ale mám toho až po krk. Nepřehlédl jsem ocúnovou louku. Tak jsem na podzim nazval místo, kde kvetlo neuvěřitelné množství ocúnů. Teď vypadá opuštěně.  Zato Voniaca, přesněji lokalita kolem lovecké chaty, to je šafránová zahrada. Jednoznačně nejbohatší lokalita v celém národním parku.

Šafránová zahrada na Tisoveckej Voniacej

Šafránová zahrada na Tisoveckej Voniacej

Znovu jsem nucen konstatovat, že je odtud fenomenální rozhled. Obzoru vévodí Klenovský Vepor. Jedna z nejvýraznějších krajinných dominant, jakou znám. Nezaměnitelný tvar, tajuplný. Tak na mne působí, protože jsem o jeho existenci donedávna prakticky nevěděl.

Sestup Martinovou dolinou. Popadaných stromů je sice ještě více než na podzim, ale daří se mi je bez problémů obcházet. Na samém začátku doliny mne zaujala vstupní skalní brána. Jak je možné, že jsem ji minule vůbec nezaregistroval? Jak jsem tak výrazný útvar mohl přehlédnout? Nechápu to.

Cesta po silnici není tak nezáživná. Pozorně vyhlížím místo, kde se do planiny zařezává údajně nejkrásnější dolina Muránské planiny, Javorníková. Ze silnice lze zahlédnout jen fragmenty doliny. I tak je jasné, že tvrzení o nejkrásnější dolině není výmyslem.

Na chatu se vracím brzy,  ale hosté již odešli. Dnes se barví velikonoční vajíčka, pečou se beránci. Lidé se zabývají vším, co k Velikonocím patří. Já běhám po Muránské planině, daleko od domova, a jsem přesvědčen, že letošní Velikonoce jsou jednoznačně ty nejhezčí, které jsem kdy prožil. Můj vztah k svátkům jara je ale nad rámec tohoto vyprávění.

Neděle 11. dubna 2004

Stolické vrchy

Nedělní ráno je přívětivé, ale to netrvá dlouho. Viditelnost se zhoršuje a postupně se zatahuje. Přesto se rozhoduji absolvovat túru do nejvyšší oblasti Stolických vrchů. Geomorfologicky nemají s Planinou nic společného. Leží i mimo národní park, jsou pouze v jeho ochranném pásmu. Jsou však neodmyslitelnou součástí tohoto kraje a ráno co ráno patří můj první pohled jim. Usuzuji, že musí platit i opak. Že z jejich vrcholů a úbočí musí být krásný pohled  směrem k Planině.

Probírám s Lacom podrobnosti a vyrážím. Z Veľké lúky do sedla Javorina vede lesní cesta, která nenabízí žádné výhledy. Snažím se tento úsek absolvovat co nejrychleji, tady nic mimořádného asi neuvidím. V sedle Javorina se dostávám do spodního okraje oblačného pásu a s dalšími výškovými metry se viditelnost rapidně zhoršuje. Předháním skupinku turistů, jejich přítomnost považuji za skutečnou raritu. Ze sedla Šumiacka priehyba není vidět skoro nic. Je tu ale úžasné ticho.  Pokračuji dále směrem k sedlu Severná lúka. Je tu již souvislá vrstva sněhu, zatím však chůze není problémem. Nerozhlížím se po okolí, nemá to smysl. Nic vidět není. Přemýšlím, kam až má cenu jít. Jak vysoko asi sahá oblačnost, zda neexistuje naděje vystoupit nad ni. Kroutím hlavou nad vlastní naivitou. Není přece mrazivý zimní den, oblačnost nemá inverzní charakter a tudíž ani ostré rozhraní.

A najednou rána do hlavy. Symbolická, zato pořádná. Už pěknou chvíli našlapuji do stop. Na tom by ale nebylo nic zvláštního, kdyby ty stopy nebyly medvědí. A čerstvé. To zvíře tu muselo projít jen několik okamžiků přede mnou. Přemýšlím, co dál. Vidět není nic, navíc se v mé blízkosti potuluje medvěd. Ne, dál nepůjdu.

Na chatu se mi však ještě nechce vracet. Po červené značce, která ovšem vede po silnici, klesám do Muránskej Huty. Chci si prohlédnout okolí Prednej Hory. Ze strání naproti léčebného ústavu musí být Planina také fotogenická. Jenže je to komplikovanější, než se na první pohled zdálo. Absolvovat tuto cestu by bylo časově nereálné.

U autobusové zastávky v Muránskej Hute fotografuji potok, vyvěrající z největší jeskyně na Planině, Bobačky. Vytváří tu asi osmimetrový vodopád, který jsem vloni nemohl spatřit. Bylo sucho a voda skoro žádná. Okrajem Národní přírodní rezervace Šiance se vracím k chatě. Ukazuji Lacovi fotografii medvědích stop a říkám, že jsem se raději vrátil. Z  výrazu jeho tváře však mohu vyčíst jakési zklamání. Dostávám dobře míněnou přednášku o medvědech, jejich chování, zvycích. A zbytečných obavách, které jsem měl. Ten medvěd o mně věděl mnohem dříve než já o něm a rozhodně si se mnou nechtěl povídat… Na Planině se ještě nevyskytl případ napadení člověka medvědem. Což sice nezaručuje zbytečnost obav, ale medvědi mají z člověka určitě větší strach než lidé z nich.  Poslední Lacovo tvrzení je ovšem zcela uklidňující: Při mém individuálním stylu turistiky je prý jen otázkou času, kdy budu moci pohlédnout některému z místních medvědů přímo do očí.

Pondělí 12. dubna 2004

Velikonoční pondělí

Dnes navečer odjíždím a neplánuji tudíž žádnou rozsáhlejší akci. Podívám se na hrad a zajdu ještě jednou na Poľudnicu. Na severním okraji zříceniny zůstávám stát jako opařený. Nad Planinou se tyčí zasněžený hřeben Kráľovej hole. Jen díky špatnému počasí jsem ji ještě z hradu neviděl. A ani jsem netušil, že vidět je. Kompozice Planiny a zasněžených Nízkých Tater mi vyráží dech, ten pohled dal krajině zcela nový rozměr.

Vzdušnou čarou je Poľudnica vzdálená asi osm set metrů, ovšem cesta trvá více než hodinu. Bloudím po skalní hraně, snažím se poznat co nejvíce. Jak se jmenuje ta skála naproti? Tatarka, mapa mi napovídá. Trochu zvláštní jméno, že by se Tataři dostali až sem? Nebudu spekulovat, dříve nebo později se k původu názvu dopátrám.

Jdu nazpět. Odpoledne přichází spousta návštěvníků a Laco nestíhá obsluhovat. Každý tu zná každého, každý si připíjí s každým. Dobrovolní strážci parku se vracejí z terénu a já nestačím vnímat další a další informace. Jeden ze strážců málem stoupl na zmiji. Tak brzy ji tu nikdy ještě neviděl (v takové nadmořské výšce!). A další a další zajímavosti.

Velikonoční pondělí na chatě Zámok

Velikonoční pondělí na chatě Zámok

Pomalu se balím a loučím se. Laco mi podává ruku a přátelsky říká, že turistů, jako jsem já, by mělo být víc. Potom by bolo dobre!

Překvapil mě. Měl jsem celou dobu jakýsi pocit nedůvěry z jeho strany, to teď odpadlo. Věnuji mu turistického průvodce Muránské planiny, který vyšel u nás, v Čechách. Jeho radost je veliká.

Odjíždím. S přáním brzkého návratu, s čerstvými zážitky, které si budu ještě dlouho v duchu promítat. Jsou nedílnou součástí každého mého putování a prožívám je stejně, jako putování samotné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.