Slovensko, duben 2004. II.

Šafrán Heuffelův (Crocus Heuffelianus)

Šafrán Heuffelův (Crocus Heuffelianus)

Miloslav Nevrlý ve své knize ´Nejkrásnější sbírka´ populárně-naučným způsobem vypráví o národních parcích a chráněných krajinných oblastech Čech, Moravy a Slovenska. Každému území dává v podtitulu ještě jeden název, který stručně vystihuje danou oblast. Muránskou planinu tak nazývá ´Krajem strmých srázů a zrádných jeskyní´.

Strmé srázy k Planině jednoznačně patří a o zrádnosti jeskyní ani trochu nepochybuji. Ale sám bych zvolil podtitul jiný: Země šafránu.

Na svých toulkách si všímám, jaké květiny jsou pro daný kraj charakteristické. Na základě toho bych si třeba dovolil tvrdit: Nejkrásnější hořce rostou na Oravě pod Babiou horou, nejhezčí náprstníky vídávám v Beskydech, louka s přívlastkem ‚upolínová‘ je, pokud vím, jenom na Jizerce, nejvznešenější bodláky jsem viděl na Malé Fatře a koniklec patří k Zádielské planině. A další a další. Výčet by zabral spoustu  místa.

Na Muránské planině, na zasněžených loukách pod Kľakom, jsem viděl šafrán Heuffelův, prorážel si cestu sněhovou dekou. Ke sněhu patří bílé květy, sněženka, bledule. Ale fialová? Když jsem pár dnů nato viděl ‘šafránovou zahradu‘ na Voniacej, připadala mi jako obraz z Říše Fantazie. Vybavilo se mi přirovnání ‘Je ho jako šafránu‘ a na rtech se mi objevil úsměv. V tomto kraji to, zaplaťpánbůh, neplatí.

Pátek, 23. dubna 2004

Návrat na Planinu

Je to pár dnů, co jsem se z Planiny vrátil a přijíždím zas. Považuji to svým způsobem za zázrak a jsem za něj vděčný.

Je páteční odpoledne. V Banské Bystrici nasedám do nejdražší autobusové linky světa, jak jsem nedávno nazval mezinárodní spoj Brno – Košice. Víc než cena jízdenky mne však fascinují zasněžené vrcholy Nízkých Tater.

Brezno, Tisovec, Muráň, už jen vystoupat pod hrad. Ale s batohem, ve kterém mám zásobu jídla na celý týden, je to složité. Je zapotřebí trénovat,  moje fyzická kondice určitě není tam, kde by být měla.

Muráň

Muráň

Chata je opuštěná, žádní hosté tu nejsou. Koho by také napadlo trávit v této roční době dovolenou, ještě k tomu tady nahoře, kde jaro stále zápasí se zimou. Chvíli tak a chvíli onak. Cítit je to zvláště navečer, kdy je tu o poznání chladněji než dole ve vsi.

Laco přijede zřejmě zítra ráno. Moje noclehárna, prosklená terasa, je otevřená. Hned po večeři zalézám do spacáku a ještě za světla usínám.

Sobota, 24. dubna 2004

Stolica:  Druhý pokus

Ráno čekám na Laca. Je však po osmé hodině a dosud nepřijel. Nedá se nic dělat, jestliže chci zvládnout dnešní cestu, musím jít. Uvidím se s ním později.

Mým cílem je hřeben Stolických vrchů. Trasa, jejíž část jsem chtěl před čtrnácti dny projít. Tehdy ještě ležel na Stolici sníh. Věřil jsem, že se dostanu alespoň pod vrchol, do sedla Severná lúka. Jenže medvědí stopy mne donutily vycouvat.

Dnes na Stolici žádný sníh nevidím, terén by měl být schůdný. A medvědí stopy mě už rozhodně nevrátí.

Ohlížím se směrem k Poľudnici. Podle vzhledu ranní oblohy nad bradlem se prý dá odhadnout vývoj počasí. Tak alespoň tvrdí místní.

Nad Poľudnicí je však černo, prognóza tedy mizerná. Uvidím, zda se potvrdí.

Přicházím na okraj Veľké lúky. Šafrány už odkvetly, zbyly jen uvadlé stvoly. Takový koloběh je v přírodě nastolen a nikdo s tím nic neudělá.

Naproti mi přijíždí koňský povoz a těsně přede mnou vozka koně obrací. Nabízí mi svezení. Jede na opačný konec louky, kde jsou koně ustájeni a kde bydlí pár rodin, které o ně pečují a cvičí je. Jsou to jediní stálí obyvatelé Planiny a nemají tu jednoduchý život. Nabídku ke svezení přijímám, i když bych pěšky šel rychleji. Povídáme především o koních a dovídám se spoustu zajímavých věcí.

Například dominujícím plemenem ve stádu už nejsou huculové, jak se stále píše v průvodcích, ale noričtí koně. Je to ještě mohutnější a silnější plemeno a jeden z nich právě táhne povoz. Je mladý a zapřažen je poprvé. Tomu odpovídá i styl naší jízdy. Překvapuje mne i panický strach, jaký prý mají koně z medvěda. Jakmile ho zavětří, jsou prý schopni se utrhnout ze řetězu, zbořit ohradu a rozutéci se po okolí.

Seskakuji z vozu, loučím se s vozkou a slibuji, že se na stádo přijdu podívat.

Ještě před příchodem do sedla Javorina se začíná naplňovat prognóza počasí a viditelnost se rapidně zhoršuje. Začíná pršet a další cesta nemá smysl. Obracím. Vracím se na chatu a přemýšlím, jak využít odpoledne.

Chata je otevřená, Laco je tu. Zdravím se s ním, ale v první chvíli mne v šeru chaty vůbec nepoznává. Až po chvilce mu dojde, kdo jsem. Je překvapen mým příjezdem, čekal mne o několik týdnů později. Povídáme si při kávě. Nabízí mi klíč od kůlny, kde si mohu nechávat věci, které není potřeba tahat s sebou. Klíč mu nechám na smluveném místě.

Povídání je to zajímavé, ale nechci propovídat celé odpoledne. Přestože prší a není vidět dále než na padesát metrů, vydávám se na náhradní cestu. Mířím na Studňu. Cestou, kterou jsem ještě nešel, sedlem mezi vrcholy Malého a Velkého Cigána. Je to krásná chůze lesem, kde mne špatná viditelnost mrzet nemusí. Deště chci využít k otestování nové výstroje. Stála mne veškeré úspory, avšak neměl být už závislý na rozmarech počasí.

Vyvěračka na Studni

Vyvěračka na Studni

Louka na Studni je bez sněhové pokrývky. Ještě před čtrnácti dny zasněžená byla, stačí však pár slunečních dnů a vše se změní k nepoznání. Zdejší rarita, Ľadová jama, je ovšem plná ledových krápníků a tak to zůstane dlouho do léta.

Sněhové podmínky jsou příznivé, nemusím se vracet stejnou cestou. Zelená značka, která končí až na nádraží v Červenej Skale, mne dovede nad Veľkú lúku, sejdu k hřebčínu a vrátím se pod hrad. Jenže není to tak jednoduché, jak se původně zdálo. Je třeba přejít hřeben, převyšující nadmořskou výšku 1300 metrů. A tady ještě sněhová pokrývka nezmizela. Na cestě vedoucí po severních svazích musím prošlapávat stopu. Nepříjemná a hlavně namáhavá záležitost. Naštěstí to netrvá dlouho a dostávám se na horské louky, kde až v těchto dnech rozkvétá šafrán. Znovu prožívám vzrušení, které jsem pociťoval před čtrnácti dny. Je to nepopsatelná krása. Všímám si také škrapů na loukách, které vypovídají o krasovém původu celé oblasti.

Aniž jsem to zaregistroval, přestalo pršet a mlha se začala rozpouštět. Výstroj se osvědčila, bunda s gore – texovou membránou je skutečně vynikající.

Sestupuji serpentinami k hřebčínu. Ani jsem netušil, jak brzy budu moci splnit vozkovo pozvání a prohlédnout si koně. Stačilo by zajít k ohradě, ve které volně pobíhají. Jenže zcela určitě bych se dostal do křížku s volně pobíhajícími psy, kteří to tu mají pod palcem. Nikoho z obyvatel nevidím a není divu. Dnes začíná mistrovství světa v ledním hokeji a v těchto chvílích hraje slovenské mužstvo svůj první zápas. Pokračuji proto dál k hradu. Nad Poľudnicou se obloha vyjasnila a to je příjemné zjištění. Bude-li zítra pěkně, pokusím se zdolat hřeben Stolických vrchů napotřetí.

Chata je navečer opuštěná, ale nijak to nevnímám. Na samotu jsem si zvykl a jsou chvíle, kdy mi doslova vyhovuje. Myslím, že jsem tak lépe schopen prožívat to, co mi příroda nabízí. Nevím, může to být také jen klamné zdání. Večeřím, píšu si poznámky, prohlížím pořízené fotografie a se soumrakem usínám.

Neděle, 25. dubna 2004

Stolica: Třetí pokus

Není nic krásnějšího než rána v horách a to dnešní se skutečně vydařilo. Nad jihozápadním obzorem je jasno a vše nasvědčuje tomu, že by cesta na Stolicu mohla vyjít. Takové prognózy jsou však v této chvíli ještě odvážné.

Přijíždí Laco a já z něj doluji informace o včerejších hokejových zápasech. Na dlouhé povídání však nemá ani jeden z nás čas, brzy se loučíme. Ptá se, kdy zas přijedu. Jenže to je otázka, na kterou mu odpovědět nedokážu.

Jdu známou cestou. Míjím podmáčenou louku, které jsem si všiml již včera. Cedule upozorňuje na skutečnost, že se jedná o přírodní rezervaci. V mapě však v tomto místě žádná vyznačena není.

Asi padesát metrů ode mne zahlédnu lišku. Mizí v houštině a já se vracím pohledem zpět do směru cesty. Ale mé periferní vidění cosi zaregistrovalo, vybavil se mi obraz sovy. Blázním? Vracím se pohledem zpět a nevěřím svým očím. Na větvi, přímo nad cestou, sedí sova. Nádherný exemplář sovy pálené. Mžourá očima, denní světlo jí evidentně nesvědčí. Obracím se zpět a rychle připravuji fotoaparát. Pomalinku se otáčím zpět, připraven udělat svůj životní záběr. Nestihl jsem však, uletěla. Přesto jsem viděl in natura živočicha, kterého jsem znal doposud jen ze zoologických zahrad. Zážitek na celý život.

Šumiacka priehyba. Místo s nádherným rozhledem. Přestože jsou vrcholky Nízkých Tater zahaleny oblačností, vyzařuje z nich majestátnost. Ne náhodou je Kráľova hoľa symbolem celého Slovenska, mnoho lidí přede mnou muselo cítit to, co pociťuji já. Pod horami bíle svítí chalupy osady Šumiac, která dala název i místu, kde právě stojím. Osadu znají dobře turisté. Je výchozím či konečným místem pro přechod hřebene Nízkých Tater.

Opatrně našlapuji, abych neničil šafrány. Vzhledem k nadmořské výšce teprve rozkvétají a tato louka je určitě jednou z nejbohatších lokalit v národním parku.

Dostávám se do sedla Severná lúka. Rozhled je omezený. Ovšem z  traverzu k chatě Janka se chvílemi otevře pohled k jihozápadu a poprvé se mohu podívat k Muránské planině. Je to úchvatné. Skutečně je to planina. Aby to člověk postřehl, musí se na ni dívat z vhodného místa. Potom opravdu vidí vápencovou kru, která své hrany strmě zvedá nad okolní krajinu. Rozervané okraje splynou do jedné linie a pouze na jižním konci je vidět samostatný prvek, vrch Strelnica oddělený Martinovou dolinou. Plochý reliéf zvlňují jen ty nejvyšší vrcholy, Fábova hoľa a Kľak. Sebelepší popis nemůže přiblížit realitu natolik, aby si člověk udělal konkrétní představu. Vydržel bych tu dlouho, ale je třeba pokračovat. Nevím, jaká překvapení na mne ještě čekají.

Slánské sedlo. Nedaleko za hřebenem pramení řeka Slaná. Protéká Slovenským krasem a končí až kdesi v Uherské nížině, jako přítok Tisy. V sedle začíná stoupání na vrchol Stolice. A začínají opět problémy, dosáhl jsem hranice sněhu. S přibývajícími výškovými metry je sněhová vrstva silnější a silnější, posléze se bořím až po pás. Přitom se při pohledu od chaty zdálo, že je vrchol bez sněhové pokrývky. V sedle Hárová značení uhýbá do lesa. Jdu od značky ke značce, od stromu ke stromu, cik cak. Úmorná je cesta na vrchol, ale krátce po poledni stojím u vrcholového kříže.

Turistické značení říká, že jsem 1477 metrů nad hladinou moře, na nejvyšším bodu Stolických vrchů a zároveň celého Slovenského rudohoří. Je to znát, teplota se blíží nule. Z nedaleké louky by byl za příznivých podmínek úžasný rozhled. Odhaduji, že dnes dohlédnu do vzdálenosti kolem třiceti kilometrů. Fotografovat však nelze, mlžný opar je příliš silný. Nejsem si vůbec jistý, kterým směrem se vlastně dívám. Tuším, že k jihovýchodu, směrem k Volovským vrchům, ale krk bych za to nedal. Nezbývá, než zařadit Stolicu na rozsáhlý seznam míst, kam se musím vrátit.

Sestupuji zpět do sedla Hárová. Mám dvě možnosti. Stejnou trasou se vrátit zpět, což se mi ani trochu nechce, nebo přejít hřeben Stolických vrchů, sestoupit do Revúce a vrátit se do Muráně autobusem. Časově jsem na tom dobře, proto se přikláním k druhé alternativě. Jak správně tuším, mnohem náročnější.

Cesta je totiž pokryta zmrzlým sněhem. Jedna noha se proboří až po stehno, ovšem ledová krusta ji omezuje v jakémkoliv pohybu. Druhou nohu krusta udrží. A stále totéž. Kdo tohle nevyzkoušel, nemůže vědět, jak taková chůze vypadá. Zoufalé, ale návrat už nepřichází v úvahu. Ke všemu se stále častěji objevují medvědí stopy. Takový terén musí být pro ně ideální. Hustý původní les s množstvím vývratů nabízí nespočet úkrytů. Návštěvníci, kteří sem v zimním období zavítají, by se jistě dali spočítat na prstech jedné ruky. Tady medvědům opravdu neschází nic.

Faltenov vrch, malý odpočinek. Tady sníh chybí, o to víc je tu však bahna. Netrvá to ale dlouho. Až na vrchol Kohúta zase sníh. Tím útrapy skončily. Prudký sestup, les končí. Všechno špatné je zapomenuto, protože odměna je fantastická. Úbočí Kohúta nabízí rozhled, o jakém se mi nesnilo. Není to dáno viditelností, ta je mizerná. Je to dáno šíří záběru. Tím, co všechno mohu spatřit.

Před sebou mám panorama Slovenského krasu. Rozeznávám Gerlašskou skalu na Plešivecké planině. Místo, ke kterému mám nanejvýš vřelý vztah. Spíše tuším než vidím Rožňavu a nad ní Volovské vrchy. Vysledovat mohu tok řeky Slané až k Plešivci.

Není to jediné překvapení, které mne na konci cesty čeká. Pod Malým Kohútom je vyhlídková skála, nasměrovaná k Muránské planině. Nevím, zda existuje místo, odkud je na ni hezčí pohled. Neskutečné je to, že se dívám přímo do ústí Hrdzavé doliny, na skalní věž Túreň. Stejně jako předchozí, ani tento pohled není možné zachytit fotoaparátem. Opar to neumožňuje. Vyvozuji stejný závěr jako na vrcholu Stolice. Musím přijít znovu.

Další sestup už nic mimořádného nenabídl. Pokud nebudu počítat velmi nebezpečnou cestu místem, kde se stahují polomy. Kmeny volně ležící v prudkém svahu. Kdyby se jediný z nich dal do pohybu, mohl by nastat velký problém.

Na autobus není potřeba čekat dlouho. Řidič ani nepožadoval poplatek za batoh. Po chvilce vystupuji v Muráni. Chvilku sedím v hospodě u kávy a sleduji hokej. Jsem spokojený. Ještě cesta nahoru a obvyklý rituál: večeře, psaní, spaní.

Pondělí, 26. dubna 2004

Trstie

Ráno jsem sestoupil do vsi. Chci zas ochutnat muránskou specialitu, plněné buchty. A mám štěstí. Dostávám nugátové, přímo z pece. Skutečně jsem si na nich pochutnal.

Do Tisovce musím jet mnohokrát vzpomínanou mezinárodní linkou a těch pětačtyřiceti korun je mi neuvěřitelně líto.

Do příjezdu autobusu zbývá chvilka času. Sedím na lavičce na muránském náměstí a sleduji dění. Těsně před osmou hodinou se před obecním úřadem shromáždila početná skupina místních obyvatel. Neměl jsem tušení, co se bude dít. Tipoval jsem výplatu sociálních dávek, ale nic takového. S úderem osmé byly všem rozdány pracovní pomůcky: košťata a lopaty. A šla se uklízet veřejná prostranství. Souvisí to s nedávným razantním snížením sociálních dávek. Nezaměstnaní si je musí navíc zasloužit veřejně prospěšnými pracemi. Nic jiného jim asi nezbývá.

Moje dnešní cesta směřuje na Tŕstie. Je to hřeben sledující zhruba spojnici Revúca – Tisovec. Podle turistického průvodce je na hřebeni několik míst, odkud je překrásný pohled na Planinu.

Značení je zpočátku špatné. Bez mapy by člověk vůbec nemohl z Tisovce vyjít. U posledních domků si uvědomuji, že nemám vodu. Vrátit se nebo spoléhat, že brzy narazím na nějaký pramen? Zkusím se zeptat muže, který jde proti mně. Češtinou s hanáckým přízvukem mi nejen vysvětluje, kde najdu pramen, ale přesně mi popisuje cestu i orientačně problematická místa. Bezvadné. Stoupám k rozcestí Pasiečky a světe div se! Potkávám prvního (a zároveň jediného) turistu za celou dobu mého pobytu. Říkám mu to. S humorem odpovídá, že Slováky už dávno přešla chuť chodit po horách.

Viditelnost je podobná jako včera. Dohlednost sice není nejmenší, ale opar znemožňuje fotografování. Krásný pohled je na Tisovec a okolí, vše opět hyzdí vápencový lom. Na Muránskou planinu je z této strany nezvyklý pohled. Není ukončena strmými vápencovými srázy. Je protkána mnoha dolinami. Můj pohled však nejvíce přitahuje dominanta kraje, Klenovský Vepor.

Pomalu vystupuji až na Tŕstie. Je to náhorní plošina. Těžko říci, kde je vlastně vrchol. Část této plošiny je podmáčena, připomíná mi šumavské slatě. Složení lesa je ale jiné. Tady převažují listnáče, naprosto chybí jeřáb, tak typický pro Šumavu. V jednom z průvodců jsem se dočetl, že se tu vyskytuje masožravá rosnatka okrouhlolistá, rostlina v šumavských slatích běžná.

Podívat se chci k chatě na Tŕstí, ke které by to nemělo být více jak kilometr. V mapě je označena jako turistická chata, na směrovkách jako útulňa. Ať je to co je to, doufat, že by zde mohl člověk přenocovat, je naivní. Těžko odhadnout jak dlouho tu nikdo nebyl.

Z louky u chaty se dívám přímo na Klenovský Vepor. Sice ne nejvyšší vrchol sousedních Veporských vrchů, ovšem tvarově tak nezaměnitelný, že je právem považován za dominantu celého kraje.

Při zpáteční cestě použiji červeně značenou turistickou trasu, která mne dovede až do Muráně. Těším se na vyhlídková místa, odkud jsou prý nejkrásnější pohledy na Muránskou planinu. První rozhledové místo je nad sedlem Korimovo, je odtud úžasný pohled na Stolické vrchy. Mám štěstí, jsou právě ozářeny sluncem. Vypadají tak mnohem přívětivěji, než včera.

Přes tři nevýrazné vrcholky s příléhavým jménem Tri chotáre se dostávám na okraj louky, která se svažuje hluboko do údolí, směrem k Muránskej Lehote. Místo se jmenuje Nemcová a snad ve všech informačních brožurách je možné objevit fotografii Muránské planiny, pořízenou právě z těchto míst. Není divu. Dokonalá kompozice Nízkých Tater, Planiny a dolin pod ní. Toho pohledu se nemohu nabažit. Jenže zachytit to na fotografii je opět problematické. Vzdušná vlhkost kazí, co může.

Sedím tu dlouho a pozoruji. Jako hluboké zářezy vyhlížejí Hrdzavá a Javorníková dolina. Bradlo Cigánka se jeví jako odštěp. Zapisuji si kontakt na majitelku nedaleké chaty a sestupuji loukou, později bukovým lesem do Muránskej Lehoty. Procházím vsí a všude mne pozorují zvědavé oči lidí. Sem asi mnoho turistů nezabloudí, co by tu také hledali. Pro zdejší vesnice je smutnou skutečností souběžná existence dvou světů. Vedle sebe tu stojí výstavní vily a domky z vepřovic, mnohé ve zdrcujícím stavu. Jak v nich mohou lidé vůbec žít? Je to neuvěřitelné. Pět dnů před vstupem do Unie a já tu vidím obrazy z třetího světa. Je mi z toho smutno.

V hospodě na muránském náměstí zas chvíli sleduji hokej a posléze stoupám k hradu. Nahoře jako vždy zima a dnes i silný vítr. Změní se počasí?

Úterý, 27. dubna 2004

Opět medvědům blíž

Celou noc zuřil silný vítr. Chvílemi to vypadalo, že skleněné tabulky mé terasy nemohou vydržet a brzy že je bude následovat také střecha. I v této hlučné noci jsem se však dokázal dostatečně vyspat. Tak, abych mohl brzy ráno vstát a pospíchat na autobus.

Do Červenej Skaly, rychlíkové zastávky na trati Banská Bystrica – Margecany, to není daleko. Autobus musí ovšem zdolat dva horské hřebeny a to trvá dlouho. V Červenej Skale je to dobře zařízeno. Ke každému autobusu existuje vlakový přípoj oběma směry a obráceně. Neuvěřitelná, ale fungující koordinace. Neznám paralelu v naší republice. S výpravčím u pokladny se nakonec shodnu, kam že to chci vlastně jet.

Trať kolem Hronu je překrásná. Řeka tvoří přirozenou hranici mezi Muránskou planinou a Nízkými Tatrami.

Kontroluji v mapě trasu vlaku. Severní část Planiny prakticky neznám, všechno je tu pro mne nové. Z vlaku by měla být vidět Zlatnická dolina, prý jedna z nejhezčích na Planině. Nic mimořádného jsem neobjevil, to však není směrodatné. Naprostá většina dolin je při pohledu zdáli maskována.

Vystupuji v Pohoreskej Maše. Musím projít podstatnou částí vsi a zadem kolem domků se vrátit téměř k místu, odkud jsem vyšel. Na jiném místě se Hron překročit nedá. Diretissima sjezdovkou mne vyvede k místu s překrásným rozhledem, jenže to už se z ranní jasné oblohy stala šeď. Ta halí celý hřeben Nízkých Tater a značně omezuje rozhledy. I tak je na co se dívat.

Čeká mne odbočka na Ginduru. Kopec nad sjezdovkou, jehož vrchol je v mapě i na rozcestníku označen jako vyhlídka. O této skutečnosti, od první chvíle, kdy jsem kopec spatřil, pochybuji. Právem.

Gindura

Gindura

Samotný výstup je stresovou záležitostí. Najít značku je opravdu umění. Cesta pak vede cik-cak přes polomy, hrůza. A nakonec vrcholová cedule a místo, odkud je mezi stromy vidět podstatně méně, než ze sjezdovky. Co nadělám, kdysi tu nádherný rozhled skutečně mohl být. Dnes už však výstup nemá pražádný smysl.

Vracím se zpět na hlavní trasu. Ta pokračuje loukami, kde je nutné bedlivě sledovat značky. Lesem, stále klikatě, od stromu ke stromu. Dolů a dolů. Když se podívám před sebe na hřeben, k sedlu Sitárovo, kudy musím projít, je mi jasné, co mne teď čeká.

Nemýlím se, výstup opravdu stojí za to. V sedle se rozhlížím a snažím se zorientovat, neuvědomuji si hned, kde se nacházím. Hádám, kde jsou Stožky a kam ústí dolina, která se otevírá přede mnou. Nechce se mi však vytahovat mapu, vše zjistím večer.

Les kolem mne patří zcela určitě mezi ty původní. Výstižnější by určitě bylo slovo prales. Najednou se zarazím. Nedaleko ode mne se ozývá silné řvaní. A bez dlouhého přemýšlení je jasné, kdo řve. Medvěd, nic jiného to nemůže být. A není daleko. Pryč odsud!

Znovu hezky nahoru. Serpentinami chodníku vystoupat do nadmořské výšky okolo 1300 metrů. Na několika místech lze zrakem proniknout mezi hustými stromy a podívat se do doliny. Úchvatný pohled. Konečně však cesta začíná klesat a po chvilce jsem na Studni. Zešedlá loňská tráva a v ní spousta rozkvetlých šafránů. Nebudu znovu popisovat mé pocity. Jen bych opakoval to, co jsem už několikrát řekl.

Oproti původnímu záměru pokračuji nejkratší cestou na Poľudnicu. Dnes opravdu cesta k hájovně Maretkiná trvá předepsanou třičtvrtěhodinku. Poľudnica svítí zlatými květy. Prvosenka holá! Chráněná rostlina rostoucí jen na vápencových bradlech Slovenska, v Čechách se nevyskytuje. Podobná naší prvosence jarní, známému petrklíči. Má však  mnohem sytější barvy a až neskutečně elegantní tvary. Budu mít k dispozici exkluzivní fotografie, povedou-li se.Pozoruji krajinu a teprve teď začínám vnímat křik ze vzduchu. Podívám se a musím se usmát. Můj starý známý! Krkavec. Poznávám ho podle poškozeného křídla, je to on! Už minule mne odsud vyháněl. Má strach o hnízdo, které někde v blízkosti musí mít. I když se na mne zlobí, já mám z jeho přítomnosti radost.

Krkavec, můj ´starý´ známý

Krkavec, můj ´starý´ známý

Vracím se pomalu k chatě. Pozoruji skalní hrany, které jsou nedaleko cesty. A uvědomuji si, že jsem se vždy soustředil na pohledy do dáli a nevnímal  nejbližší okolí. Jsou tu jeskyně, rokle a panem Nevrlým zmiňované strmé srázy. Příště musím vše prozkoumat.

Večer dopisuji poznámky a balím věci. Čeká mne cesta domů, během které si ještě chci projít trať úzkorozchodné čiernohronské železnice. A vyjde-li to, zastavit se ve Velké Fatře.

Nevím, kdy se na Muráň vrátím. Ani nevím,bude-li to ještě letos. Ale prožil jsem nádherný duben a vzpomínky na něj si uchovám navždy…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.