Muránska planina, červen 2004

Muránska planina, Nehovo

Muránska planina, Nehovo

Čtvrtek, 24. června 2004

Je časně ráno. Přijíždím do Žiliny a přemýšlím, co dál. Počasí na nic… Atd.

Tato slova si ve svém počítači uložím jako šablonu. Myslím, že ji nebudu potřebovat pouze tehdy, pojedu-li přímým vlakem a v Žilině nebudu přestupovat.

Cestu do Banské Bystrice jsem prakticky celou prospal. Probudil jsem se pouze v okamžiku, kdy vlak opouštěl Turčianskou kotlinu. Nádherný pohled na Velkou Fatru jsem sotva stačil vstřebat a už tu byly první tunely. Nevím, kolik jich do Bystrice je celkem, určitě víc než deset. Ale na jejich konci mě čekala jasná obloha a teplý letní den. Zázraky se prostě dějí.

Do Červenej Skaly je ještě daleko. Je však na co se dívat a dvojnásob to platí o krajině nad Breznem. Horehronie. Z jedné strany Nízké Tatry, z druhé Veporské vrchy a následně Muránska planina. Malebný kraj, který rozhodně stojí za to projít ho pěšky křížem krážem. Jednou to určitě udělám.

Černý čáp u Závadky už nemá strach z vlaku. Neuletí a nechá ty, kteří si ho všimnou, ať si pohled na něj plně vychutnají. Ještě před pár lety událost hodná publikování.

Na nádraží v Červenej Skale houbaři s plnými košíky křemenáčů. Na Prednej Hore přistupují další. Tady, ve vyšší nadmořské výšce, pro změnu rostou samé hřiby. Bude dobrý rok.

V Muráni mířím nejprve do Infocentra. Ze zvyku se vždy dívám, nemají-li nové pohlednice. Nemají, ale mohu si prohlédnout výstavu fotografií Muránské planiny. Jsou skutečně nádherné. Autor, Peter Jakubčo, má k Planině vřelý vztah, snímky o tom musí přesvědčit každého. Nadchla mne fotografie hořce Clusiova. Je to jedna z květin, kterou bych tu rád nafotografoval. Ptám se pracovnice, zda ještě kvete. Odpovědět mi však nedokáže. Ale předesílám, že dva dny nato mne velice mile překvapila.

Stoupání k hradu s pětadvacetikilovým batohem mi trvá padesát minut. Polepšil jsem se za ty dva měsíce a těší mne to. Čas by byl ještě lepší, jenže cesta k hradu je sama o sobě procházkou botanickou zahradou. Sám sobě zakazuji fotografovat, na to bude času dost. Teď mám přece jenom jiný plán.

Chata je prázdná a to je mi divné. Laco tu v době školních výletů bývá i ve všední dny. Přemýšlet o tom mohu později. Teď dobře schovat nepotřebné věci, abych odlehčil zádům. A bez zbytečného otálení vyrazit na Poludnicu. Tam vždy objevím něco mimořádného.

Odkvetlý koniklec, zvonečník hlavatý, netřesky, rozchodníky, další a další. U hájenky Maretkiná dokonce kvetoucí střevíčník pantoflíček. Nekrásnější orchidea rostoucí v našich zeměpisných šířkách. Jsem nanejvýš spokojen.

Zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare)

Zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare)

Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus)

Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus)

Zbývá jenom cesta na hrad, dnes už toho víc nestihnu. Kochám se pohledy do všech světových stran. Středem mého zájmu je tentokrát Kráľova hoľa. Vyjde-li vše tak, jak by mělo, stanu na jejím vrcholu za tři dny. A pak mě bude čekat nekonečná spousta hodin chůze. Nahoru, dolů, přes celé Nízké Tatry. Nevím, jestli lze v této zemi vymyslet ještě něco těžšího.

Stolické vrchy z Muránskeho hradu

Stolické vrchy z Muránskeho hradu

Scházím k chatě a doslova se těším na zažité činnosti, které mají podobu večerního rituálu. Večeře, psaní poznámek, pozorování krajiny v končícím dni. Neuvěřitelný, téměř bohorovný klid. Snažím se vstřebat všechny dojmy, ale to se mi obvykle daří až s určitým časovým odstupem. V této chvíli mám pocit, jako bych se po dlouhé době vrátil domů. A kdo mne zná, dobře ví, že výrazem ´domů´ nikdy neplýtvám.

Pátek, 25. června 2004

Den plný zvratů

Po šesté hodině jsem už na cestě. Nad Poludnicou katastrofa, tohle nemůže dobře dopadnout. U rozcestí Jaskova muka potkávám lesní dělníky. Pracují od časných ranních hodin, ale dnes toho moc nestihli a pravděpodobně už nestihnou. V této chvíli spíše balí, obloha doopravdy nevěstí nic dobrého. Pršet začíná za pár okamžiků. Věřím, že to nebude celodenní déšť a pokračuji dál. Před Studňou objevuji bohatou lokalitu střevíčníků, většinou již odkvetlých.

U chaty na Studni stojí auto s českobudějovickou značkou. Zaujalo mne to. Přece jen, alespoň papírově, do toho okresu ještě patřím. Dávám se s hosty do řeči a překvapuje mne, že mluví slovensky. Vše vysvětlují. Pochází z tohoto kraje a v jižních Čechách pracují. Jejich dotaz, zda nepotřebuji doplnit nějaké potraviny, mě doslova překvapuje. Takovou nabídku tak často nedostávám a kdo ví, zda jsem takovou vůbec někdy dostal.

Moje cesta vede do sedla Sitárovo. Příkrou stezku vedoucí okrajem Národní přírodní rezervace Velká Stožka považuji za jednu z nejhezčích v celém národním parku. Na rozdíl od dubnové návštěvy se již bez problémů orientuji.

O sedle Sitárovo však ještě jeden postřeh. Několikrát mne napadlo, jakéže vlastně sedlo? Kdo na to přišel? S předstihem se zmiňuji o vysvětlení, kterého se mi za pár dnů dostalo. Ve chvíli, kdy jsem se do těchto míst díval z hřebene Kráľovej hole. Zodpovědně mohu říci, že Sitárovo je sedlo jako vystřižené z učebnic obecné geomorfologie. Ten pohled byl k nezaplacení. Spojil mi do kompaktního celku postřehy, které jsem při cestách po Planině získal a které bych si jiným způsobem nikdy nemohl pospojovat.

Sestup dolinou Za Nehovým. V horní části neprošlapaná džungle, dole poklidné klesání asfaltovou lesní cestou k samotám s názvem Klátna. Musím zjistit, co ta podivná slovenská slova znamenají.

Hájovna Pätina. Tady jsem už byl a přehlédl tehdy ´muzeum na čtyřech kolech´. Železniční vagón upravený na jakousi expozici v terénu, informující o zajímavostech národního parku. Dívám se, z tohoto směru vagón přehlédnout nelze. Ovšem z muzea zbylo jen torzo. Jediná informační tabule. Z mého pohledu ovšem ta nejzajímavější. Informuje o skutečnosti, že těmito místy  vedla ze Závadky nad Hronom až ke Stožkám úzkorozchodná železnice pro svážení dřeva. To také vysvětluje, proč expozice v železničním vagóně.

Pokračuji k samotám pod Stožkami. Do sedla Burda tentokrát půjdu touto stranou, cesta přes Mišarovou mne minule ani trochu nenadchla. Jenže jsem netušil, co mne čeká tady.

Ve svazích Malé Stožky probíhá těžba dřeva. Nevím, jedná-li se o plánovanou těžbu nebo odklízení polomů, ale celkový pohled je zdrcující. Tři obrovské paseky ve svahu, koridor pro stahování stromů ze svahu rozježděný těžkou technikou, obtížné je hledat slova. Třeba má tato činnost na tomto místě své opodstatnění, nevím. Jedná se však o národní přírodní rezervaci. Běžný turista by na stráních neměl co pohledávat. Tady však burácí motorové pily, vzniká měsíční krajina. A vybavují se mi slova několika dobrovolných strážců parku. Nezávisle na sobě mi pověděli, že těžba dřeva v celém národním parku jim připadá neúměrně rozsáhlá. Jdu rychle dál. Z toho, co jsem viděl, nemám vůbec dobrý pocit.

Od samot stoupám nádhernými loukami směrem do sedla Burda. Úchvatné pohledy, především k Velké Stožce. Louky jsou vystřídány lesem a cesta se postupně mění v necestu. Nakonec ani tento werichovský výraz není dosti výstižný. Vypadá to, že tudy šel naposledy značkař a po něm už nikdo. Na přilepšenou se spouští prudký liják.

Stožky

Stožky

Sedlo Burda je místem s překrásnými rozhledy. Můj příchod se však podobá tomu minulému jako vejce vejci. Nevidím nic, viditelnost pár metrů. Navíc je jasné, že jen tak pršet nepřestane. Mám před sebou skoro šest hodin cesty zpět k chatě. Studený vítr,  studený déšť, ruce mám prokřehlé jako v zimě. Moje výstroj teď projde náročným testem.

Další cesta už neměla valného smyslu. Za nepřetržitého lijáku jsem musel dojít přes Sivákovou, Nižnou Kľakovou (útulňa schovává před deštěm čtrnáct návštěvníků), Studňu a Maretkinu k chatě. Moje terasa však hostí šestnáct návštěvníků. Jsou to legální hosté, převážně z Bratislavy. Přijeli na Planinu strávit víkend a ten první den se jim určitě nevyvedl podle představ. Mým příchodem jsou překvapeni stejně jako já jejich přítomností. Vše si vysvětlujeme a po chvilce je jasné, že tu budu moci i dnes bez problémů nocovat. Teprve teď si také všímám propagačního letáku na dveřích terasy. Je na něm uveden kontakt na nového majitele, o Lacovi ani zmínka. Nerozumím tomu. Zítra zajdu do Infocentra a pokusím se zjistit, co se stalo.

Večer jako mávnutím proutku přestalo pršet. Během několika minut se obloha vyjasňuje a získává v zapadajícím slunci ty nejkrásnější barvy, které si jen lze představit. Rychle nahoru na hrad. Se mnou jdou i ostatní hosté a rozhodně nelitují. Toto jsou zážitky, pro které člověk do přírody chodí.

Jediný, komu se to nelíbí, je můj fotoaparát. Stávkuje, tvrdí mi nepravdy o vybitých bateriích. Nemá se smysl zlobit, k tak krásnému večeru zloba nepatří.

Zbývá ještě vyhodnotit dnešní den z hlediska výstroje. A tady se jeden velký nedostatek ukázal. Životnost bot má svůj zenit za sebou a teče do nich. Nemám představu, jak bych tento problém teď mohl řešit a pouštím to z hlavy. Alespoň do rána, kdy je budu muset znovu nazout.

Sobota, 26. června 2004

Krátce po svítání již sedím před chatou, po překrásném večeru je tu i neméně nádherné ráno. Nad Poľudnicou klid, obloha čistá. Přemýšlím, jak využiji dnešní den. Ten včerejší rozhodně neměl podobu ladění formy na nízkotatranské hřebeny. Co do obtížnosti byl bezesporu na úrovni toho, co mne čeká. Dnes musím polevit.

(Bylo by velice zvláštní, kdyby se naplnil obsah předchozího předsevzetí. Natolik se znám a  mohu si tyto úvahy klidně ušetřit)

Nejdříve navštívím Infocentrum a zjistím, co znamená odkaz na nového majitele chaty. Z odpovědi je ale cítit jakési tabu, v podstatě se nic nového nedovídám. Nevadí, musím stejně nového majitele kontaktovat a dohodnout se na podmínkách využívání terasy jako nocležny.

Teď se půjdu podívat do Suchého dolu. Přímo pod Poludnicou se nachází naučná lokalita Piecky s geologickou tematikou. Nachází se tu tzv. muránské brekcie. Interglaciální sediment, který vznikl stmelením všeho, co sem z Poludnice napadalo. Lokalita je několik stovek metrů od Muráně a přesto jsem tu ještě nebyl. Dnes mám čas, tak to napravím. Jenže k místu vede cesta zarostlá po pás vysokou travou, od včerejšího deště zcela zmáčenou. Tohle ne, moje boty by na tom pak byly stejně jako včera. A to si nemohu dovolit. Beru do ruky mapu a přemýšlím nad náhradním programem.

Nedaleko odtud je zapovězená Javorníková dolina. Přímo do ní nemohu, ale po její horní hraně vede neznačená cesta. Při troše štěstí bych alespoň něco z té krásy mohl spatřit. Po několika minutách již opouštím Hrdzavou dolinu a klikatící se cestou stoupám vysoko na planinu. Javorníková dolina se při pohledu ze silnice Muráň – Tisovec nejeví jako příliš dlouhá. Ale skutečnost je jiná. Závěr doliny se klikatí a cesta, která ho obchází, se neúměrně prodlužuje. Jsem trochu zklamán. Není vhodná doba na pohledy do doliny, je třeba přijít v jinou roční dobu. Až bude opadané listí a pohledy do doliny se otevřou. Za takových podmínek může tato cesta být  rovnocennou náhradou za kdysi uzavřenou stezku vedoucí dnem doliny.

Obešel jsem závěr doliny, cesta se stáčí zpět a já nemám tušení, kam vlastně vede. Mapa tady nepomůže, jen mi naznačí, že mohu skončit až někde pod Ostricou. Tam ale nechci, už teď jsem pěkně daleko. Mimoděk pohlédnu směrem k hradu a tomu, co vidím, nemohu uvěřit. Jedno z nejúžasnějších rozhledových míst na Planině.

Pohled od Nemcovej je majestátný, z Malého Kohúta ucelený. Odkud je však vidět Velká lúka a hrad zároveň? Odkud se mohu přesvědčit, že nadmořská výška těchto dvou míst je prakticky stejná? Teď doopravdy lituji, že můj fotoaparát je nefunkční a já si ten pohled nemohu zdokumentovat.

ovznesen objevem tohoto rozhledového místa jsem se po dalších dvou hodinách dostal k silnici do Muráně. K samotám zvaným Paseky. Pět kilometrů po asfaltu do Muráně. Nevadí, jsem v rozpoložení, kdy bych odpustil cokoliv. Vtom na mne někdo volá od auta zaparkovaného nedaleko silnice. Pracovnice muránského Infocentra se svým kolegou mi nabízejí svezení. Tentokrát nepohrdnu. Cestou mi sděluje, že na Velké Stožce bych měl ještě stihnout hořec Clusiův v květu. Ani neví, jakou mi udělala radost. Tím, že nezapomněla! Nevadí, že fotoaparát je momentálně nepoužitelný. Že se na Velkou Stožku už nedostanu. A i kdyby, kde ho tam budu hledat? Vždyť tam správně ani nesmím. Na muránském náměstí se loučím. Myslím, že se s nimi nevidím naposledy.

Večer si na chatě povídám s hosty. Nemohou stále pochopit, jak mě může bavit chodit samotného. Od rána do noci, v dešti. Z jejich pohledu na stále tatáž místa. Ale jsou věci, které se jen těžko vysvětlují…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Muránska planina, červen 2004

  1. pepa napsal:

    Poukazuji na fotografii Stolických vrchů z Muránskeho hradu. Je vskutku historická. Těch lesů je tam dnes polovina… 🙁

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *