Nízké Tatry – nonstop přechod hřebene (Co Muránska planina způsobila)

Šumiac, 19. července 2004, 19:55  

Poté, co jsem nakrmil sebe i psa potulujícího se návsí (přesně takového mívala moje babička), začíná můj výstup na Kráľovu holu

V uších mi zní slovenská lidová Na Kráľovej holi, stojí strom zelený v podání vizovického Fleretu. Jenže ten strom tu není jeden a poučen událostmi minulého týdne se snažím tropit dostatečný hluk, abych předešel opětovnému setkání s medvědy.

Hustý déšť ustal dříve, než jsem vystoupil z autobusu. Krajinu však zahalil do neproniknutelného oparu. Na protější Muránskou planinu nedohlédnu a to má svoji nespornou výhodu. V opačném případě by se cesta nepochybně prodloužila. Takto otevírám ve 21:45 dveře Hotelu Kráľova hoľa. Tak jsem nazval předsíňku v budově vysílače, nonstop otevřenou turistům. Z mého pohledu k té kategorizaci chybí jen vana s teplou vodou.

Do druhé ranní se mohu prospat, nemá smysl chodit dříve. Dostal bych se do zarostlých lesních úseků ještě za tmy. A ty medvědy opravdu potkat nemusím.

…co všechno tomu předcházelo a co s tím souviselo …

Možná se vám to také stalo: Dlouhou dobu pravidelně potkáváte jistého člověka. Přestože vám nikterak neublížil, vaše sympatie k němu jsou někde na bodu mrazu. Kromě zdvořilostního pozdravu s ním neztratíte slova.

Nějakou zvláštní shodou okolností se s ním dáte jednoho dne do řeči a rozhovory jsou poté stále častější. Přirozeně se čas od času přeruší a s překvapením zjišťujete, že vám ten ‘nesympatický‘ člověk chybí. Funguje to tak mezi lidmi a má to, myslím, i obecnější platnost.

Nízké Tatry v mém životě figurovaly daleko za okrajem veškerého zájmu. I toto tvrzení je nepřesné, pravdu by vystihovala věta: Vůbec pro mne neexistovaly. Lákalo mě horolezectví, jistý čas jsem se mu rekreačně věnoval. Je proto logické, že můj zrak směřoval o něco severněji.

Mému zájmu o Nízké Tatry odpovídaly i vědomosti, které jsem o těch horách měl. Že existuje vrchol s názvem Kráľova hoľa, jsem věděl, tak špatné to zas nebylo. Čtyřicítku jsem však měl už za sebou, když jsem se cestou k Dobšinské ľadové jaskyni zastavil a přemýšlel, co je to za kopec s vysílačem, který jsem před chvilkou zahlédl. Aktivita mi nechyběla, už druhý den jsem stoupal z Telgártu nahoru. Zdrželo mne tehdy neuvěřitelné množství hřibů, nabízely se téměř pod každým stromem. Dostal jsem se alespoň na Kráľovský kameň a rychle pak musel dolů, aby mi neujel poslední vlak. Tím pro mne Nízké Tatry opět přestaly existovat. Ale už ne tak doslova. Týden nato jsem se rozhlížel ze Slavkovského štítu. V dlouhém hřebeni na jihu jsem s jistotou poznal jen jediný kopec, ten nejvíce nalevo. S vysílačem. A v tu chvíli bylo semínko zřejmě zaseto. Toho, kdo začal zalévat, jsem v té době ještě neznal…

Hotel Kráľova hoľa´, 1946 m. n. m., 20. července, 02:00

Elektromagnetické vlny vysílače naprosto paralyzovaly mobil, budík nefunguje. Můj spánek byl ´naštěstí´ vlivem nervozity tak povrchní, že jsem vstal sám, takřka na minutu přesně. Zvenčí mě prosklenými dveřmi pozorují hladové oči myší. Ne, ten sýr vám nedám, časem byste také mohly poddolovat celý hotel. A co pak?

02:20. Vše sbaleno, vyrážím. Potřetí a letos naposledy.

…Muránská planina. Ona to byla, kdo notně poopravil můj vztah k Nízkým Tatrám.

Od houbaření na Kráľovej holi uplynuly tři roky, když jsem ji poznal. Blížil se podzim a já se toulal po Slovensku. Počasí mě vyhnalo z deštivých hor na severu. Usoudil jsem, že nebude na škodu se den dva porozhlédnout po kraji kolem Muráně, nedávno ho povýšili na národní park.

Zdržel jsem se pět dnů. A jakmile na jaře jen trochu slezl sníh, byl jsem na Planině zas. Podruhé, potřetí, téměř polovinu dubna jsem tam strávil. Nechci se pokoušet popisovat vztah, který se mezi mnou a Muránskou planinou vytvořil. Člověk s člověkem se rozcházejí, to se u vztahu ke krajině stát nemůže. A nepochopil nic ten, kdo nevěří ve vzájemnost takového vztahu.

Bylo velikonoční pondělí. Nevím pokolikáté jsem vystoupal na Muránský hrad a rozhlížel se po krajině. Vyhlídku po vyhlídce jsem obcházel hradby a nakonec stanul na severním konci, nad chatou Zámok. Nevěřil jsem svým očím. Kopec s vysílačem! Zasněžený, tak čistě bílá se vidí málokde. Jen počasí způsobilo, že jsem ten masiv nespatřil už při předchozích návštěvách hradu.

Muránská planina dostala v tu chvíli nový rozměr. Najednou jsem si ty dva bez sebe nedovedl představit. Muránskou planinu bez Kráľovej hole a Kráľovu holu bez Muránské planiny. A nebylo by příliš logické, kdyby zůstalo jen u Královej hole. Kompozice se kousek po kousku rozšiřovala a nízkotatranský hřeben mne přitahoval víc a víc. Fascinovala mne přitom jeho nekonečnost.

Orlová, Bartková, sestup do Ždiarského sedla.

Za sebou mám počáteční úsek při umělém světle. Teď už svítá, baterku mohu schovat. Obloha mění barvu z černé na šarlatovou, na tomto pozadí se vykreslují siluety Vysokých Tater. Nebudu potisící opakovat, že krásnější okamžiky, než jsou rána v horách, neznám.

Kdo mohl vymyslet tak originální akci, na jakou zve cedule na Bartkové? ´Každé září, v sobotu po sv. Matoušovi, se na vrcholu scházejí Bartkovci.´Nápaditý organizátor, má veškeré moje sympatie. Na stejném sloupu, jen o dvacet centimetrů výše, další kuriozita. Patnáct let po revoluci ukazuje směrovka všem poutníkům cestu do Švermova.

04:50 Andrejcová

Doplnit vodu, něco málo do žaludku a hned dál. Chata je zřejmě plná, po tom včerejším dešti není divu. Ti, co se nevešli, založili tábor přímo u cesty. Kolem stanů neuvěřitelný nepořádek, tady to večer muselo vypadat.

06:10 Velká Vápenica

Po průchodu loukou a kosodřevinou na mně nezůstala nit suchá. První sluneční paprsky upravily vlhkost vzduchu na maximální možnou hodnotu a vidět není už vůbec nic. Dnes mohu klidně šlapat a nedívat se napravo nalevo.

V sedle Priehyba další kemp, všichni ještě spí. Proč do těch hor jezdí? To nejlepší zaspí. Ne, nebudu nikomu vnucovat své názory, třeba mají raději západ slunce.

Mám dobrý čas. Stoupání na Kolesárovou budu mít za sebou dříve, než začnou sluneční paprsky pálit. V dalším úseku, na Oravcovou, bych přivítal situaci opačnou. Je to travnatá a kosodřevinová stezka. Bez pomoci slunečních paprsků budu znovu jako hastrman.

Je to jak říkám. Oblečení mi vyschlo až cestou na Homolku. Stezka se klikatí v jižním svahu a teplota stoupá minutu od minuty. Jak to musí vypadat dole? Tady bude co nevidět třicet.

Problém. Ostré sluneční paprsky se nesmírně líbí zmijím. V krátkém okamžiku mi z cesty uhýbá asi desátá. Musím trochu zpomalit, abych na některou nešlápl. I když mám vysoké boty, nemusel by to pro ně být nepřekonatelný problém.

Od Homolky na Čertovicu vede cesta lesem, až na pár výjimek bez rozhledů. Do atraktivity centrálního hřebene kolem Ďumbieru přece jen něco chybí a turisté jsou tu spíše výjimkou. Prvního potkávám až před Ramžou.

12:40 Jsem na Čertovici. Bezvadný čas, mnohem kratší než při prvním pokusu. Minimálně půlhodinu musím věnovat odpočinku. Doplnit energii a jak jinak než formou oblíbených čokolád.

Celý květen jsem třídil informace, upravoval fotografie, probíral se staršími čísly turistických časopisů, vyhledával články o kraji, ze kterého jsem se nedávno vrátil. Neomezoval jsem se jen na Muránskou planinu, zajímaly mne i hory na sever od ní. A tehdy jsem si poprvé přečetl povídání s názvem ‚Nízké Tatry nonstop‘. Parta tří lidí se vydala (inspirována podobným článkem) přes Nízké Tatry způsobem předeslaným v titulku. Ze Šumiaca na Donovaly, nonstop. Třicet hodin cesty, devadesát kilometrů, deset tisíc metrů převýšení. Odpočinek zredukován na nejnižší možnou míru. Pravda, je v tom málo turistiky samotné, ale akce je to nanejvýš smysluplná. Prověří fyzické kvality tím nejtvrdším způsobem.

Podobné nápady nacházely vždy moji podporu a myšlenka mne už neopustila. Krmila moje přípravy, což je ovšem slovo nepřiměřené. Stačilo určit termín akce, z mapy vyčíst pár základních informací a hotovo.

Je poslední červnový týden a já opět vystupuji z autobusu na muránském náměstí. Nejel jsem do Tater rovnou. Připadalo by mi hloupé vynechat ´TU´ která vše způsobila. Tři dny věnuji Planině, to bude dostatečná aklimatizace na tu šílenou akci.

Nazval jsem to pěkně. Jenže místo aklimatizace náročný treking. V neděli 27. června, ve 23:00, toho mám na Čertovici plné zuby. Zalézám na dvě hodiny do spacáku, bez odpočinku to dál nepůjde. Po probuzení ovšem zjišťuji, že moje zásoba vody je téměř nulová, motorest zavřený a pramen žádný. Konec. Zalézám znovu do spacáku a ani se moc nezlobím. První pokus nevyšel, ráno návrat.

13:15 Směr Chopok!

Vodou se zásobím v motorestu. Ujišťují mne, že v noci bych ji tu těžko sháněl. Ospravedlnění nedokončeného prvního pokusu je tak stoprocentní. Nemusím si dělat výčitky. (Ve skutečnosti je vše jinak a já to vím).

Během půlhodinové přestávky mi nohy pěkně ztuhly. Stoupání na Lajštroch je více než nepříjemné. Pozor! Teď jsem na ni málem šlápnul! Je však těžké dívat se pod nohy a nedovolit očím, aby bloudily po okolí.

Šedesát minut ze sedla, přesně jak to avizovala směrovka. (Dost, nechci předčasně začít sledovat průběžné časy, nejsem ani v polovině cesty. Ale falešnou skromnost si mohu ušetřit. Zatím je to dobré.)

Otevírá se pro mne zcela nový pohled, centrální hřeben Nízkých Tater. Partie, které neznám. Nevím na co se dívat dřív. Na nekonečné horské hřebeny, hluboké doliny nebo na skály, kde ve spárách kvetou netřesky horské. Zmije uprostřed chodníku se mi tentokrát vyhnula sama. Je to černá forma zmije obecné. Překrásný plaz, neuvěřitelně elegantní. A vzácný exemplář, není k vidění každý den.

Tohle ne. Tady není možný rozumný kompromis. Buď sportovní výkon nebo příroda, obojí není možné. Je jediné řešení, musím se sem vrátit znovu.

16:40 Štefánikova chata. Doplnit vodou všechny lahve. Další zdroj bude až pod Ďurkovou a to je hodně daleko.

Vlak ještě neopustil Slovensko a druhý pokus se mi začíná rýsovat. Za čtrnáct dnů, dřív se v práci neuvolním. Přemluvit kolegy k výměně směn, žádné jiné potíže snad nebudou. V přípravě však budu tentokrát pečlivější. Přece jen nelze nechat akci zcela volný průběh. Půjdu opačným směrem, z Donoval. Tak, abych neměl problémy s doplňováním vody. Dlouhý lesní úsek mezi Čertovicí a Kolesárovou musím absolvovat za denního světla. Co nejvíce eliminovat nebezpečí v podobě medvědů.

Plán to byl dokonalý, neměl trhlinu. V pondělí dvanáctého července před osmnáctou hodinou nabírám na Donovalech směr k Hiadelskému sedlu. Po odpoledním dešti překrásný večer. Je mi nanejvýš proti mysli nezastavit za Kečkou, neposadit se do trávy a nesledovat to divadlo, které příroda začala hrát. Duha nad Poľanou, Klenovský Vepor, tady v zrcadlovém provedení. Obzor uzavírá Fabova hola s Muránskou planinou. Až tam, na její úrovni, bude končit moje cesta. Nepředstavitelné. Ze severní strany Velký Choč, Skorušina, musel bych vyjmenovat polovinu slovenských hor. Na celém představení je úžasná skutečnost, že se nehrají reprízy. Každé představení je originální, neopakovatelné.

Jde se mi velice dobře, na Prašivou doslova vyběhnu. Po hřebeni už budu pokračovat pomaleji. Setmělo se a ve světle baterky není rychlá chůze tou nejlepší volbou. V dolinách na mne blikají světla lidských obydlí. Zdalipak někdo zahlédl to moje? Propočítávám, kde bych mohl být za svítání. Ďurková, Chabenec nebo ještě dál? Stezka uhýbá pod hřeben a chůze kosodřevinou mne pomalu ukolébává.

16:40 – 18:40 Cesta na Kamennou chatu pod Chopkom se vleče. Nohy toho mají už dost, dostavuje se únava. V Demänovském sedle se ohlížím. Začínají se ke mně přibližovat dva turisté a v tu ráno zapracuje má ješitnost. Marně přemýšlím, kdy mne naposledy někdo předešel. Nevzpomínám si, skutečně ne. Přece tu šňůru nepřeruším zrovna tady! Mé nohy dostávají silný impuls a na chatě jsem pár minut před nimi.

Kamenná chata. Alespoň chvíli si odpočinout. Razítka, pohledy. Dlouho však sedět nemohu, už je nutné kalkulovat s časem. Za světla musím vystoupit na Chabenec a sejít do sedla pod Ďurkovou. K chatě, ve které musím udělat delší přestávku a o níž nevím, kde přesně stojí. U cesty to však není. Představu, že bych poletoval při světle baterky a hledat ji, si raději nepřipouštím.

Začíná neuvěřitelný maratón. Dereše. Nemohu jen tak minout plató s desítkami kamenných mužíčků a nepřisadit si kamínek. Sedlo Poľany. Je vůbec možné, že jsou ti kamzíci tak krotcí? Poľana. Na každém ukazateli jiný časový údaj. Před chvíli to bylo na Chabenec devadesát minut, teď už to je sto padesát. Který z těch kopců to vůbec je? Po dvaceti minutách, v Krížskom sedle zas jiný údaj! Tady se vystřídalo deset značkařů a ani jeden to neměl v hlavě v pořádku. Nejspíš se všichni dodneška dobře baví. Další nekonečné stoupání. Kdo byl ten lidový geomorfolog, který tyto hory nazval nízkými? Jeho předkové museli být hodně velcí šprýmaři.

Konečně stojím na vrcholu. Jenže napsáno tu není Chabenec, ale Kotliská, 1937 m. n. m. Nevím, jak reagovat. Můj vztek je neklamnou známkou únavy a je proti zdravému rozumu si další cestu kazit tak stupidními úvahami. Naštěstí vrchol Chabence už není takovým problémem. Po chvilce klesám do sedla Ďurkovej.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Nasvítil jsem si další úsek cesty. Z kosodřeviny, necelých deset metrů přede mnou, se ozvalo zařvání, funění, keře se otřásají. Více tuším než vidím siluetu zvířete. Není potřeba zkoumat do jaké čeledi patří. Vše další konám v pudu sebezáchovy. Couvám zpět za zatáčku a co nejrychleji ustupuji. Nemám tušení, jestli svítit za sebe nebo před sebe, na takové přemýšlení není čas. Klidnější jsem teprve poté, co jsem se nejméně kilometr vzdálil. Jistotu, že se šelma nevydá za mnou ovšem nemám.

Co dál? Cestu mám uzavřenu, obejít se to nedá. Navíc, tenhle nemusel být jediný. Nerad si to připouštím, ale je konec. Budu muset někde přečkat do svítání a teprve potom se vrátit. Za tmy se zpátky neodvážím. Rozbaluji spacák. Je mi však jasné, že oka nezamhouřím.

Rána pod pás! Teď mi Nízké Tatry vrací veškeré to opomíjení, veškerý nezájem. Všechno se vyvíjelo tak dobře. Určitě bych to tentokrát zvládl!

Podobné myšlenky se mi honí hlavou. Paranoidní záchvat naštěstí trvá jen pár okamžiků. Je naprosto pošetilé a nefér připisovat přírodě lidské neduhy. Cožpak to podvečerní divadlo bylo málo?!

Určitě nebylo, ale přijel jsem přece jen z jiného důvodu. Nemohu se zbavit poraženecké nálady, přestože jsem se zdravou kůží vyvázl ze situace určitě ne jednoduché.

Co vymyslím teď? Přemýšlím celou zpáteční cestu. Pokud chci podniknout ještě jeden pokus, nemám času nazbyt. Dny se už krátí. Nebude to dlouho trvat a pro individuální akci už nebude prostor.

Druhý den přemlouvám spolupracovníky k dalším výměnám služeb. Komplikuji život jim i sobě, taková kumulace odpracovaných směn není příliš zdravá. Ale jsem už rozhodnutý obětovat cokoliv.

Je pondělí, 19. července ráno, já znovu nasedám do vlaku a po sedmi hodinách jízdy vystupuji v Banské Bystrici. Autobus do Šumiaca odjíždí za okamžik…

22:05 Chata pod Sedlom Ďurkovej. Přestože je tma, není problém ji najít. Světlá střecha je vidět zdaleka. Ještě tu nespí. Mladý chatař mi ochotně uvaří pořádný kýbl kávy. Jsem mu za to vděčný, ale jediným dopinkem, který by mě teď postavil na nohy, by byl pořádný spánek. Druhý můj vděk mu patří za to, že mne nenutí do žádných rozhovorů a respektuje moji únavu.

23:00. Do cíle mi zbývá zhruba devět hodin cesty, z toho více jak polovina za svitu baterky. A ať počítám jak počítám, na místě setkání s medvědem budu jen o dvě hodiny později než před týdnem.

Tuto noc jsem však musel vyhnat všechny medvědy z oblasti Latiborskej hole. Snažím se nejít potichu, nahlas povídám. Ale nevím, co těm horám mám pořád vyprávět, už jsem jim všechno řekl.

Na jižním obzoru, někde nad Polanou, pozoruji další z velkolepých přírodních představení. Hradba mraků, která hodiny stojí na místě a ze které srší jeden blesk za druhým. Multicela se tomu, tuším, říká. Žádný ohňostroj tohle není schopen imitovat.

Svítá a já stoupám na Velkou Chochulu. Tady už to znám. A také vím, co mne čeká. Prudký sestup do Hiadelského sedla a lahůdka na závěr. Výstup na Kozí chrbát.

Časové údaje na směrovkách už neberu vážně. (Na tom Chabenci se vyznamenali, tohle jim neodpustím!) Na potvrzení mých slov je tu další údaj. Kozí chrbát 0:45 hod. Jasně! Za třicet minut a ještě pozpátku!

Ztráta soudnosti či zdravého úsudku, jinak se to nazvat nedá. Další projev únavy, ale snad už poslední. Trvalo mi to ještě o pár minut déle. A byl jsem nevýslovně rád, když jsem byl nahoře. Jednoznačně nejhorší úsek z celé cesty.

Nemohu vynechat malý osobní rituál. Otočit se a podívat se do míst, kde tuším Planinu, protože vidět není. DĚKUJI! Nebýt Tebe, nikdy bych nepoznal tyto překrásné hory a nikdy by mne asi nenapadlo realizovat něco tak velkolepého.

Středa, 21.července, 08:00, Donovaly. Poslední kilometr a navíc směrem dolů. Teď už pospíchat nemusím, není potřeba. Jsem nevýslovně šťastný.

Po chvilce usínám s hlavou na batohu v autobusové zastávce.

Zadělal jsem si na pěkný problém. Přibývá míst, ke kterým jsem si vytvořil pozitivní vztah, která mne nějakým způsobem oslovila a která mám rád. (V případě vztahu ke krajině je polygamie naštěstí legitimní.) Nestačí mi navštívit takové místo jednou a jít dál. Vracím se a zřejmě se vracet budu neustále. Můj čas však není neomezený, jak ho tedy spravedlivě dělit mezi všechna ta místa?

Pro někoho jsou podobné úvahy stupidní, infantilní nebo dokonce psychotické. Někomu může připadat, že se pohybuji v jiném světě. Jsem však přesvědčen, že nemůže mít pozitivní vztah k přírodě a potažmo k životnímu prostředí ten, kdo se nedokáže zamilovat do některého koutu přírody, kdekoliv na světě.

Nakonec všem Bartkovcům: Na to vaše zářijové setkání se přijdu určitě podívat…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Nízké Tatry – nonstop přechod hřebene (Co Muránska planina způsobila)

  1. SV napsal:

    „Na Kráľovej holi, stojí strom zelený“ ale kdepak, to bejvávalo! teraz tam stojí vysielač červenobiely a vedľa neho stáva v pravidelných intervaloch Pepo 😎

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.