Muránska planina, prosinec 2004

Vyvěračka pod Muránskym hradom

Vyvěračka pod Muránskym hradom

Do sbírky muránských zážitků mi chyběly už jenom ty ryze zimní. Planina pokrytá sněhovou dekou, mráz lezoucí za nehty. Po mé poslední cestě jsem byl rozhodnutý na nějakou dobu s návštěvami přestat, negativní vjemy byly silné. Avšak nebyl bych to já, kdyby podobná předsevzetí po pár týdnech nevzala za své.

17. 12. 2004 – 21. 12. 2004

V pátečním poledni, týden před Štědrým dnem, vystupuji na muránském náměstí. „Jen naprostý šílenec by se v takovém počasí vydal na cesty.“ To jsou slova, kterými jsem uvedl velikonoční vyprávění z cesty na Slovensko. Nevěřil jsem tehdy, že bych byl schopen cestovat v počasí ještě horším. Jenže co se mých poznávacích aktivit týče, jsem zřejmě schopen všeho. Má přítomnost v Muráni je toho důkazem. Dlouho bych musel pátrat v mém slovníku expresivních výrazů, abych věrohodně dnešní den přiblížil. A na rozdíl od křesťanů by mě zřejmě nenapadlo slovo zlatý.

Stoupám k hradu. Nepospíchám, k chatě nechci přijít propocený. V tomto mrazu bych oblečení neusušil. Jsem teprve nad muránským hřbitovem a už se setkávám s následky listopadové vichřice. Vyvrácené borovice, cesta je však zprůchodněna. Mezi Červenou Skalou a Muránskou Hutou to bylo jiné, popadané stromy by se daly počítat na stovky.

Na terase chaty neuvěřitelný nepořádek. Rozbité okenní tabulky, rozbité lahve. Těžko hádat, zda důsledek vichřice či podařené party bujarých teenagerů. Pravděpodobnost druhé varianty je ovšem mizivá.

Chata Zámok

Chata Zámok

Bloudím kolem chaty. V takovém počasí nemá smysl někam chodit. Pomalu si vybaluji věci na spaní. S úderem čtvrté odpolední, ještě za světla, usínám. Probouzím se až za bílého dne. Šestnáct hodin nepřetržitého spánku, který nenarušil ani desetistupňový mráz. Poslední dny byly vyčerpávající, téměř jsem nespal.

Vylézt ze spacáku je doslova hrdinským činem. Na jeho sbalení mi nestačí půlhodina. Pár vteřin práce a  asunout ruce zpět do rukavic. Je nemyslitelná představa dalších čtyř takových rán. Pokusím se sehnat nějaké ubytování dole ve vsi, zeptám se v Informačním středisku. Zavřeno a ani mě to příliš nepřekvapuje. Kdo by teď na Planinu jezdil? Naprostá většina lidí má v předvánočních dnech úplně jiné starosti. Po chvíli však u budovy zahlédnu pracovnici Infocentra. Dávám se s ní do řeči a dovídám se nemilou věc. Muránské I-čko bude z důvodu rekonstrukce po dobu dvou let uzavřené. Zda bude Správa národního parku provozovat náhradní, nevím. Pohříchu jsem se zapomněl zeptat.

Sehnat ubytování není těžké. Penzion v Muráni nabízí z hlediska mých potřeb nadstandardní služby. Za velmi přijatelnou cenu. Není třeba pátrat po jiné variantě. Společně se mnou jsou tu ubytováni lesní dělníci ze západních Čech. Pomáhají při likvidaci polomů.

Doluji z nich informace, které mě eminentně zajímají. Ověřuji si, že se v současné době těží jen stromy padlé při listopadové vichřici. V katastru lesního závodu Revúca je to odhadem 55000 kubických metrů dřeva. V těchto dnech se pracuje na Jerglové, zhruba kilometr nad Velkou lúkou. Myšlenka, která mne v této souvislosti napadá, je morbidní: pokračující nekontrolované těžbě dřeva se příroda ubránila sama. I když sebezničujícím způsobem.

Dělníci odjíždějí brzy ráno nahoru na planinu. Nabízejí mi svezení a bylo by neprozřetelné ho odmítnout. V krátkém zimním dni je každá minuta drahá. V časném nedělním ránu vystupuji na Velké lúce. Příroda předvádí nepopsatelné drama. Představení pro jednoho diváka. Jakési sólo pro mě, nikdo jiný tu není. Blankytně modrá obloha, na východním obzoru přecházející v ohnivě červený šarlat. Třpytivý sníh, měnící svoji barvu každou minutou. Po předchozích dvou dnech něco neuvěřitelného. Obraz z jiné planety. Do paměti se mi vrývá jeden z nejkrásnějších východů slunce v mém životě.

Veľká lúka

Veľká lúka

Mířím k Tesné skale. Jenže dostat se ke skalní hraně je komplikovaná záležitost. V této lokalitě se vichřice vyřádila s plnou vervou. Popadané stromy zcela zatarasily přístupovou cestu a najít náhradní je obtížné. Konečně se mohu rozhlédnout a pořídit několik fotografií. Je to úmorná práce. V krutém mrazu si sundat rukavice. Do fotoaparátu vložit vytemperované baterie a rychle fotografovat, protože po chvilce to už není možné. Následně vše opakovat, jako v obráceném filmu.

Mezi popadanými stromy se proplétám zpátky k cestě. A až v této chvíli spatřuji místo, kde se vichřice vyřádila nejvíce. Je to v kaňonu, který se svažuje ke skalní hraně. Desítky padlých stromů. Některé jsou vyvrácené celé, jiné přelomené v půli kmene. Nechce se věřit, jakou silou přírodní živel disponuje.

Listopadová vichřice (2004) na Muránskej planine

Listopadová vichřice (2004) na Muránskej planine

Od Jerglové sjíždí nákladní auta, všechna plně naložena opracovanými kmeny. Bylo by zajímavé se tam podívat. Nakonec usuzuji, že pohledy, které jsem spatřil doposud, úplně stačily. Mířím opačným směrem. Kolem Maretkiny k Poludnici. Tady je naopak les téměř nedotčený. Podle jakých pravidel si vichřice své cesty vybírala? Zbytečná je snaha o odpověď.

Poludnice patří k místům, která na Planině navštěvuji nejčastěji. Viděl jsem ji v mnoha podobách. Dnes je skalní plošina pokryta čerstvým prachovým sněhem a má důstojně sváteční charakter. Jako by se i příroda připravovala na vánoční svátky. Přístup k hraně je nebezpečný, uklouznout by nebyl žádný problém. Vážit musím každý krok. V krkolomných pozicích pořizuji další sérii fotografií.

Na Poludnici

Na Poludnici

Cesta na Studňu se protahuje. Polomů přibývá a před Studňou je výraz ‚cesta‘, mírně řečeno, nepatřičný. Překážková dráha. Žádný člověk by nemohl navrhnout kvalitnější. Jako u vytržení hledím na místo, kde bývala krásně upravená vyvěračka. Dřevěný žlab je přikryt padlým smrkem, který přímo u pramene stál. Malý přístřešek, který chránil pramen vody, je zdemolován. Stejně tak i dřevěná ohrada. Lovecká chata, stojící v těsném sousedství, přežila jen zázrakem.

Pečlivě zvažuji původně zamýšlenou variantu cesty na Nižnou Klakovou přes Zadné hory. Vzhledem k orientaci na severní stranu může být cesta zcela zatarasena polomy. A protože se nejedná o cestu značenou, jen ztěží ji někdo prořezával. Půjdu po značené trase. Jenže mé rozhodnutí vydrželo jen k místu, kde se neznačená cesta odděluje. Zvědavost je silnější. A mám přesně to, po čem jsem toužil. Půlhodina chůze mi stačí, abych si tvrdou realitu uvědomil. Na několika místech se dokonce zdá, že jiná varianta než návrat neexistuje. Nakonec se vždy řešení našlo. Nejhorší místa, kolem Machnaté, mám za sebou. Napadá mne otázka, myslím vcelku aktuální. Jakým způsobem se budou odstraňovat padlé kmeny z nepřístupných míst, jako jsou strmé svahy Velké Stožky? Zřejmě nijak.

Je zajímavé pozorovat, jak rozdílné je počasí na sever a na jih od Planiny. Nízké Tatry jsou zahaleny do neproniknutelné frontální oblačnosti, která zasahuje až k okrajovým svahům Planiny. Naopak obloha směrem k jihu si od rána zachovává modrou barvu. Sněhová vrstva je na severní straně také mohutnější. Místy zapadávám po pás.

Nad Nižnou Klakovou dostává můj zrak stejnou lekci jako na jaře. Jsem jednoduše nepoučitelný, sluneční brýle s sebou nenosím. Dobře mi tak. Sluneční paprsky se odrážejí do mých očí s neuvěřitelnou intenzitou.

Na Klakové nejsem sám, čerstvý sníh přilákal lyžaře. Parta běžkařů přijíždí po značené cestě od Studne. Dávám se s nimi do řeči, abych zjistil, v jakém stavu trasa je. Bez problémů, je uvolněná. Dobrá zpráva. Pozoruji chvíli ty nadšence. Je mi jasné, že i nadále budu odkázán jen na vlastní nohy. Na jejich místě by mé kosti byly už natřikrát zpřeráženy.

Sestup Hrdzavou dolinou má podobný charakter, jako předchozí kilometry. Žlutě značená turistická cesta je místy zatarasena vyvrácenými kmeny tak, že je téměř neschůdná. Nejhorší místo je před napojením chodníku na silnici, zhruba kilometr nad bývalou ubytovnou. Sněhová vrstva tu naštěstí umožňuje chůzi okolním terénem. Uvolnění cesty tu bude stát ještě mnoho sil.

U symbolického základního kamene národního parku odbočuji do Suchého dolu. Chci se podívat, jak se vichřice podepsala tady. První zjištění jsou pozitivní, žádné větší škody nevidím. Musím však zpět, co nevidět bude tma. Do Suchého dolu se ještě vrátím.

V dalších dnech se počasí nemá příliš měnit a to je povzbudivá informace. Jak nejlépe využít čas? Zvažuji několik variant. Na dlouhé treky příliš chuti nemám, letos jich bylo dost. Na poznávání nových míst, eventuelně cest, příliš vhodná doba není. Výsledné rozhodnutí je rozumovou záležitostí.

Využiji dobré viditelnosti a znovu si projdu ta rozhledová místa, ze kterých se mi vlivem počasí dosud dobré záběry nepodařilo udělat. Mám na mysli vyhlídku na Nemcové a cestu nad Javorníkovou dolinou. Chuť na přechod hřebene Stolických vrchů si raději nechám zajít. Seriózní informace o rozsahu škod způsobených vichřicí v této oblasti zcela jistě neseženu a vydat se na tak dlouhou cestu by nemuselo být bezpečné.

Nejkratší cesta na Nemcovou vede přes Muránskou Lehotu. V pondělním ránu si mě obyvatelé prohlížejí s nedůvěrou. „Co to je za exota, který se pár dnů před Vánocemi prochází s batohem na zádech naší Lehotou? Toho jsme tu přece už viděli!“ Na jejich udivené výrazy odpovídám úsměvem a srdečným pozdravem.

Až k lovecké chatě pod Nemcovou vede cesta bukovým lesem. Nevidím jediný vyvrácený strom. A tato skutečnost dává průchod otázkám, které mě v této souvislosti napadají: „Je to způsobeno tím, že lokalita je na závětrné straně Planiny a vichřice se jí jednoduše vyhnula? Nebo jsou buky podstatně odolnější než jehličnany? Či kombinace obojího?“ Na tuto otázku odpovědět nedokážu. A jako přídavkem se celá záhada ještě zatemňuje skutečností, že nad pásmem listnatého lesa se nachází porost jehličnatý, kde se pilně pracuje na odklízení padlých stromů. Tady vichřice řádila, jak to tedy všechno je? Myslím, že exaktní odpověď by zajímala nejen mne.

Od rekreační chaty na Nemcové bych se vydržel dívat hodně dlouho. Kdo si chce obraz zdejšího kraje vyrýt do paměti, nemůže k tomu najít vhodnějšího místa. Viditelnost je dnes téměř ideální. Přesto tu nelze vydržet dlouho. V tomto stinném místě, v nadmořské výšce bezmála tisíc metrů, se teplota pohybuje kolem patnácti stupňů pod nulou. Při ní je i fotografování velkým dobrodružstvím.

Muránska planina od Nemcovej

Muránska planina od Nemcovej

Stolické vrchy od Nemcovej

Stolické vrchy od Nemcovej

Ani v dalším dni se předpověď počasí nemýlí. Šance pořídit dobré fotografie je reálná, další cíl tedy neměním. Cesta se klikatí nad Hrdzavou dolinou a v jednom okamžiku se obrací přímo k Muráni. Celá vesnice je zahalena v oblaku kouře, který produkují snad všechny komíny ve vsi. V této chvíli by nebylo velkého rozdílu mezi pobytem ve smogu ulic velkoměsta a procházkou po vsi. Neřešitelný problém. Kdo by se tady zaobíral ekologií lokálního vytápění, když dřeva je v okolí nadbytek? Tady nemá prostor ke konkurenci žádná jiná energetická surovina. A po letošní vichřici bude zásoba dříví stačit na několik let. Pak určitě přijde vichřice jiná, vždyť to globální oteplování nakonec není žádným nepřítelem… Ne, to jsou jen moje sarkastické dedukce. Ale jsou až tak vzdáleny realitě?

Javorníková dolina je naopak průzračně čistá. Jaká musí být teplota na jejím dně? Tady, ve výšce téměř dvanácti stovek metrů, odhaduji kolem minus osmnácti celsiových stupňů. Tam dole, kam po celý den nezasvítí jediný sluneční paprsek, musí být mnohem méně. Teplotní inverze nepatří jen k zimnímu období, projevuje se po celý rok. A s ní doprovodné jevy, například inverze vegetační…

Krátím si cestu přednáškami a přitom bedlivě sleduji dolinu. Díky mimořádné viditelnosti si mohu dokonale zmapovat terén a získat konkrétní představu, jak je Javorníková dolina členěna. Nicméně její spodní část, to bude ještě po dlouhou dobu moje Terra incognita.

Po třech hodinách chůze se blížím k místu, odkud jsou vidět jedny z nejkrásnějších partií národního parku. Fotografovat se dá však jen několika málo průhledy mezi stromy. Dělám, co mohu. Mráz ale také a po chvilce vítězí úplně. Obě sady baterií stačí jen na rozsvícení červené kontrolky. Tak zlé to však není. V paměti fotoaparátu je přece jen cosi uloženo.

Nad Javorníkovou dolinou

Nad Javorníkovou dolinou

Odpoledne mířím do Suchého dolu. Cesta vede kolem potoka a stále se zužuje. Místa, kterými jsem ještě nešel. Překvapuje mě malebnost celého kaňonu. Krása, která je při pohledu shora dokonale maskována. Skály jsou pokryty ledem, stékající voda hned zamrzá. Vše se ovšem začíná komplikovat. Stále více vyvrácených stromů znemožňuje plynulý průchod roklí. Nejsou to však vývraty způsobené vichřicí. Odhaduji, že nejčastější příčinou pádu stromů bude rozvodněný potok v jarním období.

Blížím se k závěru Suchého dolu. Cesta je tu zcela zatarasena, musím vystoupat bočním svahem. Zhruba padesát výškových metrů a jsem na zpevněné lesní cestě. I ta po chvilce končí. Dál už se jít nedá. Možná šplhat strmou strání, až někam pod Tesnou skalu, ale to ne. Přece jen se jedná o chráněné území a určitá pravidla je třeba respektovat. Zcela odlišným způsobem však přemýšlel ten, kdo si tu už před lety schoval staré pneumatiky, nejspíše na horší časy. Nemohl si vybrat lépe. Území se stupněm ochrany pět, tady mají přece ojeté pneumatiky svoje místo! Není těžké uhodnout, kdo to byl. Kdo potřebuje pneumatiky takových rozměrů a zároveň má povolen vjezd do této lokality? Tady je marné apelovat na respektování vyhlášek. V tomto případě (ne jediném) se již jedná o diagnózu: absence zdravého rozumu.

Cestou zpátky do vsi ještě vychutnávám překrásný pohled na Cigánku, v pozdně odpoledních hodinách ozářenou rudými paprsky zapadajícího Slunce.

Ráno musím odcestovat. Už jen několik desítek hodin zbývá do okamžiku, kdy se rozzáří vánoční stromky a budou se nadělovat dárky. Sám musím ještě nějaké pořídit, pro své nejbližší. Já jsem byl obdarován již v těchto dnech. A nejen v těchto dnech, v celém letošním roce. Musím Planině poděkovat. Za to, co mi dala a dává. I přes občasné chmury, ale za těmi vždy stojí lidé. Brzy na shledanou!

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Muránska planina, prosinec 2004

  1. SV napsal:

    náznak bielozlatého ticha 🙂

  2. lojzo napsal:

    Ten východ slnka nad Veľkou lúkou je fakt nááádherný!

  3. SV napsal:

    „Muránska planina od Nemcovej“ strašne zvláštna fotka……ty Pepo, priznaj sa, že si to ty dokresľoval tenkou ceruzkou? 😉

  4. SV napsal:

    V krutém mrazu si sundat rukavice je nerozumné prevelice 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *