Velká Fatra
Velká Fatra je překrásné pohoří. Sestává ze dvou zcela odlišných částí. Severní zalesněné a jižní holé. Západní okraj je rozerván krasovými dolinami, přičemž Gaderská patří mezi nejkrásnější na Slovensku.
Turisticky je Velká Fatra velmi vděčná. Kromě zmíněných dolin jsou tu nádherné hřebenové trasy s bezpočtem rozhledových míst té nejvyšší kategorie. Obtížnost hřebenových tras se odvíjí od toho, jaký přístup člověk zvolí. Já zvolil ten nejobtížnější. A zpočátku ho velice podcenil. V porovnání s hřebenovkou Nízkých Tater je Velkofatranská magistrála kratší, ale co do obtížnosti naprosto srovnatelná.
Nonstop. Koho to napadlo a kdo to poprvé realizoval? Nevím a dnes už to nejspíš nikdo nezjistí. Já sám jsem se s tímto termínem setkal před dvěma lety. Tehdy se mi dostalo do rukou vyprávění s názvem „Nízké Tatry nonstop“. Okamžitě jsem zbystřil.. Co se turistiky týče, zkoušel jsem už kdeco. Od dálkových pochodů stokilometrových (i delších) až po několikadenní náročné přechody různých pohoří. Avšak přejít některý horský hřeben nonstop stylem, to mne ještě nenapadlo. A že to vyzkouším, mi bylo jasné hned od začátku.
Spousta lidí kroutí hlavou, nechápe smysl. Jistě. S klasickou formou turistiky to má pramálo společného, spadá to spíše do kategorie vytrvalostního sportu. Troufám si tvrdit, že jako je treking vrcholnou formou turistiky, tak nonstop přechody jsou královskou disciplínou trekingu. Žádná pravidla neexistují, jdi jak umíš. Své schopnosti dokazuješ jen sám sobě.
Předpokladem není jenom fyzická kondice. Na takovou akci musí mít člověk chuť. Chuť podstoupit tu šílenost. A představu o míře šílenosti si nedokáže udělat ten, kdo si to nevyzkoušel. Kdo neprožil tu škálu pocitů, která se během cesty dostavuje: Nadšení, které s přibývajícími kilometry opadá a přechází v apatii, kdy už člověk jen odevzdaně šlape jako stroj. Podráždění, které je neklamnou známkou únavy. Stokrát opakovaný slib, že do něčeho takového už nikdy nepůjde… a nakonec nepopsatelný pocit, když má všechno za sebou.
Po nonstop přechodu Nízkých Tater jsem chtěl stejným stylem přejít i další slovenská pohoří. Přechod Velké Fatry měl být začátkem, přípravou na akce další. Při pohledu do mapy cesta neslibovala žádné větší potíže. V porovnání s ostatními hřebenovkami, které jsem si vybral, byla i nejkratší. Jenže Velká Fatra musela vytušit, jak ji podceňuji. A dala mi lekci hned při prvním pokusu. Po šesti hodinách cesty ze Starých Hor pod Borišov končím. Kriticky přiznávám, že tyto hory vyžadují jinou fyzickou kondici, než jakou právě disponuji. A dalších čtrnáct hodin by bylo s největší pravděpodobností nad moje síly. Navíc až tady v terénu zjišťuji, že pustit se v noci do náročné zalesněné hřebenovky, bez znalosti terénu, by bylo čiré zoufalství. Pohled do mapy je naprosto nedostačující informací a já po jiných nepátral.
Druhý a třetí pokus zhatilo počasí. Po dvanácti hodinách cesty v hustém dešti jsem byl i v kvalitní výstroji promoklý na kost. Pokračovat dál nemělo pražádný smysl. A týden nato bouřka přímo na hřebeni. Zůstat nahoře by se rovnalo hazardu se životem.
Pokus čtvrtý. Při těch předchozích jsem si zmapoval větší část celé trasy. A to není, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, pouze výhoda. Je to nutný předpoklad. Tvrdě jsem pracoval na vylepšení své fyzické kondice. Nonstop přechody Krkonoš a Orlických hor jsou dobrou rozcvičkou na tuto akci, i když k obtížnosti slovenských hor mají daleko. Ale tentokrát si troufám říci, že jsem připraven dobře.
Volím severojižní směr, z povážské obce Lubochňa. Velkofatranská magistrála tady začíná náročným dvouhodinovým výstupem na Kopu. Nicneříkající název horského masivu, takových Kop na Slovensku je… Ne, není to pravda. Tohle je Kopa Kop. Kousek před vrcholem vyhlídkové místo, které bych bez rozpaků zařadil mezi nejkrásnější na celém Slovensku. Sedm set metrů pode mnou teče Váh. Nad jeho protějším břehem se třpytí bílá vápencová bradla Šípské Fatry. Několik kilometrů po proudu se připojuje hluboce zaříznuté údolí Oravy, kterému vévodí majestátný Rozutec. Na severovýchodě Velký Choč, podle mého názoru rozhledová jednička celého Slovenska. A to je jen nepatrný výčet toho, co lze spatřit. Přes ryze sportovní pojetí celé akce tu dlouhé minuty trávím pohledem do krajiny.
Začíná nekonečná cesta hřebenem Velké Fatry. Ten přívlastek není z mé hlavy, použit je v každém turistickém průvodci. Já ho mohu jen potvrdit a dokreslit dvěma postřehy: Velkofatranská magistrála ve své severní zalesněné části kopíruje Lubochňanskou dolinu. Tu uzavírá čtvrtý nejvyšší vrchol Velké Fatry, mohutná Ploská. Jedním z průseků na hřebeni Kopy lze celou dolinu přehlédnout. Vzdálenost na Ploskou by člověk odhadoval na několik hodin cesty. Klamné zdání! Na vrchol Ploskej je to odtud dvanáct hodin rychlé chůze. Nekonečnost dokresluje ještě jeden fakt. Po třech hodinách cesty, za Lubochňanským sedlem, se otevírá pohled do Turčianské kotliny. Té dominuje město Martin a nad ním se tyčící Martinské hole. Do těchto míst se člověk dívá dalších šest dlouhých hodin, jen úhel pohledu se nepatrně mění. A má přitom pocit, že se nehýbe z místa.
Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Stále dokola. Přes všechny vrcholy, které v cestě stojí. Jenže úplně jinak, než je tomu v českých horách. Tady jsou převýšení v řádu stovek metrů a stoupání jsou ve většině případů velmi strmá. Únavné, vyčerpávající. Člověk si nejednou sáhne až na dno sil.
Po sedmi hodinách chůze stojím na vrcholu Kľaku. Další vynikající rozhledové místo. Vybavuje se mi můj druhý pokus. Tehdy mi cesta trvala deset hodin, díky kluzkému terénu. Tady na Kľaku jsem to vzdal a sestoupil do Lubochňanské doliny. Ukrutný zážitek, tento sestup bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.
Jarabiná, parta mladých Čechů. První lidé, které dnes potkávám. Malý Lysec a další překrásný rozhled. Na Velké Fatře by se stavitelé rozhleden neuživili. Štefanová, Javorina, Šoproň a jsem u chaty pod Borišovem. Tady končí zalesněná část hor. Další kopce jsou již holé a svým charakterem připomínají nedaleké Nízké Tatry.
Doplňuji zásoby vody a pokračuji, chci dojít za světla co nejdál. Před sebou mám nejobtížnější místo celé cesty, výstup na Ploskou. Nohy už toho mají dost, tohle prostě musím přetrpět. Všechno je ale jinak, žádné utrpení se nekoná. Zúročuji fyzickou přípravu a po půlhodině stojím na vrcholu. Je půl deváté večer, moje nohy šlapou nepřetržitě čtrnáct hodin. Zabránit úspěšnému dokončení přechodu může v této chvíli jen mimořádná událost.
Suchý vrch. Hory pokryla tma. Vytahuji baterku, bez ní se jít nedá. Ostredok. Jsem na nejvyšším bodě Velké Fatry. Mírně zvlněný terén a je tu poslední stoupání na Krížnou. Ocelové monstrum na vrcholu svítí červenými světýlky dodaleka. Slovenská armáda si pro stavbu zařízení na obranu své země nemohla vybrat lepší místo. Opatrně obcházím plot a věřím, že tu nikdo není. Jinak by mne nejspíš zadrželi jako diverzanta.
Tolik, tolik hvězd, máš nad sebou…
Donekonečna si přezpívávám písničku Daniela Landy. A kdybych se nestyděl, zpíval bych si ji nahlas. Lepší jsem si totiž vybrat nemohl, nebe je bez nadsázky pokryté miliardou hvězd. Ty další, živé, jsou v trávě. Tolik světlušek pohromadě jsem ještě neviděl.
Majerova skála, neuvěřitelně exponovaná vyhlídka. A první skutečný odpočinek. Po třiceti minutách se však zvedám, je velmi chladno. Zbývá jen dvouhodinový sestup do Starých Hor.
Je půl druhé ráno. Uléhám v autobusové zastávce a pokouším se usnout. Na chvilku…
Prvním ranním autobusem odjíždím do Banské Bystrice. Zvládl jsem to…