Rychlebské hory nejsou příliš vyhledávaným cílem turistů. Důvodem je nejspíš to, že leží v jednom z nejodlehlejších koutů naší republiky…
Sám jsem byl v Rychlebských horách pouze jednou. A bylo načase tuto mezeru ve vzdělání napravit. Jako přirozené mi připadalo spojit cestu do Rychlebských hor s přechodem Králického Sněžníku.
Mé putování začíná v Králíkách. Vzdušnou čarou není Králický Sněžník příliš vzdálen. Ovšem pěšky je to dvacet kilometrů a výškový rozdíl, který je nutno překonat, se rovná jednomu průměrnému tatranskému převýšení (pozn.: PTP = +1000[m]).
Cesta je to nanejvýš krásná. Pomyslnou rozinkou na dortu jsou však poslední kilometry stoupání, které vedou Národní přírodní rezervací Králický Sněžník. Ta by bezesporu stála za samostatnou návštěvu.
Někde jsem nedávno četl či slyšel, že na Králickém Sněžníku, na polském území, byla postavena rozhledna. Hodně jsem přemýšlel o tomto nesmyslu, vrchol je rozhledovým místem té nejvyšší kategorie i bez rozhledny… naštěstí se od mé poslední návštěvy nezměnilo nic, žádná rozhledna tu nestojí a já vypouštím zafixovaný nesmysl z hlavy.
Je pěkné počasí (v nadmořské výšce 1423 metrů ovšem pěkná zima), viditelnost je velmi dobrá. Přehlédnout mohu celý hřeben Orlických hor, od Bukové hory a Suchého vrchu až k Vrchmezí. Patrné jsou i siluety Krkonoš. Hrubý Jeseník jako na dlani. Obě nedaleká polská jezera: Otmuchowskie i Nyskie. A přehlédnout mohu také celý hřeben Rychlebských hor. Smrk, nejvyšší vrchol těchto hor, je opticky na dosah. Jenže skutečné vzdálenosti v horách se diametrálně liší od těch prvopohledních a o tom se brzy přesvědčím i tady.
Na české straně vrcholu pramení řeka Morava a tato skutečnost bývá zdrojem různých vtípků. Faktem totiž je, že podle dnešního územního členění pramení Morava v Čechách, v Pardubickém kraji, v okrese Ústí nad Orlicí. Jenže dnešní hranice se s neshoduje s hranicí historickou…
Kousek od pramene Moravy překvapí návštěvníky žulová socha slona. Každého musí napadnout otázka: Co dělá slon v horách? Sám znám jen kusé vysvětlení: Slon byl znakem jakéhosi něměckého spolku. Spolek si dal práci a na Sněžníku umístil svůj znak v podobě žulové sochy. Ať je historie jakákoli, pravdou je to, že slon je dnes symbolem Králického Sněžníku a nechybí na jediné pohlednici.
Králický Sněžník je od Rychlebských hor oddělen Kladským sedlem. Zdolání sedla je náročné, ovšem člověk je za to nadstandardně odměněn. Z protějšího svahu sedla je neuvěřitelně krásný pohled zpátky ke Sněžníku…
Začíná se mračit, nad nedalekým Šerákem se hromadí bouřková mračna. Po chvíli vytáhuji pláštěnku a jen doufám, že jak se mraky objevily, tak zase zmizí… (nezmizely a provázely mě po celou další cestu).
Je podvečer, přicházím k chatě Paprsek. Za chvíli začíná úvodní utkání evropského fotbalového šampionátu. Hm, vybral jsem si sám… (ne, volil bych stejně, i kdyby šlo o finále s naší účastí (přitom nemohu říci, že by mě fotbal nezajímal).
Poslední stoupání a jsem na Smrku (1125 m.n.m.), nejvyšším bodu Rychlebských hor. Na místě dnešního hraničního kamene se nachází historické trojmezí Kladska, Moravy a Slezska.
Vrcholová partie Smrku vypadá zvláštně, na první pohled neutěšeně (zato nabízí pohledy směrem ke Králickému Sněžníku a k Hrubému Jeseníku). Borůvčí, mladé smrky, ty vzrostlé zřejmě zlikvidovala nějaká vichřice.
Bouřková mračna se stále prohánějí nade mnou. Kdybych nemusel dál (zítra bych měl časové problémy), využil bych k noclehu krytého odpočívadla, které na rozcestí stojí. Vypadá opravdu lákavě…
Napadá mě ještě jedna zajímavost, týkající se Smrku. Jeho jizerskohorský jmenovec (nejvyšší vrchol české části Jizerských hor) měří prakticky stejně (asi o 50 centimetrů méně)…
Další cesta vede po státní hranici a je to skutečně nádherná hřebenová túra. Sám bych hřebenovku Rychlebských hor označil za jednu z nejkrásnějších nevysokohorských hřebenovek v této zemi. Nádherné výhledy. Některá rozhledová místa (například Kovadlina) nutí člověka k dlouhému zastavení…
Upoutal mě pohled k severozápadu. Na polském území vidím kopce, které nedokážu pojmenovat (a jsem z toho nesvůj). Jen vím, že jsem je už viděl, z Orlických hor… Musím zjistit, jak se ono pohoří jmenuje. zatím dostává pracovní název Neznáme vrchy…
Je večer, jsem už třináct hodin na cestě a musím někde zabivakovat. Příliš jsem nevěřil tomu, že dojdu až k plánovanému cíli dnešní cesty, Špičáku. Ale podařilo se.
Během pěti minut mám rozestlaný spacák a usínám…
Ne všechny plány dopadnou tak, jak by si člověk představoval. Spal jsem jak zabitý a po rozednění nestačím zírat. Hory jsou v zahaleny do mraků, vidět není ani na padesát metrů. Prší, spacák mám promoklý (nikoli zevnitř) a váží nejméně o dva kilogramy více. Pokračovat dále podle plánu by nemělo smysl, neviděl bych vůbec nic. Zkracuji své putování o deset kilometrů a místo do Javorníku sestupuji do Žulové. Další překrásná místa Rychlebských hor nechám na příště…
Jsem nesmírně rád, že jsem se do těchto končin vydal a mohl Rychlebské hory alespoň částečně poznat. A určitě tu nejsem naposledy.
(Tuto větu ukládám do šablony mých vyprávění. Jenže: Takových míst přibývá s každou mojí cestou a mé návraty v této chvíli zaostávají daleko za mými plány…)
„Musím zjistit, jak se ono pohoří jmenuje. zatím dostává pracovní název Neznáme vrchy…“ a už si zistil? 😉
Jo. Byly to stále Rychlebské hory. Borůvkový vrch a další.
aha. ale Neznáme vrchy, to znie tak pekne. tajomne a romanticky 😉
aj k tej snovej fotke sa to dobre hodí.
…s odstupem času. Borůvkový vrch to opravdu nemohl být.
„Co dělá slon v horách?“
no čumí do údolí a získava nadhľad 😉
http://www.sneznik.cz/cz/socha-slunete/
http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-jak-se-dostal-slon-na-kralicky-sneznik-f5q-/p_kultura.asp?c=A110113_220521_p_kultura_wag
„Vzdušnou čarou není Králický Sněžník příliš vzdálen.“
no ano, to znie povzbudivo 😎