Čtyři dny jsou zoufale málo byť na pouhé seznámení se Slovenským krasem. A více času jsme k dispozici neměli…
Pondělní (půl)den jsme vyčlenili návštěvě místa ležícího již za hranicí národního parku. Místa, k jehož návštěvě jsme se chystali už dlouho…
Prielom Muráňa
Řeka Muráň (pramenící pod sedlem Predná hora) se vlévá u obce Bretka do Slané. Těsně před soutokem se silně meandující tok zařezává do tvrdých vápencových skal. Malebné místo. Chcete-li ho navštívit, musíte nejprve:
- Projít obcí, kde se čas zastavil už hodně dávno. Kde vás pozorně sledují oči místních obyvatel. Nevěřícně a možná i podezíravě.
- Projít cikánskou osadou přidruženou k obci (nicméně z obce vyčleněnou). Zde jsou oči ještě zvědavější a ještě podezíravější.
- Projít kolem mnoha černých skládek
Jak později zjišťujeme, tři výše uvedená pravidla platí pro celý Slovenský kras. Přitom první dvě člověk nevnímá nikterak negativně…
Prohlídka Prielomu Muráňa není jednoduchou záležitostí, cesta kolem řeky je místy hodně neschůdná. Marně se snažíme představit si toto místo v době jarních povodní. Jediný chybný krok a prohlídka by byla nejspíš vedena shůry…
Úterý
Zádielská dolina
Monumentální přírodní výtvor. Zádielskou dolinu nelze popsat. Zádielskou dolinu musíte prožít. Možná fotografie trochu napoví. Je však těžké objektivem zachytit bizarní krásu tak, aby alespoň trochu odpovídala skutečnosti.
Stoupáme cestou kolem Blatného potoka. Kaňon se zužuje. V nejužším místě není širší než deset metrů, přičemž skalní stěny jsou vysoké přes tři sta metrů. Nejvyšší skalní věž, Cukrová homoľa, je vysoká sto pět metrů.
Od Zádielské chaty míříme strmou cestou vzhůru nad kaňon. Po chvíli se však musíme vrátit. Respektive vrátit musíme psa, který utekl majiteli chaty a vydal se na cestu s námi. Tuto akci však SV dokonale zvládá…
Zádielská planina. Na jaře tu louky svítí fialovou modří konikleců a sluneční barvou hlaváčků. Ale kouzlo má i podzim, barva opadaného listí v kontrastu s bělobou vápenců je neopakovatelná.
Závěru cesty pak dominuje zřícenina Turňanského hradu…
Středa
Plešivecká planina
Představte si komolý kužel. Se zvrásnělou horní plochou, která je pokryta škrapy, závrty a porostlá ponejvíce vzrostlými jalovci. Ten kužel je protáhlý od severu k jihu a na příčném řezu by vypadal jako ementál. Taková je Plešivecká planina. Projděte se po ní a vstřebávejte tu neopakovatelnou atmosféru jihoslovenských planin…
Pravda, výstup na planinu je náročný, převýšení je velké. Ale odměna je velkolepá. Hned nad obcí Slavec (opět platí tři postuláty Slovenského krasu) objevujeme vyhlídku na Silickou planinu, rodnou sestru Plešivecké planiny. O kousek dál, hned vedle cesty, turistům skryta, je Stračia priepasť. Cestou k severní hraně planiny pak míjíme ještě několik propastí a jeskyněk.
Rozinkou na dortu (vlastně na komolém kuželu) je vyhlídka z Gerlašské skaly. Mystického místa na severní hraně planiny, odkud spatříte neopakovatelné pohledy…
Je však zamračený den, dnes musíme takové pohledy oželet. Charisma tohoto místa tím nikterak netrpí…
Čtvrtek
Autobus nás vyváží vysoko na Silickou planinu. Přímo do obce Silica, podle které je planina pojmenována. Naším prvním dnešním cílem je Silická ľadnica. Nejníže položená ledová jeskyně na Slovensku. Hluboká 110 metrů, ve spodní části jeskyně se udržuje led po celý rok. Systém Silická ľadnica – Gombasecká jaskyňa je spolu s dalšími jedenácti lokalitami Slovenského krasu a deseti lokalitami Aggtelekského krasu zařazen do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Letos byl nejspíš zvláštní rok, led začíná už pár kroků za zábradlím. Není divu, z jeskyně táhne pořádně chladný průvan. Opět nádherné místo, s neobyčejně tajemnou atmosférou…
O necelých pět set metrů dál se podle mapy nachází propast. Dokonce Zvonivá priepasť. Zvonění neslyšíme a propast nenacházíme. Nevadí, půjdeme dál.
Míříme k obci Silická Brezová. Tady je planina hodně poznamenána činností člověka. Za obcí se však obraz krajiny jakoby mávnutím kouzelného proutku mění. Objevujeme několik jeskyní, speleologové je však pečlivě uzavírají. Ta nejzajímavější se jmenuje Kečovská vyvěračka a ve třech úrovních z ní (podle výšky hladiny) vytéká voda.
Nad obcí Kečovo se nachází Národní přírodní rezervace Kečovské škrapy. Škrapové pole, jehož fotografie nechybí snad v žádné učebnici geologie.
Dnešní rozinkou na dortu je návštěva jeskyně Domica. Škoda, že plavba po řece Styx se nekoná. Už dva roky je hladina říčky pod normálem a plavba je tudíž nemožná. Ale i bez plavby se jedná o zážitek zcela mimořádný. Dovídáme se, že na maďarském území se nachází další čtyři zpřístupněné jeskyně, přičemž prohlídka té nejdelší trvá přes pět hodin!!
Zítra se vracíme na Muránskou planinu. Návštěva Slovenského krasu v nás zanechala ty nejhlubší dojmy. Je to překrásný kout Slovenska. Tak krásný, že se sem na jaře vypravíme znovu…