Panstvo Muráň (Hospodárske dejiny). Část I.

Další kniha z pera Ing. Pavola Hlodáka (spoluautorem je PhDr. Ján Žilák CSc.), kterou chci představit, se zabývá se hospodářskými dějinami Muránského panství.

Kraj kolem Muráně je v mých očích spojen s překrásnou přírodou. Spojit v myšlenkách tento nádherný kus země s výrobou železa, s těžbou železné rudy, s nekontrolovanou těžbou dřeva, s výrobou kameniny a papíru v poklidné obci Muráň, se mi nedaří ani po přečtení této úžasné knihy.

Nabízím těm, které téma zajímá, stručný výtah z knihy. Není ovšem možné tímto způsobem suplovat skutečné přečtení, na spoustu zajímavých informací se místa nedostává.

Povídání i fotografie zveřejňuji se souhlasem autora. Za to mu děkuji. A taktéž za trpělivost, s jakou mi vysvětloval některé souvislosti, které jsem sám pochopit nedokázal.

Některé slovenské výrazy nemají odpovídající ekvivalenty v češtině. Ponechal jsem v těchto případech výrazy původní a zvýraznil je kurzívou.

********************************************************************************

Územněsprávní vývoj Gemeru a Malohontu

Na začátku územní organizace Uherského státu, až do konce 12. století, bylo území Gemeru začleněno do královského Gemerského komitátu (hradského španstva).

Komitáty se staly vyššími uspořádanými útvary v rámci hradního zřízení. Za královský komitát se zpočátku považovalo hradské španstvo (panství hradu…), později ve vývoji komitát zahrnoval i víc hradných španstiev. Správou komitátu byl pověřen išpan – župan (zpočátku to byl pán určeného královského hradu). Vyšší územněsprávní celky se tvořily především z důvodu výběru daní.

Gemerský komitát se ve 13. a 14. století transformoval do samosprávné Gemerské stolice. První zmínka o stolici pochází z roku 1209, střediskem stolice byl královský hrad Gemer a od něho je odvozený i název stolice.

Hranice stolice se ustálily až po tatarském vpádu. Na zpustošené území povolala šlechta německé a italské kolonisty. Stavěly se další hrady, které měly sloužit na ochranu obchodních cest a území. Kolonisté přispívali k obnově hospodářského i kulturního života. Stolice, která navazovala na bývalý komitát, se stala novou samosprávnou organizací šlechty. První známé poradní shromáždění příslušníků šlechty z Gemeru, Hontu a Novohradu svolal král Belo IV. v roce 1255.

V rámci Gemerské stolice byla nejvýznamnější panství hradů Muráň a Krásna Hôrka.

V čele stolice stál královský župan, který měl k dispozici slúžnych jako představitele šlechtické samosprávy. Nejprve sloužili v oblasti soudnictví, později přebírali oblast politiky a hospodářství. O nejdůležitějších záležitostech samosprávy rozhodovalo shromáždění celé šlechtické pospolitosti. Shromáždění předsedal jako králův zástupce palatin. Později ve čtrnáctém století se působnost samosprávy rozšířila i na oblast daňové správy a na oblast otázek veřejného života, které dosud řešili královští úředníci. Jednalo se o soupisy majetku, osob a služebních povinností.

Z pohledu hospodářského je období čtrnáctého až šestnáctého století nahlíženo jako zlatý věk v historii Gemeru. Rozvíjela se těžba železné rudy a zpracování kovů. Vznikaly hamry a řemeslnické cechy. Tato éra byla zabrzděna po roce 1440, kdy území ovládla Jiskrova vojska a posléze bratříci. Až v roce 1467 je zlikvidoval Matej Korvín. Za jeho vlády nastala konsolidace hospodářských a politických poměrů. Po bitvě u Moháče v roce 1526 se dostal Gemer do sousedství turecké říše a hospodářský vývoj se opět na dvě století zastavil.

V 17. století se v územněsprávním uspořádání neudály žádné změny. Jinak tomu ovšem bylo v sousedním Malohontu. Zde panovala snaha o uspořádání vztahů s Hontem. Malohont se po dlouhá desetiletí snažil vymanit z područí Hontianské stolice a na konci 17. století mu byla uznána autonomie, včetně samosprávných orgánů.

V roce 1703 se Malohont přidal na stranu Rákociho a jeho představitelé doufali, že jim povstání pomůže vyřešit přetrvávající soustavné ataky ze strany Hontu. Doufali, že se jim podaří vybudovat úplnou územní samostatnost a především tak odlehčit daňové zatížení. Doufání bylo marné, Rákoci si nechtěl rozhněvat hontianskou šlechtu tím, že by vyhlásil Malohont samosprávnou stolicí.

Potlačení Rákociho povstání v roce 1709 a morová epidemie, která jen v Gemeru usmrtila 30.000 lidí, problém ještě více prohloubily. V roce 1711 se spojil Hont s Malohontem dokonce pevněji než dříve. Malohontská správa se musela podřídit hontianským orgánům.

Třenice trvaly až do roku 1786, kdy se Malohont připojil ke Gemerské stolici. Tak vznikla Gemersko – malohontianská stolice se sídlem v Rimavské Sobotě. Nakrátko. Definitivní spojení nastalo až v roce 1803, kdy vznikla „zákonná“ stolice Gemer – Malý Hont. Sídlem se stal Plešivec. Stolice měla pět okresů: V Malohontu Rimavskosobotský, v Gemeru Horný, Putnocký, Ratkovský a Širkovský okres. Horný okres měl ještě tři nižší správní celky (dištrikty). Do Muránského patřila Jelšava, Revúca a třiadvacet obcí, do Rožňavského patřila Rožňava, Krásnohorské Podhradie a osmnáct obcí. Do Štítnického dištriktu patřila Dobšiná, Plešivec, Štítnik a jednadvacet obcí.

Roku 1848 byly stolice zrušeny. Šlechta přišla o právo zúčastňovat se rokování uherského sněmu i o práva volit poslance a svolávat kongregace. Byly zavedeny bachovské civilní dištrikty, které nahradily stolice. Roku 1849 vznikly župy jako nové administrativní jednotky státní správy. Vrcholným orgánem byl župní výbor. Polovinu tvořili občané platící nejvyšší daně, druhou polovinu tvořili volení členové.

V období Bachova absolutismu, po reorganizaci administrativy v Uhersku, byl v Muráni slúžny Adolf Reuss, nejmladší syn Samuela Reusse, vzdělance a buditele, sběratele slovenských pohádek, ale také historika a národopisce.

Roku 1883 se sídlo župy přestěhovalo z Plešivce do Rimavské Soboty. Tento stav trval až do roku 1918.

Správa panství Muráň

Hospodářský rozvoj Muránského panství byl nejvýraznější od konce sedmnáctého století, za vlastnictví Koháryovců. Ponejvíce v době, kdy majetek spravoval František Koháry a posléze jeho zeť Ferdinand Juraj Coburg. Panství Muráň bylo co do rozlohy půdy největší z Koháryovských i Coburgovských majetků.

Správu majetků panství řídil provizor, který byl hlavním hospodářským úředníkem. Pod něj spadali nižší úředníci: fiškál, pokladník, kľúčiar, obilník, lesník a další hospodářský personál. Provizorovi podléhali i správci (šafári) hutnických i jiných provozů, např. papírny a kameninové manufaktury v Muráni. Hutnický šafár sídlil v Šivěticích.

Muránské panství se dělilo na čtyři dištrikty: dištrikt Hron (s obcemi Heľpa, Pohorelá, Šumiac, Telgárt, Vernár a Závadka), dištrikt Muráň (s obcemi Dlhá Lúka, Muráň, Muránska Huta, Muránska Lehota, Revúca, Revúčka a Zdychava), dištrikt Jelšavský (Chyžné, Gemerský Milhosť, Jelšava, Jelšavská Teplica, Kopráš, Lubeník, Mníšany, Mokrá Lúka, Prihradzany, Šivětice a Umrlá Lehota. Po roce 1821 pak dištrikt Držkovce (Držkovce, Kameňany, Nandraž, Rákoš). Za správu dištriktov zodpovídali obilníci, podřízeni byli provizorovi. Správa Muránského panství zanikla roku 1891, zemědělské půdy tu bylo málo a rozprodali ji obyvatelům. Zbytek obhospodařovala lesní správa.

[Poznámka: Výše uvedené dělení Muránského panství nemělo nic společného s územněsprávním členěním stolice. Toto dělení bylo výhradně v režii zeměpána.]

Kromě správy panství si majitelé založili i další orgány, které řídily a kontrolovaly hospodářskou činnost správních jednotek na majetcích. Sídlo prefekta (zástupce majitele) Koháryho bylo na panství Sitno v Antone. Jemu byli podřízeni pisár, fiškál, a revízor účtov. Prefekt vedl správu majetků a udílel instrukce správám jednotlivých panství. Generální pokladnice byla v Antone. Působnost úředníků ústřední správy v Antone se vztahovala na všechny koháryovské majetky i v Maďarsku a Rakousku.

Jak bylo řečeno, majetky panství spravoval provizor. O výsledcích hospodářské činnosti podával správy prefektovi, kterému předkládal jednou ročně účty k revizi.

S rozvojem hutnictví a železářství na Muránském panství byla důležitá funkce lesníka. Jeho úlohou bylo výlučně starat se o lesnické záležitosti. V poslední čtvrtině 18. století působil na panství polesný, kterému podléhali lesníci s úlohou strážců lesních majetků. Polesný vedl lesní účty, povoloval těžbu dřeva a kontroloval činnost lesníků. Změna ve správě majetků nastala za Ignáce Koháryho, který pro spravování fideikomisních (svěřených) majetků zřídil funkci nového prefekta a samostatnou pokladnici v Jelšavě.

Po roce 1826, kdy majetky získal Ferdinand Coburg, došlo i ke změně správy majetků. Správu lesních majetků převzalo nové Ředitelství lesů v Jelšavě, v roce 1833 vzniklo Ředitelství železáren v Pohorelé, které podléhalo Ústřední kanceláři ve Vídni. Ředitelstvu lesů v Jelšavě podléhaly správní orgány lesních majetků i v Rakousku a jinde v Uhersku.

Ve spravování coburgovských lesních majetků došlo v roce 1830 k decentralizaci založením lesních úřadů na jednotlivých panstvích. Tak vznikly lesní úřady na Muránském panství v Mokrej Lúke, Polomke a Šumiaci. Obvody lesních úřadů se členily na lesní revíry, ze kterých později vznikly lesní správy.

V letech 1828 – 1874 vykonával funkci ředitele v Jelšavě Ludovít Greiner, který se velice zasloužil o rozvoj lesnictví na panství. Greiner byl vynikajícím odborníkem. Povolal ho Ferdinand Coburg. Greiner bojoval proti nadměrným těžbám dřeva, usiloval o zlepšení stavu lesů. Zavedl pořádek a systém do lesního hospodaření, vytvořil nové mapy, určil hranice lesa. Založil lesní školky a staral se o zalesňování. Jeho práce byla progresivní a sloužila jako vzor pro jiné lesní úřady. Stojí za zmínku, že Greiner se také zasloužil o to, že nejvyšším bodem Vysokých Tater byl určen Gerlach, ne Kriváň či Lomnický štít. Měření provedl přesným barometrem.

Vzhledem na širokou působnost lesního úřadu v Mokrej Lúke se vyčlenilo území Muráně a vytvořil se Lesní závod v Muráni (1840). Později (1842) i v Hrabušicích. Lesní závod v Muráni měl podřízené revíry Muráň I a II. Dřevo v Muráni se využívalo na pálení dřevěného uhlí, část se zpracovávala na vodní pile. Dále se používalo na výrobu šindelů, pro potřeby papírny a kameninové manufaktury. V roce 1872 byla postavena nová parní pila a v budově staré vodní pily se drtila dřevěná kůra. Roku 1891 byla pila zrekonstruovaná. V roce 1933 měla tři rámové pily s roční výrobou 12.000 kubických metrů.

Řízení lesního hospodářství podléhalo častým změnám a po roce 1928 přešly všechny coburgovské majetky do vlastnictví státu. Taktéž správa železáren podléhala častým změnám. Až v roce 1913 prodali Coburgovci své železárenské podniky vídeňské firmě Hagyi a spol. za 3.200.000 korun.

Historie těžby železných rud a výroby železa na Muránském panství

Počátky výroby železa na Muránském panství

Na Muránském panství se nacházela dostupná a bohatá ložiska železné rudy. Výroba železa z těchto rud se začala rozvíjet ve třináctém století. Železné rudy se tehdy tavily v malých zemních píckách. Ty stávaly v blízkosti přístupných ložisek a na svazích, kde byl průvan (sloužil jako dmychadlo). Po několika tavbách se pícky posunovaly dále tam, kde bylo dřevěné uhlí a ruda.

Již z této doby zřejmě pochází i pojmenování muránské lokality Piecky.

Získané surové železo (vlk) se dále zpracovávalo na kujné železo ve výhních nebo ve výhňových redukčních pecích. Ty stávaly v těsné blízkosti zemní pece. Práce se prováděla ručními kladivy, dokud bylo železo žhavé.

V polovině patnáctého století se na Slovensku objevily pece, které byly postaveny nad zemí. Měřily kolem dvou metrů a dmychadla byla poháněna vodou. Tyto pece se nazývají slovenské. Pec pracovala společně s hamrem, který stával poblíž pece. Hamr byla zděná nebo dřevěná stavba, kde pracovalo 2 až 6 dělníků. V hamru byla kovářská ohniště, do kterých foukal čerstvý vzduch pomocí měchů. Měchy poháněla lidská nebo vodní síla. Kováři železo kovali ručně nebo kladivy poháněnými vodním kolem.

Nedaleko Polomky (na potoku Bacúch) je vzpomínán hamr už v roce 1549, v Muráni je doložen vznik prvních slovenských pecí v roce 1573. Píše se o nich v urbárnom súpise (soupis majetků, ze kterých se vrchnosti odváděla daň). Uvádí se v něm, že v obci se nachází jednokolesový mlýn, tři slovenské pece a čtyři huty.

Do slovenských pecí se vsázela bohatá železná ruda (limonit) s obsahem železa pětačtyřicet až padesát procent. Výtěžek byl jen osmnácti až dvacetiprocentní, zbytek železa zůstával ve strusce.

Pece byly zpočátku zásobovány z místních zdrojů rudy, později převážně rudou ze Železníku. Rudu k pecím dováželi povozníci na vozech.

Železářští podnikatelé, šteliari, byli měšťané z Revúce nebo poddaní z Muránského panství. Měšťanstvo v 15. až 16. století pronikalo do podnikání jen ojediněle, měšťané z Revúce byli výjimkou. Šlechta se začala zajímat o železářskou výrobu až v polovině 18. století. Měšťané si museli k podnikání vyžádat povolení z panství. Když ho dostali, platili cenzus (roční poplatek) za tavící pec i hamr. Podobně se platilo i za těžbu dřeva a pálení dřevěného uhlí. Vztahy mezi železářskými podnikateli a dělníky upravovaly „Artikuly šteliarov Muránskeho údolia“ z roku 1585, které platily bezmála další dvě stovky roků.

Slovenské pece byly časem nahrazeny vysokými pecemi, kde se vyrábělo tekuté železo. První vysoká pec byla dána do provozu v letech 1680 až 1721 (přesný letopočet není znám) v Dobšiné. Ve vysoké peci se dala tavit i méně kvalitní ruda (siderit). Menší pece se pak nazývaly maše.

Začátkem 19. století byla vysoká pec postavena v Revúci. Vyrobila 200 vídeňských centů (1 vídeňský cent = 56 kg) surového železa týdně. Maša dokázala vyrobit přibližně poloviční množství. U vysoké pece pracovalo šest dělníků, u slovenské tři dělníci. Pracovalo se na dvě směny po dvanácti hodinách. Feudál měl vlastnická práva na pozemek, vodu a těžbu rudy. Železárnu dával do pronájmu odborníkům nebo ji spravoval ve vlastní režii.

V letech 1804 až 1805 je v Muráni vzpomínána jedna slovenská pec a jeden větší hamr. V Revúci jedna (již vzpomínaná) vysoká pec a šest pecí slovenských. Slovenská pec dokázala týdně vyrobit 35 vídeňských centů železa. Vysoká byla 3 až 3,5 m, průměr tavícího prostoru byl 55 až 70 cm. Vytavená ruda se vybírala tak, že byla z boku probita díra, která musela být před další vsádkou zazděna. Vsádka se realizovala přes horní otvor, který nebyl uzavřený. Šlehaly z něj plameny a osvětlovaly tak celé okolí. Hrouda vytaveného železa se očistila od strusky, zpracovala kladivy v hamru a rozdělila na menší kusy. Tyto kusy byly opět rozžhaveny ve výhni a vykovány na kusy menší nebo na tyče dlouhé 20 až 40 cm o průměru 5 až 8 cm.

V slovenských pecích a výhních se topilo dřevěným uhlím. Dmychadla a kladiva byla poháněna vodním kolesem. Spotřeba uhlí na jeden vídeňský cent byla 1,6 až 1,9 kubických metrů. Vysoká pec měla spotřebu menší. Na vytavení jednoho vídeňského centu surového železa bylo zapotřebí jednoho kubického metru dřevěného uhlí. Ve slovenské peci se i z kvalitní rudy (45 až 48 %) získávalo nejvíce 20 % železa. Ve vysokých pecích 24 % i z horší rudy (sideritu).

Mohutný rozvoj výroby železa na počátku devatenáctého století. Zakládání železářských společností

Po roce 1808 dochází v Gemeru k takovému rozvoji výroby surového železa, že roku 1811 byla většina slovenských pecí předělána na menší vysoké pece. Gemerští feudálové založili v roce 1808 Muránsku úniu a v letech 1809 až 1811 Rimavskú koalíciu. Muránska únia navazovala na činnost Železnej kompánie, kterou založili železářští podnikatelé v roce 1807 v Revúci. Muránska únia byla zaprotokolována Substitučním soudem v Rožňavě. Bylo v ní jedenáct podílníků a dále město Revúca zastoupené rychtářem a podnikatelem Andrejem Šrámkem. Únii patřily pece a hamry v Muránské dolině, lesy v okolí Turčoka a Sirku a doly na Železníku, v Rákoši a Nandráži. Zapsaná cena akcií při založení Únie byla 252 000 zlatých a stanovený roční příspěvek do kasy určený na rozvoj byl 10 000 zlatých na každý podíl. Muránska únia byla jediným podnikem v Uhersku, který používal jako úřední řeč slovenštinu (až do roku 1852, kdy se spojila s Rimavskou koalíciou).

Rimavská koalícia sdružovala majitele železáren v Rimavskom Brezove a v Hnúšti, hamry v Klenovci a doly v Rákoši a Sirku. Dřevo poskytoval jeden z podílníků ze svých lesů. V roce 1814 Rimavská koalícia vyprodukovala v porovnání s Úniou jen třetinu surového železa (v železárně v Rimavskom Brezove, kde bylo i sídlo společnosti). Ve snaze ušetřit náklady na dopravu železné rudy do Hnúště, uvažovala Rimavská koalícia o stavbě vysoké pece v okolí Muránskej Lehoty. To se neuskutečnilo. V Koalícii pracovalo 16 úředníků, 6 sluhů, 144 dělníků a 42 formanů. V porovnání: Únia měla 26 úředníků, 2 sluhy, 230 dělníků.

Muránska únia a Rimavská koalícia se hned po svém vzniku staly největšími výrobci železa v Uhersku. Po roce 1832 se začaly sbližovat a v roce 1840 se dohodly na společném užívání dolů na Železníku a společném užívání uhlí z lesů Koalície.

V roce 1852 se Únia a Koalícia sloučily a přijaly název Rimavsko – muránska železiarska spoločnosť se sídlem v Rimavskom Brezove. Ke společnosti se ještě v témže roce přidala Gemerská železiarska spoločnosť v Ózde, kde byly moderní válcovny, které nahradily kovářské hamry v celé Muránské dolině. Rimavsko – muránska železiarska spoločnosť vlastnila velký majetek. Lesy v Gemeru, v Novohradě a doly na Železníku.

Pohorelské železiarne

Pohorelské železiarne vznikly v sedmdesátých až osmdesátých letech osmnáctého století. Založil je gróf Coloredo na Koháryovském panství. Skutečně podnikat však Koháryovci začali až v roce 1807, kdy se stal František Koháry jejich spolumajitelem. Už při svém vzniku tvořily železárny komplex, který sestával z pece a dvou hamrů, které měly dvě zkujňovací a jednu kovářskou výheň. U závodu byla kolonie s obytnými domky.

Pohorelské železiarne byly personálně i technicky spojeny se železárnou v Červené Skale, kde dal František Koháry už v roce 1794 postavit vysokou pec a hamr. V Červené Skale bylo ředitelství pro oba závody.

Vysoká pec postavená v roce 1804 v Pohorelé byla ve špatném stavu. Nová byla zprovozněna až v roce 1821. Zpracovávala převážně rudu z Dobšiné, desetinu tvořila místní ruda z Polomky. Dřevěné uhlí bylo nakupováno a později vypalováno v okolních lesích Muránského panství.

Roční produkce železáren v Pohorelé činila 6.000 až 12.000 vídeňských centů. Vyrábělo se zde kovářské železo pro drobné spotřebitele a litina pro potřebu vlastního panství. Hlavním artiklem bylo zkujněné železo, jehož odběrateli byli především banskobystričtí, piešťanští a liptovští překupníci. Přeprava byla realizována především na povozech, po řece málo. Ceny železa nikdy neklesly pod výrobní náklady, snižování cen odsouhlasoval pouze František Koháry. V roce 1810 až 1819 činily náklady 50 až 60 % ceny výrobků.

Pozoruhodný zisk měly Koháryho železárny na Horehroní v roce 1823 (čistý zisk 39.000 zlatých) a v roce 1825 (čistý zisk 60.000 zlatých). Byly vybudované další železárny u Červené Skaly, ve Zlatně, Nové Maši, Vyšné a Nižné Švábolce, Pohorelé a Závadce, kde byl i nový hamr. V Červené Skale byl ocelový hamr, zaměřený na výrobu kos, jako jediný v Uhersku. Pohon hamrů a dmychadel byl realizován pomocí vodních koles, za tímto účelem byl hodně upraven tok Hronu.

Roku 1826 převzal železárny Ferdinand Coburg. Zbavil se spoluvlastníků, sloučil závody v Pohorelé a Červené Skale, správu přenesl do Pohorelé. Začal s rozsáhlou modernizací a vytvořil silný pohorelský komplex. Kvalita výrobků byla dobrá. Byla podmíněna kvalitou rudy z Dobšiné a železo se zkujňovalo uhlím z měkkého jehličnatého dřeva, které bylo nejvhodnější.

V Muránské dolině se postupně spotřebovalo dříví z okolních lesů a uhlí se muselo začít dovážet. Ponejvíce z Abovské a Boršodské župy nebo z Novohradu. Výrobci se proto snažili pouze o výrobu surového železa. To pak vozili do Ózdu, kde se na zkujňování využívalo hnědého uhlí.

Roku 1845 byla uzavřena smlouva Spolku gemerských železiarov, podle které měla Únia i Koalícia dodávat surové železo do Ózdu. Účast byla nabídnuta i knížeti Coburgovi jako celostátní autoritě. Ten však měl vlastní záměry. Už v roce 1833 nechal správce jeho pohorelského komplexu Karol Heyssl postavit v Nižné Švábolce válcovnu plechů, první soukromou v Uhersku. A později i druhou. Výrobky byly výborné kvality. V letech 1837 až 1839 byla u válcovny vybudována slévárna a hamry. Tento komplex byl nazván Ferdinandovou hutí a tohoto jména užíval až do roku 1919, kdy byla huť přejmenována na Novou Mašu.

Coburg měl v pronájmu vysokou pec v Dobšiné. Začal stavět také novou velkou vysokou pec V Pohorelé s foukáním horkého vzduchu. V roce 1843 koupil Ferdinand Coburg od Rimavskej koalíce doly v Jelšavě a Ochtiné. Stal se i akcionářem Rimavskej koalíce.

V roce 1847 postavil pod Ferdinandovou hutí Augustovu huť (Pohorelská Maša). V roce 1848 byl pohorelský komplex nejvýznamnějším v Gemerské župě. Hodnota roční výroby byla 350.000 až 380.000 zlatých. Vyrobilo se 65.000 vídeňských centů surového železa a litiny, kolem 10.000 vídeňských centů plechů, 25.000 vídeňských centů tyčového železa, 200 vídeňských centů oceli, 45.000 kos a 2,5 milionu hřebíků. V roce 1851, po smrti Ferdinanda Coburga, zdědil Muránské panství i veškeré železárny August Coburg.

Železiareň v Chyžnianskej Vode

Roku 1846 velkoobchodník z Ausburgu Juraj Heinzelmann založil železárnu v Chyžnianské Vodě. Vyráběl sporákové plotny, sporáky, nádoby a zařízení pro papírny. Hned po založení měl těžkosti s rudou, ale hlavně s uhlím, které mu nikdo zdejší nechtěl prodávat. Navíc roku 1848 byla na Muránské lesy uvalena oficiální uzávěra: Vstup do lesa bez povolení byl trestným činem. I Muránska únia těžila bez povolení. Heinzelmann nakonec získával část uhlí od Coburga, většinu dovážel z Hevešské stolice v dnešním Maďarsku. V roce 1860 postavil druhou vysokou pec. V témže roce nakoupila společnost dva parní stroje, dohromady o výkonu sto čtyřicet koňských sil. Pára poháněla generátory na výrobu elektrické energie pro osvětlení a pohon strojů. Slévárna měla pec vytápěnou koksem. V roce 1872 železárna vybudovala osvětlení obce Lubeník, která takto byla první osvětlenou obcí v panství.

Koncem devatenáctého století dal Heinzelmann vybudovat lanovou dráhu ze Železníku dlouhou 6250 metrů s denní kapacitou 110 tun. Převýšení činilo 253 metrů, plné vozíky poháněly svojí vahou prázdné. V roce 1868 měla železárna příjem 54.800 zlatých, náklady 50.800 zlatých. Vykázaný zisk byl tedy 4.000 zlatých.

Roku 1891 vytvořili vlastníci železárny Banskú spoločnosť Heinzelmannova železiareň v Chyžnian Vode. Akcionáři byli hlavně členové rodiny. Roku 1893 zemřel zakladatel Juraj Heinzelmann. Železárnu zdědil syn Alfréd, který ji vlastnil až do roku 1916.

Koncem devatenáctého století se nejvíce surového železa vyrobilo v roce 1895 a to 9.370 tun. V závodě tehdy pracovalo 227 dělníků, v dole 80 dělníků. Roku 1897 byla postavena třetí vysoká pec. V době první světové války změnila železárna po sedmdesáti letech majitele. Fabriku koupila Coburgova banská a hutnícka účastinná spoločnosť se sídlem v Budapešti za cenu 1.766.400 korun.

Přelom devatenáctého a dvacátého století v Coburgových závodech na Horehroní. Úpadek železářské výroby

V první polovině devatenáctého století byla ve Ferdinandově huti postavena plamenná pec (jediná tehdy na Slovensku) na slévání válců pro tamější válcovny. Přechod na válcování zvýšil několikanásobně produktivitu práce oproti vykovávání kladivy. Vynikající pověst tehdy měly kosy z Červené Skaly, které se dokonce v letech 1848 až 1849 vyráběly pro armádu. Tehdy v pohorelském komplexu pracovaly dvě vysoké pece, pět pražících pecí, devatenáct zkujňovacích výhní, dvě válcovny tyčového železa, tři válcovny plechu a tři hamry na vytahování železa.

V polovině devatenáctého století byla nejmodernější v celém komplexu nově postavená válcovna plechu v Augustově huti, která měla dvě válcovací tratě a osm výhní. Pohon strojů zabezpečovala vodní turbína. Ve Ferdinandově huti se vyráběly strojírenské součástky, pohonná kola, vodní turbíny a dokonce parní stroj.

V době odbytové krize v letech 1858 až 1863 zanikl hamr ve Zlatně, později v Červené Skale a Závadce. Nadále pracovaly už jen válcovny.

Nejbližší železniční stanice byla v Brezně, železo se z Horehroní odváželo v povozech a stejným způsobem se dovážely suroviny. Bylo proto výhodnější dovážet pouze surové železo. Z těchto důvodů koupil Filip Coburg v roce 1883 vysokou pec v Červeňanech (Sirk). Vyhasnout a dal pec v Červené Skale a v roce 1893 druhou pec v Pohorelé (ve Ferdinandově huti). V druhé polovině 80. let zanikla válcovna železa ve Zlatně a hřebíkárna v Polomce. Jediná válcovna tyčového železa zůstala v Pohorelé. Válcovna v Polomce (která tam zůstala) se nazývala Lujza huta dle manželky Filipa Coburga. V Polomce byla vystavěna proto, aby byla blíže železniční stanici v Brezně.

V roce 1892 byla uvedena do provozu velká válcovna ve Ferdinandově huti poháněná parním strojem. Byly uvedené do provozu také dvě martinské pece na výrobu ocele vytápěné dřevným plynem. Ve Zlatně se začalo s výrobou magnezitových a jiných ohnivzdorných cihel. Roku 1892 úplně zanikla železářská výroba v Červené Skale a nahradila jí pila na zpracování dřeva.

Po roce 1893 začala výroba v Coburgových závodech na Horehroní upadat. Coburgovci chtěli podniky udržet. Přes veškerou snahu se nakonec rozhodli své železářské podniky prodat. V roce 1913 železárny odkoupila vídeňská firma P. Hagyi a spol. za 3.200.000 korun. Neprodáno zůstalo jen několik hospodářských budov, které spravoval Coburgův tajemník.

Coburgovy závody v Trnavě. Konec výroby železa na Horehroní

V roce 1917 kupují Coburgové železárny v Chyžnianské Vodě. Podnikají i jinde. V letech 1913 až 1917 založili ocelárnu a válcovnu v Trnavě. Železárna byla v blízkosti železniční tratě, což byla nesmírná výhoda. V Trnavě stály dvě siemens-martinské pece, válcovna plechu a parní elektrárna. Coburgovy závody se staly největším trnavským podnikem. Do Trnavy se začalo vozit i surové železo z Chyžnianské Vody. V letech 1922 až 1923 byla výroba v Trnavě částečně zastavena a přeorientována na výrobu drátů, hřebíků a pletiva. V roce 1924 závody v Trnavě převzala švýcarská společnost Mannesman, od roku 1927 pak Báňská a hutnická společnost se sídlem v Praze.

V roce 1926 dochází k útlumu výroby na Horehroní. Lujza huta v Pohorelé končí, zůstává pouze válcovna.

Výroba v Trnavě byla v krizovém roce 1930 udržena jen za cenu zastavení výroby v Stratené, Pohorelé a Chyžnianské Vodě. Tam přišly o práci více jak čtyři stovky lidí a o práci přišly i jiné obslužné profese: formani a řemeslníci.

Konec výroby železa v Muránské a Rimavské dolině

Rimavsko – muránska železiarska spoločnosť dosáhla vrcholu v letech 1872 až 1873. Tehdy vyrobila 197.070 vídeňských centů surového železa. V roce 1881 došlo ke spojení Šálgotarjánskej rafinérie železa a Rimavsko – muránskej železiarskej společnosti a vznikla mohutná Rimavskomuránska – šálgotarjánska železiarska účástinárska spoločnosť s kapitálem 7,6 milionů zlatých. Byl to největší železářský monopol v celé historii Uherska, ovládaný rakouským aristokraticko – buržoazním kapitálem, který později zlikvidoval železářskou výrobu v Muránské i Rimavské dolině. Tady se výroba zastavuje v letech 1883 až 1885. Jako hlavní důvod zastavení veškeré železářské výroby společnost udávala drahý dovoz železné rudy a uhlí a drahý odvoz hotových výrobků, které se na vozech musely vozit až do Tisovce. Velké naděje se vkládaly do otevření železnice z Plešivce do Muráně (1893), ale roku 1894 byly pece zastaveny definitivně. V Muránské dolině tak stará skončila stará železářská tradice.

Dobývání železné rudy (baníctvo)

Vzpomínané železářské podniky byly už od patnáctého století zásobovány železnou rudou z oblasti Železníku, z Dobšiné a z místních zdrojů. První písemná zmínka o těžbě železné rudy je z roku 1570, kdy bylo osm dolů v Rákoši, na jihovýchodním svahu Železníku.

Ruda se zprvu těžila na povrchu. Byla kvalitní, kusová, dobře redukovatelná, obsahovala limonit. Původně těžené rudy obsahovaly 45% až 60% železa a 1% až 3% manganu. Později to byly siderity obsahující 35% až 39% železa a 5% až 6% manganu.

Záznamy z roku 1610 už dokládají podzemní těžbu. Zprvu to byly malé šachtičky ražené z povrchu směrem k žíle, později se razily vodorovné štoly. Ruda se vyvážela na vozíkách nebo se vytahovala v koších.

Od konce sedmnáctého století byly železnou rudou ze Železníku zásobovány hutě v celé Muránské dolině.

Na zasedání šteliarskeho cechu v Lubeníku v roce 1713 byly přijaty nové artikuly. Rozsáhlejší než „Artikuly šteliarov Muránskeho údolia“ z roku 1585. Obsahovaly i ustanovení týkající se horníků. Šteliari na ně neměli přímý vliv, horníci mohli opustit šteliara, který je podvedl, a mohli jít pracovat k jinému. Dělníci v hamrech však byli vázáni jednoletou výpovědní lhůtou.

Šteliari často poškozovali horníky při vážení. Ti pak vozili kvalitní rudu jinam a přiváželi namísto ní rudu méně kvalitní. V artikulech tak bylo zakotvena povinnost dodávat rudu kvalitní a čistou.

V roce 1723 byl zákonem upravený banský poriadok, který upravoval úřední povolení na zakládání dolů. Dosud se těžilo živelně, bez úředního povolení.

Tehdejší nový majitel Muránského panství Štefan II. Koháry nové artikuly neuznával. Vypracovali si je totiž šteliari sami, bez účasti zástupců panství. Byly proto vypracovány artikuly nové, ty však byly schváleny až v roce 1755. Na rozdíl od předchozích se již nezabývají horníky.

O dolech na Horehroní se dovídáme v polovině osmnáctého století, kdy je vlastnil farář Matej Baranay z Polomky. Těžkosti měl s povolením k těžbě. Když ho nakonec dostal, nesměl vytěženou rudu zpracovávat. Těžba tudíž nepřinášela zisk a Baranay chtěl doly prodat. Nepodařilo se mu to a roku 1759 převzal doly stát (podobně jako doly v Bacúchu). Kolem dolů na Horehroní byly velké tahanice i v dalších letech. Konečně až v roce 1782 získal na těžbu povolení František Jozef Koháry.

Stát získal v roce 1730 také doly na Železníku. Rudou pak zásoboval železárnu v Tisovci. Ruda se vozila horským hřebenem mimo Revúcu a Muráň.

Spory mezi železáři řešili báňští rychtáři, šteliarsky cech a v případě nedořešeného sporu rozhodlo muránské hradní panstvo.

Z roku 1782 je znám první záznam dolů a jejich vlastníků. Nebylo jich málo a později se začali sdružovat. Podle výpočtu zásob z roku 1792 činila zásoba rudy na Železníku kolem 14,8 miliónů tun.

Práce horníků byla těžká a málo ohodnocená. Roční plat horníka činil kolem padesáti zlatých (v letech 1775 až 1832). Pro porovnání: Ředitel dolů vydělával ročně 550 až 1000 zlatých plus naturálie (železo, dřevo, slámu, seno, obilí). Pracovní doba horníků nebyla upravená a měnila se operativně dle výsledků těžby. Později se zavedl šestidenní pracovní týden šedesátihodinový.

Ze mzdy horníků se dalo vyžít jen těžko, často žádali zvýšení mzdy. Jenže podle poznatků si horníci prací v dolech neplnili své poddanské povinnosti. Ty museli plnit prací při svážení železné rudy a při rubání a pálení dřeva. Za poddanskou práci nedostávali zaplaceno vůbec nebo jen minimálně. Při neplnění poddanských povinností byli fyzicky trestáni, to si ve artikulech z roku 1755 prosadil i Koháry. Za poddanskou práci dostávala finanční prostředky obec, pro obecní potřebu. Ovšem naopak obce musely pak dodávat železářským komplexům rudu, dřevo a uhlí. Toto platilo v Muránské dolině stejně jako na Horehroní. Koháry a později i Coburg na druhé straně nepožadovali od poddaných zemědělské práce.

V Muránské dolině nebyla soustředěna těžba železné rudy jen na Železníku. Existovaly i lokální doly, např. v Revúci, v Muránské Hute. Na Horehroní to bylo kolem Polomky, Pohorelé, Heľpy a Závadky. Nejlepší ruda byla kolem Polomky, její těžba však byla velmi obtížná. Všechny zmíněné doly byly uzavřeny po roce 1811. Později byly pokusy těžit rudu i v lokalitách jiných, ale povětšinou s pramalým úspěchem.

Roku 1863 byly zaměřeny a zmapovány doly na Železníku. Podle seznamu tu tehdy těžily společnosti Hrlicko – Topolčianska, Rimavsko – Muránska, Cékuš, Latinák – bane na Železníku a Štátne bane. Hodně šachet bylo společných, to však neplatilo o samotných štolách. Ruda ze Železníku byla kvalitní a laciná. V roce 1860 náklady v Čechách, Korutansku a Štajersku dosahovaly 10 až 20 krejcarů na jeden vytěžený vídeňský cent rudy. Na Železníku, v dolech Rimavsko – Muránskej společnosti, to bylo 7,66 krejcarů za jeden vídeňský cent. Drahá však byla doprava. Ze Železníku do Revúce se platilo 7,5 až 10,75 krejcarů za vídeňský cent, do Hnúšte až 20,17 až 27,5 krejcarů, do Tisovce 17 až 20 krejcarů. V roce 1857 bylo ložisko na Železníku a v Rákoši zařazeno mezi čtyři největší v Rakousku.

Podle záznamů pracovalo v roce 1865 v dolech na Železníku 375 dělníků a 15 techniků. Vytěžilo se 965 tisíc vídeňských centů rudy, kterou vozilo 215 formanů po celý rok. V hutnických zařízeních, která byla zásobována rudou ze Železníku, pracovalo 870 dělníků a 40 techniků.

Těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí

Těžba dřeva (drevorubačstvo)

Lesní dělníci – dřevorubci těžili dřevo především pro potřeby hamrů a hutí. Pro potřebu užitkového dřeva skutečně jen okrajově. Jejich úkolem bylo dřevo porazit, přiblížit ho k cestě nebo vodnímu toku, kde ho štípali na polena, splavovali nebo vozili k železárnám. Stavěli a opravovali suché a vodní smyky, připravovali dřevo pro uhlíře, občas užitkové dříví na šindele nebo trámy. Zbytek pracovního času věnovali vlastním pracím na poli a okolo domu.

V lese pracovali v osmičlenných skupinách pod vedením nejschopnějšího a nejzkušenějšího pracovníka. Práce vyžadovala jen zdravé a silné dělníky. Do práce chodili v pondělí, končili v pátek nebo v sobotu dopoledne.

Přespávali v lese v kolibách, spávali na zemi na vrstvě chvojí. Na týden si s sebou brali ošatku mouky, brynzu, kousek slaniny a chléb. Později i brambory. Strava se připravovala ráno a večer, oběd byl studený. Vařily se husté polévky, kaše z brambor a kukuřičné mouky, také halušky.

Dřevo se začalo stínat poté, co skončily jarní práce na polích, až do konce července. Během této doby se pokácelo dříví dle ročního plánu. Stínalo se sekerou, později ruční pilou. Přes léto dřevo zůstávalo odkůrované v lese, aby oschlo. Dělníci se do lesa vraceli až v září a začali ho připravovat na přibližování.

Polena se vyráběla v zimě. Štípané dřevo se používalo v domácnostech, značné množství spotřebovala továrna na kameninu v Muráni. Kromě přípravy dřeva a jeho dopravy skupina za sezónu připravila až 15.000 kusů šindelů a kolem tří set kubických metrů dříví pro potřebu uhlířů. Tato práce se dělala na jaře, před novou sezónou.

Jak už bylo řečeno, těžba dřeva se prováděla velkoplošnými holoruby, které devastovaly les. Regulovat se těžba začala až v polovině osmnáctého století. Na Muránském panství se prodávalo dřevo šteliarom jen ze starých lesů, mladé se musely zachovávat. Zalesňování a hospodářský plán lesa se neuplatňovaly. Až na počátku 19. století se začalo sbírat semeno jedle a začala se osazovat vyrubaná místa.

V roce 1828 se stal ředitelem lesů na Muránském panství (jak už bylo výše zmíněno) Ľudovít Greiner. Jeho zásluhou se pak v roce 1852 oddělilo lesní hospodářství od zemědělství, hornictví a železářství, čímž se vyřešily některé spory a nepříjemnosti. Z podnětu Greinera byla postavena v roce 1842 dřevěná trať v dolině Petríkovo na přepravu dřeva na pilu v Polomce. Na dopravu krátkého dřeva se využívaly jarní vody. Za tímto účelem byly vybudovány klauzy (tajchy) na Stožkách. Později byla vybudována úzkokolejná trať ze Závadky na Stožky (1918) a v Muráni z pily v obci do Suchého dolu kolem Dolinského potoka (1917). Obě úzkokolejky byly vybudovány především za účelem likvidace lesních kalamit (tehdy 300.000 kubických metrů dřeva!!).

Výroba dřevěného uhlí (Uhliarstvo)

S rozvojem železářského průmyslu souvisel i rozvoj těžby dřeva a pálení dřevěného uhlí pro potřeby hutí a hamrů. Dřevěné uhlí se používalo jako palivo už mnohem dříve, v různých řemeslných výrobách. Nejvíc se ho však spotřebovalo pro potřeby hutnictví v 15. až 19. století. Uhlíři pálili uhlí přímo v místech, kde rubali, případně v nejbližším okolí. Artikuly z roku 1585 věnují uhlířům hodně místa. Přikazují jim setrvat u jednoho šteliaraod Vánoc do Vánoc. Museli vozit kvalitní uhlí (ne prach se zemí) v létě i v zimě.

Zpráva z roku 1563 uvádí, že stav lesů na Horehroní je pro potřeby tamějšího hutnictví a důlní činnosti velmi špatný. Konstatuje, že ohromné škody jsou způsobené pastvou ovcí a koz. Lesy jsou vyrubávány za účelem získání pastvin. Roku 1564 vydal král Ferdinand lesním úředníkům komory v Banské Bystrici služební instrukce, kterými se zakazuje pastva dobytka v lese. Po dni sv. Michala (29. 9.) nesmí být valaši trpěni v lese. Další zmínka o ochraně lesů je z roku 1653, kdy Ferdinand III. nařizuje zachování lesů pro potřebu dolů a také zákaz pastvy v lese.

Pro potřebu měděných dolů a hutí v okolí Banské Bystrice bylo zapotřebí tolika uhlířů, že zdroje místních pracovních sil byly nedostatečné. Na návrh banské komory došlo k tomu, že uhlíři z několika obcí horehronské části Muránského panství (Heľpa a Pohorelá) museli na dlouhý čas vyrábět uhlí pro měděné doly.

Roku 1713 byly přijaty nové artikuly s rozšiřujícími ustanoveními o uhlířích. Určovaly kvalitu uhlí, které uhlíři dodávali a mzdu uhlířů. Pozdější Koháryho artikuly předepisovaly i trest uhlířovi, který by odvezl uhlí jinému šteliarovi: 6 zlatých a 50 ran palicí.

V roce 1774 se při tavbě ve slovenské peci spotřebovalo asi 200 kg dřevěného uhlí na vídeňský cent železa a při kování asi 80 kg uhlí na vídeňský cent. V kalkulaci výrobních nákladů představovalo dřevěné uhlí (nákup dřeva, poražení, pálení a dovoz) polovinu veškerých nákladů. Těžba rudy a její dovoz tvořily dvacet procent veškerých nákladů a zbytek byl vynaložen na mzdy a režijní náklady. Jak vidíme, výdaje za palivo byly značné, proto se mu věnovala taková pozornost. Úpravou technologie tavení (jiný typ pecí) došlo ke snížení spotřeby uhlí (v roce 1822 byla spotřeba uhlí na vídeňský cent už poloviční oproti konci 18. století), ale ke zvyšující se produkci železa jeho celková spotřeba rostla. Tím se nadále drancovaly lesy.

Na tavení rudy bylo nejlepší uhlí z tvrdého dřeva (na rozdíl od zkujňovacího procesu, kde se používalo dřevo měkké, převážně smrkové). Správa železáren v Pohorelé si v letech 1809 až 1811 zabezpečovala dřevěné uhlí ve vlastní režii. Dřevo se těžilo v lesích Muránského panství kolem Pohorelé, Heľpy a Závadky. Při nedostatku dřeva nebo za účelem zachování lesa se těžilo tvrdé dřevo na muránské straně. Správa železáren se vždy na další rok dohodla se správcem panství na lokalitě, kde se bude těžit. Peníze pak šly do pokladnice panství, které určovalo výši platby. Tím ale vznikaly časté spory.

Na počátku 19. století platila za uhlí větší částku Muránska únia, která nabízela i jiné výhody (cestovné, prodej zboží denní spotřeby za poloviční cenu apod.). Tehdy asi třicet uhlířů z Horehroní odešlo se svými pomocníky pracovat pro Úniu. Koháry přes tento nepříznivý stav otálel se zvýšením mezd.

Dovoz uhlí do Pohorelé zabezpečovali poddaní obcí Pohorelá, Heľpa, Závadka a Polomka. Ti však upřednostňovali polní práce, které byly hlavním zdrojem jejich obživy. Přes léto uhlí nechtěli vozit vůbec, dozorci je proto vyháněli násilím. Dozorcům pomáhali úředníci z Pohorelé, dokonce i učitel a farář. Koháry jim za tuto činnost dával odměny.

František Jozef Koháry kontroloval všechno. Zakoupené dříví, výrobu uhlí, odvedené náhrady a žádal o vysvětlení případných rozdílů. Kontroloval i jiné režijní náklady, například stavbu cest. Ustavičně snižoval úroveň mzdy při těžbě dřeva a pálení uhlí. Muránska únia poddanými nedisponovala, protože nebyla šlechtickým podnikem. V tom měl Koháry výhodu.

Zásahy uhlířů do lesa byly obvykle fatální: Holoruby. Těžily se listnáče a tím se měnilo složení původních lesů a pralesů. To všechno ve snaze udržet kapacitu výroby dřevěného uhlí. Přes zkoušky s uhlím kamenným se setrvávalo u uhlí dřevěného. Pro technologii výroby železa devatenáctého století bylo více vyhovující. Žár nebyl tak silný a tavba se dala dobře regulovat. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byly v roce 1833 vydány obsáhlé instrukce pro knížecí lesníky Muránského panství. Obsahují například tyto skutečnosti:

• Pálení dřeva zabezpečují lesníci na základě nařízení lesního úřadu. Lesníci kontrolují místa pálení a přebírají dřevo pro účely pálení. Správa panství vždy určí místo těžby a dá lesníkům příkaz k těžbě. Všechny tyto práce hradí správa železáren (personál Muránského panství dostává při této příležitosti diety odstupňované podle funkce).
• Místa pro založení milířů určuje přednosta lesního úřadu za pomoci lesníka. Takováto místa se zakládají mimo těžební místo (rubanisko) s přihlédnutím na dobré komunikační přístupy pro dovoz dřeva a odvoz uhlí. Místa mají být mimo obce a osady a kde je to možné, má být v dosahu voda. Pokud ne, tak alespoň jáma na záchyt vody dešťové. Místa mají být chráněna proti větru. Počet milířů má být úměrný potřebám vypáleného uhlí.
• Uhlíři pracují ve skupinách po čtyřech. Jeden je mistr, ostatní pomocníci. Mistr provádí bilanci dodaného dřeva a vyrobeného uhlí, aby bylo možné určit výtěžek.
• Určena je maximální velikost milíře
• Milíř musí stát na čerstvé zemi, okolí musí být uklizeno od roští. V jednom milíři nelze současně pálit suché a čerstvé dřevo, zrovna tak tvrdé a měkké, příliš tenké a silné a zdravé a shnilé. Z tohoto důvodu je nutné dříví třídit.
• Zapálení milíře se dělá v bezvětrném počasí, ráno, aby bylo dost času na kontrolu ohně během dne.
• Je přesně popsáno, jak má milíř vypadat, jak se dřevo má klást, jak mají vypadat stěny milíře. Také je přesně popsán postup při pálení a chladnutí.
• Z milíře se vybere jen tolik dřeva, kolik je možné ihned odvézt. Zbytek milíře je třeba mít pod stálým dozorem, aby se milíř znovu nezapálil.
• Lesníci musí dohlížet na zpracování veškerého dřeva a na úklid místa po pálení. Musí také rozebrat a zpracovat (vypálit) postavené smyky.
• V případě problémů s dělníky se má lesník obrátit na lesní úřad, který učiní nápravu.
• Povozníky zaměstná lesní úřad smluvně a pro každou uhlířskou skupinu určí potřebný počet. Lesník dohlíží na to, aby nedošlo ke zpronevěření uhlí, aby ho povozníci neprodali sami.
• Bez vědomí lesníka nesmí být zhotovovány žádné nové lesní cesty. I dřevo na můstky musí být evidované, aby nedošlo k nekontrolované těžbě.

Ani přísná pravidla pro pálení uhlí a hospodaření v lesích nezabránila tomu, aby se lesy nadále drancovaly. Nejdříve v blízkosti železáren a potom i v celém okolí. Vytěžily se obrovské plochy, začaly dokonce vysychat potoky. Platilo to i o Hronu, vyjma období jarního tání. Snahy o zalesňování byly sporadické. Bylo je možné spatřit na Coburgově majetku. Ten raději nakupoval dříví jinde. Vlastní lesy, hlavně mladé, nikdy nerubal.

V Gemeru byla v polovině 19. století cena dřeva oproti dvacátým letům sedminásobná. Lacinější dřevo bylo možné sehnat jen v župách, kde nebyly železárny. Obyvatelé Muránské doliny měli velké problémy s dřívím pro vlastní potřebu. Například v Mokrej Lúke si těžce vymohli alespoň sběr klestí.

Na Slovensku se uhlí pálilo dvojím způsobem. Slovenským, takové milíře byly menší a stávaly přímo v lesích a hoření trvalo čtyři až devět dnů. Milíře italského typu se zakládaly v blízkosti železáren, byly větší a hoření trvalo 6 až 7 týdnů. Výnos dosahoval až 67 % objemu vsádky, hmotnostní výnos se pohyboval okolo 24 %. Náklady na dovoz dřeva se však neustále zvyšovaly a od italského způsobu pálení se upustilo.

Mzdy uhlířů byly nižší než mzdy dělníků v dolech nebo železárnách. V roce 1848 činily asi polovinu a v dalších letech stále klesaly. Kromě peněžní formy odměňování se používala i forma materiální. Potraviny se někdy dokonce poskytovaly dopředu a v konečném účtování pak byly odečteny.

V letech 1858 až 1865 se počet uhlířů Rimavsko – muránskej železiarskej společnosti pohyboval kolem sto sedmdesáti.