Nedělní ráno mě opět zastihuje ve sněhových závějích, tentokrát na Slovácku. Nicméně dnes budu svědkem agónie zimy na jižní Moravě…
Chřiby jsou z pohledu turisty zvláštním pohořím. Kam jen oko dohlédne, samé lesy. Překrásné lesy, jenže díky nim z krajiny spatříte málo. Je nesmírně těžké najít místo, odkud by se alespoň trochu pootevřel pohled do kraje. Sem tam mezi stromy problesknou vrcholky Bílých Karpat, ale to je vše. Výjimkou je hrad Buchlov a rozhledna na Brdu, nejvyšším vrcholu Chřibů.
V letním období je možné přejít celé Chřiby během jediného dne, z Kyjova třeba až do Napajedel (co by ovšem zrovna tam člověk pohledával…). Ve sněhu po kolena je i pětadvacet kilometrů slušným výkonem.
Pěšího turistu dnes nepotkávám. A běžkaři to už také vzdali, sníh velice rychle odtává. K návštěvě Chřibů jsou předurčena jiná období. Moji cestu však rozhodně nepojímám jako z nouze ctnost.
Na rozcestích Zavadilka a Koryčanská cesta se zastaví každý poutník. Všechny pařezy v okolí upravil neznámý lidový řezbář do podoby lesních duchů, skřítků a také jedné moudré sovy. Skvělé!
Spatřil jsem i ducha živého, v podobě poustevníka mě přivítal na hradě Cimburk. Měl dvě obrovské starosti. Zda jsem cestou nespatřil jeho psa a budu-li pít vodku nebo rum. Bylo však od něho pěkné, že mi umožnil prohlídku hradu mimo sezónu.
Přírodní rezervace Moravanské lúky. Jedno z mála podmáčených míst na hřebeni Chřibů. Místo výskytu mnoha druhů orchidejí, kosatce sibiřského a dalších chráněných rostlin. Nic z toho v zimě (něco přece jen, hnízdí tu spousta datlů černých), přesto zůstávám stát s otevřenou pusou. I mistr tesař se utne, neměla by však přitom uletět hlava…
Kolem Kazatelny a pod Holým kopcem pokračuji směrem k Buchlovu. Sníh mizí před očima a do údolí se valí proudy vod. Letošní zima tady končí…
Vysoko nad krajem se tyčí hrad Buchlov. Strážce Chřibů, strážce staré cesty ze Slovácka do Brna, strážce Velehradu…
Poustevník, který by mi otevřel hradní bránu, tu však nežije. Stejně tak je uzavřená kaple Svaté Barbory na sousedním vrchu Barborce.
Vzhlížím k severovýchodní části pohoří. Něčím mě přitahuje, nedokážu ten pocit popsat…
(…jsou krajiny, kam musíte zavítat mnohokráte, než vám přirostou k srdci. A jsou naopak takové…)
Severovýchod Chřibů by mohl patřit mezi ty druhé.