Chebsko, putování podél státní hranice. Část II.

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Ve druhé části povídání o toulkách kolem česko – německé hranice vás pozvu do Českého lesa, do kraje pod Dylení…

Projdeme společně trasu necelých dvacet kilometrů dlouhou, během níž poznáme zajímavosti přírodní i výtvory lidských rukou.  Zajímavosti, které patří jen a jen k tomuto kraji…

Kraj pod Dylení

Kraj pod Dylení

Výchozím místem našeho putování je železniční stanice Lipová u Chebu, ležící na železniční trati Plzeň – Cheb. Žlutě značená turistická cesta začíná hned vedle nádražní budovy. A k prvnímu cíli je to jen patnáct minut cesty. Tím cílem je obec Doubrava.

V této obci nad údolím Stebnického potoka se dochovalo několik malebných statků, představujících tzv. chebskou lidovou architekturu. Jedná se o hrázděné domy případně domy s hrázděným patrem. Charakteristickým znakem jsou bohatě zdobené štíty, složité šachovnicové vzory mezi okny, pavlač s vyřezávanými sloupy.

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Takovéto domy vznikaly od poloviny 17. století v Dolním Bavorsku a postupně se rozšířily na Chebsko. Právě ve vsi Doubrava se zachoval nejucelenější soubor těchto staveb. Nejznámější z nich je Rustlerův statek z roku 1751, který byl přeměnen na soukromý skanzen. Expozice zemědělského nářadí, náčiní a nábytku vás vrátí o 250 let zpátky. Součástí statku je chlév a kolna, komplex doplňuje zděná stodola. V roce 1995 byla Doubrava vyhlášena vesnickou památkovou rezervací.

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Chebská lidová architektura v Doubravě

Pokračujme po žluté směrem ke státní hranici. U místa zvaného Kyselecký hamr nás čeká milé překvapení, pramen minerální vody (kyselky). Ta je zde jímána dosti neobvyklým způsobem. Kamenným pažením vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle byly totiž kyselky jímány do dřevěných žlabů. Kyselka má nízké pH, vysoký obsah lithia, a údajně léčí žaludeční vředy.

Žlutě značená cesta končí u předschengenského hraničního přechodu Mýtina – Neualbenreuth. Proč vás vedu touto a nikoli kratší a pohodlnější cestou  na české straně hranice?  Důvody jsou minimálně tři. Z vrcholu Dyleně je jen omezený výhled, na této cestě se vám ovšem dostane plnohodnotné, ne-li nadstandardní satisfakce. Podíváme se k historickému hraničnímu kameni a postavíme se přesně do středu Evropy. A konečně, tím třetím důvodem je jedno velké překvapení.

Tak. A nejdříve ono překvapení!

Asi tři sta metrů před státní hranicí odbočme vpravo po okraji malého lesíka. Mírným klesáním dojdeme po pár desítkách metrů k nejmladší sopce na území Českého masívu. Sopka se jmenuje Železná hůrka. Nedovedou vás k ní žádné směrovky. Musíte jít, kudy říkám. A nenajdete tu ani žádnou informační tabuli. V předrevolučních dobách se sem dostali jen vyvolení (ti informační tabule nepotřebovali) a po revoluci už vyhaslé sopky zajímají jen málokoho.

Železná hůrka

Železná hůrka

Zeptám se vás: Už jste šli někdy k sopce směrem dolů, z kopce? No vidíte. Tady si to prožijete…

Ale teď vážně. Na stavbě Železné hůrky se podílely minimálně dvě erupce. Při staší vznikly asi patnáct metrů mocné vrstvy pyroklastických hornin (horniny složené z úlomkovitého sopečného materiálu vyvrhovaného ze sopečných jícnů). Na nich leží šikmo vrstvené tufy vyvržené během erupce následující. Časové údaje o těchto erupcích se značně rozcházejí. Nejčastěji jsem našel rozmezí 170 – 400 tisíc let. Objevil jsem ovšem i údaj, podle kterého byla sopka činná ještě před deseti tisíci lety. Sopku objevil (kdo jiný) J. W. Goethe v roce 1823. Národní přírodní památkou byla Železná hůrka vyhlášena v roce 1961.

Železná hůrka, vrstva tufů

Železná hůrka, vrstva tufů

V obnažených vrstvách lze spatřit fragmenty hornin z podloží (fylity chebsko-dyleňského krystalinika).

Železná hůrka, fragmenty hornin z podloží

Železná hůrka, fragmenty hornin z podloží

Vydejme se přes hraniční přechod dále. Do nejbližší bavorské vesnice Neualbenreuthu. Sledujme přitom značení sestávající ze dvou modrých trojúhelníků v bílém poli.

V Neualbenreuthu vás na první pohled zaujmou upravené hrázděné domy, jak vejce vejci podobné těm v Doubravě.

Hrázděný dům v Neualbenreuthu

Hrázděný dům v Neualbenreuthu

Chci vám tu však ukázat něco jiného. Nad obcí stojí rozhledna. Místní jí říkají Grenzelandsturm. A pokud bude otevřená (mimo sezónu jen o víkendech), vystupte si na ni. Rozhledna vám nabídne neuvěřitelně široký pohled do Čech (až ke Krušným horám) a do okolní bavorské krajiny.

Rozhledna v Neualbenreuthu

Rozhledna v Neualbenreuthu

Pokračujme dále, stále po modrobílém značení. Krátké klesání a poté už začínáme stoupat na druhý nejvyšší vrchol Českého lesa, na Dyleň.

Dyleň (940 m.n.m.) je bezesporu vrcholem dominantním. Dominuje severní části Českého lesa, dominuje Chebsku, Mariánskolázeňsku a Tachovsku. Dominuje díky stavbě, která se nachází na vrcholu. Tou je dochovalá věž, která sloužila v sedmdesátých a osmdesátých letech k mírovým účelům jako odposlouchávací stanice nepřítele. Proto byla postavena bez použití jediného magnetického materiálu. Ve třech patrech byla rozmístěna jednotlivá pracoviště, v jednom z pater bylo počítačové centrum, kde důstojníci pracovali na dešifrování zpráv. Dnes patří věž soukromému majiteli, který údajně jednou za čas umožňuje prohlídku věže a pohled do kraje (ten musí být opravdu exkluzivní). Avšak naděje, že se na věž někdy podíváte, je pramizerná. Sám se snažím už spoustu let a stále nic…

K Dyleni se vztahuje spousta pověstí. Podle legendy byla posvátnou horou lidu, který tu žil ještě před příchodem Slovanů. Stálo tu prý veliké město; to se díky hříchům obyvatel propadlo. Na Květnou neděli se prý otevírá brána do hory a tehdy je možné propadlé město spatřit…

Německé turistické značení má mnoho podob

Německé turistické značení má mnoho podob

Ještě než se vrátíme zpět k česko – německé hranici, míjíme historický hraniční kámen vytesaný do balvanu, u kterého stojí vysvětlující tabule: Kőnigstein – Napoleonstein. Bližší vysvětlení tu není. Samotného by mne zajímalo, ke kterému z Napoleonů se letopočet 1844 vztahuje.

Historický hraniční kámen Kőnigstein – Napoleonstein

Historický hraniční kámen Kőnigstein – Napoleonstein

Po chvilce se cesta konečně napojí na červenou značku českou a pokračuje společně s bavorskou k místu, které je označeno jako střed Evropy. Mittel – Punkt Europas. Vedle žulového pomníku se nachází žulový stolec s reliéfem Evropy a s vyznačením vzdáleností k významným evropským místům. A s vysvětlením, že střed Evropy jako takový musíme brat s rezervou, takový bod nelze ve skutečnosti exaktně určit.

Střed Evropy pod Dylení

Střed Evropy pod Dylení

Střed Evropy pod Dylení

Střed Evropy pod Dylení

Na tomto svahu Dyleně vyvěrá velké množství pramenů. Jeden z nich nese jméno Granátový pramen; v jeho blízkosti se prý skutečně nacházely pyropy, české granáty.

Červená pokračuje směrem k Mohelnu a Zadnímu Chodovu. Znáte od táboráků písničku Na starým Mohelnu, na státní hranici? Často se mě lidé ptali (když jsem ji hrál), o kteréže Mohelno se jedná. Je to právě Mohelno pod Dylení. Písničku složil jeden z vojáků, který zde, na státní hranici, trávil dva  zbytečné roky života.

My se od středu Evropy musíme kousek vrátit. K místu, kde se odděluje speciální červené značení k vrcholu Dyleně. Stoupání není náročné a po chvíli již obcházíme vrcholovou věž, obehnanou zachovalým, dvojitým oplocením. Neobcházejte ji však zprava, po značení, obejděte ji zleva. Vyšlapaným chodníkem, který vás dovede k neveliké skále, k jedinému přirozenému vyhlídkovému místu na Dyleni. Neuvidíte však víc, než jste viděli z rozhledny v Neualbenreuthu. Na značení se napojíte u hlavního vchodu do objektu, který pečlivě hlídají strážní psi.

A kudy dál? Máte dvě možnosti. Po zelené sejít do Vysoké. Odtud do Staré Vody k autobusu nebo o kilometr dále k železniční stanici Lázně Kynžvart. Druhou možností je pokračovat po speciálním červeném značení k rozcestí se žlutou a po ní pak přes osadu Brtná (minerální prameny) k železniční stanici Dolní Žandov.

Já si vybral první možnost. Ve Vysoké se totiž nachází polozbořený (leč zakonzervovaný) kostel, který na vás dýchne prazvláštní, těžko zařaditelnou atmosférou.

Vysoká. Kostel Narození sv. Jana Křtitele

Vysoká. Kostel Narození sv. Jana Křtitele

Kostel Narození sv. Jana Křtitele, původně gotický, pochází z 1. poloviny 14. století. Obnoven byl v raně barokním stylu v roce 1680. V letech 1803 – 1804 byla při přestavbě prodloužena loď na západ. Poválečná léta odsoudila kostel téměř k zániku. Kostel chátral a stala se z něj ruina. Po roce 1990 byla věž kostela opravena a zbytky obvodových zdí jsou zakonzervovány. Ze starých zvonů zůstal jenom nejcenější zvon z roku 1653.

Vysoká. Kostel Narození sv. Jana Křtitele

Vysoká. Kostel Narození sv. Jana Křtitele

Jsme téměř u cíle cesty. Prošli jsme se krajem, jak jsem v první části povídání předeslal, zvláštním. Pokud sem někdy skutečně zavítáte, dáte mi za pravdu. Podívejte se pak také k popisovaným místům. Nebudete litovat.

********************************************************************************

První část vyprávění

Třetí část vyprávění

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Můj rodný kraj. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.