Súľovské vrchy

Súľovské skaly

Súľovské vrchy jsou jedním z nekrásnějších a nejatraktivnějších míst celého Slovenska. Trvalo mi pořádně dlouho, než jsem se do těchto míst vypravil…

V pátečním časném ránu přijíždím do Rajeckých Teplic. Nad tímto lázeňským městečkem se rozprostírá jeden ze tří geomorfologických podcelků Súľovských vrchů – Skalky. Hřeben s množstvím zvláštních skal a skalních útvarů.

Rajecké Teplice

Dnešní ráno je více než pošmourné. Ale předpověď na další dva víkendové dny je optimistická. Bohužel, na změnu počasí si musím počkat až do odpoledne.

Cesta hřebenem Skalek je překrásná i v dešti. Přestavuji si, jaká musí být v jasném počasí, kdy je vidět dál než na pět set metrů. Tak, jako dnes. O ty překrásné skály však ochuzen nejsem. Snad nejhezčí z nich je Poluvsianska skalná ihla. Veškeré pokusy o fotografii ovšem končí kapkami deště na objektivu.

Sestupuji a krátce procházím městečkem. Po naučné stezce „Stratený budzogáň“ se poté přesunuji směrem do Súľovských skal. Tabule na jednotlivých zastaveních vyprávějí příběh o jakémsi obrovi, který chtěl hodným lidem ublížit, nejspíš všechny pomlátit. Svůj budzogáň (kyj) však uprostřed lesů ztratil a ten zkameněl. Originální stezka a ještě originálnější skalní útvar.

Stratený budzogáň

Súľovské skaly jsou dalším podcelkem Súľovských vrchů. Jednoznačně nejatraktivnějším a nejčastěji navštěvovaným.

Od Strateného budzogáňa stoupám k vrcholu Žibrid (867 m.n.m., druhý nejvyšší vrchol Súľovských vrchů) a hřebenem dále se přibližuji k Súľovským skalám.

Súľovské skaly jsou vybudovány převážně z třetihorních slepenců uhličitanové povahy, které zvětraly do zvláštních skalních seskupení: věží, homolí, jehel, to vše mimořádné krásy. V těchto seskupeních se vyskytují další útvary: skalní brány, okna a jeskyně.

Súľovské slepence, detail

Do Súľovských skal přicházím přes rozcestí značených cest Roháčske sedlo. Chci postupně projít všechny značené cesty ve skalách. Mám na to zbytek dnešního dne a sobotní dopoledne. Postup tedy musím pečlivě zvážit a naplánovat, abych nevynechal něco zajímavého. V takovémto plánování se vyplatí sledovat trasu naučných stezek, ty většinou procházejí nejkrásnějšími místy. A tak je tomu i zde.

Súľovské skaly. Vrch Brada

Skalním labyrintem mířím dolů. Kolem gigantické Obrovské skalní brány, kde oba použité přívlastky jen pramálo vystihují majestátnost tohoto skalního útvaru.

Súľovské skaly. Obrovská brána

Z rozlehlé louky pod skalami se naskýtá fantastický pohled na zapadajícím sluncem osvětlené skály.

Súľovské skaly

V Súľově doplňuji vodu a mířím opět vzhůru. Budu muset někde přečkat noc. A noc byla mrazivá. Několik stupňů pod nulou, ráno mám spacák ojíněný.

První ranní kroky vzhůru mě však zahřívají dokonale. A na vyhlídky na hřebenu skal už dopadají první paprsky slunce.

První vyhlídka je exkluzivní. Pohled na gotickou bránu, která je symbolem Súľovských skal. Nemohu se tohoto pohledu nabažit, fotografuji ze všech stran.

A všude kolem rozkvetlá koniklecová pole…

Súľovské skaly. Gotická brána

Systémem nahoru – dolů pokračuji k Súľovskému hradu. Byl založen koncem 15. století jako hrad strážní a nevydržel dlouho. Roku 1763 byl zničen při zemětřesení. Nicméně mi připadá, že z hradu zůstalo dost.

Zážitkem je výstup na nejvyšší místo hradu. Plazivka přes malinké okénko, kde s batohem na zádech nemám šanci. I bez něj to však není jednoduché.

Hrad Súľov

Hrad Súľov

Cesta vede dál pod nejvyšší vrchol Súľovských skal, Bradu (816 m.n.m.). Zde nevěřím svým očím.  Tady, vysoko ve skalách, leží a odpočívají dvě ovce. Nenapadá mne, co musely prožít než se sem dostaly. A teď neví, kudy zpět. Budu muset něco podniknout. Naštěstí ovce leží a nebloudí na sklaních hranách.

Súľovské skaly

Súľovské skaly

Súľovské skaly

Přes další skalní vyhlídky se dostávám zpět na včerejší trasu. Mám štěstí. Dveře obecního úřadu v Súľově jsou otevřené. Úředníkovi popisuji ovčí příběh. A úředník ví, komu ovce patří. Slibuje, že ihned zkontaktuje majitele.

Čeká mne pěší tranzit do třetí části Súľovských vrchů, Manínské vrchoviny. Tady chci navštívit tři místa. Kostoleckou a Manínskou tiesňavu a vrchol Veľký Manín. Ten je nejvyšším vrcholem celých Súľovských vrchů (891 m.n.m.).

Kostolecká tiesňava není dlouhá. Manínsky potok rozřezal vrchol Drieňovka a vytvořil hluboký zářez se skalními stěnami a převisy. A se skalním oknem, které je největší v celých Západních Karpatech. Nemohu se vynadívat na tento zázrak přírody…

Kostolecká tiesňava. Skalní okno

Kostolecká tiesňava ze severního vrcholu Veľkého Manína

Stoupání na Veľký Manín není tak náročné, jak vypadá při pohledu zdola. Bylo to jediné místo z celé mé cesty, o kterém jsem si něco dopředu zjistil. A udělal jsem dobře, protože jinak by mne ani nenapadlo vystoupit neznačenou cestou na severní vrchol Veľkého Manína. A nestanul bych tak na dvou rozhledových místech, která jsem ihned zařadil mezi slovenská nej.

Po sestupu procházím Manínskou tiesňavou. Další z úžasných výtvorů přírody. Škoda té silnice, která soutěskou prochází. Ale jinudy se asi do obce Vrchteplá jet nedá…

Manínska tiesňava

Vstřebávám do sebe nádherný den a přemýšlím, kam v neděli. Chvíli koketuji s myšlenkou, že se zúčastním Dálkového pochodu Petra Jilemnického, který se tu v neděli koná. Jenže trasa vede místy, která jsem dnes prošel. Ale především: Na Petra Jilemnického jsem ve škole chyběl.

Vybral jsem lépe. Z Povážské Bystrice jsem došel na vrchol Klapy. Skalní bradlo vybudované z jurských vápenců, přírodní rezervace, místo s přenádherným výhledem na celé Strážovské vrchy a na (stále ještě zasněžené) vrcholy Malé Fatry.

Klapy

Pod vrcholem mě překvapuje parta mužů v neprostupném porostu. Pozoruji je, ptám se a dovídám, že sbírají houby. Smrže. Ad sbírání hub se musím ještě hodně učit…

Rád bych si celkem popovídal se značkařem, který tu proměřoval cestu: Úseky jsou popsány s přesností na minutu. A to způsobem mně ne zcela pochopitelným. Mírně zvlněný terén a na tabulce  28 minut. Já jsem byl přitom mnohem pomalejší (o celých pět minut 🙂  ). Oproti tomu výstup (a to výstup opravdu strmý) na vrchol Klapy. Na tabulce 27 minut, já 9 minut. Ne, nechci mé povídání ukončit fraškou. Ale s tímto typem značení mám problém. A to problém mentální. Časy nezjištěné přímo v terénu, ale tabulkově vypočítané, které turistům pouze matou hlavu…

Do cíle cesty, Povážské Teplé, sestupuji kolem zříceniny Považského hradu. Vznikl ve druhé polovině 13. století a smysl jeho vybudování, vysoko nad údolím Váhu, je nad slunce jasnější. Cestu tu hradní strážní měli jako na dlani.

Považský hrad

Považský hrad

Tady moje cesta končí. Jsem nadmíru spokojen. Tři dny neobyčejných zážitků v místech, která jsem doposud neznal. A naprosto neplánovaně jsem vybral i to nejvhodnější období k návštěvě. Začátek jara, kdy listí ještě nepřekáží pohledům. Sluší se ještě podotknout, že putování Súľovskými skalami je opravdu náročné, převýšení je nemalé.

********************************************************************************