Lúčanská Fatra. Kľak
Seznámil jsem se s ní až nedávno. Výstup na Kľak, velkolepý, byť zamlžený rozhled z vrcholu, cesta kolem Kľackých vodopádů… realizace přechodu celého pohoří byla jen otázkou času. A ten nadešel záhy…
Do Fačkovského sedla je vcelku dobré autobusové spojení. Tento směr mi připadá mnohem přijatelnější než nezáživné stoupání ze Strečna na Minčol. Myslím, že taktiku jsem zvolil správnou. Kdo však nesouhlasil, bylo mé levé koleno, ale k tomu se dostanu…
Lúčanská Fatra. V pozadí Kľak
Fačkovské sedlo
Stoupání na Kľak v časných ranních hodinách, kdy se ještě do mne příliš neopírají sluneční paprsky, je příjemné. Určitě budu na cestě sám a nikoho nepotkám. Ale ouha. Proti mně se sune dav lidí. Slovo dav jsem nepoužil asi správně, jsou tišší, netropí žádný hluk, jsou milí. Byli se podívat na východ slunce na vrcholu. Nepochybuji, že to byl pro ně silný zážitek, přestože viditelnost je téměř nulová.
V sedle Reváň kvetou upolíny (žltohlav európsky). Toto nejsou upolínová pole. Toto jsou upolínové lány. Tolik upolínů pohromadě jsem ještě neviděl.
Opar. Je to ještě horší než minule. Ale dnes jsem přišel více za sportem než za turistikou, příliš mi to tedy nevadí.
Lúčanská Fatra. Kľak
Sestupuji a hranou strmých bradel pokračuji k Ostrej skale. Tady si udělám první krátkou přestávku. Musím poopravit usazení bot a něco posnídat. A to něco je opravdu mimořádné chuti. Klobáska, kterou mne obdarovali hodní lidé v Banské Bystrici a kterou si pečlivě šetřím na tento slavnostní okamžik. Opravdu výborné, děkuji! 🙂
Dívám se kolem sebe a zpozorním. Co ta fialová rostlina, co vyrůstá naproti ze skály? Ano. Je to kruhatka Matthioliho! Převzácná rostlina. No, jak se to vezme…
Kruhatka Matthioliho / kortúza Matthiolova / Cortusa matthiolii
V České republice roste na jednom jediném místě, na dně propasti Macocha. Je tedy kriticky ohroženým druhem. Rostlina, která se vcelku běžně vyskytuje na Slovensku, tedy rostlina, kterou právě obdivuji, je tzv. nominátním poddruhem. Tedy rostlinou nejvíce podobnou, taxonomicky stejně zařazenou. Nominátní poddruh na Slovensku chráněn není, je však chráněn ve všech okolních zemích.
Překrásná rostlina, skutečná krása často spočívá v jednoduchosti…
Z Ostrej skaly pokračuji ve Vríckemu sedlu. Všude kolem mne kvete bílá květinka – nevzpomenu si teď – medvědi tomu říkají česnek. Ve Vríckém sedle začíná neobyčejně táhlé stoupání na Skalky. Na táhlý plochý hřbet s množstvím škrapů a roztroušených skal a s porosty kosodřeviny. Hřbet nabízející překrásné pohledy směrem k Ostrému vrchu a ke Kľaku.
Sestupuji do Sedla pod Úplazom, kde křižuji modře značenou cestu, spojující Rajeckolesnianskou a Slovianskou dolinu. Přehup přes hřeben, a to, co spatřuji, mi vyráží dech. Přede mnou Sedlo pod Hnilickou Kyčerou, nad ním (jak jinak) Hnilická Kyčera. Dvěstěmetrové převýšení svahem více než šedesátistupňovým. No nic, bude to dobrý trénink.
Nedaleko sedla je pramen pitné vody, cesta k němu je označena směrovkou. Musím vodu doplnit, čeká mě parný den.
Po výstupu na Hnilickou Kyčeru musím opět poopravit usazení obuvi, paty odolávaly cestou vzhůru neobyčejné nadílce tlakových sil…
Cesta mezi Hnilickou Kyčerou a sedlem Maríková vede bukovými lesy. Komplikovaný terén, stále nahoru a dolů. Nad sedlem Maríková se poprvé otevřou pohledy směrem k Veľkej lúke a k vrcholu Veterné.
Nad sedlem Maríková potkávám v protisměru sjíždějící enduristy. Pět nebo šest motocyklů, na lesním chodníčku. Škoda, že si některá ze slovenských politických stran nedala do svého volebního programu návrh opatření, která by pomohla sledovat dodržování zákona, který takovéto počínání klasifikuje jako trestný čin. Ta strana mohla ve volbách uspět. Stopy po motocyklech se táhnou po celé délce mé zbývající cesty, až na Strečno.
Horná lúka. Proklínám jednoho spřízněného „outdooráka“, na jehož informce se jinak mohu vždy spolehnout. Na svých stránkách uvádí, že dvě stě metrů od rozcestníku na Hornej lúke je pramen pitné vody. Škoda, že neupřesnil, kterým směrem. Vodu nakonec nalézám. Ovšem až ve chvíli, kdy jsem už ochoten absolvovat zbytek cesty pod vlivem dehydratace.
Lúčanská Fatra. Veterné a Veľká lúka
Terén v oblasti Hornej lúky, Veterného a Veľkej lúky si plně zaslouží přídomek hole (Martinské). Borůvčí, kosodřevina, horská tráva…
Lúčanská Fatra. Veterné
K nejvyššímu bodu Lúčanské Fatry, Veľkej lúke (1476 m.n.m.), je to už nedaleko. Vysíláč i jiná zařízení pro přenos, zesílení a já nevím pro co všechno ještě, jsou vidět z pořádné dálky. Rozhled je tu však fantastický. Kriváňska Fatra, Veľká Fatra, Strážovské vrchy… Za lepší viditelnosti bych přehlédl polovinu Slovenska.
Teď už mne čeká táhlé klesání a poslední výstup na Minčol. V Sedle pod Minčolem je instalovám kanón ze Druhé světové války, pamětník to akčních dob.
Lúčanská Fatra. Sedlo pod Minčolem, pamětník akčních dob
Nastává hodně nepříjemné klesání až na Strečno. Cestou dolů se se mnou dávají do řeči cyklisté. Já obdivuji jejich schopnost vyjet až nahoru na Veľkú lúku, oni obdivují moji schopnost přejít Lúčanskou Fatru během jediného dne, obdivujeme se navzájem a společně nadáváme na enduristy. Zpříjemnění jinak fádního sestupu.
Podvědomě si šetřím pravé koleno, které nedávno – ani si už nevzpomínám kde – dostalo nafrak. Výsledkem je, že jsem do stejného stavu přivedl teď koleno levé. Musím si pár dnů dát pokoj…
Strečno. Pohled přes Váh k hradu a pak už jen nádraží a čekání na vlak.
Strečno
Moje cesta byla dlouhá 44,5 kilometru, převýšení 2450 metrů. Oproti některým předešlým cestám nic mimořádného.
Omyl. Je to velmi náročná cesta. Ne díky svojí délce, ne díky převýšení. Díky nesmírné členitosti, mimořádně strmým výstupům i sestupům (výškový profil cesty doplním později). Svědčí o tom i čas, který jsem na celou cestu potřeboval. Třináct a půl hodiny. Zmíněný „outdoorák“ uvádí sice čas kolem dvanácti hodin, ale ať mi to předvede. Rád s ním půjdu znovu 🙂 .