Malá Fatra je pohoří napůl rozdělené Váhem. Jižní část je označována jako Lúčanská Fatra, severní pak Kriváňska. V obou případech se pojmenování odvíjí od nejvyšších vrcholů. Oproti své jižní sestře je Kriváňska Fatra vyšší a z pohledu turistů mnohem atraktivější…
K přechodu Kriváňské Fatry jsem se chystal již před čtrnácti dny. Jenže onoho středečního rána to na Malé Fatře vypadalo jako ve skutečném předpeklí. Myslím, že na celém světě by se nenašel turista, který by se býval onoho dne dobrovolně na hřeben vydal…
Jenže z extrému do extrému. Včera to na Malé Fatře už nevypadalo jako v předpeklí. Včera to tam vypadalo, alespoň podle teploty soudě, jako ve skutečném pekle.
Svoji cestu začínám na Strečně. V pět hodin ráno to s peklem ještě nemá nic společného. Přemýšlím dokonce, zda na sebe nehodím mikinu, tak je u řeky chladno. Zahřeje mne až stoupání na Starý hrad.
Skalní hrana nad Starhradem nabízí velkolepé, byť hodně omezené pohledy do údolí Váhu. Pokud by součástí těchto pohledů nebyla silnice ze Žiliny na východ, byl by to jeden z nejúchvatnější pohledů na celém Slovensku.
Pokračuji prudkým stoupáním k Chatě pod Suchým. Zde si dopřávám ranní kávu a z fatryznalých turistů doluji doplňující informace o cestě. Nikdo z hostů nepospíchá, odcházím sám a nikdo se nepřidává.
Prudké stoupání pokračuje až na vrchol Suchého (1468 m.n.m.). A vlastně až tady začíná samotná hřebenová trasa.
Hřebenovka Kriváňské Fatry má jednu zásadní nepřehlédnutelnou vlastnost. Od Suchého až po Rozsutec je možné každý metr, každý bod cesty považovat za jedinečné rozhledové místo. Trasa jedinečných rozhledů. Dnes je to ještě umocněno vynikající, na léto neobvyklou viditelností. Na západě vyvstávají vrcholy Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat, východní obzor je lemován vrcholky Tater. Nádherné. A tak to bude po celý den. Přece jen to srovnání s peklem není až tak zcela na místě…
Ze Suchého pokračuji vápencovým hřebínkem s porosty kosodřeviny. Krajinářsky hodnotný úsek, s chůzí je to ovšem horší. Je třeba jít obezřetně a vážit každý krok.
Přes Biele skaly a Stratenec se dostávám do snazšího travnatého terénu a pomalu, později už strmě, začínám stoupat na Malý Kriváň (1671 m.n.m.). Vrchol je ozdoben třímetrovou betonovou pyramidou, nenapadá mne, čím že byla dříve. Nechávám však pyramidu pyramidou a věnuji se rozhledům. A rozhledy z Malého Kriváně jsou neopakovatelné, fantastické. Troufl bych je dokonce umístit na samý vrchol všech rozhledů z Kriváňské Fatry.
V sedle pod Malým Kriváněm je vydatný pramen vody, vlastně jediný na celé hřebenové trase. Ledová voda v parném dni je nanejvýš osvěžující. Cesta stoupá k vrcholku Pekelník (to je ten, kdo to tu má dnes pod palcem) a pokračuje pod Velký Kriváň. K samotnému vrcholu nutno odbočit. Návštěvu nejvyššího vrcholu Malé Fatry (1709 m.n.m.) si, samozřejmě, neodpustím. I když se to tu hemží lidmi jak na Václavském náměstí. Je to dáno tím, že do Snilovského sedla pod Velkým Kriváněm vede z Vrátné doliny lanovka. A na tu se dnes v překrásném dni nepochybně stojí dlouhá fronta.
Horní stanice lanovky je ovšem pro turisty velmi přínosná. V tom, že je zde možné doplnit vodu. A ta je v dnešním pekelném dni alfou – omegou všeho konání.
Nejen Velký Kriváň, ale celá oblast Snilovského sedla je dnes přeplněna turisty. Některé z nich neláká nejvyšší vrchol pohoří, směřují na opačnou stranu, na Chleb. A tam také vede moje další cesta.
Vrchol Chlebu, ačkoli je jen na skok od Velkého Kriváně, nabízí rozhledy zcela odlišné. Pohledy na severovýchodní část pohoří, které dominují Stoh a Velký Rozsutec. Dva vrcholy, které dělají Malou Fatru Malou Fatrou. Není nezajímavé a ani příliš překvapivé, že v anketě časopisu Treking se stal nejkrásnějším vrcholem Slovenska právě Velký Rozsutec.
Přes Hromové a přes jižní a severní vrchol Sten sestupuji k vrcholu Poludňového Grúně.
No. Už jste někdy někde slyšeli, že se k vrcholu sestupuje? Tady se toho dočkáte. Ze severního vrcholu Sten se skutečně k vrcholu Poludňového Grúně (tento vrchol je mnohem známější než Steny) sestupuje.
Pokračuji do Stohového sedla. Po devíti hodinách cesty mám před sebou dvě finálové lahůdky, dva skutečné bonusy. Výstup na Stoh a výstup na Velký Rozsutec. Stoh (1607 m.n.m.) je vrcholem vcelku opomíjeným. Turisty stahuje především sousední Rozsutec. A pokud pokračují od Rozsutce dále ke Snilovskému sedlu, většina z nich volí žlutě značenou cestu, která Stoh traverzuje. Pravda, nemohou přece vidět víc, než viděli z Rozsutce. Krutý omyl! Každý vrchol tu nabízí něco jiného a zde to platí dvojnásob. Pohled ze Stohu je mimořádný a jedinečný. Včera se mi poprvé v životě stalo, že jsem z Malé Fatry viděl Královu holu. A viděl jsem ji právě ze Stohu.
Stejným způsobem jako já přemýšlela i mladá rodina z Čech, kterou jsem na vrcholu potkal. Maminka i tatínek s krosnami pro děti. Kojenec a asi dvouletý klučina, spokojení byli všichni. Obdivoval jsem je. Vyzařovala z nich radost, pospolitost a láska k přírodě.
Musím dál. To, jestli nezmeškám odjezd posledního autobusu ze Zázrivé, začíná viset na vlásku. Půjde už o každou minutu. Na Velký Rozsutec (1610 m.n.m.) vybíhám v předepsaném čase. Nelze se však přehoupnout přes vrchol a padat rychle dolů. Usedám, rozhlížím se, a alespoň chvilku vnímám tu všechnu krásu kolem sebe. Přestože riskuji spánek někde v autobusové budce.
Sestupová trasa do Zázrivé je něčím, co bych ani moc nechtěl absolvovat v opačném směru. Šíleně příkrý sestup, často na hraně dlouhého uklouznutí. Jak to tu musí vypadat po dešti, to snad ani nechci vědět.
Na rozcestí v sedle Príslop nad Bielou zjišťuji, že nemám šanci autobus chytit. Po chvíli však zjišťuji i něco jiného. Že značení v terénu se liší od mapy. A že značení nové mi může časově pomoci. V osadě – Jánošíkovo se to tam, tuším, jmenuje, v mapě ani uvedeno není – mi místní potvrzují, že k zastávce to mám nedaleko. A je to tak. Na zastávku přicházím s půlhodinovou rezervou. A co víc. Auto, na které jsem zbůhdarma mávnul, mi zastavuje. A řidič mě vysazuje až u dveří nádraží v Kralovanech. Ve chvíli, kdy přijíždí rychlík do Čech…