Pokud chce člověk ve Vysokých Tatrách zůstat stranou civilizace, musí zamířit na západ nebo na východ těchto hor. Oproti předchozím rokům jsme letos zvolili východní část. Našim útočištěm se na tři týdny stala Tatranská Javorina. Dle mého názoru nejmalebnější tatranská obec…
Nachází se v ústí Javorové doliny. Na rozhraní Vysokých a Belianských Tater. Stačí udělat pár kroků, vyjít na louky nad obcí, a spatříte scenérie, o jakých se vám doposud ani nezdálo. Pohledy na masív Muráně a na ostatní vrcholy Belianských Tater jsou něčím, na co se do konce života nezapomíná…
V širším okolí Tatranské Javoriny je takových míst mnohem víc. Za všechny lze jmenovat alespoň Kopské sedlo, místo, kde se Vysoké a Belianské Tatry dotýkají.
Několik desítek místních obyvatel pracuje především v lese. Setkání s nimi jsou zvláštní. Již při prvních slovech pochopíte, že úhlavními nepřáteli jsou zde ochranáři. Jsou zodpovědni za všechno zlo, které se tu v posledních dvaceti letech stalo. Nebýt jich, byl by tu ráj na zemi. Těžko pochopitelný názor…
Naše výpravy, jak jsem se zmiňoval, limitovalo počasí. Ať bylo ráno jakkoli krásné, vždy se počasí změnilo v déšť, hromy a blesky. Skutečně jen dva dny byly zcela bez deště. Více než déšť samotný nám vadilo to, že oblačné počasí kazilo veškeré rozhledy.
Tatranská Javorina je ideálním (i když trochu delším) místem k výšlapům na hřeben. Za čtyři hodiny vystoupáte na Sedielko, což je přechod do Malé Studené doliny. Malou Studenou dolinou pak můžete pokračovat dolů do Smokovců, ti náročnější se mohou ještě přehoupnout přes Priečne sedlo do Velké Studené doliny a sestoupit tudy. V opačném směru pak můžete k Sedielku stoupat prakticky z jakéhokoli místa mezi Tatranskou Lomnicou a Tatranskou Poliankou (přes Priečne sedlo však v protisměru nemůžete). Nespočet možností a variant.
Po letech jsem si opět vyzkoušel lezení na tatranské žule. Výsledkem byly čtyři nádherné výstupy a pocit, že jsem pohyb na skále ještě nezapomněl. Nejkrásnější odměnou byl pro mne výstup na Baranie rohy a na Ľadový štít.