Nízké Tatry v pohodovém tempu

Nízké Tatry. Latiborská hoľa

Nízké Tatry. Latiborská hoľa

Centrální část Nízkých Tater jsou dosud poznával jen v noci. Při sportovních akcích, jakou je třeba například nonstop přechod nízkotatranského hřebene.

 

 

Napadlo mne, že by nebylo marné si tento úsek Nízkých Tater prohlédnout i za denního světla. Pomalu, v pohodovém tempu, v klidu. Tak, abych mohl v plné míře vnímat krásu těchto hor a řádně se jí nasytit.

Nutno podotknout, že ono pohodové tempo jsem nemohl brát až tak doslova. Této akci jsem mohl věnovat pouze půldruhého dne a z Čertovice na Donovaly je to patnáct hodin ne zrovna pomalé chůze.

Ve čtvrtečním podvečeru stoupám z Čertovice na Lajštroch v rekordním čase. Tak rychle jsem to nestihl ještě nikdy. Mám k tomu důvod. Na Štefáničku, chatu pod Ďumbierom, se musím dostat ještě za světla. A cestou chci fotografovat.

Nízké Tatry. Ďumbier a Krakova hoľa

Nízké Tatry. Ďumbier a Krakova hoľa

Nízké Tatry. Podvečerní Ďumbier

Nízké Tatry. Podvečerní Ďumbier

Podvečerní rudá obloha nevěstí nic dobrého. Přitom předpověď je optimistická, zítra má být jasno, obloha se má zatáhnout až navečer.

No. Nejspíš jsem četl předpověď pro Žitný ostrov, z rudé oblohy rozhodně jasné ráno nevzejde.

Personál chaty vcelku nechápe, proč chci odcházet už ve čtyři hodiny. Přidělují mi samostatnou místnost, abych ráno nebudil ostatní kolegy turisty. Kvituji to s povděkem, minulou noc jsem byl v práci a spánkový deficit začíná své dílo dokonávat.

Ráno se musím nesmírně přemlouvat, abych odešel v plánovaný čas (zpoždění by znamenalo nocleh na Donovalech v autobusové zastávce).

Moje meteosenzory tušily správně. Mlha, viditelnost padesát metrů a silný vítr. Přesto vystupuji na nejvyšší vrchol Nízkých Tater a čekám na svítání, zda přece jen nepřinese nějakou změnu. Nepřineslo. Vlastně ano. Asi dvakrát se mlha protrhala, odhaduji na dvě – tři vteřiny, a odhalila pohled k jihu: Na Horehroní mají hodně nevlídné ráno.

Pokračuji na Chopok. Na Kamennou chatu přicházím ještě před otevřením bufetu. Personál se přesto slituje a uvaří mi pořádný škopek čaje.

Vítr sílí. Na Dereších mě málem smetl. Tohle není legrace, zcela vážně přemýšlím, že se vrátím pod Chopok a sestoupím. Další cesta se nejeví jako smysluplná. Na druhé straně potajmu věřím, že se počasí umoudří.

Poľana, Kotliská, Chabenec, sedlo Ďurkovej…  a umoudření žádné. Je deset hodin dopoledne a moje cesta se nijak neliší od těch předešlých nočních. Vlastně liší. V noci jsem alespoň něco viděl.

Ďurková. Jako mávnutím kouzelného proutku se mlha rozestupuje a já konečně spatřuji to, po čem jsem dychtil. Oblé travnaté nízkotatranské vrcholy, které začínají odkládat letní háv a barví se do podzimních barev. Tráva nabírá odstín žluté, kterou nespatříte nikde jinde než v těchto nadmořských výškách na přelomu srpna a září. A když průrvami mezi mraky chvílemi proniknou sluneční paprsky, je můj pocit štěstí dokonalý.

Veľká Fatra z hřebene Nízkých Tater

Veľká Fatra z hřebene Nízkých Tater

Tak takhle to tu vypadá. Noční krajina má zcela jiné rozměry, Sedlo Ďurkovej je za denního světla mnohem rozlehlejší.

Nízké Tatry. Sedlo Ďurkovej

Nízké Tatry. Sedlo Ďurkovej

Nízké Tatry. Zámostská hoľa

Nízké Tatry. Zámostská hoľa

Nízké Tatry. Pohled od Ďurkovej na Chabenec

Nízké Tatry. Pohled od Ďurkovej na Chabenec

Nízké Tatry. Pohled z Latiborskej hole k východu

Nízké Tatry. Pohled z Latiborskej hole k východu

Nízké Tatry. Latiborská hoľa

Nízké Tatry. Latiborská hoľa

Zámostská hoľa, sedlo Latiborskej hole a Latiborská hoľa. Rozhledové místo, odkud přehlédnete celou západní část Nízkých Tater. Místo, odkud se otevírají úchvatné pohledy k Veľkej holi a k hřebeni Prašivej Chochule.

Nízké Tatry. Veľká hoľa a Prašivá Chochuľa

Nízké Tatry. Veľká hoľa a Prašivá Chochuľa

Prašivá Chochuľa je táhlý hřeben, souvrší či soukopcí, chcete-li. Košariská, Veľká Chochuľa, Malá Chochuľa a Prašivá.  Prašivá Chochuľa je moje pojmenování. Takto jsem hřeben pojmenoval já, těm kopcům to vůbec nevadí, vědí, že to nemyslím hanlivě, a jsou rády, že je mám rád. Je to jedno z nejhezčích míst na celém hřebeni Nízkých Tater.

Prašivá Chochuľa spadá k západu strmými svahy do Hiadelského sedla a zde Nízké Tatry končí. Nebo začínají. Jak chcete.

Hřebenovka Nízkých Tater však pokračuje až na Donovaly. Východním okrajem Starohorských vrchů. Na velmi strmý výstup na Kozí chrbát jsem si už zvykl. Už mi nepřipadá tak strašný jako před šesti lety, kdy jsem se v závěru nonstop přechodu doslova plazil nahoru.

Kozí chrbát a Prašivá Chochuľa

Kozí chrbát a Prašivá Chochuľa

Půlhodina cesty zbývá do cíle a začíná lít. No, nakonec ta předpověď pro Žitný ostrov vyšla i pro lokalitu Donovaly.

Bylo to pěkné. Cesta se nakonec vydařila a já jsem nesmírně rád, že jsem ji na Dereších nevzdal…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.