Georgij Jakovlevič Sedov. Část I.

Georgij Jakovlevič Sedov

Georgij Jakovlevič Sedov

 

 

Příběh člověka, kterého charakterizovala nezlomná vůle jít za svým životním cílem – stanout na severním pólu.

Georgij Jakovlevič Sedov tomuto cíli podřídil a nakonec i obětoval celý svůj život…

Rok 1912 byl v Arktidě rokem velice zlým. Začátkem roku se vytvořilo tolik ledu, že něco podobného lidé nezažili dobrých dvacet let. Severně od Špicberk skončila v sevření ledu německá polární výprava Schrőder – Stranzova na motorovém kutru Herzog-Ernst. V Karském moři zmizela expedice Vladimíra Rusanova na lodi Herkules. Jugorskou úžinou na lodi Svatá Anna prosvištěl koncem září poručík Brusilov s posádkou. Také zmizeli. A aby toho nebylo málo, kry kolem Země Františka Josefa řádně zkomplikovaly život expedicie škuneru Sv. Foka vedené Georgijem Sedovem.

Georgij Jakovlevič Sedov

Georgij Jakovlevič Sedov

******************************************************************************

Georgij Jakovlevič Sedov se narodil 5. května 1877. Vyrůstal na břehu Azovského moře, na úzkém mysu zvaném Křivá kosa. Otec byl přistěhovalcem, nevlastnil tedy žádnou půdu a živil se – jako většina obyvatel tamních osad – zimním rybolovem.

Zimní rybolov stačil na nejnutnější obživu rodiny. Do vzdělání svého syna proto otec neinvestoval. Malý Jegoruška naopak musel tvrdě pomáhat živit rodinu. A brzy byl zběhlý v rybolovu. Tiše záviděl svým vrstevníkům, že mohou chodit do školy. Nakonec se do ni vetřel sám a starý učitel záhy odhalil nesmírný chlapcův talent a obrovskou chuť do vzdělání.

Školu Gerrgij absolvoval jako premiant a ihned získal vcelku dobře placené místo u místního obchodníka. Osvědčil se svou pracovitostí, pílí a poctivostí.

Do obchodu, kde Sedov pracoval, jednoho dne zabloudil starý námořník. Od něj se Georgij dozvěděl, že po jednom a půl roku praxe na moři může kdokoli nastoupit na námořní školu v Rostově na Donu. A tak se stalo.

Georgij Jakovlevič utekl z domova a rok a půl se plavil po mořích. A poté skutečně nastoupil do námořní školy. Byla to nesmírná dřina. Obrovská úmrtnost, málokdo stačil na těžká studia. Sedov však absolvoval mezi nejlepšími. A záhy se stal kapitánem malé obchodní lodi.

Jenže práce na moři ubývalo. Majitel loď prodal a Sedov dlouho nemohl najít práci jinou. Proto nastoupil do námořní školy vojenské. Po třech krutých měsících, kdy musel přetrpět obrovskou tyranii nadřízených, udělal zkoušky na staršího signalistu a následně byl vyřazen byl jako námořní praporčík. Brzy nato se stal námořním důstojníkem s hodností poručíka.

V carském Rusku mělo válečné námořnictvo obrovská privilegia, ale ve skutečnosti byli privilegovaní pouze důstojníci, kteří měli šlechtické tituly. A k nim Gerogij Jakovlevič nepatřil. Nastoupil v admiralitě, v Hydrografickém úřadu. Velitelem oddělení byl generál Vilkickij. Přímým Sedovovým nadřízeným pak kapitán Varnek.

Prvním úkolem Sedova bylo zpracovat geograficky ústí řeky Pečory. Svou práci provedl bezchybně. Postupně poznával, že oddělení funguje nesystematicky, že výsledky prací upadají do archivu bez jakéhokoli využití. Nicméně Sedov nastoupil v době, kdy oddělení zažívalo jisté oživení.

Příčiny tohoto oživení byly především politické. V oné době hrozila Rusku ztráta velkého dvojostroví Nová země. Norští lovci tam začali zakládat lovecké tábory, v norském tisku se objevily zprávy, že Rusko o Novou zemi ztrácí zájem. Že Rusové otálejí s průzkumem ostrova, že dosud nejsou zpracovány mapy pobřeží, že tam nežije žádné ruské obyvatelstvo.

Podle mínění Ministerstva zahraničních věcí měl hydrografický ústav začít s průzkumem Nové země a přilehlého Karského moře. Měly být vyznačkovány cesty ruských ochranných a rybářských lodí.

Roku 1901 byla k Nové zemi vyslána výprava pod velením kapitána Varneka na lodi Pachtusov. A Varnek vzal s sebou i Sedova. A ten – jak jinak – se osvědčil. Sám Varnek píše:

Kdykoli jsem měl vyhledat někoho pro splnění těžkého a odpovědného úkolu, spojeného často s velkým rizikem a nebezpečím mezi polárními ledy, vždy jsem volil jeho. Bojím se, že si někdy zlomí vaz. Je šíleně odvážný…

Úkoly Sedov skutečně plnil na výtečnou. A od té chvíle už nemluvil o ničem jiném, než o Severu. Proslýchalo se, že Pachtusov popluje příští jaro ještě dále. K ústí Jeniseje a možná až k Tajmyru.

Na zimu se výprava vrátila do Petrohradu. Vedle své práce začal Sedov chodit do divadla. Byl unesen operou a baletem. Seznámil se s baletkou Julií Nikolajevnou Sedovovou. Spojila je náhodná shoda jmen; jejich přátelství trvalo po celý život…

Přišlo jaro 1902, začala příprava na další výpravu. V rámci přípravy studoval Sedov veškerou dostupnou literaturu a při té příležitosti se mu do rukou dostala Nansenova kniha V nočních temnotách a v ledu.  Bylo to vyprávění o výpravě na lodi Fram. Tato kniha Sedova dostala úplně.

Pachtusov vyplul do Archangelska brzy na jaře. Téměř současně zakotvil v archangelském přístavu honosný trojstěžník America. Výprava, kterou financoval americký mecenáš Ziegler a kterou vedl Čechoameričan Antonín Fiala, měla v úmyslu ztečí dobýt severní pól. Fiala měl prakticky neomezené finanční prostředky. A tehdy – jak si sám Sedov zapsal – jsem poprvé v životě záviděl.

Výprava toho roku pokračovala v práci započaté roku minulého. V Karském moři zakreslovali břehy, proměřovali a značkovali námořní cesty. Sedovovi bylo uloženo mnohem více práce, byl pomocníkem velitele výpravy. Kromě svých pracovních povinností musel řešit i otázky každodenního života. Bylo mu však dobře. Výprava trvala až do poloviny října a Sedov opět splnil veškeré úkoly na výbornou.

V roce 1904 byl Sedov na vlastní žádost převelen na Dálný východ, do dějiště rusko – japonské války. Pobuřovala ho netečnost a lhostejnost svých nadřízených důstojníků, díky níž umíraly stovky jeho kamarádů. Do Petrohradu se vrátil v roce 1907. V Hydrografickém úřadu se nedělo nic zvláštního. Cesty na sever skončily, zájem byl soustředěn na Kaspické moře. Na nová ropná naleziště. Zde prožil Sedov celý rok 1908.

Koncem roku 1908 k sobě Sedova pozval Vilkickij. Jmenoval ho velitelem výpravy, která měla úkol nadmíru obtížný. Prozkoumat ústí řeky Kolymy a prozkoumat možnost přístupu k ní z moře. Pracovní místo vzdálené více než deset tisíc kilometrů. A je třeba se k němu dostat dříve, než na Kolymě začnou tát ledy. Jediná přístupová cesta přes jakutskou tundru je schůdná pouze v zimě, při snéhové pokrývce.

Sedov stál v pozoru a ani nemukl. O této výpravě se mluvilo už dříve, její úspěšnost byla více než diskutabilní. To, že byl velitelem jmenovám právě on, bylo více než úžasné…

********************************************************************************

Na přípravu měl pouhé dva měsíce, v únoru bylo potřeba vyrazit. Největší pečlivost při přípravě věnoval Sedov zhotovení ochranných skříněk na chronometry. Bez nich by každé měření bylo bezcenné. Skříňka vypadala jako obyčejný kufřík, avšak uvnitř visela na pružinách ještě jedna vypolstrovaná skříňka s dutými stěnami, které bylo možné naplnit buď horkou nebo studenou vodou a chronometry tak mohly být temperovány. Carská byrokracie ovšem pracovala paralelně se Sedovem. Teprve 29. března 1909, když už jarní slunce začalo hřát, výprava odcestovala.

Do Irkutska jeli vlakem. Tamní úřady vybavily výpravu cestovným a koňmi. Starousedlíci však kroutili hlavami: Jedete pozdě, za Jakutskem můžete uváznout v blátě! Poradili Sedovovi, jaké sáně zvolit na cestě za Jakutskem, jaké povozy na cestě do Jakutska, tak, aby ztratil co nejméně času při přepřahání a při překládání zavazadel. Ovšem časovým zdržením se výprava neubránila. Tu nebyli koně, tu nebyl nový zimní povoz.

Asi sto kilometrů od Irkutska se ocitli uprostřed panenské sibiřské přírody. Kol dokola jen tajga. Po jediné sjízdné silnici občas přejel povoz, občas zařinčely okovy vězňů, kteří putovali z vězení do vyhnanství. Cesta, která byla sjízdná pouze do jarního tání, v létě se nikdo dál nedostal. Osady se nacházely pouze kolem řeky Leny.

Jakutsk byl tehdy malým městem s osmi tisíci obyvateli, byl hlavním městem gubernie. Oblast byla tak řídce obydlena, že srovnání mohl člověk jen těžko hledat. Sedov se o tuto oblast velice zajímal. Ve svém deníku píše:

Většinu ruských obyvatel tvoří vyhnanci. Město je vězením beze zdí. Utéct se nedá. Není kam.

V Jakutsku strávil Sedov pět dnů. Našel dobrého průvodce. Místo vozů nakoupil lehké saně se širokými sanicemi, do kterých mohl zapřáhnout i sobí potah.

Cesta do Verchojanska byla lemována přepřahacími stanicemi, kde službu drželi vozkové, kteří museli mít připraveno spřežení koní či sobů pro případ, že by projížděl úředník či někdo, kdo měl úřední propustku.

Sedov se bál příchodu jara a jeho obavy se naplnily. Obleva začala hned za Jakutskem a verchojanská cesta přestala existovat. Vozkové odcházeli do svých domovů, v tomto období už cestu nikdo nevyužíval. Sedov přenechal prakticky celý náklad pomocníku Žukovovi. Ten měl sehnat schopný povoz a výpravu dostihnout ve Verchojansku. Sedov sám se vlekl jen s jedním spřežením sobů, bez vystřídání. Sobi byli naprosto vysíleni. Bylo nutné každou chvíli zastavovat a krmit je. Přechody přes řeky byly v mnohých případech velmi nebezpečné. Povolující ledová tříšť byla sázkou do loterie.

Verchojansk spatřil Sedov 4. května ráno. Následujícího dne přišel s kravím povozem i vyčerpaný Žukov.

Teplota dosáhla pěti stupňů nad nulou, dále museli pokračovat bez saní, pouze s koňmi. Obtížný byl přechod přes Indigirku, na řece Alazeji se už začaly hýbat ledy. Koně se nechtěli na led za žádnou cenu pustit, stálo hodně sil přesvědčit je…

25. května výprava dorazila, naprosto vysílena, do města Sredněkolymsk. Město se podobalo zchudlé vesnici. V Rusku tehdy věděli o tomto městě méně, než o Havajských ostrovech. S takovou  bídou se Sedov ještě v životě nesetkal. Kolymčané se živili pouze lovem a rybolovem. Vůbec neznali chléb, mléko, vejce, ovoce jen z doslechu. V blahobytu tu však žili ruští kozáci, kteří vše potřebné dostávali na příděl. Naprostý nedostatek lékařské pomoci, epidemie, postupně mizely ze zemského povrchu celé národy. Lidé se se svým neštěstím naprosto smířili, nedovedli odhalit jeho příčinu. Ve svých tyranech spatřovali dobrodince, kteří je za stravu nechávali dřít na svém majetku.

Řeka Kolyma se zbavila ledů v prvních dnech června. Sedmého června byla výprava připravena k odplutí. Osmého dne plavby připluli k osadě Nižněkolymsk. 21. června pak do osady Sucharná, při ústí východního ramene Kolymy do moře. A hned příštího rána se všichni dali do práce.

Vystavěli na břehu triangulační body, začali zakreslovat do map pobřeží a začali vytyčovat lodní trasy. Ke konci srpna zbývalo pouze zakreslit říční břehy do Nižněkolymska. Posádce se již nedostávalo potravin, všichni hladověli a návrat do chudého městečka byl vysvobozením.

Prvního září začala zpáteční cesta. Cestu do Středněkolymska absolvoval Sedov pěšky, v blátě. Cestou po břehu vyměřoval cestu vlastními kroky a vše zakresloval do mapy. Koncem prosince se výprava vrátila  do Petrohradu.

Po Novém roce měl Sedov v Hydrografickém úřadu velkou přednášku o výsledcích kolymské výpravy. Zúčastnila se všechna hydrografická esa. Varnek, Driženko i Morozov. Samotný Vilkickij zhodnotil výpravu stroze a lakonicky:

Vidím, že jsem se nezmýlil při volbě vedoucího důstojníka výpravy!

Další přednáška, v Zeměpisné společnosti, byla korunována velkým úspěchem. Mladý hydrograf byl zvolen za řádného člena společnosti. Několik dnů poté mu byl udělen i diplom řádného člena Ruské astronomické společnosti. Za práci na téma určování zeměpisných souřadnic.

Události v Sedovově životě v roce 1910 následovaly tak rychle za sebou, jako nikdy předtím. Láska k dívce Věrjočce, úspěchy na poli hydrografickém i zeměpisném, to všechno bylo pro něj nové. V dubnu ho pozval Vilkickij a pověřil ho výpravou na Novou zemi. Zároveň dostal pozvání k samotnému carovi, aby mu přednesl výsledky své cesty na Sibiř. Carská audience však dala na sebe dlouho čekat. A zdržovala přípravu cesty na Novou zemi. Georgij Jakovlevič byl rozmrzelý, cesta ho zajímala mnohem více než přednáška u cara. Když už byl Sedov hodně rozzloben, přišlo pozvání do carského dvora. Z audience mu nezůstal dobrý dojem. Car Nikolaj kladl hloupé otázky a Sedov vše považoval za ztrátu času.

Před odjezdem na Novou zemi Věrjočka konečně přijala nabídku k sňatku. Ještě před svatbou však Sedov zajel k rodičům, k Azovskému moři. Na Křivé kose vzbudila jeho návštěva velký rozruch. Maminka Georgije málem nepoznala. Otec už téměř nemohl pracovat, rodina tak byla neustále odkázána na pomoc svého syna. A na tu Sedov nikdy nezapomínal.

14. července 1910 slavil Gerogij Jakovlevič skromnou svatbu s Věrjočkou v Isaakjevském chrámu. Vzali se  – a rozjeli se do svých domovů. Pronajmout byt si chtěli až po návratu z výpravy. Čtvrtý den po svatbě se Sedov vydal na Novou zemi. Věra Valerianovna ho doprovázela až do Murmanska.

Na parníku plujícím k Nové zemi byli kromě členů výpravy i další cestující. Jedním z nich byl malíř Nikolaj Vasiljevič Piněgin. Silný, urostlý, vytrvalý člověk, kterého sever naprosto uchvátil. Maloval severskou přírodu a chtěl ji malovat i na Nové zemi. Bojoval za svou snahu tak naléhavě, že mu carská vláda umožnila dopravu na Novou zemi společně se Sedovovou výpravou. Georgij Jakovlevič k malíři žádnou důvěru neměl. Rychle ji však změnil v okamžiku, kdy bylo třeba přiložit k ruce k dílu. Kdy se do ohrožení dostala šestiveslice, na které se Sedov pokušel dostat od parníku k pobřeží Nové země. Od té doby byli přáteli. Sedov se Piněginovi svěřil se svým plánem uskutečnit za dva roky pěší výpravu na severní pól. Sedova doslova iritovaly rozepře Peary – Cook. Nevěřil ani jednomu z nich, že na pólu skutečně byl. Těžko však říci, odkud jeho přesvědčení pramenilo. Piněgin okamžitě Sedova požádal, aby výpravu odložil o jeden rok, až se mu podaří dokončit studia na výtvarné akademii. A bude se moci výpravy zúčastnit. Sedov s úsměvem souhlasil.

V Křížové zátoce na jižním ostrově Nové země pokračovaly geografické a hydrogeografické práce výpravy až do konce září, kdy se na hladině objevila ledová tříšť. Začátkem října se výprava vrátila do Archangelska.

Po dobu zpracovávání výsledků výpravy nezapomínal Sedov na kulturní život. Často navštěvovali s manželkou divadlo. Julie Nikolajevna Sedovová Georgije ho seznámila s novinářem Syromjatnikovem, kterému se Sedov svěřil se svou touhou dostat se na pól. Novinář se mu ponejprv vysmál, ovšem počátkem roku 1911 naopak vymyslel plán, jak Sedovovi pomoct.

Svrchovaný pán listu Novoje vremja Suvorin, přítel Syromjatnikův, přednesl na zasedání klubu nacionalistů plán Georgije Sedova o cestě k severnímu pólu. Získal většinovou podporu členů klubu. Sám viděl v chystané cestě velké sousto pro svůj deník. Finanční zodpovědnost za výpravu – po vzoru Gordona Bennetta (pátrání po Liwingstonovi) – však sám nést nehodlal. Vymyslel proto strategický plán. Ve svém listu vyhlásit veřejnou sbírku. Na tu dobu věc vcelku nevídanou. Hodlal také za pomoci vlivných členů klubu získat morální i finanční podporu carského dvora. Bylo rozhodnuto zavést v listě „Novoje vremja“ rubriku pro články o budoucí výpravě.

Sedovova představa o výpravě byla takováto:

Uprostřed léta se vydá z Archangelska výprava 14 lidí a padesáti psů. Přezimují na Zemi Františka Josefa, kde budou prováděna hydrografická, astronomická a geomagnetická měření. Studována bude taktéž flora a fauna. Dle možností bude zřízena meteorologická stanice. S příchodem polárního dne roku 1913 se vydá výprava k severnímu pólu. Během šesti měsíců (kde je drift), asi od března do září, výprava dosáhne pólu a vrátí se. V krajním případě přejde do Grónska nebo do Ameriky. Loď počká u Země Františka Josefa, případně u hranice ledu. Nevrátí-li se výprava, loď odpluje zpět. Rozpočet výpravy bude 60.000 až 70.000 rublů. Předpokládaná tonáž lodi 150 až 200 tun. Zásoby potravin na tři léta…

Zbývalo napsat na velitelství odůvodněnou žádost o dovolenou po celou dobu výpravy. A zde začala muka, která trvala po celou dobu přípravy expedice. První zkouškou bylo setkání s Vilkickým. Generál mu stiskl ruku, vyslechl stručný plán výpravy, projevil své sympatie k Severu, kde sám strávil deset let života, a odporoučel se. Sedov zůstal v rozpacích…

Boje o podporu výpravy však neprobíhaly jen na stránkách novin, odehrávaly se i v zákulisí carského dvora. Po intervenci některých členů nacionalistického klubu podpořil výpravu sám car Nikolaj. Jednak částkou 10.000 rublů, jednak povýšením Sedova z hodnosti prostého důstojníka do hodnosti důstojníka kádrového.

Částka vybraná ve veřejné sbírce rostla, ale jen po určitý čas. Nastal útlum. A v té době dostal Sedov předvolání před komisi, kde měl obhájit svůj plán výpravy, kde měl obhájit i oprávněnost uvolnění ze služby po dobu výpravy.

Hovořit začal předseda komise generál Vilkickij. Zdůraznil, že úkolem komise je nadporučíku Sedovovi pomoci, ale zároveň také vyhotovit posudek o celém projektu.

Sedov se postavil do pozoru a začal hovořit. Zdůraznil zájmy Ruska na Severu. Zdůraznil, že dosažení pólu upoutá pozornost v celém světě. A vyložil plán výpravy. Na dotaz, odkud chce zahájit útok na pól, odpověděl:

Z nejsevernějšího výběžku Země Františka Josefa, ze třiaosmdesátého stupně severní šířky.

To byla největší chyba, kterou Sedov před komisí udělal. Jeden z členů komise kontroval:

Pokud dobře rozumím, říkáte, že z 83. stupně. Útok chcete tedy zahájit z Petermannovy země?

Ano!

A pak už jen následoval protiútok:

Ale pánové. Při cestě Cagniho, učastníka výpravy vévody Abruzského, vyšlo najevo, že Petermannova země neexistuje. Nemohu se smířit s tím, že pan Sedov o tom není dostatečně poučen…

Past sklapla. Z neexistence Petermannovy země vyplývala i chybnost celkových kalkulací výpravy. Sedov musel přiznat chybu a navrhnout, že rozpočet výpravy upraví. Sešlost byla odročena na příští den. A jediný člen komise, který Sedova podpořil, byl odvolán na nutné jednání.

Došlo k dalším sporům. Jiní členové komise obhajovali, že nebude stačit plánovaná potrava pro psy, jiní zas, že vypočtená denní trasa, kterou chce Sedov absolvovat, je nereálná (v tom měli pravdu). Po týdnu dostal Sedov zprávu, že plán polární výpravy je nepromyšlený a byl zamítnut.

V májových dnech navštívil Sedova Nikolaj Vasiljevič Piněgin. S radostí sdělil, že má definitivní omluvenku z Akademie. A co je prý s výpravou, v novinách se objevují divné zvěsti…

Sedov mu vyprávěl o svém vystoupení před komisí. Pověděl mu však také o tom, že jisté vysoké kruhy mají na výpravě eminentní zájem, a že má být zřízena jakási komise při Státní dumě, která by výpravu měla podpořit. Sejít se má příštího dne a Sedov je pozván.

Organizační schůze Výboru pro pomoc výpravě měla hladký průběh.  Přítomni byli také ti, kteří Sever už znali. Varnek, Driženko, Bunge a Tolmačev. Sedov předložil nový plán cesty, podrobné výpočty zásoby potravin. Výprava se pokusí dosáhnout pólu z Rudolfova ostrova, pro první dny budou potřebovat podpůrnou skupinu, která bude transportovat část zásob. Bylo zvoleno předsednictvo výboru, všichni přítomní se stali členy výboru.

Po schůzi přistoupil k Sedovovi Suvorin a sdělil mu, že na účtě je 16.500 rublů, které už může výprava použít jako zálohu pro své potřeby. Kola výpravy se roztočila.

V těchto dnech byli přijati do výpravy dva mladí vědci. Doktor přírodních věd V. J. Vize a geolog Pavlov. A také veterinář, důstojník, spíše však hochštapler, Pavel Grigorjevič Kušakov. Ten vypotil po všech svých známostech potřebná doporučení, předložil je Sedovovi, který „nějakého“ lékaře potřeboval a uchazeče přijal.

Začátkem května se Sedov vydal do Archangelska, aby tam opatřil loď. Vyhledal ve městě starého známého kapitána a společně se vydali k ústí Dviny. Tam kotvil Svjatoj mučenik Foka. Dvaačtyřicet let stará loď vyrobená v Norsku z masívního dubového dřeva. Parní motor sto koní, jednoduché plachtoví. Ještě téhož dne Sedov loď najal. Kapitán se zbavil dluhů, vyžádal si však obrovské penále, kdyby loď 28. srpna neodplula. V Archangelsku zajistil Sedov i další náležitosti. Stavitele, který na Rudolfově ostrově postaví obytné stavby, zajistil zde zásoby potravin a nechal zhotovit dvě loďky. Přijal zde i několik dalších členů výpravy. Tři z nich – Iňutina, Tomissara a Kizina – znal už z Křížové zátoky. Čtvrtým byl žák kormidelnické školy Šura Pustošnyj. V Petrohradě pak přijal ještě staršího učitele Lebeděva a zlatokopa Linnika, který měl mít na starost psí spřežení. Posádka tak byla téměř pohromadě.

Svjatoj Foka

Svjatoj Foka

Zbývalo objednat věci, které nebylo možné zakoupit v Rusku. Vědecké přístroje, lehkou koženou obuv, kajaky a saně. Sedov se vypravil na výbor, aby tam poinformoval o tom, co se už podařilo. Čekala ho však omračující rána. Nejsou další peníze, účet je vyčerpán a další peníze nepřicházejí.

A také přicházet nemohly. Všechny liberální listy zahájily ostrou kampaň proti výpravě. Ve skutečnosti byla kampaň vedena proti nacionalistické straně, liberálové snadno odhalili politické záměry nacionalistů. Účast předáků v nacionalistické straně byla skutečně nepromyšleným tahem. Žádný liberální deník nešetřil „Novoje vremja“ a potažmo ani Sedova. Nacionalisté pochopili, že jejich postup je odhalen. Bylo rozhodnuto, aby všichni z výboru odešli. Tak se v polovině června stalo.

Svjatoj Foka

Svjatoj Foka

Byl zvolen nový sekretář výboru, kapitán Bělavenec. Starý dýchavičný člověk, ke kterému se Sedov ihned vypravil. A nevěřil svým uším. Bělavenec ho přivítal s otevřenou náručí. Informoval ho, že od včerejšího dne existuje carem schválený a potvrzený Výbor pro pomoc výpravě k severnímu pólu a pro studium polárních zemí. Výbor je oficiální organizací. Podle stanov má pomoci organizovat výpravu, starat se o prozkoumání polárních zemí a jejich přírodního bohatství. Zejména má vybavit polární výpravu. Vybavit ji vším potřebným zařízením a využít získaných vědeckých poznatků. Na zasedání bylo také odsouhlaseno, že velitelem výpravy bude poručík Sedov.

Výbor tedy dává peníze, vy připravíte výpravu a po návratu odevzdáte veškerý získaný vědecký materiál. Rozumíte mi?

Ne tak docela, odpověděl Sedov.

Vysvětlím vám to, nasupil se Bělavenec. Existuje řádná organizace jako právnická osoba. To je právě carem schválený výbor. My jsme zaměstnavatel, vy jste zaměstnanec!

Tento postup se Sedovovi příčil, ale co jiného zbývalo.

Může výbor zaručit, že se výprava vydá na cestu letos?

Mohu vám sdělit, že Michail Suvorin se již rozhodl otevřít výpravě úvěr a výboru odevzdat nutné částky – ovšem v rozumné výši – a dnes jsem také dostal první šeky! To je odpověď na vaši otázku. Třeba ještě vyřídit pár formalit. Slíbil jsem, že se zaručíte kořistí, kterou přivezete, především kůžemi…

Sedov potřásl Bělavencovi rukou. Byl to šťastný den. Večer rozeslal telegramy všem účastníkům výpravy, aby se neprodleně dostavili do Petrohradu a co nejdříve se připravili na cestu.

V polovině července 1912 se v Petrohradě sešla celá posádka výpravy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Georgij Jakovlevič Sedov. Část I.

  1. Lucie Kudrnová napsal:

    Tento článek je skvělí, dělám o tomto muži prezentaci a velice se mi hodil! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *