Georgij Jakovlevič Sedov. Část II.

Georgij Jakovlevič Sedov

Georgij Jakovlevič Sedov

 

V polovině července 1912 se v Petrohradě sešla celá posádka výpravy. 

Všechny zachvátila cestovní horečka. Vize připravoval přístroje pro meteorologii a hydrologické práce, Pavlov balil mikroskop a další geologickou výbavu, Piněgin se zabýval přípravou fotoaparátů a filmovacího přístroje. Koncem července odjeli všichni do Archangelska…

Georgij Jakovlevič Sedov s manželkou na palubě Sv. Foky

Georgij Jakovlevič Sedov s manželkou na palubě Sv. Foky

Zde se jim ovšem začala na paty lepit smůla. Odjezd se odkládal o dny a o týdny. Po obrovském úsilí se výpravě podařilo sehnat radiotelegraf. Radiotelegrafistu našli také, ve válečném námořnictvu. Ministerstvo mu však odmítlo udělit dovolenou. Radiotelegraf museli tedy vyložit a nechat na břehu. Odborníků bylo tehdy pramálo…

Proces celního odbavování lodi k zahraniční plavbě byl neuvěřitelným martyriem. Celníci žádali doklady na předměty zahraničního původu a žádali nehorázné poplatky. Nansenovské saně zařadili do kategorie přepychových fiakrů a podobných nehorázností vymysleli desítky.

Sedov musel jmenovat přístav, do kterého loď plula. Nikoho nezajímalo, že na Zemi Františka Josefa přístavy nejsou. Celníci žádali předepsanou zásobu pitné vody a když pak měl naložený Foka větší ponor, chtěli, aby část nákladu vyložili. Závažnějším důsledkem ovšem byl fakt, že nemohli vzít poté dostatečnou zásobu uhlí. Požádali Výbor, aby zajistil pomocnou loď s uhlím. Zamítnuto.

V posledních dnech přišla rána největší. Pod nějakou záminkou odmítl kapitán Sv. Foky plout k Zemi Františka Josefa. Majitel lodi si vypočítal, že pokud výprava neodjede 28. srpna, jak stálo ve smlouvě, vyinkasuje tučnou pokutu.

Začala papírová vojna, do které Sedov zatáhl všechny archangelské právníky. Zvítězil. Majitel však udělal poslední tah. Tři dny před odplutím propustil celou posádku. Sedov dokázal sehnat novou během jediného dne…

26. srpna 1912 vypluli. V zátoce, kam nebylo z přístavu vidět, doplnili tajně vše potřebné a nabrali kurs k severu.

Sedov se rozhodl, že se cestou k Zemi Františka Josefa zastaví v kolonii v Křížové zátoce na Nové zemi. Správa přístavu v Archangelsku ho donutila vzít s sebou pět přebytečných námořníků a ty bylo třeba vysadit na břeh. V Křížové zátoce zakotvili 9. září. Tady již panovala zima. Hory pokryté sněhem od hlavy až k patě.

13. září začalo být jasné, že naděje spatřit ještě letos Zemi Františka Josefa začíná blednout. Severní i východní obzor lemovala hradba souvislého ledu. Až do konce měsíce se snažili probít mezi krami co nejdále na sever. 1. října skončili definitivně.

Sedov se nemohl smířit s tím, že ztratí celý rok, že se letos k Zemi Františka Josefa nedostane. Piněgin si tehdy ve svém deníku poznamenal:

Nepoznával jsem svého rozvážného souseda z letní výpravy roku 1910. V jeho duši je mnoho dětského. Raduje-li se, raduje se i celá výprava. Nedaří-li se mu něco, pak vypadá dětsky umíněně. A probudí to v něm energii, kdy už všichni skládají ruce v klín…

Po několika dnech, když Foka skutečně beznadějně zamrzl, svěřil se Sedov Vizemu s plánem vypravit se k severnímu pólu odtud. Z Nové země. Vize takticky mlčel. Po několika dnech však i Sedov začal hovořit o přezimování…

3. října skončily veškeré hlavní přípravy k přezimování. Sedov pronesl slavnostní řeč, byl přečten jeho rozkaz. Změnil se denní pořádek, střídání stráží, některým přibyly nové povinnosti. Byla připravena slavnostní večeře, byl uspořádán koncert. Georgij Jakovlevič byl už opět veselý. Nedalo se nic dělat. Začala jiná práce. Nová země není vůbec prozkoumána. Budou zakreslovat pobřeží, budou konat veškerá možná vědecká pozorování a měření.

Georgij Jakovlevič Sedov na palubě Sv. Foky

Georgij Jakovlevič Sedov na palubě Sv. Foky

Sedov a Piněgin začali s drezúrou psů. Zapřahali je do postrojů, učili je tahat. Přitom se ukázalo, že použitelní jsou pouze ti psi, které dostali ze Sibiře. Zbytek psů byl jakousi pouliční archangelskou směsicí, kterou je člověk, který obchod zajistil, podvedl.

Naučili se lovit lední medvědy. Naučili se také předcházet neočekávaným střetnutím s nimi, pokoušeli se také psy naučit nepouštět se do konfliktů s medvědy. Tato snaha však byla nepříliš úspěšná…

Polární noc začíná na šířce „Zátoky Svatého Foky“, jak své zimoviště na Pankratěvském poloostrově nazvali, 4. listopadu a trvá do 10. února. Přesto i v některých dalších dnech mohli pracovat v torzech slunečního světla. Tyto dny měl nejraději Nikolaj Vasiljevič Piněgin. Pokoušel se zachytit ve svých náčrtcích okolí zimního tábora a ze všech nejvíce sledoval, kdy se konečně objeví polární záře.

Na den zimního slunovratu byl připraven velký svátek. Divadlo, střelba z harpunových děl, hostina a koncert. Posádka měla výtečnou náladu, zapojili se všichni…

Sv. Foka v zimovišti na Nové zemi

Sv. Foka v zimovišti na Nové zemi

Sedov velmi těžce snášel nečinnost. Rozhodl se podniknout výpravu. Menší cestu na sever, jejíž účelem bylo zjistit přesnou polohu Witkeova mysu, který ležel zhruba padesát kilometrů na sever.

Na Nový rok 1913 ustrojili stromek. Zhotovili ho z hůlek, štěpů a drátů. Omotali ho manilským konopím a ozdobili ho slanečky, salámem a vodkou. O půlnoci Sedov popřál všem dobrého zdraví a velké vytrvalosti do dalšího roku.

Georgij Jakovlevič Sedov na palubě Sv. Foky

Georgij Jakovlevič Sedov na palubě Sv. Foky

Koncem ledna uhodily tuhé mrazy. Teplota klesla pod padesát stupňů. Sedov opravil výpočet a zjistil, že Slunce se musí objevit už 4. února. Toho dne před polednem se vydalo procesí k nejvyššímu bodu Pankratěvského poloostrova uvítat Slunce. V poledne zaplála jasná záře. Nebeská klenba však byla čistá. Slunce nebylo tak vysoko, aby se ukázalo za novozemskými horami. Všichni se však vraceli na loď rozjařeni. Následujícího dne se však strhla hrozná sněhová bouře trvající několik dnů. Poprvé tak Slunce spatřili až 19. února.

Slunce přineslo i radostnou změnu do života  přezimujících. Všechno zářilo radostí i bělostí. Když se první sluneční paprsky vedraly i do kajut, byla nálada na stupni nejvyšším.

13. března se Sedov vrátil z další výpravy na Jižní Křížové ostrovy. Sedovovi psi během výpravy vyslídili medvědici, kterou musel zastřelit. Osiřelé medvídě na zádech odtáhl Sedov na loď. A to se brzy stalo právoplatným členem výpravy…

Za několik dní se Sedov vypravil ke Křížovým ostrovů znovu, vzal s sebou Piněgina. Dokončili zde topografická měření a jeden z ostrůvků byl nazván Piněginovým. Na Jižních Křížových ostrovech se zdrželi šest dnů. Potom se chtěli odebrat k Severnímu Křížovému ostrovu. Ten však byl obklopen vodou. Piněgin si v deníku poznamenal:

Upozornil jsem Georgije Jakovleviče na to, že je ostrov obklopen vodou. Sedov je však hrozně umíněný. Můžete mu říkat cokoli, jen ne odporovat tomu, co sám řekl.

Sedov se nedal přesvědčit. Vydal se k ostrovu sám, již na druhý den se však musel vrátit. Kra, na které nocoval se prolomila a málem se utopil.

Již v zimě vypracoval Sedov další plán zkoumání severní části Nové země. Zkoumání vnitřní části ostrova se ujali Vize a Pavlov. Ti měli také popsat část Karského pobřeží. Největší a hydrograficky nejvýznamnější úsek, asi sedm set kilometrů dlouhý, od Pankratěvského poloostrova až k mysu Touhy, připadl Sedovovi. Ujít z jednoho konce ostrova na druhý byl nadmíru těžký úkol. Jen v zálivech bylo možné jít po klidném, zmrzlém ledu. Ostatní cesta vedla po kupách ledu a nebylo možné takovým terénem ujít více než patnáct až dvacet kilometrů za den.

Sedov se rozhodl vzít si zásoby na půldruhého měsíce.  Zátoku Sv. Foky opustil prvního dubna. Jako společníka si vybral vrchního lodníka Iňutina. Cílem cesty bylo dokonalé prozkoumání a zmapování severozápadního pobřeží severního ostrova Nové země.

Cesta k mysu Touhy trvala tři týdny. Byli první, kdo dosáhli tohoto místa pěšky. Na lodích se sem Rusové dostali už v minulosti, o tom svědčil i dřevěný kříž, který zde nalezli.

Zpáteční cestu vylíčil Sedov ve svém deníku:

Na zpáteční cestě jsme měli život těžký, ba víc, bolestný, hrozný. Vylíčím jednu událost. Prudký vítr urval od břehu kus ledu a odnesl ho do moře. Vznikla ohromná plocha otevřené vody. Mrazem se na ní vytvořila tenká vrstva ledu, asi osm centimetrů silná. Neměli jsme se kam hnout. Vlevo nepřístupné srázy ledovce, vpravo otevřené moře. Přikázal jsem Iňutinovi, aby šel přesně v mých stopách a pustil jsem se na led. Přešli jsme již nejnebezpečnější místo, když jsem zaslechl výkřik. Iňutin se probořil u saní, zmítal se a lámal led. Připlazil jsem se k němu, probořil jsem se však také. Z vody se nám nakonec podařilo dostat sebe samotné i všechny přístroje a dokumenty. Než jsme se dostali ke břehu, byli jsme zmrzlí na kost.  Dva dny jsme pak se u ohně sušili. K té katastrofě nemuselo dojít, kdyby Iňutin šel skutečně v mých stopách…

Nezamrzlá voda způsobila nejednu nepříjemnost. Začali se především objevovat lední medvědi. Na zpáteční cestě zabil Sedov tři. Na Sv. Foku se vrátili 27. května. Bylo těžké Sedova poznat. Zhubl 14 kilogramů, vypadal jako skutečný divoch…

Ukázalo se, že obrysy severní části Nové země nejsou vůbec takové, jak byly vyznačeny v mapách. Sedov dospěl k názoru, že ze všech map je nejspolehlivější stará mapa Barentsova. A je zcela možné, že před třemi sty lety, za časů Barentsových, vypadalo pobřeží jinak.

Když se Sedov vydal na velkou cestu k mysu Touhy, pověřil velením výpravy kapitána Zacharova. Pavlov a Vize byli také na cestě a jediným z členů výpravy, který na lodi zůstal, byl Piněgin. A ten celé dny kreslil a fotografoval. Jiné volby tedy nebylo.

Nikdo z jeho známých nepokládal Nikolaje Petroviče Zacharova za člověka špatného. Byl přívětivý, kulturní, četl liberální noviny a filozofoval o vyšších otázkách. Na Sv. Foku se však dostal náhodou. Dal se zlákat možností vydělat slušné peníze, když Sedov narychlo sháněl nějakého kapitána. Nebezpečné cesty na pól se neobával. Nevěřil totiž, že Sedov to myslí s cestou vážně. Byl přesvědčený o tom, že se vrátí při prvních obtížích.

První, co Zacharov po odchodu Sedova udělal, bylo, že osvobodil kormidelníka od strážní služby a uvalil na něho všechnu starost o udržování lodi. A velice brzy dalšími rozhodnutími ztratil autoritu v očích mužstva i ostatních členů výpravy.

Brzy po Sedovově návratu nastalo jaro. Nebylo ovšem provázeno slunečním svitem, ale slizkými mlhami. Pavlov na jedné ze svých výprav zjistil, že na jižním obzoru se objevilo volné moře. Po této informaci se Sedov rozhodl, že pošle na jih, do Křížové zátoky lodici, která doveze k parníku kopie všech vědeckých prací vykonaných výpravou. Ale především že podá zprávu o výpravě. Výbor se musí dozvědět, že se v minulém roce nepodařilo dosáhnout Země Františka Josefa, že více než polovina psů se ukázala jako zbytečných, že uhlí zbývá necelá polovina. A že dosáhnutí pólu s takovými prostředky je nepravděpodobné. Je třeba pomoci. Poslat k Zemi Františka Josefa loď s uhlím a se psy.

Sedov se rozhodl, že pošle s tímto materiálem Zacharova. Pro výpravu nebyl k ničemu a takto vykoná alespoň něco užitečného. Žel, Zacharova nemohl poslat samotného. Bylo třeba s ním poslat i spolehlivé lidi. Sedov vybral námořníky Tomissara, Katarina, Karzina a Zandera.

3. července se vydali směrem k volnému moři. Lodici naloženou na dvoje sáně táhlo třináct psů. Na třetích saních se vezl Zacharov. Zásoby měli na tři měsíce.

S příchodem teplejších červencových dní výprava začala připravovat loď k plavbě. Čekání vyplňoval Sedov neúnavnou vědeckou prací. Obcházel okolní ostrovy, prováděl magnetická a astronomická pozorování a postupně vypracovával mapu celé oblasti kolem zátoky Sv. Foky. Na jedné z takových výprav dorazil k Hrbovým ostrovům, kde ke svému údivu a rozhořčení spatřil Zacharova. Ten se při neočekávaném setkání omlouval, že není ještě možné dostat lodici na okraj neporušeného ledu, který byl vzdálen všeho všudy šest kilometrů. Jak se ukázalo, ostatní čtyři námořníci několikrát navrhovali vydat se na cestu, Zacharov ovšem nechtěl.

Po návratu na Sv. Foku musel vyslat Sedov další zásoby k Zacharovovi. A musel Zacharova postrašit, že výprava s Fokou brzy odpluje, aby ho ani nenapadlo vracet se.

Zacharov se dostal do Křížové zátoky až koncem plavební sezóny a do Archangelska se vrátil až druhým parníkem, který odsud toho léta odplouval. Díky tomu se žádost o pomoc dostala do Petrohradu pozdě a toho roku nebylo možné žádnou pomoc posílat. Zacharov se po návratu stal na několik dnů hrdinou. Přinesl zprávu o tom, že Sedovova výprava je v pořádku. Přivezl také vědecký materiál. Jeho sláva však netrvala dlouho. Z vyprávění Zacharovových spolucestujících se ukázalo, že právě jeho vinou se nedostala pošta odeslaná Sedovem včas do Petrohradu. Že jeho vinou všichni čtyři námořníci onemocněli kurdějemi. Zacharov jim totiž téměř nedával jíst. Zandera a Katarin zemřeli brzy po návratu. Kapitán, ačkoli měl stan pro pět lidí, spal v něm sám a ostatní do něho nepouštěl. Ti spali pod širým nebem a onemocněli. V Archangelských novinách se objevil článek podepsaný všemi čtyřmi námořníky, kde veškeré události vylíčili. Zacharov byl znemožněn.

Ovšem ani Výbor v té době nepodnikl vůbec nic, čím by výpravě pomohl. Z celého Ruska přicházely peníze do sbírky, zbylí členové výboru je však prohýřili.

Když Zacharov doručil kopie vědeckých prací, když se o nich dověděla veřejnost, když je velmi pozitvně ohodnotil sám Fridtjof Nansen, začal zájem o výpravu stoupat. Až v  červenci 1913  uznala Státní duma, že je nutné Sedovovi pomoci. To se však nemohlo stát dříve, než v roce 1914. Nepřehlédnutelný však byl v přípravě pomoci celkový odpor válečného námořnictva k Sedovovi a jeho výpravě.

V polovině srpna se pokusila Sedovova posádka prosekat v ledu široký kanál. Kterým, jak doufali, by bylo možné dostat se k volnému moři. Vyrobili speciální pily na led a řezali. Zprvu šlo všechno hladce. Prořezali kanál 350 metrů dlouhý. Koncem srpna však museli prací zanechat. Začly noční mrazíky a voda začala opět zamrzat. Zbývala jen naděje na silný vítr, který by Foku ze sevření ker osvobodil.

29. srpna oslavili první výročí výpravy. Slavné události bylo vzpomenuto rozkazem. Sedov poukázal na to, že se na výpravu dívá jako na jednolitý organismus, ve kterém je důležitá práce každého jedince. Zdůraznil, že se výprava může pochlubit mimořádnými výsledky vědeckými, o které se zasloužili všichni členové výpravy.

Přišlo září. Do začátku zimy zbývaly dva týdny. Bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, mají před sebou další zimu na témže místě.

3. září přišel od moře silný poryv větru a rozlámal led. Týž večer se hnul Foka z místa. Po dalších třech dnech zamířili k jihu. Na Zaječím ostrově zanechali skladiště potravin pro případ, že by se vrátil Zacharov.

7. září obepluli z jihu ledy a zamířili k západu. A devátého se obrátili k severu. Byli na padesátém východním poledníku a na šířce 75°25´.

Čím dále k severu pluli, tím byl led hustší a pevnější, tím vyšší byly hromady ker. Ledové pásmo teprve začalo a zásoby uhlí byly téměř vyčerpány. Začali rozřezávat vše dřevěné, co ke svému životu na lodi bezpodmínečně nepotřebovali a přikládali pod kotel.

12. září začal opět vát vítr a rozšířil průrvy v ledu. Nálada na lodi však byla stísněná. Začalo se skutečně pálit všechno možné. Velrybí tuk, tulení tuk. Vše, co jen trochu hořelo. Bylo těžké nemyslet v tu chvíli na budoucnost…

13. září probudil malíře rozčílený hovor v jídelně. Hovořilo se o tom, že ve vzdálenosti asi sedmdesáti mil spatřili zemi. A téhož večera se ocitli u Země Františka Josefa. Ještě dvě náruče posekaných lan a budou u mysu Flora!

Časně ráno odrazila od boku lodice přeplněná lidmi. Kromě strážného a kormidelníka se všichni vydali na břeh. Pokud žádost o pomoc poslaná po Zacharovovi dorazila včas, mělo by tu být skladiště uhlí a potravin. Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že tu v poslední době stanula lidská noha. Jen sníh, medvědí stopy. Obydlí po Jacksonovi. Kromě velkého nepořádku a uhelného mouru prázdné. Kam se podělo uhlí zanechané výpravou Makarovovou? Nedaleko objevili prkénko s nápisem „Proplul tudy Jermak 1901!“. Palivo však nikde žádné. Veškeré palivo zanechané zde Jacksonem, vévodou Abruzským i výpravou Makarovovou bylo zřejmě spotřebováno výpravou Fialovou. To potvrdil i nález pušky, ne jejíž pažbě bylo vyryto:

In hoc signo vinces      Ano, výprava Zieglerova a Fialova…

Prohlédli pečlivě celý břeh. Po uhlí ani vidu. A co víc, na rozdíl od Nové země zde nebylo naplavené dříví. Přezimování bez paliva, takovou měli před sebou vyhlídku…

Začali lovit mrože. Bylo potřeba zazásobit se na zimu. Mroží tuk znamenal teplo. A také maso pro psy na celou zimu.

Nalovené mroží maso dopravili na loď a pokračovali v plavbě k severu. Ráno 18. září propluli kolem Murrayova mysu a poté minuli severovýchodní výběžek Země Prince Jiřího. Zdálo se, že co nevidět minou osmdesátý první stupeň zeměpisné šířky. Ovšem právě tam, kde Sedov očekával volné Viktorino moře, narazili na souvislý, neproniknutelný led. Cesta k severu byla uzavřena.

Začali hledat jinou cestu k severu. Marně. Časně ráno 19. září vyšel strojník Zender na palubu a Sedovovi sdělil, že zásoba palivu už nestačí ani na příští den. Sedov se rozhodl vyhledat vhodné místo k přezimování. Našli příhodné místo v Tiché zátoce u pobřeží Hookerova ostrova.

Když začal Sedov srovnávat první místo přezimování s nynějším, byl spokojen po všech stránkách. Ovšem nebýt toho naplaveného dříví. Mají před sebou přezimování bez paliva. Budou se muset stěsnat a udržovat si tak teplo. Byla učiněna maximální opatření k tomu, aby z lodě odcházelo tepla jen minimum.

Toho podzimu se nikdo nevydával na žádné cesty. Sedov rozkázal šetřit potravinami. Podařilo se zastřelit tři medvědy…

Pro druhé přezimování vybral Sedov příhodné místo. Nehrozilo, že bude Foka rozdrcen tlakem ledových ker, nehrozilo, že bude odnesen na volné moře. Loď spočívala kýlem na dně tak, aby se z útrob nemusela vyčerpávat voda. Loď i stěžně byly připoutány ke břehu silnými lany. Situace výpravy ovšem nijak skvělá nebyla. Dokud Slunce nezapadlo a nenastala dlouhá polární noc, bylo vcelku dobře. Po západu Slunce se však citelně se ochladilo. Piněgin ve svém deníku napsal:

Když uhodily první mrazy, ukázaly se pojednou všechny nepříjemnosti spojené s nedostatkem paliva. Dříví vůbec není! V kamnech se topí kousky beden a prken. Navrch se nasype trochu rozdrobeného kamenného uhlí nebo se přihodí kousek mrožího tuku. Ale i toho je už pomálu. Nejhorší je, že nemůžeme větrat. S kuchyňským pachem se šíří pára a všude je velmi vlhko. Několikrát denně musíme utírat lavičky, stěny i podlahu. V posledních dnech začaly výpary zamrzat…

Následky vlhka i nedostatek potravy se začaly projevovat i na zdraví lidí. Kormidelník i kuchař si začali stěžovat na bolesti dásní, viklaly se jim zuby.  Začátkem prosince musel Kušakov, který měl na starosti rozdělování proviantu, uposlechnout příkazu Sedova a zlepšit stravování. Nejhoršími příznaky kurdějí trpěl Iňutin. Měl opuchlé tváře, krvavé dásně a zčernalé zuby. Z úst mu nepříjemně páchlo.

Jediným spolehlivým prostředkem proti kurdějím mohlo být čerstvé maso. Piněgin s Pustošným a Sedovem se vydali začátkem prosince na jižní břeh Hookerova ostrova hledat medvědí brlohy. Ty však nenašli. Navíc je při zpáteční cestě zastihla mlha a mohli se na vlastní kůži přesvědčit, jak těžké je v těchto místech řídit se střelkou magnetického kompasu. Odchylky byly neuvěřitelné. A aby toho nebylo málo, při bloudění v mlze strhla Piněgina se psím spřežením lavina. Naštěstí Sedov s Pustošným byli nablízku. K Fokovi se vrátili až po několikadenním bloudění…

********************************************************************************

Půl roku strašného napětí před výpravou, fyzická námaha během výpravy, kdy skutečně nešetřil tělesných, ale ani duševních sil, to vše neprošlo kolem Sedova jen tak. Bral na sebe ty nejtěžší úkoly…

Lidská vůle hranic nemá. Tělesné síly ovšem ano. Sedov to odnesl na zdraví. Na posledním pochodu si jeho druhové všimli, že Georgij Jakovlevič pozbývá iniciativy, že se nechápe saní, sekery ani ostatních věcí jako první, tak, jak to vždy dělával. Již na začátku pochodu byl unaven. 19. prosince se u Sedova projevily příznaky kurdějí.

Malíř si v deníku v dalších dnech poznamenával:

25. 12. 1913: V našem obydlí panuje skleslost. U všech, kromě malých výjimek, se zhoršilo zdraví. Sedov si už před poslední cestou stěžoval, že ho bolí dásně, v těchto dnech mu velmi naběhly. Tyto příznaky znepokojují všechny kolem.

1. ledna 1914. Nemoci na Fokovi se vzmáhají. Ráno pocítil Zander nevolnost, měl 40° horečku. Ulehl Konopev. Sedov krvácí z dásní. Otekly mu nohy, těžce dýchá, je ospalý a slabý. I Kušakovovi opuchly dásně. Úplně zdravých nás je jen sedm: já, Vize, Pavlov, Sacharov, Lebeděv, Pustošnyj a Linnik.  My zdraví ještě neklesáme na mysli. Rozdělili jsme si veškerou práci, staráme se o nemocné.

4. ledna. Iňutin, Kizino a Piščuchin se spravují. Dlouhé procházky venku působí velmi příznivě. Dnes se stal zázrak. Podařilo se nám ulovit medvěda. Zdraví i nemocní pili horkou medvědí krev. To je ten nejlepší lék proti kurdějím.

Nový rok 1914 jsme uvítali stejně jako ten loňský. Oslavami a střelbou z pušek. Všichni zdraví se snažili organizovat sváteční veselí. Chvílemi se podařilo zahnat chmurné myšlenky nemocných. Ale veselo nebylo. Sedov pronesl před obědem řeč, ve které všechny vyzval k semknutí a ve které povzbuzoval nemocné. Povzbudit ovšem potřeboval především on sám. Nemohl necítit, že se jeho plány zhatily…

Po celý leden bylo byly mrazy okolo minus 38°, ostré větry.

Chodíme s omrzlými tvářemi a bradami. Moje kajuta je samý led. V noci nijak zvlášť nemrznu, ač jsem oblečen tak, jak bývám oblečen doma. Kromě mne se na noc svléká už jen Vize, ostatním je dávno všechno jedno. Slabinou všech jsou nohy. Obuv jsme dávno obnosili a druhý dobrý pár si šetříme do zásoby…

20. ledna. Od Nového roku se spěchá. Všechno se horlivě připravuje na cestu k pólu. Půjde Sedov? Bude mít dost sil? Jeho zdraví se poněkud zlepšilo, dnes vyšel z kajuty a poseděl hodinku, unavil se a znovu ulehl. Masitá strava pomohla, maso z nedávno zabitého medvěda se podávalo jako lék, my zdraví jsme jen ochutnali…

29. ledna. Sedovovu nemoc sledují všichni. Jakoby stonal nejbližší příbuzný…

31. ledna. Dnes jsem měl dlouhou rozmluvu se Sedovem. Požádal mne, abych se vydal na mys Flora a zanechal tam vzkaz pro případ, kdyby snad některá loď připlula dříve, než se otevře naše Tichá zátoka. Podrobně jsme rozebrali plán cesty. Bude potřeba vzít dva námořníky bez psů. Řeč poté přešla na cestu k pólu. Georgij Jakovlevič rozvinul svůj plán. Vezme s sebou všechny psy, zásoby na půl třetího měsíce. Předpokládá za možné zachovat část psů až na samý pól, pokud nalezne skladiště vévody Abruzského v Teplické zátoce na Rudolfově ostrově. Sedov mě požádal, abych doprovodil výpravu až tam. Pokud nalezneme skladiště, budeme moci část zásob dopravit zpět ostatním na loď. Sedov navrhl, aby se po jeho odchodu ujal řízení vědeckých prací Vize, hospodaření ponechat Kušakovovi.

Taktně jsem Sedovovi naznačil, aby posečkal, až se trochu uzdraví. Prudce odvětil, že mu nic není…

4. února. Sedovův odchod stanoven na 15. února. Trvá velká zima, už půl měsíce je pod -39°.

9. února. Mezi desátou a druhou je světlo. Sedov jezdil se psy, aby si zvykli. Jsou ve znamenitém stavu. Pokračují přípravy na pól. Na saně se přivazují kajaky a do nich se ukládají všechny zásoby. Všechny věci jsou zabaleny do nepromokavých obalů pro případ, kdyby se saně probořily. Je pevně rozhodnuto, že Sedova bude doprovázet Pustošnyj a Linnik. Sedovovův pokus je šílený. Ujít za pět a půl měsíce téměř dva a půl tisíce kilometrů bez meziskladů, se zásobami jen na pět měsíců pro lidi a tři a půl pro psy. Kdyby byl ovšem Sedov zdráv jako vloni, mohl by s takovými chlapy jako byli Pustošnyj a Linnik opravdu velkých šířek dosáhnout. Ale teď? Do odchodu je pět dnů. Sedov chvílemi vstane a pak hned ulehne. Nikdo nemůže nevidět, k jakým koncům to spěje…

12. února. Zkouším to naposled. Říkam Sedovovi, ať s cestou posečká. Ten však odpovídá: „Věřím ve svou hvězdu!“

14. února. Pomocný oddíl se nemůže vydat na cestu, lidé nejsou zdrávi. Se mnou měl jít Šestakov a Piščuchin. Oba však ulehli na lůžko. Z ostatních námořníků je zdráv jen Kizino. Všechno se spiklo proti výpravě, odjezd se však neodkládá. K večeru trochu utichá bouře. Sedov mě žádá, abychom vyšli ven a abych ho vyfotografoval.

15. února časně ráno se vydal Sedov na prohlídku cesty. Vrátil se okolo půl jedenácté, rozmrzelý. Cesta se ukazovala svízelnou. Poslední bouře navála velké závěje a sníh ještě neztvrdl. Sedov se vrátil unaven a těžce dýchal. Piněgin, poněvadž nenašel jinou příležitost s ním promluvit, předal mu dopis. V něm ještě jednou, naposled, žádal Sedova, aby odchod zvážil. Za půl hodiny Sedov vyšel ze své kabiny. Tam napsal krátký dopis na rozloučenou své ženě. Potom napsal rozkaz a všechny zdravé sezval do společné kajuty. Rozkaz přečetl V. J. Vize:

Z vůle boží jsme se dostali k Zemi Františka Josefa a rovněž z vůle boží jdeme k pólu.

Rozkaz pokračoval krátkým shrnutím dosavadních událostí. Pak ještě zaznělo z úst Sedova samotného:

Dostal jsem dnes přátelský dopis. Jeden z kolegů mne varoval stran mého zdraví. Má pravdu. Vydávám se na cestu ne zcela zdráv. Ne tak silný, jak by bylo zapotřebí a jaký bych v tuto chvíli chtěl být. Nadešel však čas, kdy činíme první ruský pokus o dosažení pólu. Prosím vás, neznepokojujte se o naši výpravu. Jsem-li sám sláb, jsou moji spolucestující silní a polární přírodě se nedáme jen tak, za nic. Můj zdravotní stav mi nedělá starosti, jsem jen znepokojen tím, že se vydáváme bez prostředků, se kterými jsem počítal.

Několik salv z revolverů doprovodilo tři stíny námořníků.

********************************************************************************

V Piněginově deníku se dále dočítáme:

3. března 1914: Chystám se na výpravu k mysu Flora. Mám v úmyslu jít jen ve dvou, s Iňutinem. Je možné však, že se vydám jen sám. Iňutin je sláb a má oteklé nohy. Z námořníků jsou zdrávi už jen dva.  Kuzněcov a Kizino.

9. března. Dnes jsme s Pavlovem vystoupili na vršek Hookerova ostrova. Ani to nepřineslo uspokojení. Trápí nás starost o odešlé a nemocné. Nejhůře z nemocných je na tom Zander.

13. března. Přiletěli ptáci. Po obědě jsem vzal pušku a vydal se nějaké zastřelit. Před lodí mne dohonil Kušakov: „Ivan Andrejevič umírá!“

14. března. Pochovali jsme Ivana Andrejeviče Zandera. Spustili jsme ho do ledového hrobu a zasypali vrstvou země a kamení. Ztratili jsme dobrého a potřebného člověka…

18. března. Po ranní kávě se sebrali Piněgin, kormidelník a Pavlov, jako vždy, aby šli střílet ptáky. Po pěti minutách se však kormidelník vrátil celý vyjevený:

„Georgij Jakovlevič se vrací!“ Všichni vyběhli. Za mysem se vynořily saně a s nimi dvě osoby. Pustošnyj a Linnik. Sedov nikde. V okamžiku obestoupila celá posádka oba námořníky:

„Kde je velitel?“

„Podlehl nemoci, aniž se dostal do Teplické zátoky. Pohřbili jsme ho na tom ostrově…“

*********************************************************************************

K večeru napsal Vize podle vyprávění oněch dvou celou nedlouhou historii výpravy k severu. Přitom pročetli Sedovův deník, aby vše porovnali s vyprávěním:

Počasí už v prvních dnech bylo zlé. Sedovovi i jeho dvěma průvodcům zčernala kůže na nose i tvářích. Psi si čumáky schovávali před palčivou bolestí do sněhu. Nebylo kde se ohřát. Přesto se po několika dnech pochodu Sedov cítil lépe.

22. února, sedmý den cesty, se však Sedov, který šel vepředu, náhle zastavil. Když jej Linnik dohonil a pohlédl do jeho tváře, polekal se. Černofialovými skvrnami omrzlin prosvítala mrtvolná bledost a v jeho očích bylo poznat výraz mučivé bolesti.

Teprve 26. února polevil mráz. Teplota stoupla z minus 40 na minus 16.  Cesta ubíhala velice pomalu, urazili dosud jen velmi malou vzdálenost. Georgij Jakovlevič měl jedinou touhu. Dostat se co nejrychleji do Teplické zátoky a zotavit se tam. Toho dne zahlédli medvěda. Sedov ho chtěl ulovit stůj co stůj. Pronásledoval ho tak dlouho, až mu podklesly nohy a padl do sněhu. Linnik ho musel sebrat a odvézt na saních ke stanu. Začal nemilosrdný boj nemocného s nemilosrdnou polární přírodou. Sedov začal často upadat do bezvědomí. Oba námořníci se mu snažili dohovořit, aby se vrátili. Ale Sedov byl neoblomný. Pátého března ve dvě odpoledne začal Sedov lapat po dechu.

„Podrž mě, Linniku!“

A zachvěl se smrtelným záchvěvěm…

Oba námořníci se pokusili dojít k Teplické zátoce, ke skladu potravin. Pustili se kolem západního břehu Rudolfova ostrova, ovšem brzy se dostali k nezamrzlé vodě, kde se hladina dotýkala strmých srázů ledovce. Museli se vrátit zpět. Sedova však už vézt nemohli.

Pochovali ho na onom místě. Když měli později na Fokovi ono místo označit, kde je Sedovův hrob, byli bezradní. V mapách se moc nevyznali. Nakonec označili Brorokův mys na Rudolfově ostrově.

*********************************************************************************

V roce 1930 pátrala výprava na ledoborci Sedov po Sedovově hrobu, ovšem nemohla ho najít. Až v roce 1938 našli přezimující členové sovětské polární stanice na Rudolfově ostrově na mysu Auk, sedm kilometrů od Teplické zátoky, několik předmětů, které pocházely ze Sedovovy výpravy. Sedovovo tělo ovšem nalezeno nebylo.

Po zprávě o Sedovově smrti bylo na Fokovi rozhodnuto prozkoumat do léta sousední ostrovy a potom se připravovat na návrat do vlasti. Rozhodli se dokončit vědecké práce v plném rozsahu. Vědeckým vedoucím výpravy se stal V. J. Vize a k jeho cti je nutné podotknout, že všechny vědecké práce byly dokončeny v plném rozsahu.

Piněgin se vydal 25. března s Iňutinem k mysu Flora. Zde umístili svůj záznam o výpravě. Nalezli zde také torza deníku jednoho z námořníků Fialovy výpravy, kde se dozvěděli podrobnosti o záhubě Ameriky.  Šestého dubna se pak vrátili na Foku.

V polovině července bylo připraveno všechno k tomu, aby Foka mohl vyplout ze zátoky vlastní silou. Ustaly vědecké práce a všichni čekali na uvolnění ledového sevření.  Třicátého července zvedli kotvu…

Cesta zpět byla veselejší. Podařilo se ulovit několik mrožů a tuleňů, jejichž tuk pomohl jako palivo během bezvětrných dnů.

Na cestě k mysu Flora spatřilo mužstvo Foky na břehu člověka. Neznámý hbitě sedl do kajaku a připlul k lodi. Poté rusky promluvil:

Jsem Albanov, kormidelník parníku Svatá Anna z Brusilovovy výpravy. Prosím vás o pomoc, zůstali nám čtyři lidé na Grantově mysu!

Poručík Brusilov na lodi Svatá Anna měl v úmyslu obeplout sibiřské břehy až do Vladivostoku. V Karském moři však byla Svatá Anna koncem léta 1912 uzavřena ledem. Původně se zdálo, že se bude jednat jen o nepříjemné zdržení. Ovšem loď se dostala do driftu, který loď posunoval k severu. Brusilov vybavil loď pouze na půldruhého roku, počítal jen s jedním přezimováním. Koncem roku 1913 byla Svatá Anna na čtyřiaosmdesátém stupni severní šířky.

Začátkem roku 1914 navrhl Albanov, Brusilovův pomocník, vydat se s polovinou mužstva na Zemi Františka Josefa. Věděli, že na mysu Flora je skladiště potravin. Šest mužů se dostalo až na Grantův mys, kdy už ke skladišti na mysu Flora nebylo daleko. Ovšem tady končilo ledem pokryté moře. Šest lidí mělo s sebou pouze dva kajaky. Losovali. Dvaadvacátého července se Albanov s námořníkem Konrádem dostali na mys Flora. Čtyři námořníci museli počkat na Grantově mysu.

Foka zamířil ke Grantově mysu. Na břehu byly jen mrtvé kameny. Výstřely z pušek budily jen mrože. Důkladná prohlídka trvala tři dny. Bezvýsledně…

********************************************************************************

Po další čtrnáctidenní jednotvárné plavbě se Foka přiblížil k malému přístavu Rynda na Murmani. Od rybářů se dozvěděli, že je válka…

Sv. Foka v Archangelsku po návratu z výpravy

Sv. Foka v Archangelsku po návratu z výpravy

Všichni byli ošuntělí, otrhaní. Zpráva o návratu výpravy se v novinách ztratila, všechny zajímala jen válka. Na telegram, ve kterém žádali Výbor o finanční prostředky, dostali zápornou odpověď. Peníze nejsou.

Vláda v létě 1914 vyslala výpravu k záchraně Sedova. Proslýchalo se, že negativní stanovisko Ministerstva námořnictví k Sedovově výpravě bylo rozdmýcháno natolik, že záchranná výprava měla Sedova zatknout a dopravit do Petrohradu. Ministrův výrok mohl být jen lichým výmyslem, nikdy však nebyl dementován…

Trasa Sedovovy výpravy

Trasa Sedovovy výpravy

Teprve po alarmujícím dopisu, který námořníci napsali samotnému carovi, bylo provedeno finanční vyrovnání se všemi členy výpravy.

Loď a vše co na ní zůstalo, včetně osobních věcí Georgije Sedova, bylo vydraženo za ostudné ceny. Vědecký materiál zachránil V. J. Vize a postupem času ho zpracoval. Svépomocí, nedostal ani rubl podpory…

Sedovovy rodiče na Křivé kose zemřeli v naprosté bídě. Jejich žádost o podporu, která jim po smrti syna, vojenského námořníka náležela, byla zamítnuta…

********************************************************************************

Co dodat? Obrovská touha a chuť někdy nestačí. Z mého výprávění je, myslím, naprosto zřejmé, jakých chyb se Georgij Jakovlevič Sedov dopustil. On sám i někteří, na které se spoléhal.

Pomník Georgije Sedova na Zemi Františka Josefa

Pomník Georgije Sedova na Zemi Františka Josefa

*****************************************************************************

Všechny informace jsem čerpal z knihy Dobyvatel Arktidy Georgij Sedov, kterou napsal Nikolaj Vasiljevič Piněgin. Kniha měla mít původně dvě části. Na první začal Piněgin pracovat v roce 1938. Vyšla až po jeho smrti, v roce 1941. Druhý díl zůstal nedokončen a z literární pozůstalosti N. V. Piněgina jej dokončil Vladimír Juljevič Vize.

Fotografie jsou z internetových zdrojů

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.