Strážovské vrchy, Žibrid
Původně to měla být cesta napříč Strážovskými vrchy, z Trenčianských Teplic do Čičman. Jenže člověk míní a Bůh mění…
Ale pěkně od začátku…
Strážovské vrchy byly improvizací od samého počátku. Počasí nevlídné, v Tatrách sníh, musel jsem něco slevit z výškových metrů. A do Strážovských vrchů to nemám tak daleko…
Strážovské vrchy
Strážovské vrchy. Strážov z Hrubej Kačky
Něděli jsem věnoval Súľovským skalám. Během posledních dvou dnů jsem spal asi čtyři hodiny a to se projevilo na ochotě mých nohou spolupracovat s hlavou. Po sedmi hodinách chůze bylo vymalováno, musel jsem skály opustit a jít si odpočinout. Čekalo mne totiž hodně náročné pondělí. Podle propočtů asi čtrnáct hodin chůze…
Strážovské vrchy. Súľovské skaly
Strážovské vrchy. Súľovské skaly
Říkal jsem, že člověk míní a Bůh mění. Tím Bohem nebyl opět nikdo jiný, než Železnice Slovenskej republiky. Vlaky z Považskej Bystrice v pondělním ránu nejezdily, tentokrát prý shořela lokomotiva. Co dělat?
Postavil jsem se na autobusové nádraží a přemýšlel, který z autobusových spojů si vybrat. Do Trenčianských Teplic nejel žádný. Náhradní volba ovšem předčila tu původní. Nasedám do autobusu, který směřuje do obce Pružina uprostřed Strážovských vrchů.
Nedaleko Pružiny byla letos veřejnosti zpřístupněna jeskyně. Pružinská dúpna jaskyňa. Po příchodu k ní jsem zdúpnel i já (pro neznalé sloveštiny: zdúpnet znamená překvapením dupnout, teda spíše oněmět…)
Chtěl jsem se podívat alespoň ke vchodu do jeskyně, bylo mi jasné, že dovnitř se nedostanu, prohlídku je nutné dopředu objednat. Jenže ze vstupní mříže si někdo vypůjčil dveře a jeskyně byla volně přístupná. A co víc, počítal jsem s tím, že se z dnešní trasy budu vracet za tmy a tudíž jsem měl u sebe čelovku.
Prohlídka jeskyně neměla chybu a zmíním se o ní v samostatném povídání.
Od jeskyně se potřebuji dostat na zeleně značenou trasu vedoucí k vrcholu Hrubej Kačky. Je to hodně náročné a bez pomoci GPS bych byl ztracen. Na značenou cestu se napojuji v sedla Kortmanka, které leží mezi vrcholy Ostrej a Hrubej Kačky. V sedle se nachází další krasový přírodní výtvor. Propast pojmenovaná stejně jako sedlo. A je to propast skutečně jak se patří.
Louka pod vrcholem Hrubej Kačky mne nenechává na pochybách, jaké že roční období právě je. Rozvetlé ocúny, žloutnoucí listy javorů, chladný ostrý vítr, na koupání už to letos asi nebude. Hledám rozhledové místo, které je vyznačeno v mapě. Nacházím ho až kousek pod vrcholem, na malé skalní hraně. Pohledy k malofatranskému Kľaku a ke Strážovu jsou úžasné.
Sestupuji k sedlu Samostrel. Podivné jméno a ještě podivnější chatka. Závěsné palandy, originální bivak. U chatky ohniště, tady by člověku nescházelo nic…
Strážovské vrchy. Sedlo Samostrel
Mírně zvlněným terénem pokračuji směrem ke Strážovu. Lesem, kde bych v těchto dnech mohl nafotografovat polovinu houbařského atlasu. I takové exempláře, které jsem ještě nikdy neviděl. Fotografuji, abych se posléze doma pokusil všechny identifikovat…
Stoupám na Strážov a dostávám se do míst, která důvěrně znám od jara. Dolní louka, Horní louka a pak už vrchol.
Nádherné místo. Vysoko nad veškerým civilizačním šumem, majestátný pohled do kraje Pováží i k pohraničním hřebenům hor. Vychutnávám si ten pocit. Je to něco, co se jen těžko dá nasimulovat někde v údolí…
Sestupuji do obce Zliechov, nádhernými loukami, kolem potoka, kterým teče více vody než na jaře. A usuzuji, že dnes to ten nahoře změnil nadmíru dobře…
Pod Strážovem