Nedávno mi kdosi položil otázku: „Které místo na Slovensku ještě vůbec neznáš?“
Usmál jsem se. Na takový výčet by jistě list papíru nestačil. Bez dlouhého přemýšlení jsem tehdy na prvním místě jmenoval liptovskou stranu Nízkých Tater…
Demänovská dolina, Jánska dolina, Ohnište, Krakova hoľa… Cílem mé nedávné cesty do Nízkých Tater bylo poznání zmíněných vrcholů a dolin. A povedlo se. Povedlo se dokonce víc…
Ideální počasí na turistiku – decentně řečeno – nebylo. Sychravo, studený vítr, v patnácti stech metrech téměř mráz. Člověk se však musí přizpůsobit počasí, naopak to v dohledné době nebude…
První den mířím do Demänovskej doliny. Je hodně profláknuté místo. Demänovská jaskyňa slobody, Demänovská ľadová jaskyňa, zimní středisko Jasná, to jsou ta nejexponovanější turistická místa na Slovensku. Turisté však vědí, proč se sem chtějí podívat…
Do jeskyní však dnes nemířím. Ovšem jeskyně jsou velkým podtextem mé dnešní cesty. Ta povede z Demänovskej doliny na Krakovu hoľu. Na místo, kterému svůj život zasvětil český speleolog Petr Hipman, kterého jsem na těchto stránkách mnohokráte vzpomínal. Chci se podívat, kde začíná nejhlubší jeskynní systém na Slovensku, Systém Hipmanových jeskyní. Pokud budu mít štěstí, možná objevím vchod do některé z nich…
Procházím kolem vchodu do Jaskyne slobody. A směju se, až se za břicho popadám. Rázná dáma, nejspíš zdravotní sestra, na celou dolinu křičí:
Geronto povinně čůrat!
Chudáci důchodci. I čůrat musí povinně, až pak mohou do jeskyně… (…vím, není to k smíchu, kdo ví, zda já budu vůbec schopen v geronto věku chodit čůrat sám…)
Stoupám na skalnatý hřebínek Pusté, odkud se otevírá pohled na masív Krakovej hole.
Krakova hoľa je mohutný masív rozložený na ploše téměř osmnácti čtverečních kilometrů. Ve výškovém rozpětí tisíc metrů jsou tu uloženy karbonátové horniny; z hlavního vrcholu Krakovej hole (1753 m.n.m.) až po dno Jánskej doliny (750 m.n.m.). Sklon vrstev je směrován na severovýchod.
Jaké jsou možnosti výskytu jeskyní v tomto území? V hydrologické studii Jánskej doliny hovoří dr. Droppa:
Na toto území spadne ročně 1000 mm srážek. Odvodnění je jen podzemní, z každého čtverečního kilometru tedy musí zákonitě odtéct 20 litrů vody za sekundu. Existuje tu tzv. zóna vertikální cirkulace, ve které se vody infiltrované v masívu Krakovej hole pohybují většinou v úzkých puklinách a objevují se silně mineralizované v pramenech na dně doliny. Tyto vody jsou rozhodujícím činitelem ve vývoji jeskyň v tomto horském masívu. A s ohledem na faktor času a na známé rozpouštěcí účinky vody není možné, aby zmíněné pukliny a spáry zústaly natrvalo úzké…
Na dně Jánskej doliny existuje vývěrová zóna Medzibrodie s průměrným ročním průtokem 49 l/s. Ač se to zdá neuvěřitelné, vynesou tyto vody ročně z vnitra masívu téměř 500 tun horniny v rozpuštěném stavu. Za relativně krátky časový úsek 10 000 roků jsou to pak dva milióny tun horniny. Zmíněná fakta hovoří o vysoké produktivitě tvorby jeskyní…
Na základě průzkumných prací , vykonaných v roce 1967, byl vznesen předpoklad, že existuje rozsáhlý podzemní hydrologický systém Krakova hoľa – Jánska dolina. Jedna větev tohoto systému, Prednie – Jánska dolina, byla prokázána koloračním pokusem. Představuje to však jen malou část předpokládaného systému. Mezi objemem dnes známých jeskyní a mezi objemem dutin, které musely být vytvořeny způsobem výše naznačeným, existuje diametrální nepoměr. Kolik neobjeveného se musí v útrobách Krakovej hole ještě skrývat?
Tolik slova odborníka.
Cesta na vrchol je samé bláto. Připadá mi, že voda už se ani vsakovat nemůže, jinak by tu tolik bláta nemohlo být…
Odbočka na vrchol. Počasí si počkalo, až vystoupám pod samý vrchol. Usmálo se a řeklo:
Dnes ne!
V tu ránu se okolní svět zahalil do deštivé mlhy a já neviděl nic. Ale nevadí, dnes jsem nepřišel fotografovat nádherná panoramata, poohlídnu se po těch jeskyních. To však musím popojít dál, přes rozcestí Kosienky k sedlu Na Predných.
Podle mapy je nedaleko sedla vchod do jeskyně Večná robota. Jeskyně, kterou se podařilo po až Hipmanově smrti propojit s jeskyní Starý hrad a tím vznikl Systém Hipmanových jeskyní s hloubkou -495 metrů. GPS mne navádí do centra kosodřevinového pole, žádná cesta tu však nevede. Hledám a hledám, nic. Co se dá dělat. Už to chci vzdát. Poslední pohled do sedla: kde se tu vzala tato dřevěná deska? Hledám znovu a nacházím. Pod hromadou kamení objevuji vchod…
Jak zjišťuji později, nejedná se však o jeskyni Večná robota. Je to jeskyně Na Predných, součást nedaleké jeskyně V Záskočí. A dřevěná deska není dřevěnou deskou, je to lavička. Na Krakovej holi existuje starý zvyk, že u každé jeskyně či propasti hlubší než sto metrů se musí postavit dřevěná lavička…
Nejsem hazardér, abych lezl do neznámých prostor. Jen z toho, že jsem našel vchod, mám velkou radost. Třeba se někdy naskytne příležitost, podívat se do jeskyně s někým povolaným…
Cestu zpět operativně měním. Nemá smysl jít přes vrchol Poludnice (další speleologům velmi dobře známé místo), v mlze už není na krok vidět. Sestoupím do Liptovského Jána a budu přemýšlet, co zítra. Na původně plánovanou cestu na Ďumbier nejspíš rezignuji. Nahoře je mokrý sníh a není na krok vidět…
Nedaleko autobusové zastávky v Liptovskom Jáne čtu informační tabuli:
Stanišovská jaskyňa – Liptovský Ján, otevřeno denně. Co to je? To neznám! Rozhodnuto. Zítra půjdu do jeskyně.
Návštěva jeskyně byla skutečně krásným zážitkem, jeskyni věnuji samostané povídání.
Proti proudu krasové říčky Štiavnica pokračuji pod Ohnište. To je majestátný skalní masív s největší skalní bránou na Slovensku.
Leje jako z konve. A světe div se, potkávám turisty. Dva mladé Poláky, také jdou na Ohnište. Jsou však na můj vkus příliš pomalí. Já jsem limitován jízdním řádem autobusů, musím tedy svižněji. Loučím se s nimi a jdu napřed.
Jenže leje víc a víc a vidět je míň a míň. Nemá to cenu. Obracím zpět. Poláci však pokračují nahoru. Takže oni jo a já ne. Po několika stovkách metrů seznávám, že tento status je pro mne nepřípustný, znovu obracím a jdu vzhůru. Opět je předháním, ve Svidovském sedle.
Pak už jsem je nespatřil. Asi to vzdali a šli zpět.
Tímto lítáním tam a zpět jsem se připravil o cennou půlhodinu, která mi chyběla na vrcholu. Nemohl jsem tak dojít až ke skalní bráně a ani k Ľadovej priepasti, která je nedaleko vrcholu. Nevadí. Bylo to první seznámení a to ostatní bude příště. Jsem nesmírně rád, že jsem to nevzdal…
Zalesněné vrcholky na severní straně Nízkých Tater a hluboké doliny mezi nimi mají své nezaměnitelné kouzlo. Jsou to nádherná místa, zcela jiná než na jihu, na Horehroní. Odlišné klimatické podmínky, odlišná geologická stavba, je to samostatný svět ve světě Nízkých Tater. Přes turistickou exponovanost je tu stále spousta míst, kde na člověka nenarazíte, kde si budete sami moci vychutnávat osamocenost světa hor…