Petr Hipman: Podzemní Everesty

Petr Hipman: Podzemní Everesty

Petr Hipman: Podzemní Everesty

O Petru Hipmanovi jsem se v mých jeskynních reportážích  a v článcích o Nízkých Tatrách zmiňoval nejednou. Považuji proto za přirozené mé zmínky dokreslit upoutávkou na knihu Podzemní Everesty

 

 

 

 

 

Nepoznané má rozměr nekonečna. Jeskyňaření je proto nevyčerpatelným pramenem hledání…

Petr Hipman hledal celý život. Doslova a dopísmene. To, co našel či spíše objevil, by jinému vystačilo na pět životů. Kniha Podzemní Everesty shrnuje Hipmanovu mnohaletou činnost v podzemí Krakovy hole.  Je zároveň oceněním všech jeho přátel a kolegů – jeskyňářů, protože práce v jeskyních je prací sehraného týmu…

Knihu sestavila Elena Hipmanová, manželka Petra Hipmana. V roce 2000 ji vydalo Knižné centrum Žilina. V českém překladu lze knihu sehnat například v informačních střediscích jeskyní Moravského krasu.

V článku o Petru Hipmanovi, který jsem napsal před rokem, jsem krátce shrnul objevení a průzkum jeskyně Starý hrad. V ukázkách z knihy Podzemní Everesty jsem volil kapitoly o objevování jeskyně V Záskočí…

********************************************************************************

Nová jeskyně, nové problémy…

O objevitelích jeskyně V Záskočí nevíme nic, ale pastýři a dřevorubci do ní určitě nahlédli dřív, než ji pan Droppa zaměřil. Možná jen nakoukli do nenápadné díry pod skalní stěnou, možná prolezli do Vodopádového dómu pár metrů od vchodu. Ti odvážnější snad prošli s hořící větví až do boční chodby uzamčené vodní hladinou, ale je jen málo pravděpodobné, že by si některý z nich lehl na zem a cpal se vlhkou hlínou do úzké kostnice s množstvím medvědích kostí.

Jaskyňa V Záskočí

Jaskyňa V Záskočí

V roce 1967 asi mnoho nepršelo a díky suchému podzimu potkalo Petra Hipmana opět jeskyňářské štěstí. Chtěl si prohlédnout známou jeskyňku s délkou chodeb 204 metrů. Trvalo mu půl dne, než ji podle popisu dr. Droppy v nepřehledném a strmém svahu našel. Ve vchodu jeskyně k svému velkému překvapení opět ucítil na tváři její studený dech. Nadšenému hledači jeskyní nebylo nutné vysvětlovat, co průvan z podzemí signalizuje. Okamžitě se vydal směrem, který mu vítr v útrobách skály ukazoval…

Jezero na konci boční chodby takřka vyschlo a proti němu se z neznámých podzemních prostor valil proud studeného vzduchu. Když však za týden dorazil do Záskočí s pomocníky, vodní hladina sifonu se dotýkala stropu a vzduch v jeskyni znehybněl. Celé dva roky čekali netrpěliví objevitelé na další příznivé podmínky, než, opět díky suchému podzimu, voda v chodbě skoro vyschla…

Hipman později napsal:

…na vzrušující chvíle objevu nikdy nezapomenu. Prokopali jsme se odvodněným Třetím sifonem a konečně jsme prolezli do místa, které je i za normálního vodního stavu nad úrovní vody. Očekával jsem nějaké další překážky, ale cesta byla volná. Pěkně modelované tunely neměly konce. Místy mají chodby tak výrazné erozní tvary, že jsem měl dojem, jako  by zde ještě nedávno tekla podzemní řeka…

Jaskyňa V Záskočí

Jaskyňa V Záskočí

Za Sifonovou chodbou  (tak nazvali první objevitelé Hipman, Kynclová a Milánský 50 metrů dlouhou, prohnutou chodbu, která zachycuje všechnu dešťovou vodu přiváděnou do jeskyně) se klikatil třísetmetrový oválný tunel a za ním šestnáctimetrová propast. Jenže na další objevy si museli počkat…

Na první zimní výpravě v březnu 1970 jen velmi nesměle pronikali do lákající hloubky. Zdolali první, Marcovou propast a vysokými meandry se dostali až k propasti Mariánka. O rok později překonali osmnáct metrů hlubokou Šrolovu propast a sestoupili klesající chodbou  až k Pátému sifonu v hloubce 146 metrů. Takřka všechny objevené prostory zaměřili – délka jeskyně  V Záskočí byla už téměř 1200 metrů.

Nejsilnější motivací v další činnosti byla touha proniknout za Pátý sifon. Když se to podařilo, prožili všichni velké zklamání. Malá kaplička, do které pronikli, končila dalším, Šestým sifonem. Tímto neúspěchem byl zhruba ukončen průzkum známých částí jeskyně. Silný průvan, který se ztrácel kdesi uprostřed jeskyně, naznačoval, že by mohlo existovat jakési „horní poschodí“.  Zdálo se, že část průvanu směřuje do boční propasti Černá studna, která pro ně v té době byla neprůstupným komínem, neustále smáčeným crčící vodou. Až v březnu 1973 se jim podařilo tímto komínem vystoupit. Objevili horní poschodí jeskyně a s ním i úzkou puklinu – Puklinu ošarpancov, směřující svisle vzhůru.

K průzkumu stoupajících chodeb vymyslel Petr Hipman originální pomůcku. Skládací duralový sloup. Po spojení pěti dílů doahoval délky deseti metrů. Pomocí sloupu se zavěšeným žebříkem na horním konci vylezli jeskyňáři na nejvýše položené místo v jeskyni, Nanga Parbat, 117 metrů nad vchodem. Dosažením celkového převýšení od Nanga Parbatu až po Pátý sifon se jeskyně V Záskočí s hloubkou 263 metrů zařadila na první místo nejhlubších jeskyní Československa.

V roce 1975 začali jeskyňáři vyčerpávat Pátý sifon. Přes Plynovou komoru a Šestý sifon se dostali do Perlového dómu. Ten končí dodnes nepřekonaným sifonem: Mrtvým jezerem. Do Perlového dómu se dnes leze suchou plazivkou. V Mrtvém jezeře se pokoušelo několik potápěčů najít neznámé pokračování jeskyně. Bohužel, ta se svých tajemství vzdává jen neochotně…

Petr Hipman v jaskyni V Záskočí

Petr Hipman v jaskyni V Záskočí

**************************************************************************

Tolik ukázka z knihy Podzemní Everesty. Při nedávné návštěvě Stanišovskej jaskyne jsem si zakoupil publikaci „Na Krakovej holi“ (Speleologická spoločnosť slovenská 2009), která obsahuje některé statě Petra Hipmana a také vzpomínky některých Hipmanových přátel a kolegů – speleologů. Je zajímavé je pročítat:

Peter Vaněk: Můj pocit, když končím akci v Zápoľnej; je zima, leden 1995. Jako jeskynního zelenáče mě naprosto ignoruje. Vyhazuje mě z jeskyně! Musím jít pěšky do dva kilometry vzdáleného Svarína. Ve sněhu a mrazu shánět lopatu. Lopatu bezprecedentně zkracuje na polovinu a kašle na moje připomínky, že je zapůjčená od stařenky a že je třeba ji vrátit…Chci pracovat vpředu, střídat se na čelbě. Jediné, čeho dosáhnu, je vědro s jeho močí! Nenávidím ho!

…Přešel nějaký čas a stop po nenávisti se nemohu dopátrat…

Gusto Stibrányi: Retrospektivně se mi vybavuje a stále víc se utvrzuji v tom, že Petr si byl vědom svého handicapu, i když ho pečlivě skrýval. Později už také věděl, že má roky na tomto světě sečtené. Vzpomínám si na některé momenty z první poloviny devadesátých let, kdy jsme jako začínající soukromí podnikatelé konzultovali odvody do sociální pojišťovny. Petr platil absolutní možné minimum. Nezáleželo mu na výši důchodu. Vyjádřil se v tom smyslu, že nebude peníze házet do černé bezedné jámy. Podobně jsem se ho později ptal, proč nepracuje v CADu, proč stále rýsuje tužkou. Neodpověděl, zahrál to do autu. S úšklebkem, který jsem tehdy ještě nepochopil…

Marián Jagerčík: S Petrem jsem na Krakovej holi odkroutil více než dvacet let. Absolvoval jsem s ním více než 300 akcí, což je skoro 750 dní. Každá akce se odehrávala ve velkém stylu a v preciznosti, kterou Petr dotahoval v každém detailu, až mi to někdy lezlo na nervy. Jeskyňář vedle něj získával zkušenosti nejen pro jeskyňářský život a je velká škoda, že je předal jen několika jeskyňářům…

Alexander Komaško: Jan Werich kdysi řekl něco v tom smyslu, že jsou dvě skupiny lidí. První, ač je jim teprve čtyřicet, už tady 450 let nemuseli být a druhá, málopočetná skupina, by tu mohla být furt, protože pořád by měla co říci. Petr patřil do té druhé…

Příspěvek byl publikován v rubrice Jeskyně. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.