V čase nazdobených hrobů do Nízkých Tater vtrhlo jaro…

Nízké Tatry

Jižní fén vzal horám pečlivě nastřádanou sněhovou pokrývku. Příroda ožila, z nenadálého jara se těší a profitují všichni. Jen moje zimní výzbroj mi je k užitku podobně, jako vegetariánovi klokaní biftek…

Byla to ovšem má nejkrásnější letošní výprava…

Den D

Úsvit mne zastihuje v Demänovské dolině, rodí se překrásný den. Rychle stoupám na Pusté a na Krakovu hoľu. Chci si naplno vychutnat okamžik, kdy se Slunce vyhoupne nad pás inverzní oblačnosti, který pokrývá východ Slovenska.

Výstup na Krakovu hoľu ovšem netrvá pět ani deset minut, na vrcholu jsem až s úderem desáté. Slunce se prodírá z pásu oblačnosti pomalu. A čím výše stoupá, tím průzračnější barvy krajina získává.  Je fascinující tyto barevné proměny pozorovat…

Obzor severní je na rozdíl od obzoru východního průzračně čistý. Z této průzračné čistoty vystupují vrcholky Tater. Souvislá hradba hor. Od Sivého vrchu po Gerlach, tam se oblouk Tater stáčí a dál už vidět není. Galapředstavení v režii slovenských hor. Vychutnávám si nezapomenutelný pohled tak dlouho, jak jen je to možné. Musím však dál. Čekají mne představení další…

Oblačný závoj halící hlavní hřeben Nízkých Tater, mračna, která do posledního detailu kopírují skalní žebra a žlaby, se postupně začínají rozplývat. V průhledech nesměle vykukují po dlouhé týdny pečlivě halené vrcholy; člověk by pomalu zapomněl, jak vlastně vypadají…

Rychle na hřeben. Sestupuji na Kosienky a k sedlu Javorie. Odtud už jen vzhůru, až pod Krúpovu hoľu. A pak už k nejvyššímu vrcholu Nízkých Tater, k Ďumbieru…

Nízké Tatry. Vysoké Tatry z Kosienok

Je světlo, jaké listopad už dlouho nepamatuje, k neobvyklé viditelnosti přispívá i silný vítr. Hřeben Nízkých Tater je přirozenou hranicí mezi Liptovem a Horehroním. Hranicí fyzickou a velmi často také hranicí meteorologickou. Počasí na jih od Nízkých Tater se většinou liší od toho, jaké zrovna panuje na na severu. Tak je tomu i dnes. Liptov se raduje z přenádherného jarního počasí, Horehroní je naopak zahaleno do pošmourného podzimu, do neprůhledné dušičkové oblačnosti. Vytváří to zvláštní situaci.  Na jedné straně je vidět vše, na straně druhé nic, nepočítám-li závoje mraků…

Nízké Tatry. Pohled z Ďumbieru k jihu. Nad Horehroním zataženo...

Pár minut po poledni jsem na vrcholu Ďumbieru. Nedokážu si představit, jak by musel vypadat pohled z nejvyššího nízkotatranského vrcholu, který by někdo označil za ještě hezčí, než je ten dnes. Rozplývá se oblačnost na východě. Na samém východním konci nízkotatranského hřebene se objevuje Kopec s vysílačem. Kráľova hoľa. Směrem na západ se táhne nekonečný pás hor, který tak důvěrně znám a ke kterému jsem si vybudoval vztah zcela mimořádný. Chopok, Dereše, Chabenec… Nemohu vyjmenovat všechny, i když je, myslím, všechny znám…

Nízké Tatry z Ďumbieru

Nízké Tatry. Chopok z Ďumbieru

Obohacen zážitkem zcela mimořádným sestupuji Širokou dolinou na Lúčky. Tam má dnešní cesta končí…

Den D+1

Mimořádné jaro pokračuje i dnes, opět mířím na hřeben Nízkých Tater. Včerejší trasu sestupovou dnes volím jako trasu výstupovou. Pár minut před desátou stojím na vrcholu Chopku.

Nízké Tatry. Demänovské sedlo a Ďumbier

Svou nadmořskou výškou druhý za Ďumbierom, co do rozhledu Ďumbier ještě předčí. Návštěvníky zorientuje rozhledová růžice. Nemyslím, že bych objevil něco, co ještě neznám, ale přesto si růžici pečlivě prohlížím. Precizně propracovaná.

Nízké Tatry. Ďumbier z Chopku

Horší už je to s neposkvrněností Chopku. Chopok je lidskou rukou poznamenán a zasažen na každém kroku. Vysloužilé lyžařské vleky, rezavějící stožáry, chátrající stanice lanovky, jen meteorologická stanice se jeví jako smysluplná. A potom ještě Kamenná chata. Azyl turistů a poutníků táhnoucích hřebenem hor…

Nízké Tatry. Kamenná chata pod Chopkom

Z Chopku pokračuji směrem na Dereše. Dereše jsou třetím nízkotatranským vrcholem, který převyšuje dvoukilometrovou nadmořskou výšku.

Nízké Tatry. Dereše

Nízké Tatry. Ďumbier a Chopok z Dereší

Pod Derešmi se nachází trvalá expozice kamenných mužíčků. Na rozdíl od jednoho (doslova) občasného dopisovatele sharkanwebu, který nemůže vidět ani dva kameny na sobě ( 🙂 ), mám kamenné mužíčky rád. Plató s kamennými mužíčky na Dereších patří k Nízkým Tatrám stejně jako Demänovské jeskyně. Vždy se na tomto místě zastavím a pokochám se pohledem na ně. A pokochám se také pohledem zpět, k Chopku a k Ďumbieru…

Nízké Tatry, Dereše. Expozice kamenných mužíčků

Nízké Tatry. Horehroní a Poľana od Dereší

Nízké Tatry. Poľana, Zákľuky a Bôr

Pokračuji po nízkotatranské magistrále k sedlu Poľany. Od sedla k jihu spadají svahy doliny Kotliská, nad kterými se tyčí mohutná rozsocha Skalky. Vrcholu, kterému do dvou tisícovek chybí pár metrů. Vrcholu s pověstnými strmými žlaby, které ještě nenadálé jaro nestihlo zbavit sněhu. Pohledy od Dereší ke hřebeni Skalky, k Chabenci a k Ďurkovej patří k nejhezčím v Nízkých Tatrách. Stejně jako pohledy na stranu opačnou. K vrcholům Zákľuky a Bôr.

Nízké Tatry. Skalka

Nízké Tatry. Nad Jasnou

Nízké Tatry. Zákľuky a Bôr

Nízké Tatry. Dereše a Chopok od Sedla Poľany

Nízké Tatry. Zákľuky

Nízké Tatry. Zákľuky, Skalka a Kotliská

Stoupám k vrcholu Poľany. Až do této chvíle jsem považoval za rozhledovou jedničku Slovenska Veľký Choč. Nejednou jsem o tom na sharkanwebu i psal. Jenže dnešek přepisuje dějiny. Ode dneška je tomu jinak. Jedničkou se dnes stala nízkotatranská Poľana. Přehlížím Slovensko od Žiliny téměř po Prešov. S ničím nesrovnatelný zážitek…

Den D+2

Stoupám vzhůru Stanišovskou dolinkou na Brtkovicu. Chatová osada na Brtkovici je určena nejspíš pro Top Ten, rychle pádím dál. K vrcholu Slemä.

Cesta je lemována partyzánskými bunkry, u kterých jsou udržované informační tabule. Dnes ovšem nemám čas na studium válečné historie. S jednou výjimkou. Nedaleko vrcholu Slemä havaroval v době SNP sovětský letoun, celá posádka zahynula. Na místě havárie jsou zbytky letounu a památník. Prohlížím zbytky letounu, nejspíš je to Lisunov Li-2, a mráz mi přitom běhá po zádech…

Nízké Tatry. Slemä. Zbytky havarovaného sovětského letadla z období SNP

Mým dnešním cílem je vrchol Ohnište. Jeden z nejkrásnějších nízkotatranských vrcholů. Byl jsem tu nedávno, v říjnu tehdy začínal duben. Tedy alespoň podle počasí…

Dnes je to jiné. Druhá polovina listopadu a v nadmořské výšce patnáct stovek metrů je dvacet stupňů. V trávě vesele poskakují luční koníci a prosvítající fialové kvítky si musím pečlivě prohlédnout, jsou-li to skutečně ocúny, zda nerozkvetly šafrány…

Mám v úmyslu strávit na Ohništi celý zbytek dne. Prozkoumat krasové útvary, především Velkou ledovou propast a největší skalní bránu na Slovensku. Je to úkol na několik hodin, vrchol je rozlehlý.

Nízké Tatry, Ohnište. Veľká ľadová priepasť

Nízké Tatry, Ohnište

Nízké Tatry, Ohnište. Skalní brána

Nízké Tatry, Ohnište. Skalní brána

Nízké Tatry, Ohnište

Nízké Tatry, Ohnište

Na Ohništi jsem skutečně strávil celý zbytek dne. Překrásný den nepřilákal na Ohnište jediného člověka. Byl jsem tu naprosto sám. Vyhovovalo mi to, ovšem nepochopím, co víc si ještě lidé mohou přát, než takový den…

Vracím se do Liptovského Mikuláše. Více volna nemám, čekají mne pracovní povinnosti. Na listopadové jaro na Liptově však nikdy nezapomenu…