Balónem k severní točně. Část V.

Andréeovy a Strindbergovy ostatky na palubě Bratvaagu

Andréeovy a Strindbergovy ostatky na palubě Bratvaagu

Co tedy bylo příčinou tragického konce výpravy? Měli Andrée, Strindberg a Fraenkel šanci přežít polární zimu?

 

 

Je nutné si všimnout dvou důležitých faktů. Zásob potravin a zásoby šatstva. Osud mužů na Bílém ostrově se opíral bezesporu o ně. Nalezené deníky poskytly svými inventárními seznamy poměrně přesnou představu jak o potravinách, tak o výstroji.

2. října, kdy praskla ledová kra, byla výprava velmi dobře zaopatřena masem. Kolik z této zásoby se podařilo dostat na břeh, není známo. Není ani známo, kolik zbylo po vystoupení na břeh ze zásob ostatních. Na místě nálezu výpravy se však našlo dost konzerv, otevřených i neotevřených. Ve člunu se našly zbytky masa z prsou a hřbetu uloveného medvěda. Hladem tedy netrpěli.

Místo nálezu

Místo nálezu

V ležení byly nalezeny dvě medvědí kožešiny. Lovci z Bratvaagu poznali, že se jedná o kožešiny zimní. Z toho, i ze způsobu, jakým byla kůže oddělena, lovci došli k závěru, že medvědi byli usmrceni až na ostrově. Našly se taktéž části tuleně, hromady ptačích křídel. Výprava tedy měla hojnou příležitost ulovit si zvěř a zajistit se masem.Výprava měla tři pušky, dvě jednohlavňové a jednu dvouhlavňovou, a jeden revolver. Všechny zbraně byly na ostrově nalezeny, s nimi i solidní zásoba nábojů.

Výprava měla tři pušky, dvě jednohlavňové a jednu dvouhlavňovou, a jeden revolver. Všechny zbraně byly na ostrově nalezeny, s nimi i solidní zásoba nábojů.

Střelné zbraně Andréeovy expedice

Střelné zbraně Andréeovy expedice

Nechyběl oheň, nechybělo palivo. Našla se spousta zápalek. Nalezený vařič Primus byl i po třiatřiceti letech naplněn palivem a byl schopný litr vody ohřát k varu za šest minut.

Jako podklad pro posouzení výstroje posloužily především účty výpravy, které se dochovaly. Výstroj, která se na Bílém ostrově nalezla, vcelku souhlasí s tím, co je v účtech uvedeno. Z účtů je však možné vyčíst víc. Lze z nich usuzovat na kvalitu oděvů. A ta rozhodně neodpovídala nárokům, které byly kladeny na delší pobyt v drsných polárních krajích. Každý měl pouze jednu koženou vestu a kožešinovou čepici, z kůže už nic víc. Krajně nevhodné bylo spodní prádlo a punčochy.

Výstroj se skutečně jeví jako nejslabší stránka celé výpravy. Již při prvním ohledání mrtvoly Andréeovy a Strindbergovy jeden z členů posádky Bratvaagu prohlásil polární oblečení za ubohé. Pletené prstové rukavice, košile z tenké pruhované bavlněné látky, krátké tenké ponožky, zcela nevhodné kazajky, účastníci výpravy prostě zmrzli.

„Myslím, že usnuli, že zima s nimi udělala konec. Rozhodně nezemřeli hladem…“

Neměli tedy nedostatek potravin, nábojů bylo dost, nádobí na vaření měli, zápalky a palivo měli, ovšem vystrojeni byli tak, že nemohli odolat zimním mrazům. Neměli jinou ochranu před vichřicemi od moře, než kterou jim poskytoval stan postavený z fermežovaného balónového hedvábí, které mohlo být dlouhým putováním už poškozeno. Vyhlídky na postavení nějakého obydlí na ostrově byly pramalé, či spíše žádné. Obrovské balvany se k tomuto účelu nehodily…

K tomu přistoupila ještě jedna skutečnost, která se stávala stále závažnější. Měli totiž jeden jediný spací pytel. Vyhlídka žít celé další měsíce ve stálém osamocení, na jednom z nejpustějších ostrovů světa, se sama o sobě mohla postupně stát vážným psychickým problémem. Spát noc co noc v jednom spacím pytli, se všemi potížemi s tím spojenými, s vyrušováním, kterému nebylo možné se vyhnout, zvlášť tehdy, byl-li někdo nemocný. A v neposlední řadě byli ve spacím pytli svědky Strindbergova konce.

5. října tedy vystoupili na břeh. Během dalších dvou dnů si postavili stan pod horskou stěnou, přitáhli sáně s výzbrojí. Od 7. října se odmlčeli. 17. října Strindberg zaznamenává strohou větu:

„Návrat ráno v 7.30.“

Je to poslední záznam, který výprava učinila.

Co se stalo mezi 7. a 17. říjnem? Hledali pohostinnější místo na ostrově? Vydali se zpátky na led, aby se pokusili dostat dál, na Špicberky? Na tuto otázku nelze dát odpověď. Ze strohé Strindbergovy věty to ovšem může vyplývat…

Krátce po návratu Strindberg zemřel. Jak dlouho byli ještě naživu ti dva? Proč nepoužili obou medvědích kožešin jako podložku ve stanu? Proč se našly třetí sáně s nákladem několika nejdůležitějších věcí výpravy? Byly připraveny k odjezdu? Nebo naopak vrátili se s nimi z nezdařené cesty?

Na tyto otázky nikdy odpověď nedostaneme.

Za zmínku stojí informace, že dne 19. srpna 1898 přistáli tři členové švédské arktické výpravy na jihozápadnímu konci Bílého ostrova. Zkoumali pobřeží a kdyby postoupili ještě o kilometr ke středu ostrova, možná by spatřili ležení, kde odpočívali ti tři…

*******************************************************************************

Norská výprava na lodi Bratvaag k Zemi Františka Josefa v roce 1930 měla kombinovaný charakter. Vědecký a lovecký. Kapitánem lodi byl Peder Eliassen, ředitelem vědeckých prací dr. Gunnar Horn. 6. srpna 1930 se výprava přiblížila k Bílému ostrovu.

„Urazili jsme asi 31 mil od Velkého ostrova (Špicberky). Před námi se objevil nádherný a velebný obraz, který se dále rozvíjel před očima. Oslnivě bílý štít jakoby plul po moři, od něho byl ohraničen strmými ledovými stěnami. Nabyli jsme přesvědčení, že vykonáme byť jen krátkou návštěvu ostrova. Nikterak jsme netušili, že náš pobyt na Bílém ostrově povede k rozluštění hádanky o osudu výpravy Andréeovy, a že vrhne světlo na jednu z nejtajemnějších  kapitol historie polárního bádání“, vzpomíná dr. Horn.

Kapitán Eliassen se toho dne vrátil z lovu velmi pozdě. S klidnými slovy pravil Hornovi:

„Učinili jsme velký objev. Našli jsme Andréea.“

Kapitán našel plachtovinový člun, naplněný veškerou možnou výzbrojí. Ve člunu ležela i kniha. Nebylo těžké zjistit, že jsou to záznamy Nilse Strindberga.

K místu se vydali druhého dne znovu.

„Byl to zvláštní pocit. Stát a pohlížet na tutéž krajinu a na totéž moře, na které Andrée, Strindberg a Fraenkel pohlíželi před třiatřiceti lety. Bylo nám, jako bychom je viděli před sebou.

Snad v některý den, za jasného počasí, mohli pozorovat bílou kopuli Velkého ostrova. Za ním ve svých představách viděli Zemi severovýchodní, za tou další ostrovy, odkud už vedla cesta do Švédska…“

Tábořiště bylo na severozápadní straně horského svahu. Když tam přišel Andrée s druhy, bylo ono místo nejspíš bez sněhu. Nyní se tam nacházela velká sněhová závěj. Na sněhu stál člun plný všemožných předmětů. Na konci člunu ležel balíček knih. Nálezci knihy z obavy před poškozením neotevírali. Z dalších věcí tu ležely ručnice, harpuny, kladiva, pily, provazce, aluminiové schránky a další a další věci. Ve člunu byla spousta ledu. Ten nebylo možné odstraňovat, opět z obavy před poškozením dalších věcí.

Andréeův velký deník zabalený ve vlněném svetru

Andréeův velký deník zabalený ve vlněném svetru

Strana posledního Andréeova deníku

Strana posledního Andréeova deníku

Andréeovy a Strindbergovy ostatky na palubě Bratvaagu

Andréeovy a Strindbergovy ostatky na palubě Bratvaagu

Asi deset merů od člunu ležela první mrtvola. Zmrzlá, nohy v přirozené poloze. Na nohou laponské střevíce, z horní části vyčnívaly skrze šaty kosti. Další oděvy se válely kol dokola. Bylo zřejmé, že tu úřadovali medvědi, z horní části těla už mnoho nezbývalo. Velký monogram A dával tušit, o koho se jedná…

Nález u Andréeovy mrtvoly: vařič Primus, nádoba na vaření, talíř a číše z aluminia, sekera, nůžky

Nález u Andréeovy mrtvoly: vařič Primus, nádoba na vaření, talíř a číše z aluminia, sekera, nůžky

Asi třicet metrů na sever od tábořiště se našel hrob. Pravý arktický hrob, mrtvola na holé zemi zavalená kamením. Lebka nedaleko hrobu. Opět podle monogramu poznali, že se jedná o pozůstatky Nilse Strindberga.

Výprava Bratvaagu se dohodla, že ostatky těl odveze. Vykopali také člun a sáně, což ve zmrzlé půdě dalo zabrat. Vztyčili památník tam, kde objevili ležení. Do památníku vložili lahev s pruhem papíru, na který norsky a anglicky napsali:

„Na tomto místě našla norská výprava k Zemi Františka Josefa na lodi  Bratvaag z Alesundu s kapitánem Pederem Eliassenem zbytky švédské výpravy Andréeovy. Bílý ostrov 6. srpna 1930. Gunnar Horn.“

Všechno, co výprava našla, přenesli na loď. Nezdrželi se dlouho, již druhého dne odpluli. Cestou zpět do Tromsö se k Bratvaagu připojila loď Michael Sars. Na palubě byla komise sestavená švédskou a norskou vládou, která měla převzít a zajistit nález. Obě lodi zakotvily v Tromsö prvního zářijového dne.

********************************************************************************

Zároveň s komisí, kterou sestavila švédská a norská vláda, byla sestavena komise žurnalistů, která měla za úkol objasnit další okolnosti průběhu a konce Andréeovy výpravy. Otázka nejdůležitější zněla:

„Kde je třetí mrtvola? Došli na Bílý ostrov všichni tři muži?“

28. srpna 1930 nastoupila komise cestu k Bílému ostrovu na lodi Isbjörn k tomu účelu najaté. 5. září zakotvil Isbjörn u Bílého ostrova.

Pět mužů vystoupilo na břeh. Redaktor stockholmského listu Dagens Nyheter tuto chvíli popisuje:

„Až dosud byl můj podnik jakýmsi příjemným sportem, zábavným dobrodružstvím, s radostí uvítanou změnou ve všedním životě spisovatelově. Na Bílém ostrově však jsem se setkal s odpovědností, která byla jako zážitek něčím úplně novým a netušeným. Vůči této odpovědnosti cítil jsem se velmi pokorným a byl si dobře vědom dvojnásobného svého úkolu tam na severu. Snad jsem ho ani nebyl hoden.“

Novináři se dohodli, že nejprve pečlivě prohlédnou celé ležení a až do pořízení fotodokumentace nebudou s ničím hýbat. V blízkosti památníku, který vztyčil Gunnar Horn, objevili třetí mrtvolu.

Ještě téhož dne pak začali pečlivě balit nalezené předměty a transportovat je na loď. Velké sáně, velký balík balónové látky, skříňku s léky, schránky na filmy, Fraenkelův kalendář, Strindbergovu rychloměrnou knihu, meteorologický zápisník a další dokumenty. Tyto práce pak pokračovaly celý další den.

„Třetího dne bylo krajně nepříznivé počasí. Z lodi nás varovali, abychom zanechali průzkumu a vrátili se na palubu. Ještě před odjezem na Isbjörn jsem našel pár zachovalých sněhových střevíců. A to byl náš poslední nález na Bílém ostrově.

Naše práce ovšem pokračovala na palubě Isbjörnu. Bylo nutné zachráněné předměty ochránit před dalším poškozením. Zbavit vrstvy ledu, odpařit pak vodu. A to nebylo jednoduché. Nikdo z nás neměl potřebné odborné znalosti. Ovšem myslím si, že v tomto směru nám nikdo nemůže nic vytknout. Neznehodnotili jsem žádný z nálezů. A co je také důležité, na Bílém ostrově jsme, myslím, nic důležitého nezapomněli.“

*******************************************************************************

Dne 22. srpna 1930 se vrátila do Tromsö loď Terningen s kapitánem Jensenem. Kapitán vypravoval, že ráno 8. srpna byl pozdraven loveckou lodí Bratvaag a dověděl se od ní, že její mužstvo dva dny předtím našlo na Bílém ostrově Andréea a dalšího jednoho člena ztracené výpravy z roku 1897.

Zpráva se šířila jak požár. Celý svět byl udiven. Je to fáma či skutečnost? Když pak švédská vláda dostala od svého vicekonzula v Tromsö potvrzující zprávu, byla okamžitě sestavena švédsko – norská komise, která se měla nálezu ujmout.

Druhého a třetího září probíhalo vykládání nalezných předmětů z Bratvaagu. Lékaři ohledali Andréeovo a Strindbergovo tělo. Poté byly 4. září ostatky uloženy do rakví přivezených ze Stockholmu. Osud tomu chtěl, že se tak stalo v den Strindbegových narozenin.

V sobotu 6. září byly dokončeny veškeré přípravy k transportu nálezů do Švédska. Loď Svensksund, táž loď, která vezla členy výpravy na Špicberky, měla za úkol převézt nález a rakve do Stockholmu. Dalšího dne však přišla zpráva z paluby Isbjörnu, že bylo nalezeno tělo Fraenkelovo.

Co dělat? Vše bylo připraveno k odjezdu, byla připravena slavná zádušní mše. V pondělí byla komise vyzvána, aby posečkala na příjezd Isbjörnu. Tato výzva byla následně doplněna vládním rozkazem. Městské úřady však trvaly na tom, aby zádušní mše byly podle programu vykonány…

V chrámové lodi v Tromsö stály rakve dvě, ovšem služby boží byly konány na památku tří švédských polárních cestovatelů. Rakve byly zahaleny do švédských vlajek, kolem nich plálo nesčetné množství svící. Dojemné kázání o tajemstvích a nebezpečích Ledového moře nenechalo bez pohnutí nikoho…

V úterý 16. září zakotvil Isbjörn. Nebyl tak krásný den, jako když připlul Bratvaag. Pršelo, foukal studený vítr. Přesto se v přístavu sešly zástupy obyvatel Tromsö. Prostá dřevěná rakev zakrytá vybledlou švédskou vlajkou byla snesena na pevninu. Takový byl návrat Fraenkelův. Časně ráno 19. září bylo vše připraveno k odplutí Svensksundu.

Celý ten den vlály v Tromsö vlajky na půl žerdi. O páté hodině odpolední se otevřely dveře chrámu a za zvuků varhan byly vyneseny všechny tři rakve. Pohřební vozy zamířily k přístavu. Přístavem zněl Chopinův smuteční pochod, jinak vládlo mezi mnohatisícovým obecenstvem nehlučné, slavnostní ticho. Důstojnictvo lodi Svensksund, komise a švédský konzul vstoupili na palubu. Profesor Lithberg tlumočil vracejícím se domů první pozdrav ze Švédska:

„Auguste Andrée, Nilsi Strindbergu, Knute Fraenkele! Celou třetinu století  nepromluvilo se k vám švédskou řečí. Vaše mysl není schopna pochopiti, co nyní vám povídáme anebo co cítíme. Ale my smíme – ač jsme jen hosty jiné země – rozložiti přes vaše rakve barvy, pro které jste kráčeli smrti  vstříc.

Őrnen bylo jméno, které jste dali svému balónu. Avšak Őrnen na svůj úkol nestačil. Ještě mnoho lidí potká stejný nezdar v tom úkolu, který Őrnen nebyl s to provésti. Čím častěji se tak bude dít, tím zřejmějším, tím živějším stane se obraz Andréea a jeho mužů. Neboť ideje, nápady, sny, přivádějí svět kupředu, nikoli jejich provedení!“

Svensksund odrazil za zvuku švédské a norské hymny.

5. října zakotvila loď ve stockholmském přístavu. Celé město bylo na nohou. Cestu ke stockholmské katedrále Storkyrkan lemovaly zástupy lidí. Ti se loučili se třemi muži, které v této chvíli znal celý svět.

V katedrále Storkyrkan se poté konal pohřeb, rakve tam byly ponechány ještě několik dnů. Ve čtvrtek 9. října byly odvezeny do stockholmského krematoria a tam byla těla zpopelněna.

Tak skončila sága tří můžů.

*******************************************************************************

Příběh expedice Salomona Andréeho je mimořádný v tom, že jako první v historii se pokusili tito lidé dostat k severnímu pólu či do jeho blízkosti jinak, než pěšky po ledu. S prostředkem, který měli k dispozici, jen sotva mohli dosáhnout úspěchu. Udělali ale vše, co v jejich silách a možnostech bylo.

*******************************************************************************

Předchozí části:

Úvodní část

Druhá část

Třetí část

Čtvrtá část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Balónem k severní točně. Část V.

  1. Adam napsal:

    Děkuji za tohle dlouhé psaní, neboť do dnešního dne jsem věděl jen zevrubně o této výpravě a to spíše díky knize Františka Běhounka: „Trosečníci polárního moře“, kde o tomto píše, neboť i on s ostatními (přeživšími) ze vzducholodi Italia toulal na kře ledové.

    • pepa napsal:

      Já děkuji za komentář. Kniha „Balónem k severní točně“, ze které jsem čerpal, je ještě občas k sehnání v antikvariátech…

  2. SV napsal:

    …smutné….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.