Motto: I cesta může být cíl (Oldřich Janota)
Vnímám jako neobvyklé štěstí, že mohu být po dvou týdnech opět v Tatrách…
Čtvrtek
S předpovědí počasí je to tentokrát všelijaké. Ještě dnes by se mělo kolem poledne vyjasnit, alespoň ve vyšších polohách. Pak už jen škaredo…
Skutečnost je ovšem daleko příznivější. Kousek nad Liptovským Mikulášem se autobus po ránu prodírá z mlhy ven a z velké výšky na mě svítí zasněžené vrcholky Západních Tater. Nejvíce Baranec…
Stoupám Žiarskou dolinou k Žiarské chatě. Nevím, co je od mé nedávné návštěvy jiné, co se změnilo, ale cesta je lemována obrovským množstvím cigaretových nedopalků. Nevzpomínám si, že by se v Žiarské dolině počátkem února konalo pravidelné terénní výjezdové zasedání všech kuřáků Liptova, ovšem vypadá to tak. Na jednom místě dokonce prázdná krabička a zapalovač. Některý z kuřáků už nemohl tu dýchavičnost strávit, tak s tím praštil. Snad mu to vydrželo alespoň k Žiarské chatě.
U chaty se nezastavuji a pokračuji hned dále. A stejně jako minule, první den po pracovním cyklu to jde velice ztuha.
Sněhu nepřibylo. Přibylo stop od skialpinistů, v jejich ztvrdlých stopách se jde dobře.
Žiarska dolina dostala jméno po nedaleké obci Žiar. Potok Smrečianka, který dolinu odvodňuje, zas po níže položené obci Smrečany. Dolina je po svou pramennou část sedm a půl kilometru dlouhá. Mezi Baníkovem a Plačlivým dosahuje hlavního hřebene Západních Tater. Na západě je ohraničená hřebenem Ráztoky, což je rozsocha vybíhající z Baníkova. Východní obruba doliny, hřeben Baranca a Smreku, je mohutnější a vyšší. Pramennou část doliny rozděluje krátký hřebínek Prostredného Grúňa na dvě části. Veľké a Malé Závraty. Západní část doliny je uzavřena Baníkovským kotlem, ve východní se nachází velký amfiteátr, kterému dominuje kužel Plačlivého. Ten je od rozsochy Baranca oddělen Žiarským sedlem, pod kterým se nachází malé pleso.
Držím se tedy stop skialpinistů. Ve zmíněném amfiteátru se mi ve stopách zalíbilo tak, že dokonce opouštím tyčové značení. A jak jinak, nevyplácí se to. Poprvé v životě musím použít sněžnice. Jinak se dál nedostanu a vracet se mi nechce.
Sněžnice jsou určitě dobrým vynálezem, ve strmých svazích jsou však – jak to říci – méně praktické. Není ovšem možné v silném mrazu měnit je každých pět minut za mačky. Pokračuji tedy se sněžnicemi, jak se dá. Drž se ševče svého kopyta, drž se turisto svých tyčí.
Blížím se k Žiarskému sedlu. Sem už jsem se minule nedostal. Ještě pár kroků…
Na hraně sedla se do mě bez varování opřel poryv větru. Jako bych dostal facku kladivem. Zde se asi setkávají všechny větry Západních Tater, moc bych za to nedal…
Nějak se s tím musím smířit. Připevňuji si mačky, sněžnice nechávám v sedle a stoupám vzhůru na Plačlivé.
Sněžnice se nejprve zalíbily hladovému krkavci. Sotva jsem popošel pár kroků vzhůru, už je pečlivě, následně zklamaně prohlíží. Nic k snědku. Za chvíli – nevím, zda si krkavec chtěl z toho ubohého tvora udělat legraci, pozvat ho na hostinu a následně s jízlivým smíchem zbaběle odletět – za chvíli zas sněžnice obdivuje statný kamzík. Zklamaně seskakuje do Jamnické doliny, toho krkavce tak dostat pod kopyto…
Stoupám na hřeben Roháčů, k vrcholu Plačlivého. Ovšem s každým výškovým metrem zesiluje vítr. V polovině stoupání, když už mám nejstrmější část za sebou, musím měnit rukavice za teplejší. I tak ovšem po chvíli končím. Mrazivý vichr udělal svoje a dál mě nepouští.
Vracím se zpět a pod Žiarským sedlem se zas dostávám do jiného světa. Teplo jak na jaře, po větru ani památky. Skialpinisté na svahu pode mnou lyžují v krátkých rukávech…
Cestou zpět jsem nedaleko ústí doliny objevil sluji s nádhernou ledovou krápníkovou výzdobou…
Pátek
Nádherný den, křišťálově čisté ráno na Štrbském Plese, fantastický pohled do Zlomisk, do Popradské kotliny, všude, kam se jen podívám…
K Jamskému plesu postupuji rychleji než minule. Sníh ztvrdl, jde se lépe. Pospíchám vzhůru na Predný Handel, abych už mohl fotografovat. Žádná fotografie však nemůže zachytit realitu. Pohledy, pro které člověk ani chvíli neváhá a jde…
V horních partiích na Prednom Handeli jsou některá místa holá, vyfoukáná větrem. Nebloudím jako minule a získávám čas. Ten ovšem ztrácím fotografickými přestávkami. Nemohu ovšem ztrácet příliš, až se slunce před polednem do sněhu opře, mohou nastat problémy.
Mířím ke Kriváňskému žlabu. Jsem nesmírně zvědavý, jak bude vypadat místo, kde jsem před dvěma týdny musel obrátit. Proto, že jsem neměl sněžnice. Dnes to však vypadá dobře. Sněžnice vůbec nebudu muset použít.
Dostávám se přes inkriminované místo, k rozcestí v Kriváňském žlabu mi zbývá asi pět stovek metrů…
…až do této chvíle byly mé nečetné zimní cesty (výstupy) pouhopouhou legrací. To teď končí. Teď začíná opravdové zimní lezení. Exponovaný traverz k rozcestí. To, co v létě vypadá jako legrace, se zimou mění na záležitost, která s legrací nemá společného vůbec nic. V létě uklouznu a sednu maximálně na zadek. Tady mám pod sebou několik stovek metrů dlouhé příkré sněhové pole. Uklouznu-li a nezabrzdím-li cepínem, nechci domýšlet…
Myslím, že při svých budoucích letních cestách se budu na terén dívat i zimníma očima…
Od rozcestníku vede cesta vzhůru na Malý Kriváň. Hledat nějaké značení je v tomto terénu bezpředmětné a zbytečné. Musí se přímo vzhůru. Nikde však nevidím žádnou stopu. Možná, že sníh nezískal ještě konzistenci vhodnou k lezení.
Vystupuji strmým svahem asi čtyřicet výškových metrů nad rozcestí. Snažím se držet se mezi balvany, abych při případném pádu nejel až dolů. Ovšem v bezprostřední blízkosti balvanů je sníh zrádný. Boří se a je hluboký. Musím zpět do svahu. To už ovšem balancuji na hranici únosného rizika. I tady už sníh není kompaktní. Místy drží, místy se boří, měkký sníh pod ledovou krustou může ujet…
2161 metrů nad mořem, v krkolomném postoji ověřuji výšku na GPS a obracím. Dolů je to mnohem horší…
Je třeba nejspíš ještě nějaký týden počkat. Sníh se během zimy mění, z prašanu přechází (pokud netaje) do tvrdého firnu.
Zajímá mne protější hrana vedoucí k vrcholu. Na všech zimních fotografiích Kriváně je vidět vyšlapaná cesta vedoucí po ní k vrcholu. Na fotografiích ovšem vypadá velmi strmě. Realita je jiná. Ta hrana není tak strmá, jako cesta, po které jsem stoupal. Potvrdil mi to i skialpinista, se kterým jsem se později u Jamského plesa dal do řeči…
Zvedá se vítr. Obloha tmavne, změní se počasí. Obohacen zážitky zcela mimořádnými se vracím na Štrbské Pleso a zpět do Mikuláše. A ani mi příliš nevadí, že od sobotní cesty jsem vzhledem k počasí musel upustit…