Země Františka Josefa. Část I.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa je souostroví (archipelag) na severu Barentsova moře. Sto jednadevadesát ostrovů má rozlohu šestnáct tisíc sto čtverečních kilometrů. Země Františka Josefa je územím Ruské federace.

Souostroví objevila rakousko-uherská výprava na lodi Admiral Tegetthoff vedená Carlem Weyprechtem a Juliem Payerem v roce 1873.

Julius Payer a několik dalších účastníků výpravy pocházeli z Čech. Některá místa v archipelagu nesou proto česká jména, například Brněnský mys, Teplická zátoka.

Příběh výpravy na lodi Admiral Tegetthoff mohu bez velkého rozmýšlení zařadit mezi ty arktické příběhy, které mne zaujaly způsobem zcela mimořádným. S příběhem vás v několika pokračováních seznámím blíže.

Úvodní část bude věnována základním údajům geografickým a geologickým, informacím o floře a fauně. Další části pak budou popisovat příběh výpravy.

Země Františka Josefa

Leží mezi 79° 45´ a 81° 52´ severní šířky a mezi 44° 47´ a 65° 25´východní délky. Je nejsevernějším souostrovím na východní polokouli. Od severního pobřeží Nové země jsou nejbližší ostrovy Země Františka Josefa vzdáleny 380 kilometrů. Od Severovýchodní země (Špicberky) pak 330 kilometrů.

Délka souostroví v rovnoběžníkovém směru je 400 kilometrů, v poledníkovém 230 kilometrů. Celková plocha všech ostrovů (uvádí se 191) je 16 134 čtverečních kilometrů.

Země Františka Josefa je horskou troskou severního okraje evropské pevniny v mělkém šelfovém moři, hloubka se pohybuje kolem 300 metrů. Se Špicberkami spojuje Zemi Františka Josefa podmořská lavice, vyčnívající nad hladinu malými ostrůvky (Viktoriiným a Bílým). Od jihu Země Františka Josefa se táhne podmořská lavice ke střední části Nové země. Od šelfu karského na východě dělí Zemi Františka Josefa žleb Sv. Anny, hluboký až 620 metrů.

Souostroví se dělí na tři části. Východní tvoří tři velké ostrovy: Wilczkova země, ostrov Grahama Bella a ostrov La Roncière le Nouryho. Tato východní část je průlivem Austria oddělena od části střední. Střední část mezi průlivem Austria a Britským průlivem zahrnuje nejpočetnější skupinu ostrovů. Západní části souostroví dominují největší ostrovy archipelu (archipelagu): Alexandřina země (2880 čtverečních kilometrů) a Země Krále Jiřího (1800 čtverečních kilometrů).

Výška ostrovů Země Františka Josefa nedosahuje výšky Špicberků nebo Nové země. Jen zřídka přesahuje 600 metrů, většinou se pohybuje od 100 do 450 metrů. Do těchto výšek však často dosahují už pobřežní útesy. Nejvyšší vrchol Země Františka Josefa se nachází na Ostrově Vídeňského Nového Města a vystupuje 620 metrů nad mořskou hladinu.

Základním obrazem Země Františka Josefa je rozbitá tabule tvořená břidlicemi jurského období a mladšími pískovci a jíly. Z této tabule často trčí homole a sloupy čediče.

Podnebí Země Františka Josefa je typicky polární. Sovětské stanice na Zemi Františka Josefa uváděly ve třicátých letech minulého století tyto údaje: Průměrné teploty v lednu okolo -23°C, v červenci od 0,2°C do 1,5°C. Celoroční průměr kolem -14°C.

Teplé atlantské proudění sahá v Barentsově moři daleko na severovýchod, roční úhrn srážek je na Zemi Františka Josefa tedy poměrně vysoký. Na severu kolem 300 mm ročně, na jihu kolem 500 mm. Srážky jsou téměř výhradně sněhové.

Polární noc trvá od poloviny října do konce února. V zimě jsou časté vichřice od východu a severovýchodu. Dosahují často orkánové rychlosti kolem 40 metrů za sekundu. Zima je zpravidla jasná, léto zamračené s častými mlhami.

Ledovce pokrývají asi 87 procent plochy ostrovů (pro porovnání Grónsko je pokryto asi ze 79 %). Malé ostrovy pokrývá ledovec zcela, ve formě tzv. ledovcové čapky. Mají tedy tvar bochníku nebo vyčnívající bubliny. Na ostrovech větších se tvoří ledovcové štíty. Kopulovité nebo nepravidelně klenutých tvarů. Nad povrch ledovců pak vyčnívají skalní hroty či jehly a krátké skalní hřebínky (nunataky). Strmé tvary těchto skal byly vytvořeny mrazovým zvětráváním. Téměř všechny ledovce sahají až k moři a lemují pobřeží stěnami vysokými 10 až 30 metrů, místy však až 50 metrů. Pohyb ledovců je malý, nejrychlejší v období srpna. Julius Payer například zjistil, že ledovec na Hallově ostrově se v polovině května pohyboval rychlostí 5 – 6 centimetrů denně.

Na nerovném skalním podkladu se ledovec trhá, puká, a tvoří rozsedliny široké až tři metry, ojediněle více. Hluboké jsou i několik desítek metrů. V porovnání s ledovci alpskými je puklin méně. Zejména výše položené části s malým sklonem a ploché vrcholy ledovcových štítů bývají hladké a celistvé.

Na ostrovech se nachází velké množství jezer ledovcového původu. Jejich hloubka někdy dosahuje až 10 metrů. V létě je zde nespočet potoků a také několik větších řek. Nejdelší z nich o délce 15 až 18 kilometrů jsou na Jiřího zemi a na ostrově Grahama Bella.

Ledové hory odlomené na pobřeží z ostrovních ledovců nedostihují výškou ani velikostí grónských ledových hor. Největší spatřená byla asi 600 metrů dlouhá.

Celé souostroví je po většinu roku obklopeno souvislým kerným ledem (pakem, pack). Jeho jižní hranice se v příznivých letech posunuje až doprostřed souostroví, výjimečně i severněji, většinou to bývá v srpnu. Kmeny stromů naplavených sibiřskými řekami se vyskytují jen v malém množství.

Na nejnižších místech nezaledněných pobřežních plošin se místy nalézají tzv. polygonální půdy, typické pro Arktidu. Je to síťovitě rozpraskaná půda, vytvarovaná do pravidelných mnohoúhelníkových políček o průměru do 60 centimetrů. Políčka své tvary obnovují každé léto. Uvnitř ok není rostlinstvo, jen podél úzkých štěrbin mezi polygony rostou lišejníky, mechy, někdy i vyšší rostliny. Polygonální půdy vznikají tzv. soliflukcí, tokem půdy, který je vyvoláván střídavým roztáváním a zamrzáním vody v půdě. Objemové změny přitom půdu „hnětou“ v jakémsi pomalém víření.

Výskyt a rozsah půd na Zemi Františka Josefa je nepatrný. Za nízké teploty, za velkého nedostatku organické hmoty a biologických sil vzniká půda ze zvětralin matečné horniny velmi nesnadno a pomalu.

Půdy jsou nejčastěji jílovité, s nepatrným obsahem organických látek a živin; ty lze ve větší míře zajistit jen pod hnízdišti ptáků.

Za léta půda roztává nanejvýš do hloubky 30 – 40 centimetrů.

Rostlinstvo je na Zemi Františka Josefa velmi chudé. Nikde se nenachází souvislá rostlinná pokrývka, která by připomínala naše porosty. I lišejníky a mechy jsou jen místy. Rostlin jevnosnubných (Phanerogamae, vyšší kvetoucí rostliny vytvářející semena) se tu vyskytuje asi 37 druhů. Asi třetinu z nich tvoří nízké trávy, ponejvíce psárky (Alopecurus) a lipnice (Poa),  dále lomikámeny (Saxifraga), především lomikámen vstřícnolistý s růžově-fialovými květy (Saxifraga oppositifolia).

Z dalších rostlin pak lze jmenovat silenku bezlodyžnou (Silene acaulis), žlutý arktický mák (Papaver alpinum), drobounké pryskyřníky (Ranunculus), lžičník lékařský (Cochlearia officinalis).

Mnohé rostliny tu rostou na hranici svého rozšíření, například polární vrba (Salix polaris) a některé mochny (Potentilla). Žádná z rostlin není jednoletá.

Mnohem četnější jsou rostliny tajnosnubné. Pětadvacet druhů mechů, které rostou převážně na vlhkých pobřežních svazích. Lišejníky, které v rostlinném světě Země Františka Josefa převládají (94 druhů), vystupují i na nejvyšší čedičové vrcholky. Ojediněle na okrajích ledovců tvoří jemně červené plochy (červený sníh) sněžná řasa Sphaerella nivalis.

Chudá země nemůže uživit přežvýkavce, na Zemi Františka Josefa tedy nejsou sobi ani pižmoni. Velmi zřídka se tu vyskytne zajíc sněžní (Lepus arcticus). U hnízdišť ptáků se potulují lišky polární (Vulpes lagopus). Hojnější jsou savci živící se rybami, především tuleni, mroži a medvěd.

Lední medvěd (Ursus maritimus) je rozšířen po celém souostroví.

Ptáci hnízdí zpravidla poblíž volné vody, na pobřežních skalách ve velkých koloniích. Někteří však i ojediněle či v menších skupinkách na plochém pobřeží. Až na nepatrnou výjimku jsou to ptáci stěhovaví. Přilétají od jihu na jaře a po hnízdění a vyvedení mláďat se v různých obdobích vracejí.

Bělokur horský (Lagopus mutus) přežívá zimu ve sněžných norách, které vykládá travinami.

Sovice sněžní (Bubo scandiacus) se stěhuje, protože by zimě trpěla nedostatkem potravy. Dokonce sněhule severní (Plectrophenax nivalis), nejsevernější pěvec a nejmenší pták Arktidy, odlétá na zimu daleko na jih.

Na Zemi Františka Josefa  nejčastěji přilétají racci: Šedý (Larus hyperboreus), tříprstý (Rissa tridactyla), sněžní (Pagophila eburnea) a růžový (Rhodostethia rosea). Dále chaluha příživná (Stercorarius parasiticus), chaluha malá (Stercorarius longicaudus), rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), buřňák lední (Fulmarus glacialis). Hojně přilétají ptáci z rodu alek (Alcae). Černobílí ptáci s krátkými křídly, kteří lítají nízko nad hladinou, výborně se potápějí a plavou. Je to především alka malá (Alca torda), alkoun obecný (Cepphus grylle) a alkoun úzkozobý (Uria aalge). Velmi početný je i další z tohoto řádu, papuchalk ploskozobý (Fratercula arctica). Ke hnízdění se alkovití ptáci shromažďují na skalách v obrovské společnosti.

Na březích Země Františka Josefa žijí taktéž kajky (Somateria), především kajka mořská (Somateria mollissima). Jejich peří, kterým vystýlají hnízda, je jak známo nejcennějším prachovým peřím.

Celkem bylo (údaj z roku 1935) zjištěno na Zemi Františka Josefa 28 druhů ptáků. Prostředí Arktidy přinutilo z obyvatel, aby se přizpůsobili svou potravou. Tak se například rybožraví ptáci stávají všežravými. Papuchalk kromě drobných korýšů a rybek požírá i lžičník, sovice sněžní požírá ryby, rackům a buřňákům se stal pochoutkou tulení trus. Lední medvěd v nouzi nepohrdne ani mořskými rostlinami.

Nejbohatším biotopem Země Františka Josefa je moře. I v arktickém moři žije celá škála živočichů a rostlin, od mikroskopických řas a planktonu až po velké savce. Drobní korýši, kterých je tu dostatek, jsou potravou ryb, ptáků a tuleňů.

Z tuleňů tu žijí především tuleň obecný (Phoca vitulina), tuleň grónský (Pagophilus groenlandicus) a tuleň kroužkovaný (Pusa hispida). Vyskytují se zde stáda mrože ledního (Odobenus rosmarus).

Moře okolo Země Františka Josefa oživují kytovci. Delfínovité běluhy severní (Delphinapterus leucas), kosatky dravé (Orcinus orca), velryba hrbatá (keporkak, Megaptera novaeangliae) i plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus).

Během dvacátého století došlo v Arktidě ke změně klimatu. Vlivem mírného oteplování se rozhojnil výskyt planktonu v severních mořích a zesílil postup ryb na sever.

********************************************************************************

První vědecky zdůvodněnou domněnku o tom, že na sever od Nové země existuje neznámá země, vyslovil a v roce 1865 publikoval ruský námořní důstojník Nikolaj Gustavovič Šilling:

Jen stěží by mohly pouze Špicberky samy udržet ohromné spousty ledu, pokrývající několik tisíc čtverečních mil, ve stále stejném postavení mezi nimi a Novou zemí. Nedovoluje nám to předpokládat, že na severu mezi Špicberky a Novou zemí se nachází neobjevená země, která zadržuje ledy? Kdyby toho nebylo, pak by pravděpodobně proudy směřující k jihozápadu pokryly Severní mys a celé laponské pobřeží ledem.

Šillingova myšlenka měla odezvu. Známý podnikatel Sidorov a jiní navrhli Ruské zeměpisné společnosti výpravu do arktických moří. Projekt byl vypracován v roce 1870, k výpravě však nedošlo. Carská vláda ji odmítla financovat.

********************************************************************************

Rakousko-uherská polární expedice, o které budu v následujících částech povídat, byla výpravou soukromou. Proto se souostroví po jeho objevení nemohlo stát součástí Rakouska-Uherska. V roce 1901 sem zavítala ruská výprava na ledoborci Jermak, vedená admirálem Makarovem, tehdy zde poprvé zavlála ruská vlajka. V roce 1926 bylo území prohlášeno za území Sovětského svazu.

V současnosti je Země Františka Josefa stejně těžce dostupná jako kdysi. Trvale zde platí zákaz návštěv,  ostrovy tvoří pohraniční pásmo. Od roku 1994 je Země Františka Josefa chráněným územím.

 Boom polární turistiky ovšem zasáhl nejen volně přístupnou Antarktidu, ale také Arktidu. Od roku 1999 začal cestou na Severní pól ostrovy navštěvovat ledoborec Jamal se zahraničními turisty. V současné době tuto arktickou turistiku zabezpečuje ledoborec  Kapitán Dranicyn.

********************************************************************************

Zdroje

Julius Payer:  V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Foto Země Františka Josefa: relaxic.net; photofthawild.livejournal.com

Fotografie živočichů a rostlin: Různé internetové zdroje