Země Františka Josefa. Část II.

Úvodní část povídání o Zemi Františka Josefa byla věnována základním údajům geografickým a geologickým, informacím o floře a fauně. 

Část druhá a části následující budou věnovány příběhu rakousko-uherské výpravy na lodi Admiral Tegetthoff, která Zemi Františka Josefa objevila.

********************************************************************************

Co výpravě Tegetthoffu předcházelo…

Počátkem sedmnáctého století došlo ve vodách západně od Špicberků k velkému rozvoji lovu velryb a později i ploutvonožců. Snaha rozšířit loviště směrem na východ byla zcela přirozená. Ke snahám objevit a získat nová bohatá loviště na východě přistoupilo později úsilí proniknout k sibiřskému bohatství od severu, od moře. A tím se vyhnout útrapám spojeným s nepředstavitelně náročným putováním nehostinným vnitrozemím. V neposlední řadě to pak byla myšlenka zkrátit si cestu do východní Asie kolem břehů Sibiře tzv. Severovýchodním průjezdem.

Až ve století devatenáctém dostalo veškeré toto úsilí i rámec vědecký, byla to především snaha o zeměpisné probádání Arktidy. S myšlenkou dosáhnout Severního pólu.

Od druhé poloviny devatenáctého století se do této činnosti zapojili i badatelé tehdejšího Německého spolku, účastnila se i Rakouská monarchie.

Německý zeměpisec a kartograf dr. August Petermann z durynské Gothy zastával názor, že Grónsko se táhne přes severní pól až k Wrangelovu ostrovu severně od Čukotky, a že za určitých podmínek lze k oblasti pólu dospět lodí. Shrnul poznatky o mořských proudech v oblasti Arktidy, správně zdůraznil účinek teplého Golfského proudu daleko na severu, a pro účely polárních výprav vypracoval v roce 1865 mapu mořských proudů v polárních oblastech. Usiloval o prozkoumání neznámých polárních oblastí a doporučoval přístup západně od Špicberků a z Barentsova moře, kde předpokládal daleko na sever volné, ledem nepokryté moře.

Na jeho popud podnikl v roce 1868 do této oblasti plavbu kapitán Karl Koldewey, německý mořeplavec.

Na malé jachtě Grőnland, plachetnici s jedním stěžněm, pronikl Grónským mořem až za 81° severní šířky. Nemožnost pokračovat dále vysvětloval Koldewey bezmocností malé jachty manévrovat mezi ledovými krami a doporučil plavbu novou. Tentokrát parníkem. A navrhl, aby i další plavba vedla podél východního pobřeží Grónska. Petermann tuto myšlenku přijal.

Na základě Petermannova úsilí byly shromážděny finanční prostředky ze soukromých zdrojů a byla vypravena Německá grónská výprava. Cílem bylo proniknout kolem zaledněného pobřeží východního Grónska co nejdále na sever. Výprava trvala do roku 1870 a tvořily ji dvě lodě. Vrtulový parník Germania pod velením kapitána Koldeweye (ten byl i vedoucím výpravy) a plachetnice Hansa pod velením kapitána Hegemanna.

Výpravy se účastnilo i šest vědeckých pracovníků. Dva pocházeli z Čech. Nadporučík rakouské armády Julius Payer, geograf, topograf a vedoucí připravovaných saňových výprav na pevnině, a dále geolog Gustav Carl Laube. Oba pocházeli z Teplic.

********************************************************************************

Julius Payer

Narodil se 2. září 1841 v Teplicích – Šanově. Jako potomkovi nezámožného důstojníka mu byla předurčena vojenská životní dráha. V deseti letech vstoupil do kadetního ústavu a po jeho absolvování navštěvoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1859 byl vyřazen jako podporučík a přidělen k pěšímu pluku v pevnosti Verona.

Payera uchvátily pohledy na hřebeny Alp. Probádání velehorských skupin tyrolských Alp považoval za cíl svého života. S výstupy začal v roce 1863 ve Vysokých Taurách. O rok později prozkoumával Adamellskou skupinu v italských Alpách. Jako první zdolal Adamello (3554 m.n.m.). Výsledkem práce nadšeného Payera byla mapa italských Alp v měřítku 1:56 000. O její kvalitě svědčí to, že ji publikoval německý geograf dr. Petermann.

Kvalitní práce přispěla k tomu, že Petermann Payerovi nabídl funkci topografa v chystané výpravě do Arktidy. K zařazení do výpravy přispěl nejspíš i teplický rodák dr. Laube. Samotnou účast pak umožnil rakouský ministr války generál Kuhn, který Payerovy alpské mapy znal. Payer se zúčastnil v letech 1869 až 1870 výpravy na plachetním parníku Germania, roku 1871 plavby na jachtě Isbjőrn, a v letech 1872 až 1874 výpravy na plachetním parníku Admiral Tegetthoff. Na výpravách učinil velmi významné zeměpisné objevy. Po návratu z polární výpravy v roce 1874 byl jmenován čestným občanem Teplic, byl povýšen na kapitána a obdržel rytířský Leopoldův řád. Opustil vojenskou službu a věnoval se práci na svém velkém cestopisu (v českém překladu Rakousko – Uherská výprava k Severnímu pólu v letech 1872 až 1874 i s náčrtem druhé německé výpravy k Severnímu pólu 1869 – 1870 a polární výpravy roku 1871). Tato pro zeměpis Arktidy významná kniha vyšla roku 1876 ve Vídni. Tehdy byl také Payer povýšen do šlechtického stavu jako rytíř Julius von Payer. Poté se dlouhá léta věnoval malířství.

Maloval obrazy s polární tématikou, které jsou dodnes cennými dokumenty. Ve Vídni vznikla známá Payerova olejomalba Nikdy zpět! (Nie  zurück!). Plátno o rozměrech 4 x 3,5 představuje scénu z návratu Weyprechtovy – Payerovy výpravy roku 1874.

Julius Payer zemřel 29. srpna 1915.

********************************************************************************

Vyplutí Germanie a Hansy  z přístavu Bremerhaven dne 15. června 1869 byl přítomen i pruský král Vilém I.

Vrtulový parník Germania byl nové postavený. Parní stroj měl výkon 30 koňských sil. Mohl však vézt zásobu pouhých sedmdesát tun uhlí, což bylo pro plavbu v severních mořích nedostačující. Byl proto vyzbrojen dvěma stěžni a pokud to bylo možné, plul za pomoci větru. Plachetnice Hansa byla plavidlem starším. Pro potřebu parníku Germania vezla zásobu dalších 110 tun uhlí.

Posádku Germanie tvořilo třináct mužů, z toho čtyři byli vědečtí pracovníci. Kromě Payera to byl botanik, zoolog a lodní lékař dr. Pansch, fyzici a astronomové dr. Bőrgen a dr. Copeland. Na Hanse byli vědečtí pracovníci dva. Dr. Laube jako geolog a dr. Buchholz jako zoolog.

20. července se lodě v husté mlze navzájem ztratily. Germania poté pokračovala v obtížné plavbě k severu. V polovině srpna pronikla ledovou bariérou k 75° severní šířky, odtud musela o stupeň ustoupit k jihu. Tam, u malého ostrůvku Sabine, přezimovala. Julius Payer tehdy na ostrůvku vystoupil na horu vysokou 1140 metrů.

Uvádí se, že tímto výstupem a následnými výstupy na Zemi Františka Josefa zařadil horolezectví mezi metody zeměpisného výzkumu v Arktidě.

Během podzimu a jara zmapoval Payer pobřeží Grónska mezi 74° a 77° severní šířky. Koldeweyova výprava dosáhla, zásluhou Payera, Bismarckova mysu na 77° 1´sš. Tento bod byl překonán až v roce 1890.

Ledy se uvolnily až v červenci 1870. Zpáteční cestu prodloužila porucha parního kotle. Do Bremerhavenu loď dorazila 11. září 1870. Loď měla velké štěstí. Právě probíhala prusko-francouzská válka. Případné setkání s některou z francouzských lodí mohlo znamenat neslavný konec výpravy.

Payer učinil závěr, že plavba podél východního pobřeží Grónska je značně omezena, že oblast severního pólu není lodí dosažitelná.

Mnohem komplikovanější bylo putování výpravy Hansy. Ta postupovala, stejně jako Germania, dále podél grónského pobřeží k severu. Asi na 74° sš loď vplula do malé ledové zátoky, ze které už nikdy nevyplula. 19. října byla rozdrcena ledovými krami. Námořníci zachránili, co se zachránit dalo, a přestěhovali se na ledovou kru, kde již dříve postavili stavení z uhelných briket.

Na ledové kře je mořský proud unášel k jihu. 7. května 1870 se konečně posádka dostala k volné vodě a mohla přestoupit na čluny, které se z rozdrcené Hansy podařilo zachránit. Na člunech pak obepluli jižní výběžek Grónska a dostali se k německé misijní stanici Friedrichsthal. Na dánské lodi Constance se pak vraceli do Evropy. 1. září 1870 přistáli v Kodani.

********************************************************************************

Tím, bez jehož přičinění by se arktické výpravy v letech 1871 až 1874 neuskutečnily, byl hrabě Jan Nepomuk (Hans) Wilczek.

Hrabě Jan Nepomuk Wilczek (1837 – 1922) byl příslušníkem moravsko-slezského šlechtického rodu (dříve česky) Vlčkových, který se usadil ještě před rokem 1400 v Dobré u Frýdku. Děd Jana Nepomuka Wilczka otevřel uhelné doly ve Slezské Ostravě. Spotřeba uhlí značně stoupla po založení Vítkovických železáren a stala se zdrojem velkého bohatství. Hrabě Wilczek však správu podniku svěřil svým úředníkům a sám se věnoval umění a vědám. Zejména ho zajímala geografie. Často cestoval. V roce 1872 se na jachtě Isbjőrn zúčastnil plavby do Arktidy.

Wilczek sám po desetiletích zaznamenal:

Payer jednou obědval ve Vídni u mého přítele Konstantina Hohenloha. Byl jsem také přítomen, jedl jsem však málo a očima visel na Payerovi. Konečně jsem mohl mluvit s mužem, který se zúčastnil arktické expedice! Druhého dne jsem k sobě pozval Payera a jeho druha v arktickém snažení, lodního poručíka Karla Weyprechta, a oznámil jim, že bych se rád postavil do čela nové arktické expedice a svědomitě pracoval pro její zdar. Vytvořili jsme výbor, v němž byl hrabě František Salm – Reifferscheid, ministr Leopold Hofman, můj přítel hrabě Edmund Zichy a mnozí jiní, kteří naše snahy opravdově podporovali. Weyprecht a Payer nás přesvědčili o potřebě předběžné výpravy. Oba potom odcestovali do Tromső, najali tam malý plachetní kutr Isbjőrn a odpluli v červnu 1871 ke Špicberkům a k Nové zemi. Vrátili se na podzim s bohatými zkušenostmi.

Hrabě Wilczek dal tedy podnět k uskutečnění nové výpravy. A zajistil výpravu i finančně. K dispozici dal 40 000 zlatých, což byla částka značná.

Payer ve svém cestopise vzpomíná:

Nezdar druhé německé polární výpravy v Grónském moři odkázal polární bádání na Barentsovo moře (za časů Payerových se používalo pojmenování Novozemské moře). Průběh posledních výprav ukázal, že cesta do centrální arktické oblasti Baffinovým mořem, Beringovým průlivem, podél východního Grónska nebo ze Špicberků naráží na téměř nepřekonatelné překážky. Všechny tyto trati jdou proti velkým arktickým prouděním, nepřetržitě odvádějícím z polární pánve masy ledu. Tvrdí se, že Golfský proud se neztrácí už na Severním mysu, ale že otepluje ještě vzdálená severní místa, například severovýchodního pobřeží Nové země. Je-li tomu tak, lze očekávat, že výprava, která bude postupovat s teplejší vodou Golfského proudu, se setká s menšími překážkami, než ta, jež by musela bojovat s ohromnými spoustami ledu proudícími k jihu. Na východ od Špicberků se prostírá Gillisova země; byla již několikrát spatřena, ale o její dosažení se vážně nikdy neusilovalo. Tato země leží právě ve směru dalšího průběhu Golfského proudu. Lze předpokládat, že na jejím západním pobřeží je splavná voda. Táhne-li se toto pobřeží dále k severu, což podle švédských měření hloubek je pravděpodobné, pak se dá očekávat, že touto cestou výprava pronikne severněji než cestou jinou.

(pozn.: Mnohé z těchto předpokladů se později ukázaly mylnými)

Celé moře mezi Špicberkami a Novou zemí bylo vědě zcela neznámé. Přesto ještě nikdy nebyla do těchto končin vyslána vědecká expedice. Už po léta usiluje dr. Petermann o výpravu, jejíž úkolem by bylo proniknout v tomto prostoru co nejdále na sever. Z podnětu hraběte Wilczka, který budoucí rakousko-uherské výpravě dal k dispozici 40 000 zlatých, dozrálo i v Rakousku-Uhersku rozhodnutí podílet se na řešení této vědecké otázky. Weyprecht a já jsme byli tak šťastni, že jsme tento projekt mohli uskutečňovat. A aby se předešlo obavě, že budou velké prostředky vynaloženy na věc pochybnou nebo neproveditelnou, vykonali jsme Weyprecht a já v roce 1871 předběžnou průzkumnou plavbu do Barentsova moře. Měli jsme vyšetřit, zda jsou klimatické a ledové podmínky v tomto moři vskutku tak příznivé, jak teorie předpokládá.

********************************************************************************

Carl Weyprecht

Narodil se 8. září 1839 v Hesensku, stal se však rakouským občanem. Poručík rakousko-uherského válečného námořnictva, sloužil pod vrchním velitelem admirálem W. Tegetthoffem. Roku 1866 se zúčastnil vítězné námořní bitvy u ostrova Visu a byl vyznamenán za statečnost. Vyznamenán byl rovněž za služby prokázané habsburskému arcivévodovi Maxmiliánovi.

V roce 1871 byl jedním z těch, kteří prosazovali uskutečnění velké výpravy do oblasti Severního ledového oceánu. Stal se pak velitelem plachetního parníku Admiral Tegetthoff, na kterém výprava v roce 1872 odplula. Po návratu mu byl udělen císařem Františkem Josefem rytířský kříž Leopoldova řádu.

Carl Weyprecht se zapsal do dějin arktických vědeckých objevů nejen svými výpravami. Ty považoval za málo úspěšné a přivedly ho k názoru, že je při nich nutná mezinárodní spolupráce. Stal se následně jejím iniciátorem. V roce 1875 přednesl odvážný návrh na zasedání Německé přírodovědecké společnosti ve Štýrském Hradci, které předsedal hrabě Wilczek:

Pól musíme dobývat krok za krokem a spojenými silami! Mezinárodní závod k pólu je absurdní. Dobrodružné výpravy málo slouží vědě a přitom vyžadují obrovských nákladů. Chceme-li odhalit tajemství severu, potřebujeme síť observatoří na stálých místech jak na severu, tak na jihu, které by pracovaly paralelně na stejných úkolech, stejnými přístroji a stejnými metodami, především ve studiu meteorologie, zemského magnetismu a ostatních oborech geofyziky.

Po čtyřech letech se dostavily výsledky Weyprechtova snažení. Byla sestavena Mezinárodní polární komise, která roku 1881 rozhodla, že od srpna 1882 do srpna 1883 se uskuteční První mezinárodní polární rok. Vědci se zavázali, že založí třináct výzkumných stanic kolem severního pólu, dvě v oblasti Antarktidy, s nimiž by spolupracovaly 34 stanice mimo oblasti polární. Velmi aktivně se příprav zúčastnil i hrabě Jan Nepomuk Wilczek. Z vlastních prostředků vybudoval a poté vydržoval rakouskou výzkumnou stanici na ostrově Jan Mayen v Grónském moři.

Lodní poručík Carl Weyprecht se toho však nedožil. Zemřel v roce 1881.

********************************************************************************

Jak bylo již zmíněno, v severonorském přístavu Tromső najali Weyprecht a Payer malou plachetnici Isbjőrn. Nově postavenou loď o nosnosti 21 tun, s kapitánem a sedmičlennou posádkou. Zamýšleli podniknout průzkumnou plavbu v Barentsově moři a při dobrých podmínkách  se přiblížit ke Gillisově zemi.

20. června 1871 opustili přístav a již po osmi dnech narazili jihovýchodně od Medvědího ostrova na první led. Po 40 mílích plavby v plovoucím ledu vnikli mezi hustě shluklé kry. 30. června byli ledem zcela uzavřeni a situace se stávala nebezpečnou. Neustále hrozilo, že loď bude rozdrcena.

Dny plynuly a stále byli uvězněni u Medvědího ostrova. Spolu s ledem  je však nesl proud na severovýchod. Teprve 10. července se loď protlačila ledovými krami a dostala se na volnou vodu. Na 75° sš se však opět dostali mezi plovoucí led. Pro parník by nebyl překážkou, pro Isbjőrn ano. Obrátili se proto na západ. Na 29° východní délky pronikli na sever za 76° sš, opět mezi ledy. Bylo zřejmé, že rámec průzkumné plavby nebude překročen. Zásoby potravin stačily do poloviny října. Pokud by se chtěli za každou cenu dostat ke Gillisově zemi, museli by loď zakotvit v bezpečném přístavu, odkud by se mohli dostat ke Gillisově zemi na malém člunu. Bezpečný přístav byl ovšem až u Leeova mysu na severu Edgeova ostrova (východní Špicberky).

Zamířili tedy k Leeovu mysu. Znenadání se před nimi vynořil v mapách špatně zakreslený ostrov Naděje a nechybělo mnoho a loď se rozbila o skaliska. Stejně nenadále se před nimi objevil 4. srpna Jižní mys Špicberků. Ani toto místo v mapě zakresleno nebylo…

Pokusy proniknout k Leeovu mysu končily neúspěchem, mořské proudy vracely loď stále zpět a přispíval k tomu i silný protivítr. Při plavbách kolem pobřeží Payer vystupoval na souš a věnoval se geografickému a geologickému průzkumu.

18. srpna přistáli na ostrově Naděje. Led, který je ještě donedávna ohrožoval, v následujících dnech zmizel. Pokračovali v plavbě na severovýchod, Payera to přitom lákalo přímo na sever. Kapitán měl však vážné obavy plout v pokročilé době do vyšších šířek. Parník by toho byl schopen, jachta nikoli.

Další plavba pak vedla do blízkosti Nové země. Vystoupit na břeh se pro prudkou bouři nepodařilo. Bouře neustávala a pro plachetnici tak skončilo období dobré plavby. Onemocnění několika námořníků vedlo k rozhodnutí vrátit se do Tromső.

Výprava roku 1871 přinesla cenné výsledky, které ještě po dlouhou dobu byly málo doceňované. Především Payer a Weyprecht zjistili, že Barentsovo moře je v podstatě mělkým šelfovým mořem, ponořeným pokračováním kontinentu. Ze skutečnosti, že v nejsevernějších místech své plavby, pod 79° sš, nalézali bahnem pokryté plovoucí dřevo, chaluhy a zvířata, jež se zdržují pouze poblíž země, usuzovali na blízkost neznámé pevniny severovýchodně od Gillisovy země (později objevená Země Františka Josefa).

********************************************************************************

7. prosince 1871 přednesl Weyprecht na zasedání Akademie věd ve Vídni obsáhlou zprávu  o výpravě do Barentsova moře.

Všechna naše pozorování jasně ukazují, jak důležité pro polární bádání  je moře na sever od Nové země. Svou letošní plavbou jsme vytvořili základnu pro cestu k pólu.

Podle Weyprechta bylo k dalšímu bádání zapotřebí dvou výprav. První, která by mezi 40° a 50° východní délky pronikla co nejdále na sever. K této výpravě by bylo zapotřebí dvou parních lodí. Led, který zjistili toho roku v blízkosti 79. rovnoběžky, pro plavbu parníku nemohl být nebezpečný.

Druhá výprava by byla levnější. Jedna loď, která by měla zásoby na dvě zimy a tři léta. Jejím úkolem by bylo rychlé proniknutí volným Barentsovým mořem v druhé polovině srpna, dále nad Novou zemí a Karským mořem na východ a poté prozkoumání oblastí na sever od Sibiře. Po dvojím přezimování by výprava proplula Beringovým průlivem do amerických vod.

Weyprecht doporučil Akademii plán druhý. Akademie se k plánu vyjádřila příznivě a události dostaly rychlý spád. 14. února 1872 se ve Vídni ustavil Výbor pro expedici k severnímu pólu. Tak se oficiálně, nikoli však v souladu s pravdou, výprava nazývala.

Protektorem Výboru byl arcivévoda Rainer. V čele stáli vedle Wilczka viceadmirál Wűllerstorf-Urbair, říšský ministr války Kuhn, hrabě Edmund Zichy a bankéř Ladenburg. Náklad výpravy se hradil pouze ze sbírek obyvatelstva a podniků, rakousko-uherská vláda výpravu nefinancovala. Potřebných 175 000 zlatých však sbírka vynesla v krátké době. (Skutečné náklady pak podle Payera činily 220 000 zlatých).

S přípravami se započalo nejspíš ještě před formálním ustavením Výboru. Již v březnu 1872 vycestoval z Terstu budoucí lodní strojník Ota Kříž do Geesterműnde u Bremerhavenu, aby na lodi, kterou tam stavěla pro výpravu firma Teklenborg&Beurmann, instaloval parní stroj. Loď byla před odplutím pokřtěna jménem admirála W. Tegetthoffa.

O morální pomoc, v případě, že by postihla výpravu nehoda, byla požádána ruská vláda.

Hrabě Wilczek zároveň chystal svou výpravu na Špicberky a na Novou zemi. Úkolem této výpravy bylo, kromě cílů vědeckých, založení pomocného skladiště na Nové zemi pro velkou Weyprechtovu-Payerovu expedici.

Rakousko-uherská výprava byla tedy připravena. Před odjezdem vypracovali Weyprecht s Payerem podrobné instrukce, které vymezovaly vědecký účel a pracovní oblast výpravy, stanovily funkce obou vedoucích i ostatních členů štábu, pamatovaly na opatření pro případ ztroskotání výpravy a zajišťovaly též zřízení pomocného skladiště hrabětem Wilczkem na Nové zemi. Instrukce schválil Výbor ve Vídni.

Záchrannou výpravu instrukce neslibovaly. Naopak, všichni členové se jí zřekli, nebylo na ni peněz. Nicméně předseda Výboru Wilczek se ještě 23. května v Bremerhavenu setkal s Weyprechtem a prvním důstojníkem Broschem a dojednal pomocnou akci na rok 1875, kdyby se výprava do podzimu 1874 nevrátila. Při setkání s výpravou u Barentsových ostrovů protokol ještě dodatečně podepsali Payer, dr. Kepes a druhý důstojník Eduard Orel. O tom, že Wilczek svůj slib myslel vážně, svědčí skutečnost, že na jaře 1874, kdy veřejnost začínala mít obavy o osud výpravy, vypsal odměnu 1000 zlatých každé lodi, která o nezvěstné výpravě podá jakoukoli zprávu. Dále se veřejně zavázal, že obnoví činnost Výboru a na vlastní náklady zorganizuje na Sibiři pátrání, kdyby se výprava do listopadu 1874 nevrátila.

Naštěstí toho nebylo třeba…

*******************************************************************************

Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí část vyprávění