Země Františka Josefa. Část III.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa

 

Jak bylo zmíněno, pro účely rakousko-uherské arktické výpravy byl v Německu objednán nový plachetní parník. Postaven byl v loděnicích Teklenborg&Beurmann v Geesterműnde u Bremerhavenu.

 

Byl to plachetní vrtulový parník s dřevěným trupem, konstruovaný pro plavbu v polárních mořích. Dvoulistá vrtule byla chráněna proti ledovým krám silnými železnými oblouky po obou bocích. K opravě ji bylo možné vyzvednout na řetězu pomocí kormidelního kola. Loď měla rezervní čtyři listy vrtule a jeden náboj.

Admiral Tegetthoff /modelová fotografie/
Admiral Tegetthoff /modelová fotografie/

Parní stroj měl výkon 100 koňských sil. Sestával ze dvou válců, vysokotlakého a nízkotlakého. Byl umístěn v podpalubí ve střední části lodě a umožňoval rychlost 6 uzlů (1 uzel = 1 námořní míle za hodinu). Parní stroj vyrobila firma Stabilimento tecnico Triestino ve městě Terst.

Parník měl délku 38,3 metru, šířku 7,3 metru, ponor 3,47 metru. Hrubá prostornost činila 220 BRT (brutto registrovaných tun; 1 BRT = 2,83 kubických metrů). Byl vybaven pomocnými čluny opatřenými stěžni pro plachty. Dva byly velké norské velrybářské čluny dlouhé šest metrů, jeden menší a dvě malé joly.

Na loď bylo možné naložit 130 tun uhlí. To bylo ovšem pro dlouhé plavby nedostačující. Měla proto takeláž (vybavení plachetnice) jako škuner (se třemi stěžni) a často plula po dlouhou dobu jako plachetnice.

********************************************************************************

Jak již bylo řečeno, ideálním cílem rakousko-uherské výpravy bylo zdolání Severovýchodního průjezdu.

Účastníci výpravy byli vybráni z dobrovolníků.

  • Velitel lodi, velitel výpravy: Carl Weyprecht
  • Velitel připravovaných saňových a horolezeckých výprav na pevnině Julius Payer
  • 1. důstojník: lodní poručík: Gustav Brosch
  • 2. důstojník: lodní praporčík Eduard Orel
  • Lodní lékař: Julius Kepes, maďarský plukovní lékař
  • Strojník v hodnosti důstojníka Ota Kříž
  • Loďmistr Petar Lusina, (kapitán dálkové plavby z dalmatského ostrova Cresu)
  • Lodní tesař Antun Večerina, (lodní tesař z Dragy u istrijského přístavníhu Rijeka)
  • Námořník 3. třídy, pomocník strojníka, topič Josef Pospíšil

Z jedenácti námořníků bylo osm Jihoslovanů a tři Italové pocházející z Dalmácie a Istrie:

Antun Zaninovič, Antun Katarinič, Antun Lukinovič, Josip Latkovič, Petar Falesič, Djordje Stiglič, Vinko Palmič, Lorenzo Marola, Franjo Lettis, Jakov Sušič, Antonio Scarpa.

Dalšími členy posádky byli kuchař Johann Orasch z Grazu, Johann Haller a Alexius Klotz, Tyrolané, alpští horolezci, lovci a psovodi pečující o tažné psy. V Tromső se nalodil Elling Carlsen, dřívější kapitán obchodních lodí, znalec plavby v ledových mořích a harpunář.

Spolu s výpravou cestovalo osm psů. Dva byli z Laponska, ostatní z Vídně.

Služebním jazykem na lodi byla italština. Jazyk, kterým se hovořilo v Terstu, hlavním přístavu monarchie.

Kromě Julia Payera byli ve výpravě ještě čtyři muži, pocházející z Čech.

********************************************************************************

Lodní poručík Gustav Matouš Brosch

G. M. Brosch

G. M. Brosch

Narodil se 22. září 1844 v Chomutově. V roce 1859 vstoupil do rakouského válečného námořnictva. Konal službu na různých válečných plavidlech, v roce 1866 se stal praporčíkem řadové lodi. Téhož roku se zúčastnil bitvy u ostrova Visu, kde prokázal svou velkou statečnost při zdolání lodního požáru.

V roce 1871 byl povýšen na poručíka lodě 2. třídy a po pěti letech na poručíka lodě 1. třídy. Roku 1885 se stal korvetním kapitánem, v roce 1899 dosáhl hodnosti kontraadmirála. V roce 1904 odešel do výslužby a byla mu propůjčena hodnost viceadmirála.

Byl to nadaný a svědomitý námořník. Po návratu z Arktidy zpracovával v Terstu vědecké výsledky výpravy; po ukončení této práce byl povýšen do rytířského stavu. V závěru své služební kariéry pracoval jako velitel vojenského přístavu a měl významnou funkci v přístavním admiraliátu.

Zemřel v Grazu 18. srpna 1924.

********************************************************************************

Eduard Orel

Eduard Orel

Eduard Orel

se narodil 5. srpna 1841 v Novém Jičíně. Vystudoval vyšší reálku, poté navštěvoval polytechnický institut. V roce 1861 vstoupil jako námořní elév do válečného námořnictva. V roce 1866 dostal hodnost praporčíka řadové lodi. Zúčastnil se několika námořních bitev, v roce 1866 bojoval pod Tegetthoffem proti italskému loďstvu u ostrova Visu. Zúčastnil se mexického dobrodružství císaře Maxmiliána. Při návratu z Mexika utrpěl za bouře dvojitou zlomeninu nohy a dluho se léčil. V roce 1869 se však vrátil na loď a doprovázel jachtu císaře Františka Josefa na cestě na Blízký východ k otevření Suezkého průplavu.

Jak se přesně Eduard Orel dostal k arktické výpravě, není známo. Snad to bylo přátelství s Broschem a Weyprechtem. Během arktické výpravy konal službu druhého lodního důstojníka, spolupracoval na meteorologických a geomagnetických pozorováních, byly mu svěřeny i práce oceánografické. Účastníci výpravy vzpomínali na Orla jako na vynikajícího střelce.

Po návratu z výpravy byl v Novém Jičíně na jeho počest uspořádán slavnostní průvod, koncert a banket. Novojičínští s radostí přijali zprávu, že na počest slavných rodáků byly pojmenovány dva mysy na Zemi Františka Josefa: Habermannův a Josefa Proroka.

Během výpravy onemocněl Eduard Orel sněžnou slepotou. Po návratu zpracovával vědecké výsledky výpravy, oční choroba však zapříčinila zanechání vojenské služby. Byl převeden mimo službu s tím, že je schopen pro lokální práce na souši za mobilizace. Propůjčena mu byla hodnost poručíka řadové lodi. V roce 1880 byl povýšen do rytířského stavu.

V roce 1883 krátce působil jako správce malého ostrova Lokrum u Dubrovníka. Potom ho císař jmenoval správcem zámku Miramare u Terstu. Zde Eduard Orel 5. února 1892 zemřel.

V Arktidě si vedl podrobný deník. Dochovaly se jen výňatky; kde deník s jeho kresbami skončil, není známo…

********************************************************************************

Časně ráno dne 13. června 1872 vstoupilo v Bremerhavenu na loď třiadvacet mužů. Přes plavební komory a po řece Weser byl Admiral Tegetthoff (dále jen Tegetthoff) vlečen městským parníkem. Večer téhož dne se v mlhách rozplynul poslední proužek pobřeží.

Bouře poněkud zdržela loď v oblasti Lofot, do Tromső dorazila až 3. července. Zde se nalodil Elling Carlsen. Loď doplnila zásoby a uhlí a po deseti dnech mohla znovu vyplout. V Tromső ještě dostal kapitán do ruky ukaz, který si výprava vyžádala od ruské vlády. Ten sehrál velmi důležitou roli při návratu výpravy.

14. července brzy ráno loď vyvedl kapitán Carlsen loď z přístavu. Po krátkém čase byl uhašen oheň pod kotlem a loď plula pod plachtami podél norského pobřeží k severu. 16. července míjela Nordkapp.

V dalších dnech plavbu znepříjemňovaly nepříznivé větry. 25. července, nečekaně brzy, se objevil první led. Posádka byla překvapena, v těchto šířkách ho nečekala. Vysvětlení, že se jedná pouze o skupinu ker, která se nějakým způsobem dostala přes Matočkin Šar (průliv mezi severním a jižním ostrovem Nové země) z Karského moře, se bohužel nezakládalo na pravdě. Brzy se o tom přesvědčili. Hranice plovoucího ledu byla toho roku o mnoho stupňů jižněji, než v letech předešlých. Weyprecht nechal připevnit pod vrcholem hlavního stožáru „vraní hnízdo“. Koš pro hlídkujícího důstojníka.

Arktické moře

Arktické moře

Loď se dostávala do stále hustějšího ledu. Mohla ještě pokračovat v plavbě, souvislá ledová pole se zatím nikde neukazovala. Avšak rychle klesající teplota, která se natrvalo usadila pod bodem mrazu, nevěstila nic dobrého.

Po 29. červenci led opět zhoustl. Bylo možné pokračovat jen s parním pohonem, loď přitom neustále vrážela do ledových ker. 30. července zůstal Tegetthoff uvězněn. Uvolnit loď z ledového zajetí se podařilo až 3. srpna. V oblasti Matočkin Šaru pak Tegetthoff vnikl do pobřežních vod Nové země.

Nová země
Nová země

V dalších dnech se pomalu posunovali k severu. V pondělí 12. srpna zakotvila loď na veliké kře poblíž Pankraťjevova ostrova.

Téhož dne se na obzoru objevila loď s rakousko-uherskou vlajkou. Byl to Isbjőrn. Půl hodiny nato už posádka přivítala na palubě hraběte Wilczka a další členy posádky Isbjőrnu. Bylo úžasné, že se malá plachetnice dostala až do těchto míst, a že se posádka se snažila dostát svému slibu, zřídit na nedalekém Nassavském mysu skladiště potravin pro posádku Tegetthoffu.

Setkání posádek trvalo do pozdních nočních hodin. Obě lodě pak následujícího dne pokračovaly pod plachtami pobřežní vodou. 13. srpna řádila silná bouře a obě lodě musely zakotvit nedaleko pobřeží. Už druhého dne je začal ohrožovat postup nepřehledné fronty packu (arktického ledu) a sevřel je u pobřeží.

Arktické moře
Arktické moře

Následujícího dne začali námořníci dopravovat na saních po pobřežním ledu proviant k Barentsovým ostrovům (ostrovy oddělené úzkými průlivy od pobřeží Nové země). Skladiště mělo být prvním útočištěm posádky Tegetthoffu v případě ztráty lodě.

21. srpna změny v ledovém sevření dovolily obnovit plavbu. Obě posádky se rozloučily a Tegetthoff pokračoval k severu. Záhy však posádka poznala, že se letos už daleko nedostane. V noci na 22. srpna zabránily ledové kry lodi v další plavbě. A brzy loď zcela sevřely. Tegetthoff zůstal uvězněn na 76°22´ sš a 62° 3´vd.

Isbjőrn a Tegetthoff nastupují další plavbu /Julius Payer/

Isbjőrn a Tegetthoff nastupují další plavbu /Julius Payer/

*******************************************************************************

Koncem srpna bývá teplota vzduchu v oblasti Barentsova moře kolem bodu mrazu. Tentokrát však zůstávala trvale čtyři až osm stupňů pod nulou. Slunce téměř nesvítilo, neustále padal sníh. Loď byla plná ledu a vše nasvědčovalo tomu, že začala polární zima.

Led arktického moře se dokáže seskupit do neuvěřitelných tvarů

Led arktického moře se dokáže seskupit do neuvěřitelných tvarů

Za těchto okolností už nebylo možné, aby Tegetthoff dosáhl ještě téhož roku sibiřského pobřeží. I kdyby ledy uvolnily loď, nezbývalo už nic jiného, než vyhledat na Nové zemi místo, kde by se dalo přistát a kde by bylo možné přezimovat. Posádka stále věřila, že se to může podařit. Proto se připravovala na podzimní sáňové cesty. Měla v úmyslu je zahájit ihned po zakotvení v zimním přístavu.

Admiral Tegetthoff /modelová fotografie/

Admiral Tegetthoff /modelová fotografie/

Proud ovšem mezitím unášel loď i s celým ledovým polem podél Nové země k severovýchodu. 1. září klesla teplota po -11°C. 3. září byla záď Tegetthoffa poprvé ledem mírně nadzvednuta. Postavení vypadalo žalostně, nikoli však nebezpečně. Posádka hledala rozptýlení ve své nečinnosti. Brosch, Orel, Kříž, Lusina a Carlsen prováděli meteorologická pozorování. Psovodi cvičili psy. Námořníci nosili led pro přípravu vody v kuchyni. Každý se snažil něco užitečného dělat…

16. září dosáhl mráz dvaceti stupňů, o dva dny později dokonce -23°C. Loď byla hnána dále k severovýchodu a 2. října překročila 77. rovnoběžku. Kra, která Tegetthoff unášela, se na první pohled zdála bezpečnou, kompaktní. Ale brzy nastala změna. 12. října si posádka všimla, že se houpou lampy v kajutách. V noci pak bylo slyšet pohyb v ledovém poli. Zkázonosná pak byla neděle 13. října.

Ráno pukla kra, ve které byl Tegetthoff uvězněný, napříč. Všichni vyběhli na palubu. Bylo zřejmé, že tlak ledu vykonává svoje dílo. Naříkavě skřípalo kormidlo. Bylo však příliš těžké na to, aby je posádka mohla vysadit a vyzvednout. Chvění ledu a otřesy plnily okolí lodi nesnesitelným hlukem. Všichni vyběhli na led a začali „sešívat“ pukliny v ledu lany s vírou, že mráz brzy mezery zacelí a znemožní tak jejich posun a následné drcení lodi.

Z rovných ploch ledu začaly za ohlušujícího řevu vyvstávat ledové hory. Kra pukala a led se podsouval víc a víc pod loď. Útoky přicházely ve stále kratších intervalech. Loď se nakláněla, všichni se připravovali k opuštění, kdyby tlakem ledu praskla.

Byl to chmurný pohled. Každý stál se svým uzlíčkem připravený na cestu. Ale na cestu kam? Weyprecht chystal záchranné čluny, důstojníci Brosch a Orel zásoby potravin, dr. Kepes lékárnu, Tyroláci pušky a střelivo. Psi vyskočili na bedny a nechápavě hleděli na neskutečné divadlo; museli být uvázáni.

Večer se přírodní živly na chvíli uklidnily. Z podpalubí byla vypumpována voda. Všichni se sešli, aby si odpočinuli. Po chvíli však následoval další útok. Led přečnívající přes palubu byl odsekán, aby se nezřítil na loď.

Voda musela být vyčerpávána i v dalších dnech. Lodní pumpy ovšem zamrzaly a musely být rozehřívány vařící vodou.

Byly to neklidné dny. 22. října klesla teplota na -33°C. Slunce už vystoupalo jen jeden stupeň nad obzor. Na lodi se už muselo svítit po celý den. Mnohým při práci venku omrzaly ruce. 26. října další útok ledu. Posádka postavila nedaleko lodi sněhový domek, který se mohl stát útočištěm při náhlém opuštění lodi. 28. října se poslední paprsek na chvíli vynořil nad obzor a slunce se rozloučilo. Nedaleko lodě posádka postavila další azylový domek, tentokrát z uhelných briket. Další a další útoky ledu. Kolem lodi se objevilo množství puklin. Jedna z nich oddělila posádku od briketového domku.

Jak píše Julius Payer, člověk si může zvyknout na všechno. Na každodenní otřesy a ohlušující rachot ledu však nikoli.

Dávno vyprchaly naděje na úspěch výpravy. Teď se strachujeme jen o zdravý rozum a holý život. Ještě více než nebezpečí samo tíží nás bezmocnost zajetí, neboť i silní se stávají slabými, mají-li nebezpečí klást jen pasivní odpor.

Začátkem listopadu zahalil loď hluboký soumrak. Všechny přípravy k přezimování byly hotovy. Vánice postupně pokryly palubu silnou vrstvou sněhu, která působila jako tepelný  izolant. Kolem lodi se stále častěji objevovali medvědi. Všichni, kdo opouštěli loď, museli být ozbrojeni. Opomenutí se mohlo krutě vymstít. Medvědí maso se stalo vítanou součástí kuchyně.

Vycházet z lodě beze zbraně se nevyplácelo /Julius Payer/

Vycházet z lodě beze zbraně se nevyplácelo /Julius Payer/

21. listopad přinesl nové hrůzy. Proti přednímu vazu lodi zaútočila hora ledových trosek. Za ohlušujícího rachotu se valila a hrozila loď pohřbít. S pocitem naprosté bezmoci posádka přihlížela; znenadání však pohyb ledové masy ustal. Všichni dostali grog, aby se vzpamatovali…

Kromě duševní práce nebylo v oněch dnech jiného rozptýlení, než malé vyjížďky se psy v nejbližším okolí lodi. Tma nutila k největší opatrnosti, medvědi se přibližovali tiše a psi je ne vždy ucítili včas. Výlety byly ovšem spojeny i s dalším nebezpečím. Driftující kry se mohly oddělit a uzavřít tak cestu zpět.

Potulky za zimní noci /Julius Payer/

Potulky za zimní noci /Julius Payer/

Prosinec situaci nezměnil. Své osamění pociťovali všichni. 20. prosince – v okamžiku, kdy se posádka radila, jak oslavit Vánoce – loď překvapil další nápor ledu. Za své vzal domek z uhelných briket. Ne všechny v něm uskladněné zásoby se podařilo zachránit…

Nesmírný je vliv dlouhé polární noci na pocity člověka, píše Payer. Celý jeho svět se zmenší do jasného kola, které vrhá světlo lampy.

Přišly Vánoce. Odpoledne zasáhl loď pohyb ledu, večer však mohli všichni zasednout ke skvělé večeři. Treska, medvědí pečeně, ořechy. Každý dostal víno a grog. Pamatováno bylo i na psy.

Za náporu ledu /Julius Payer/

Za náporu ledu /Julius Payer/

Nebylo žádného důvodu, abychom posledního dne roku 1872 s uspokojením mohli pohlížet zpět. Naopak. Samá zklamání přinesl tento rok, toliko hořká ironie plynula z každého porovnání skutečnosti s plány a nadějemi, píše Payer poslední den v roce.

O půlnoci vyšli všichni ven a obešli loď v průvodu s pochodněmi. V oslepující červenožluté záři pochodní vyvstávaly fantastické stavby nakupených ledových trosek a najevo dávaly, že současný stav je jen jakýmsi příměřím…

********************************************************************************

Život na lodi

Důležitou otázkou při přezimování v Arktidě je udržování zdravého a dýchatelného vzduchu v obytných prostorech a jejich rovnoměrné vyhřívání. Velkým nepřítelem je kondenzace par, bojovat s ní je však neobyčejně těžké. Uvnitř obytných prostor lodi byly velké rozdíly teplot. Uprostřed kajuty +19° až +27°C, u podlahy jen něco nad nulou. Ventilaci zajišťoval otvor nad kamny, velký jako hlava, kterým proudil čerstvý vzduch. Vlivem naklonění lodě bylo v kajutě, která byla nejvýš, nesnesitelné horko. Téměř 40°C. Kdo z tohoto místa vyběhl na palubu, překonával teplotní rozdíl osmdesáti stupňů! Naopak v kajutě nejnižší byla jakási tůň se studeným vzduchem.

Osvětlení kajuty zajišťovaly petrolejové lampy. Denní spotřeba byla kolem 1 1/3 kilogramu petroleje. Na lodi nepřetržitě hořely dvě velké a dvě malé lampy. Svíček bylo používáno jen ke zvláštním účelům. Ke psaní a k malování.

Kajuta štábu /Julius Payer/

Kajuta štábu /Julius Payer/

Zařízení kajuty bylo prosté. Velký pracovní stůl, na němž se také jedlo. Okolo kabiny s lůžky, právě tak velké, aby se do nich vešel člověk. Ve výklenku u dveří knihovna se čtyřmi stovkami svazků, z toho polovina vědeckých děl. Vedle knihovny chronometry. Pod kajutou se skladoval petrolej a alkohol. Každý dostával lahev rumu na osmnáct dnů. Jedna sklenička vína pak týdně pro každého jako lék.

Velké nebezpečí spočívalo ve faktu, že na lodi byla uskladněna velká zásoba hořlavin a střeliva. Přitom stále hořely zmíněné lampy. K tomu přistupoval problém, jak rychle získat dostatek vody k hašení.

Carlsen píše deník /Julius Payer/

Carlsen píše deník /Julius Payer/

Jídlo vypadalo asi takto: Ke snídani kakao, suchar a máslo, k obědu polévka, konzervované hovězí maso, konzervovaná zelenina a černá káva, k večeři čaj s tvrdým chlebem, máslo, sýr a šunka. Mnohé potraviny byly ztrvdlé na kost a musely se před použitím rozehřát. Dvakrát týdně kuchař upekl čerstvý chléb. O jeho zdravotním významu by mohl referovat nejeden polárník…

Zhoubných vlivů na zdraví členů posádky bylo mnoho. Zhoubně působil nedostatek pohybu. Zhoubně působil těžký vlněný oděv, špatně propouštějící vlhkost. Nevyhovující strava zpomaluje látkovou výměnu…

Ota Kříž

Ota Kříž

Zdravotní stav během zimy nebyl uspokojivý. Skorbutické afekce a plicní choroby se čas od času znepokojivě rozrůstaly a nebylo téměř dne, aby se neohlásil jeden či dva nemocní. U strojníka Oty Kříže se v té době objevily příznaky plicní choroby.

Sedával pak ustavičně u kamen a naříkal na zimu. Prostředky, kterými mohla posádka bojovat proti kurdějím, byly omezené. Plechovky konzervované zeleniny, sud morušky (ostružiník moruška), sto lahví citrónové šťávy, víno. Kurděje by se rozmohly rozhodně víc, kdyby posádka neskolila téměř sedm desítek medvědů. Čerstvé medvědí maso obsahuje mnoho zdraví prospěšných látek…

********************************************************************************

22. ledna přišel strašný nápor ledu. Vše se otřásalo jako přetopený kotel. Deset kroků za zádí lodi se najednou objevily hory tak vysoké, že z paluby nebylo možné dohlédnout jejich vrcholů. S největšími obtížemi, ve tmě, přemístila posádka čluny a vynesla na ně zásoby potravin. Další záchvěv se objevil 26. ledna. Vypadalo to, že konec musí přijít každou chvíli. Zuřivé tlaky ledu, příď se zvedala. Během půlhodiny byl opět každý připraven k opuštění lodi. Nejeden člen posádky si v té chvíli přál, aby loď byla konečně rozdrcena, a tím zmizela i nekonečná trýzeň…

Leden 1873 byl v každém směru vrtkavý. V obou prvních týdnech klesala teplota až k -40°C. Rtuť tuhla. Koncem ledna teplota přechodně stoupla až ke třem stupňům pod nulou. Na lodi začalo všechno tát, mokro pronikalo oděvem i místnostmi. Tyto mimořádné výkyvy způsobily, že průměrná lednová teplota byla jen -22,5°C, tedy o dvanáct stupňů vyšší oproti očekávání…

V posledních lednových dnech přišla posádka o prvního psa. Matočkin nepřežil bitvu s medvědem…

Počátkem února nastoupily opět kruté mrazy. Průměrná teplota února dosáhla -35°C. Polární den se však pomalu blížil, začal blednout jižní obzor. Za jasných dnů bylo možné dokonce rozeznat slabounké červánky. V polovině února se rozjasnilo natolik, že kry začaly vrhat stíny.19. února mělo slunce poprvé vystoupit nad obzor. Silná refrakce však způsobila, že se sluneční paprsky objevily o tři dny dříve. Návrat slunce je pro každého polárníka událostí veskrze slavnostní. Posádka oslavila příchod slunce slavnostním shromážděním. Světelná vlna v jediném okamžiku zaplavila prostor a slunce vytoupilo na ledovou scénu. Nikdo nepromluvil, všichni s úžasem sledovali fantastické divadlo. Pouze několik minut se zdrželo slunce nad obzorem. To však stačilo na to, aby posádka mohla pozorovat změny na sobě. Mrtvolná bledost, vyhublé obličeje, zapadlé oči…

První východ slunce roku 1873 /Julius Payer/

První východ slunce roku 1873 /Julius Payer/

V březnu mělo podle kalendáře začít jaro. Slovo jaro má však na severu jiný obsah, než na jaký je zvyklý běžný Evropan. Žádná zeleň, žádná vůně květů, všude jen sněhová pustina. Začal však potěšitelně vzrůstat rozdíl mezi teplotou na slunci a ve stínu. V polovině března přiletěli první ptáci…

Drift lodi v březnu 1873 /Julius Payer/

Drift lodi v březnu 1873 /Julius Payer/

Nádherné polární záře v těchto dnech prosvětlovaly noci. Světelná intenzita nebyla velká, přinášely však spoustu krásy, ani každodenní opakování nemohlo oslabit jejich půvab.

Zlepšil se zdravotní stav posádky, naopak onemocněl dr. Kepes. Posádka měla vážné obavy o jeho zdraví. Když se konečně uzdravil, jedině jemu patřila zásoba medvědího masa, která na lodi ještě zbyla…

Konečně tu byl duben. Bylo už možné venku číst i o půlnoci. Od 16. dubna zůstávalo slunce trvale na obloze. Nad lodí začali přelétávat alkouni a racci. Před posádkou však byly ještě dlouhé měsíce čekání na uvolnění ledů. Denně pátrali z paluby po změnách na ledových polích. Ale změn nebylo.

Julius Payer se v ty dny zabýval malováním. Kreslíval v tenkých rukavicích, za každého počasí. Studoval ledovou krajinu a zanášel její podobu do svých skic. Weyprecht postavil vedle lodi stan a znovu zahájil geomagnetická měření.

Začaly práce na vykopávání lodi. Sněhový násep, který loď během zimy zakryl, musel zmizet. Při vykopávání se ukázalo, že byly odtrženy ochranné železné pásy kolem lodní vrtule. Bylo nutné doufat, že k žádným dalším destrukcím už nedojde.

Od poloviny dubna začal strojník Ota Kříž s čištěním, opravou a seřizováním parního stroje. V polovině května byl stroj připraven k činnosti.

Tři čtvrti roku uplynuly od počátku ledového zajetí. Hodina osvobození se zdála bližší, bližší se zdála vysněná Gillisova země, a když ne, tak alespoň sibiřské pobřeží. Ovšem přírodní zákony se nenechaly úvahami a přáními posádky mýlit…

V květnu se zvětšil počet živých tvorů výpravy o čtyři mladé novofoundlanďany. Své nejútlejší mládí prožili ve stanu na ledě, který byl vytápěn lihem. Všechnu péči však zmařilo jedno z mláďat. Torosy, jak později dostal tento psík jméno, zalehl ve spánku své druhy. Torosy se však brzy stal miláčkem lidí i ostatních psů a stal se z něj postupně důležitý člen expedice.

Čas se vlekl s nepopsatelnou jednotvárností. Vyplňovala jej jen všední práce, žádné nové události. Pokračoval rozpad ledových nakupenin, až nakonec se moře změnilo v pouhý sněhový chaos. Kašovitý sníh na slunci rychle tál, odpařoval se a tál i povrch ledu. Nejvyšší teploty v červnu se pohybovaly kolem +10°C, nejnižší kolem -10°. Voda zaplavovala všechno venku, stála na palubě, tekla do podpalubí. Před obtížným mokrem nebylo kam utéci. Členové výpravy nosili nepromokavé kožené boty, suché nohy však neměli po celé léto. S rozapdáním ledových nakupenin poklesla i vyzdvižená část lodi. Na vysvobození však ještě nebylo možné pomýšlet…

V dalších týdnech neúnavě číhali, zda nedojde k uvolnění lodě. Snažili se situaci podpořit trhavinami, byly to však pouhopouhé bláhové pokusy.

Tak uplynul červenec. Začátek srpna přinesl ostrý obrat driftu lodi. Tegetthoff nasadil kurs přímo k severu. Tehdy byla loď na 79° sš a 60° vd. Teplo slunečních paprsků tak pomalu začalo ztrácet na síle.

V oněch srpnových dnech poprvé posádka spatřila nápadnou tmavou ledovou hmotu. Byla příliš daleko na to, aby se dala prozkoumat. Nicméně 14. srpna několik námořníků proniklo na čtyři míle k oné tmavé skupině ledu. Ukázalo se, že je to mohutná ledová hora, na jejímž širokém hřbetu se nacházely dvě morény. Byly to první kameny a kusy skal, které posádka po dlouhé době spatřila. Radost nad prostou vápencovou břidlicí neznala mezí. Weyprecht s Payerem se domnívali, že ledová masa musí pocházet z Nové země. Nemohli v té chvíli tušit, že se nacházejí v blízkosti dosud neobjevené země…

Drift na sever nezadržitelně pokračoval. Pozitivem uplynulých letních dnů byla skutečnost, že většina nemocných se uzdravila, především díky čerstvému tulenímu a medvědímu masu. Výjimkou byl strojník Kříž, nemocný plicní chorobou, a tesař Večerina, který vlivem skorbutu očividně chátral.

Slunce opět začalo zapadat, poprvé o půlnoci 25. srpna. Kajuty se zas začaly měnit v ponuré jeskyně. Stožáry, ráhna a lanoví se začaly pokrývat škraloupem ledu a těžké kusy za poledních teplot opadávaly s třeskotem na palubu. Led v bezprostřední blízkosti lodi několikrát roztál, pak opět ztuhl a obalil loď. Tak skončilo léto. Expedici slibovalo osvobození, to se však stalo pouhou iluzí. Posádka smutně hleděla vstříc nové zimě, se kterou se jen těžko smiřovala.

30. srpen 1873 se stal památným dnem. Bylo kolem poledne. Opřeni o zábradlí dívali se muži do mlhy, kterou jen občas pronikly sluneční paprsky. Náhle se závoj mlhy rozplynul a daleko na severozápadě odhalil matné obrysy hřebene skal, které v dalších okamžicích ozářilo slunce. Všichni byli očarováni a nevěřili svým očím. Až konečně propukli v bouřlivý jásot:

Země, země! Konečně země!

Na obzoru Země Františka Josefa!

Na obzoru Země Františka Josefa!

*******************************************************************************

 Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí části:

První část

Druhá část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *