Tatry březnové

Vysoké Tatry, Hlinská dolina

Na počasí a sněhové podmínky, které v úterý a ve středu panovaly ve Vysokých Tatrách, čekají někteří horolezci celý život. Ještě v pondělí to ovšem vypadalo jinak…

pondělí 7. 3. 2011

Víkendové sněžení nevěstilo nic dobrého, na pohled první znamenalo konec všech mých plánů. Pod Kriváň se vůbec nedostanu, o výstupu ani nemá smysl uvažovat. Co podniknout?

V pondělním ránu přešlapuji kolem železniční stanice na Štrbském Plese a přemýšlím. Není však z čeho vybírat, nabídek je pramálo. Půjdu se podívat k Popradskému plesu a třeba mě něco napadne.

Cesta po Tatranské magistrále k Popradskému plesu je zavátá sněhem. V otevřených partiích musím dokonce použít mačky, bez nich projít nelze. A když už je mám jednou připevněné, nebudu zacházet k plesu a rovnou budu pokračovat dál, do Mengušovské doliny. Podívám se k rozcestí nad Žabím potokem a zrekognoskuji terén.

Nic potěšujícího však neobjevuji. Viditelnost mizerná, sněhu přehršel. Je to zmrzlý prašan a pěkně se do něj propadám. Nemá cenu pokračovat dál. Jako jediné smysluplné konání mi v té chvíli připadá vrátit se na Štrbské Pleso a jít se podívat do Mlynické doliny k vodopádu Skok.

Celá ta meteorologická situace mi nesedí s předpovědí. Zítra i pozítří má být doslova exkluzivní počasí. Je vůbec možná taková změna během několika hodin? A i kdyby. Co to všechno platné, když napadl sníh.

Co se počasí týče, v horách je možné všechno. A nikoli během hodin. Počasí se změnilo během několika minut. Najednou je tu jasná obloha, slunce, najednou jsou Tatry plné radosti a skvělé nálady. Jediné, co přetrvává, je vítr a silný mráz.

Stoupám k nejznámějšímu tatranskému vodopádu. Nad hranicí lesa končí veškeré stopy. Výletníkům od Plesa se dál nechce. Nejsou vybaveni na prošlapávání sněhu a staré stopy po víkendu zmizely. A nelíbí se jim také vítr. A ten je opravdu řádný.

Vodopád Skok ve své ledopádové podobě je výtvorem, kde fantazie zaostává za realitou. Pořídit fotografie je ovšem téměř nemožné. V několika okamžicích obnažené ruce mrznou a fotoaparát se stává neovladatelnou relikvií…

Dnešní vycházka byla nakonec pěkným zážitkem. Nicméně poznatek z dnešního dne je mrzutý. Veškeré vyšlapané stopy na cestách jsou zaváty sněhem. Zbývá pracně hledat cestu a vyšlapávat stopu novou. A věřit, že sníh vlivem slunečních paprsků trochu sedne…

Vysoké Tatry. Vodopád Skok

Vysoké Tatry. Mlynická dolina

Úterý. Zimní výstup na Rysy

Nádherný den se rodí, včerejší myšlenka, že si budu na mé plány muset nechat zajít chuť, ztrácí na síle. Naopak sílí myšlenky jiné, daleko odvážnější…

Opět mířím k rozcestí nad Žabím potokem a odtud vzhůru k Žabím plesům. Stoupám s GPS-kou v ruce, těžko bych bez ní udržel správný směr, v terénu není čeho se chytit.

Vysoké Tatry. V Mengušovské dolině

Hovořil jsem o odvážných myšlenkách. Tou nejodvážnější je vrchol Rysů, vystoupit tam v zimě už není jen tak. Bude záležet na tom, jak bude vypadat kritické místo výstupu, skalní rampa na Žabími plesy. Je zajištěna řetězy, otázkou však je, zda se k nim vůbec dostanu a zda je vůbec najdu.

Vysoké Tatry. V Mengušovské dolině. Hřeben Bašt

Vysoké Tatry. U Žabích ples

Vysoké Tatry. Rysy

Situace na místě je však jiná. Zjišťuji, že zimní cesta není totožná s letní. Ta zimní vede o něco níže. A co je vynikající, je osazena fixními lany. Chystám si cepín a začínám stoupat vzhůru. Po chvíli však stoupání musím přerušit. Mé tenké rukavice po několikerém uchopení lana promrzly a začínám necítit prsty. Nemohu rukavice měnit ve svahu, vracím se proto pod stěnu.

Mezitím pod stěnu dorazila dvojice alpinistů. Jsou v mém věku, plní humoru a dobré nálady. Děkují mi za to, že jsem jim prošlapal cestu sněhem. Vím, je to nezanedbatelná pomoc, ušetří se spousta sil. A chvíli zas budou prošlapávat oni.

Společně zdoláváme inkriminovaný úsek a blížíme se k Chatě pod Rysmi. Chata se opravuje a doznává lepší podoby. Určitě bude po dokončení opravy patřit k nejhezčím v celých Tatrách.

Další cesta nevede přes sedlo Váhy jako v létě. Od chaty se stoupá přímo vzhůru na hranu a po ní se pokračuje nad sedlo. Kontroluji GPS a zastavuji se ve výšce 2400 metrů. Mí kolegové pokračují dál k vrcholu, od kterého mne v tuto chvíli dělí pouhých 99 výškových metrů.

Mám dvě možnosti. Pokračovat na vrchol a riskovat, že cestu zpět na Štrbské Pleso absolvuji za svitu čelovky a do base campu v Liptovském Mikuláši se vrátím pozdě večer. Unavený a neschopný zítra absolvovat další túru. Nebo tu skončit (2400 m.n.m. je můj zimní výškový rekord), rozhlédnout se, pokochat se krásou hor, pořídit fotografie a zítra absolvovat další túru. Volím druhou možnost.

Kochám se krásou hor. Jiskrně čistý vzduch nabízí neskutečně nádherné pohledy na zimní Tatry. Pro takové okamžiky člověk žije. Pro pozitivní prožitky, které s ním procházejí celý zbytek života…

Vysoké Tatry. Vysoká a Český štít z Rysů

Vysoké Tatry z Rysů. Galerie Ganku, v pozadí Gerlachovský štít

Panorama Vysokých Tater z Rysů. V pozadí Ľadový štít

Panorama Vysokých Tater z Rysů

Středa. Zimní výstup na Kôprovský štít

Mengušovská dolina na mne včera zapůsobila tak mocně, že se do jejích útrob vydávám potřetí. Exkluzivní počasí pokračuje. Jediným včerejším negativem je můj spálený obličej. Nejsem zvyklý nosit pastu proti UV záření a dělám chybu.

Ze Štrbského Plesa vyrážím tentokrát už o šesté hodině ranní. Slunce ještě pořádně nevyšlo a už se citelně otepluje. Ještě před Popradským plesem shazuji dvě vrstvy prádla.

Ve čtvrt na osm jsem u rozcestí nad Žabím potokem. Včerejší nádherný den přilákal i spoustu skialpinistů. Cesta do nitra Mengušovské doliny je jednou velkou lyžařskou stopou. Pod prvním prahem však většina stop odbočuje do sněhových polí pod hřebenem Bašt. Jen ti nejvytrvalejší a nejodvážnější míří dál, až k Hincovým plesům a pod Kôprovský štít.

Dnešní odvážnou myšlenkou je vrchol Kôprovského štítu. Věřím, že sněhová pokrývka umožní cestu až na vrchol.

Neocenitelnou práci opět vykonává moje GPS. Přicházím k Hincovým plesům. Mengušovské štíty patří mezi nejbizarnější vrcholy Vysokých Tater. Nemohu od nich odtrhnout oči…

Výstup sněhovým polem do Kôprovského sedla je první zkouškou. Ze šedesátistupňového svahu, tři stovky metrů dlouhého, mám vcelku respekt. Dolů by to byla pěkná skluzavka.

V Kôprovském sedle není živá duše. Tady, přímo na místě, kde stojím, jsem před pár lety spal. No, faktem je, že tehdy nebyl začátek března…

Hřeben Bašt z Kôprovského sedla

Vysoká, Kôpky a Končistá z Kôprovského sedla

Hlinská dolina z Kôprovského sedla

K vrcholu je to ještě kus cesty. První úsek je v pohodě. Ovšem cesta od kupovitého předvrcholu k hlavnímu vrcholu traverzem západní stěny je zralá na jištění. Jistit ovšem můžu jen sám sebe. Měřím několikrát každý krok. Dokud zabodnutý cepín pořádně nedrží ve sněhu, nedělám další krok. Dolů je to pořádně daleko…

A je tu vrchol. Sedím a stejně jako včera nechávám na sebe působit krásu hor. Nechce se mi vůbec zpět, ovšem spálený obličej už začíná bolet.

Po poledni už sníh změknul a má tendenci ujíždět. V některých místech se dokonce objevily dutiny pod firnovou krustou a to je pořádně nebezpečná věc…

Sestup proběhl bez problémů. Vracím se do svého base campu. Zítra odjíždím. Tento tatranský výlet bude navždy patřit na špici mých horských zážitků…