Země Františka Josefa. Část IV.

Země Františka Josefa. Wilczkův ostrov

Země Františka Josefa. Wilczkův ostrov

Země, země! Konečně země!

Zpráva se bleskově roznesla po celé lodi. Všichni si ovšem uvědomovali bezmocnost. Nebylo zatím v jejich silách vstoupit na objevenou zemi. Její dostupnost závisela na libovůli kry, na které driftovali.

Několik mužů přesto okamžitě vyrazilo k okraji ledové kry. Nedostali se dále než čtyři míle od lodi, k pobřeží  jim ovšem ještě patnáct mil scházelo.

Poloha Tegetthoffu toho šťastného dne byla 79° 43´ sš a 60° 23´ vd.  Zmizely všechny starosti, zmizela jednotvárnost života posádky. Všichni věnovali nově objevené zemi všechny své myšlenky, všechnu pozornost. Ovšem průzkumné cesty po objevené zemi by mohli podniknout jedině z bezpečného zimního přístavu. Kde ho však najít?

Začátkem září byla loď tlačena zpět k jihu. Obrysy země mizely. V polovině září však byli opět hnáni k severu a koncem měsíce dosáhli 79° 58´ sš. Nejvyšší šířky, jaké Tegetthoff v driftu dosáhl. Ve vzdálenosti dvanácti mil pak uviděli před sebou skupinu ostrovů, kterou později pojmenovali po geologu Ferdinandu Hochstetterovi. Šest mužů a pes opustilo ještě téhož dne Tegetthoffa a svěřilo svůj osud náhodě. V horečném spěchu běželi po driftujících krách. Každý chtěl vystoupit na zem, na tu zem, která jim v té chvíli nemohla poskytnout nic jiného, než uspokojení netrpělivosti. A také hrozbu, že budou odříznuti. V polovině cesty padla hustá mlha. Nebylo vidět cestu tam ani zpět. K lodi se vrátili jen díky svému zvířecímu průvodci Jubinalovi.  Jubinal stopař se svým instinktem dovedl všechny zpět.

Vytrvalé  větry severních směrů zatlačily v říjnu kru opět k jihu, pak zase k západu. Čím více se kra přibližovala k zemi, tím rozervanější byl led kolem ní. Kra byl vystavována stále větším tlakům a praskala. Loď se otřásala. Nejednou se musela celá posádka narychlo sbalit a připravit k opuštění lodi. Situace byla tristní. Země, po které posádka toužila, ležela nadohled. Ovšem pohled na ni se stal utrpením, byla nedosažitelná. A pokud loď přece jen dosáhne břehu, bude zcela jistě rozdrcena.

Na konci října se drift náhle stočil k severozápadu. 31. října se Tegetthoff ocitl v relativně klidném zálivu, asi tři míle od výběžku nízkého pobřeží, Loď se nacházela na 79°  51´ sš. Zde mezi prvními ostrovy neznámého archipelu skončil drift, zde bylo souzeno strávit další zimu.

Nazítří, 1. listopadu, v dopoledním rozbřesku, se na severovýchodě jasně rýsovaly obrysy země. S nedočkavým zápalem, za téměř třicetistupňového mrazu, vyrazilo několik mužů směrem k pevnině. Přeskakovali prohlubně, přelézali torosy a nakupené valy ledu. Ještě pár kroků a…

Pevná země pod nohama!  Nic než sníh, zledovatělé skály a mrazem stmelená suť. Nemohlo v té chvíli být však milejšího místa na zeměkouli než tento ostrov.  V nadšení jej pojmenovali ostrovem Wilczkovým.

První poznatky byly nanejvýš zajímavé. Julius Payer zjistil, že geologická stavba je stejná jako u ostrovů východně od Grónska. Že stavebním kamenem jsou hrubozrnné čediče se sloupovou stavbou a sloupovou odlučností. Rostlinstvo bylo velmi chudé, sem tam nějaký lišejník. Vypadalo to, že na ostrově není živé bytosti. Nikde nebylo vidět ani naplavené dříví. Payera velmi mrzelo, že na ostrov nepřišli alespoň o měsíc dříve, aby ho mohli prozkoumat.

Druhého dne se k ostrovu vydali znovu. Slavnostní dojem z této události byl tak silný, že kapitán Carlsen si připevnil pod kožich na svoji hruď Olafův řád, k poctě výpravy a k poctě své vlasti. Na Wilczkově ostrově muži postavili dva metry vysoký kamenný jehlan a vložili do něj rakouskouherskou vlajku.

6. listopadu, za mrazu -31°C,  se několik mužů dostalo až k severozápadnímu výběžku ostrova a poprvé se jim podařilo překročit osmdesátou rovnoběžku. Na severu spatřili velký ostrov, jehož konec se ztrácel v měsíčním šeru (pozn.: ostrov Hallův).

7. listopadu vyšli směrem k jihozápadní části ostrova. I v poledne už byla taková tma, že nebylo pořádně vidět na kompas. Veškeré úsilí tak nepřineslo výsledky. Nepodařilo se objasnit konfiguraci ostrova.

********************************************************************************

Rostoucí  naděje na úspěchy a pocit, že život není bezprostředně ohrožen, pomohly posádce Tegetthoffu prožít druhou polární zimu s menším utrpením než zimu minulou. Jediným prostředkem, jak bylo možné překonat dlouhé období temna, byla opět duševní práce.

Období, kdy byl měsíc v úplňku, se snažil Julius Payer využít alespoň ke krátkým výpravám po Wilczkově ostrově. Věnoval se přitom malování. Za svitu lampy, v tenkých rukavicích, ve čtyřicetistupňovém mrazu maloval své kresby. Vždy je dokončoval na místě, nic později už neměnil. Podle těchto kreseb vznikly i menší reprodukce, které jsou součástí tohoto vyprávění.

Mrazy stále sílily. Již koncem listopadu zamrzl hřídel lodního šroubu. V nevytápěných prostorách lodi bylo méně než deset stupňů pod nulou. Postupně zamrzaly tekutiny, zamrzl petrolej, jedině zásoby alkoholu zůstávaly v tekutém stavu. Obzvláště těžkou práci měla hlídka na palubě. Člověk na stráži byl zachumlaný do své garderoby, stál schovaný před větrem za kouskem plachtoviny. Jeho úkolem bylo udržovat otevřený otvor v ledu (aby byla k dispozici voda v případě požáru), dával pozor na medvědy a doprovázel meteorologa při výměně teploměrů na stanici poblíž lodi.

V prosinci také posádka postavila nedaleko lodi sněhové domky pro psy, vystlány byly slámou. Haller, který se o psy staral, zastával názor, že eskymáčtí psi musí přezimovat venku bez jakékoli ochrany. Každé ráno otevřel psinec. Poté nastala velká rvačka, která postupně přecházela ve škádlivé hraní. Krmeni byli psi jednou denně, medvědím masem.

21. prosince dosáhla polární noc svého středu. Přicházely Vánoce. Aby je mohla posádka oslavit společně a důstojně, vybudovala vedle lodi „sněhový palác“. Vyzdoben byl vlajkami a vánočním stromkem, což byla jen napodobenina zhotovená z dřevěných tyček. Na Štědrý den v šest hodin večer skončily všechny přípravy. Lodní zvon svolal posádku do oslnivé nádhery sněhové jeskyně. Pod hořícími svíčkami nacházeli muži své vánoční dárky. Nože, hodinky, dýmky, kuřivo, něco rumu, každý si svůj dárek vylosoval. Nade vše byl ceněn kousek mýdla. Potom přišla sváteční večeře, podobná té loňské.  V dobré náladě proběhl i silvestrovský večer. Všichni věřili, že rok 1874 konečně přinese plodnou činnost a návrat do Evropy.

Štědrovečerní slavnosti se nezúčastnil Ota Kříž. Ležel na lodi v horečce, nemocen kurdějemi a tuberkulózou.

Druhá zima plynula bez strašných událostí, které doprovázely zimu loňskou. Kra s lodí byla bez pohybu a život nebyl tak svízelný. Přechodně se zmenšil i poněkud počet nemocných kurdějemi, vedle Kříže měl velké bolesti jen Večerina.

V lednu silně kolísala teplota. Pohybovala se v rozmezí -45,9°C až -2,1°C, průměr byl -24,5°C. Vysoké teploty, vysoká vlhkost vzduchu, pak bezvětří spojené s velkým poklesem teploty, to všechno způsobilo, že led nedaleko na jihu začal pukat. Nepříjemné dunění, které posádka tak důvěrně znala ze zimy loňské, bylo tentokrát dostatečně vzdálené od lodi.

23. února v poledne začala rudnout obloha. 24. února se na jižním obzoru objevilo slunce. Znetvořené refrakcí, protáhlé. Posádka byla vysvobozena ze zimy. Slunce nebylo uvítáno tak vroucně jako loni. Slunce bylo nyní především pomocníkem ke splnění úkolů výpravy. K probádání Země Františka Josefa, jak bylo souostroví na počest císaře pojmenováno. Payera a  Weyprechta však trápila obava, že by se loď mohla ocitnout znovu v driftu a uskutečnění plánů by tak bylo zhaceno na samém počátku. Ještě téhož dne se rozhodli, že po skončení zamýšlených objevných cest posádka loď opustí a pokusí se o návrat do Evropy na saních a na člunech. Své rozhodnutí přednesli posádce 24. února večer. Nebylo příliš nutné vysvětlovat důvody tohoto rozhodnutí. Loď byla ve svém ledovém zajetí uvězněna tak, že její vysvobození bylo krajně nepravděpodobné. A potraviny už nestačily ani na rok. Další zima by mohla mít katastrofální důsledky.

Payer také naznačil posádce svoji představu, jak budou probíhat průzkumné saňové výpravy. Začnou v době od 10. do 20. března, potrvají asi šest až sedm týdnů. Jedna výprava bude probíhat podél pobřeží na sever, jedna na západ a jedna do vnitrozemí. Závěr každé výpravy bude tvořit  výstup na dominující horu oblasti. Pořádí výprav se stanoví podle meteorologických podmínek. Účastníkům saňových výprav budou zanechány prostředky k záchraně. Kdyby při návratu účastníci nezatihli loď, pokusí se o návrat do Evropy sami. Payer byl velitelem saňových výprav. Přibližuje je:

Úspěch saňových výprav závisí na mnoha okolnostech. Kromě počasí je rozhodujícím činitelem stav sněhu. Jeho vhodnost závisí na tvrdosti, kterou mu dodává tlak větru a vytrvalé mrazy. Ty by se však měly pohybovat v rozmezí -19°C až -31°C. Větší mráz přemění hladký povrch sněhu na drsnou plochu pokrytou jemnými ostrohrannými krystaly, které kladou saním velký odpor. Nejpříjemnější teplotou při tažení saní je pro člověka teplota -20°C až -30°C.  Při této teplotě se však stávají trýzniteli vítr a sněhové vánice. Nejlépe se postupuje se saněmi po pobřežním ledu. Cesty kerným ledem jsou spojeny se značným nebezpečím. Velmi nebezpečná je i cesta napříč ledovcem, byť jen málo ukloněným. Prakticky nezdolatelný je hluboký jemný sníh, do něhož se člověk proboří až na jeho dno. Pak nezbývá než místo objet nebo rozdělit náklad a přenést ho po částech.

Polární saně /Payer/

Polární saně /Payer/

Naše výprava měla tři druhy saní. Největší měly nosnost 1000 kilogramů, délka jejich sanic byla 3,5 metru, šířka 7,2 centimetru. Tah saní sedmi muži a třemi psy znázorňuje náčrtek.

Tah saní sedmi muži a třemi psy /Payer/

Tah saní sedmi muži a třemi psy /Payer/

Saně táhnou buď jen lidé, nebo jenom psi, anebo lidé společně se psy. Táhnou- li pouze lidé, postup se zpomaluje. Za dobrý denní výkon lze pak považovat dráhu deseti námořních mil (18,5 km). Spojením lidí a psů se výkony zlepšují. Psi dovedou při nezmenšeném výkonu dlouho hladovět, jsou poslušní a skromní.

Na saňových cestách se nocuje v umělé sněhové jeskyni nebo ve stanu, jehož podlahu tvoří gumová plachta. Spí se ve společném spacím pytli, ve kterém mohou být ještě malé vlněné pytle. Za mrazu  25°C musí být pytel z buvolí kůže. Ovčí kůže je naprosto nevhodná.

Příděl potravin se zvyšuje oproti spotřebě na lodi asi o čtvrtinu. Na muže a den připadá nejméně jeden a čtvrt kilogramu potravin a stejné množství pro silného psa.

Zvláštní péči vyžaduje oděv. Vlněné prádlo a lehké kožešiny jsou nejvhodnější. Doporučuje se kůže buvola nebo mývala. Ve větru a ve sněhové vánici a při spánku je nutná flanelová páska na nos. Důležité je také chránítko proti bočnímu větru; je ze silné kůže a připevňuje se na návětrné straně. Vhodnou obuví jsou vysoké boty z plachtoviny podšité flanelem, se silnou plstěnou podešví. Kožené boty se neosvědčují, ztrácejí ohebnost a po vyzutí je už nelze nazout. Také nohy psů se musí obalovat flanelem a denně ošetřovat.

Kromě nejistého loveckého štěstí neposkytuje země nic, co by bylo k využitelné k existenci. Vše potřebné je tedy nutné vzít s sebou. Aby se náklad sání zmenšil, zakládají se podél trati skladiště potravin pro zpáteční cestu.

Důležitou výzbrojí jsou zbraně.

********************************************************************************

První saňová výprava

Účelem první saňové výpravy byla předběžná orientace v souostroví, vypátrání a vytýčení trasy do oblasti prostírající se na sever a povrchní poznání vnitřní části souostroví.

Odchod průzkumné skupiny se blížil. Při průzkumu neznámé země chtěl být každý, připravoval se tedy, kdo mohl. Přestože bylo známo, že s Payerem kromě Tyrolanů půjdou jen čtyři muži.

Začátek března je považován v Arktidě za období nejnižších teplot v roce. Přes znalost tohoto faktu nedočkavost členů výpravy stoupala. Již 9. března byly připraveny na týdenní cestu jedny velké saně s nákladem 350 kilogramů.

10. března se sedm mužů a tři psi vydali na cestu. Payer se snažil vybrat ty nejschopnější. Tyrolští horalé Haller a Klotz na tom byli relativně dobře a byli trénovaní. Námořníci Lukinovič, Katarinič, Pospíšil a Lettis na tom byli podstatně hůře, jenže nebylo příliš „z čeho“ vybírat. Zdravotní stav posádky se v tom čase opět zhoršil. Ze psů pak byli vybráni Gillis, Sumbu a Torosy.

Večer, za teploty -28°C , dorazili k jihozápadnímu výběžku Wilczkova ostrova.

Druhého dne pokračovali podél pobřeží a bylo to putování velmi svízelné. Množství torosů, balvanů a puklin, to byl obraz jejich cesty. Psi si dlouho nemohli zvyknout na svou práci a stačil sebemenší podnět, aby zastavili.

Po několika hodinách se před nimi vynořili srázné tvary Hallova ostrova. A po chvíli i cíl jejich cesty. Vysoké srázy Tegetthoffova mysu.

Země Františka Josefa. Oblast působení Payerovy první saňové výpravy

Země Františka Josefa. Oblast působení Payerovy první saňové výpravy

(Poznámka: všechny geografické objekty byly pojmenovávány průběžně. Hallův ostrov (resp. nejjižnější výběžek – Mys Tegetthoff) spatřila posádka již z Wilczkova ostrova. Když se na něj Payer dostal při první saňové výpravě, přejmenoval ho na ostrov MacClintockův. Později se zjistilo, že se ostrov skládá vlastně z ostrovů dvou. Té části, kde stanul Payer, zůstalo pojmenování Hallův, části západní pak pojmenování MacClintockův.)

Země Františka Josefa. Hallův ostrov

Země Františka Josefa. Hallův ostrov

Brzy se však zvedla hustá mlha a vše zahalila do pološera. V cestě museli dále pokračovat podle kompasu. Ale udržet správný směr bylo obtížné. Odchylovali se od něj v některých chvílích i o devadesát stupňů. Navíc začal padat sníh a viditelnost se dále zmenšovala.

Na této i dalších sáňových výpravách – pokud to bylo možné – vždy za poledne stavěli stan. Bylo třeba si na hodinu, dvě, odpočinout a připravit teplé jídlo.

Navečer, po dalších hodinách pochodu, kdy se počasí přechodně zlepšilo, zahlédli vysoko nad sebou skály Tegetthoffova mysu. Vybrali vhodné místo k nocování a strávili zde noc.

Ráno 12. března ukazoval teploměr -32,5°c. Vzduchem opět vířily spousty sněhu, vichřice dosáhla své největší síly. Všude mezi troskami ledu, v prohlubních, byly nakupeny vysoké závěje jemného sněhu. Stan museli ze závějí vykopávat. Každý předmět, který jim přitom spadl do sněhu, zmizel. Jak Payer píše:

Není v Arktidě těžší zkoušky odolnosti, než přemáhat takovou sněhovou vichřici a pokračovat v cestě, je-li zároveň teplota hluboko pod nulou. Nic v té chvíli nezvyšuje úsilí jednotlivce víc než vyhlídka, že ten, kdo se nepřizpůsobí tempu ostatních, bude si muset vyhrabat ve sněhu záhrab, v němž s puškou, vařičem a malou zásobou potravin vyčká návratu ostatních.

Konečně bylo vše připraveno na pochod. Pokryti sněhem, ojíněni, shrbeni a schouleni napínali muži i psi všechny své síly na těžké cestě vpřed. V okamžiku, kdy vítr polevil, zjistili, že se dostali příliš daleko na jih, na pobřežní led, a musí se vrátit.

Na pobřeží vítr poněkud ustal. Vysoko nad nimi se tyčily příkré srázy Tegetthoffova mysu. Stolové hory, po jejímž východním okraji se táhl dolů proud čediče, který končil dvěma osamělými sloupovými věžemi, asi šedesát metrů vysokými. Krátce před polednem k nim dorazili. V té chvíli se zlepšilo počasí tak, že bylo možné určit zeměpisnou šířku: 80° 6´ sš.

Muži postavili stan a po obědě vyrazili Payer, Klotz a Haller vzhůru, k vrcholu hory. Oba Tyrolané i Payer byli zkušenými horolezci. Přestože výstup neproběhl bez obtíží, ve tři hodiny odpoledne dosáhli nejvyššího bodu náhorní planiny. Payer naměřil podle barometru výšku téměř 800 metrů (pozdější měření zjistila výšku o 300 metrů nižší). Proti očekávání byl rozhled velmi omezen. Jen nedaleko na severu spatřili mohutný mys tvaru sopky, nazvali jej mysem Berghausovým. Po dvou hodinách pobytu na vrcholu sestoupili dolů. U stanu našli ostatní členy výpravy v nedobrém rozpoložení. Navzájem si třeli ruce; ty jim omrzly, když si předtím pro změnu třeli omrzlé nohy. Po večeři zalezli všichni do spacího pytle, ale brzy se začali jeden jako druhý třást zimou. Payer po chvíli vyšel ven a naměřil -41,3°C. Všem uvařil grog, ovšem na řádný spánek nebylo pomyšlení.

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff /Payer/

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff /Payer/

13. března byli na cestě už v šest hodin ráno. Teplota ještě o dva stupně klesla. Jejich dalším cílem byl Berghausův mys, který včera spatřili. Payer očekával, že z jeho vrcholu bude moci přehlédnout velkou část archipelu za 80. stupněm severní šířky.  Cestou k Berghausovu mysu míjeli vysoké srázy Sonklarova ledovce, které, jak se zdálo, mohly nabídnout stejný rozhled, jako vrchol Berghausova mysu. Odpoledne již stáli oba Tyrolané a Payer na vrcholu Litrowova mysu, jak ledovcový výběžek ostrova nazvali. Vzduch byl průzračný. Ačkoli bylo -44°C, pracovali tu celé tři hodiny. Payer zakreslil viditelný okruh krajiny, zaměřil azimuty a výšky. Tento pohled ho ujistil v tom, že rozloha archipelu musí být značná. Na severu byl rozhled omezen třemi vrcholky hory, která bíle zářila jako alpské vrcholy. Nazvaly ji horami Willersdorfovými (Payer původně uvádí Wűllerstorfovými).

Země Františka Josefa. Sonklarův ledovec /Payer/

Země Františka Josefa. Sonklarův ledovec /Payer/

V noci poklesla teplota na -46°C. Všichni se napili horkého grogu a zachumláni ulehli do spacího pytle. Noc byla ovšem jednou velkou trýzní.

Nejstudenějším dnem byl 14. březen. Podle lihového teploměru bylo -51°C. Takový mráz nejprve podněcuje k činnosti, brzy se však dostaví ochablost a pohyby se zpomalují. V té chvíli pak hrozí vznik velkých omrzlin. I v této teplotě Payer a Tyrolané zdolali další ledovec. Payer navíc vykonával své kresličské práce.

15. března se výprava vydala na zpáteční cestu. Od lodi je dělilo dvacet mil. Nechtěli strpět další nocování, proto vyrazili už o páté ráno. Vál příznivý vítr, proto bylo možné použít i plachty a zrychlit tak pohyb saní. Po sedmihodinovém pochodu dosáhli západního konce Wilczkova ostrova. Byl nejvyšší čas, aby se vrátili. Lettis měl již tak omrzlé nohy, že mohl jen chodit, tažení saní se neúčastnil. Haller měl oteklé nohy, Katarinič měl omrzlý obličej a chromou ruku. Pospíšil si ani nemohl obléci kožich. Obě ruce mu omrzly tak, že ho Payer poslal napřed k lodi, aby mu je doktor Kepes  ošetřil.

Po dalších šesti hodinách se přiblížili k lodi. Vstříc jim šli Weyprecht, Brosch a Orel, polekal je Pospíšilův stav.

********************************************************************************

Smrt Oty Kříže

V těchto dnech umíral Ota Kříž. Jeho nemoc dostala rychlý spád. Když Payer 15. března vešel do jeho kajuty, slyšel jen sténání nemocného. Již déle než týden ležel v agónii, stále trval jeho smrtelný zápas. 16. března 1874 odpoledne vydechl naposledy.

Druhého dne bylo tělo uloženo do rakve a vyneseno na palubu. Vlajka byla vztyčena na půl žerdi. 19. března se konal pohřeb. Smutný průvod opustil loď. Rakev pokrytá vlajkou byla na saních dopravena k nejbližším pobřežním výšinám Wilczkova ostrova. Rakev pak byla položena do prohlubně mezi čedičové bloky.

Hrob Otto Kříže

Hrob Otto Kříže

Nad hrobem byl vztyčen dřevěný kříž. Později byla na hrobu nakupena pyramida z uhelných briket, aby byl hrob ochráněn před medvědy. Kříž nad hrobem byl opatřen nápisem v německém jazyce:

Zde odpočívá Otto Kříž, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy, zemřelý 16. března na lodi Admiral Tegetthoff, 29 roků stár. Pokoj jeho popelu.

Hrob Otto Kříže

Hrob Otto Kříže

*****************************************************************************

V druhé polovině března byla připravena na základě poznatků z první výpravy výprava druhá.

*****************************************************************************

Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí části:

První  část vyprávění

Druhá část

Třetí část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.