Země Františka Josefa. Část V.

Země Františka Josefa. Mys Fligely

Země Františka Josefa. Mys Fligely

 

Zkušenosti získané na první saňové výpravě, která byla ve všech směrech úspěšná, měly zásadní význam při plánování výpravy druhé. Ta byla připravena v druhé polovině března.

Velká saňová cesta na sever

Významnější objevy mohl Payer čekat jen od výpravy alespoň jednoměsíční. Bylo nutné, aby se jí posádka odvážila. Payer shromáždil vybrané muže, aby se ujistil o jejich odhodlanosti. Vysvětlil svůj úmysl dostat se co nejdále na sever. Za dosažení 81. rovnoběžky vypsal kolektivní odměnu 1000 zlatých, kterou slíbil rozdělit podle zásluh jednotlivců. Za dosažení 82. rovnoběžky pak 2500 zlatých. Takováto odměna by u ostatních členů posádky mohla způsobit rozmrzelost a ztrátu motivace k další práci. Proto Payer oznámil, že nárok na odměnu bude ztracen ve chvíli, kdy se ostatní posádka o odměně doví.

Dny před plánovaných odchodem druhé výpravy charakterizovalo velmi špatné počasí. Především silné vichřice mohly snadno změnit situaci celé posádky Tegetthoffa. Mohly snadno způsobit rozpukání ledu; potom by se loď bez větších problémů mohla znovu dostat do driftu. U západního pobřeží Wilczkova ostrova byl led již rozpukaný a nad jižních obzorem se klenula těžká šedomodrá obloha. Neklamné znamení volné vody.

25. března byly dokončeny veškeré přípravy. Na saních bylo naloženo více než 700 kilogramů potřebných věcí. Potraviny vážily 310 kilogramů. Stan, tyče, spací pytle a horolezecká výstroj 160 kilogramů. Polární oblečení 72 kilogramů, alkohol 64 kilogramů, zbraně, střelivo a ostatní výzbroj včetně výzbroje pro psy přes 100 kilogramů. Samotné saně vážily 75 kilogramů.

Potraviny sestávaly z hovězích konzerv, chleba, pemmikanu (živočišný tuk smíchaný s dehydratovaným masem), rýže, hrachového salámu, kondenzovaného mléka, čokolády, kávy a soli. Byly to zásoby pro sedm mužů na sedm dní. Počítalo se s tím, že zásoby budou průběžně doplňovány o úlovky.

Členy výpravy byli Julius Payer, lodní důstojník Eduard Orel, Tyrolané Klotz a Haller, námořníci Zaninovič, Sušič, Lukinovič a psi Jubinal, Torosy a Sumbu.

Všichni dohromady museli táhnout saně. Další úlohy byly rozděleny takto: Zaninovič obstarával balení a výdej lihu a rumu. Haller měl na starosti veškerou péči o potraviny. Klotz se staral o psy a zbraně. Sušič obstarával denní údržbu a Lukinovič měl stavět protivětrnou ochranu na noc u východu ze stanu.

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy

Na cestu se vydali 26. března ráno, za teploty – 21°C. Ostatní členové posádky se ujali tažení saní a doprovázeli členy výpravy na prvním úseku cesty. Ovšem vichřice byla taková, že brzy neviděli jeden na druhého a cestu museli přerušit. Payer a jeho druzi postavili stan a přenocovali v něm. Ostatní se vrátili na loď.

Druhého dne vyrazili brzy ráno, aby dohnali ztrátu ze včerejšího dne. Ovšem mráz a do obličejů šlehající vichřice velice brzy začaly vykonávat dílo zkázy. Sušičovi omrzly ruce, hodinu mu je museli třít sněhem, než se ruce vzpamatovaly. Další postup proti ostrému větru byl tak náročný, že přes dvacetistupňový mráz se všichni koupali ve vlastním potu.

Pochod pokračuje /Payer/

Pochod pokračuje /Payer/

28. března nastalo konečně bezvětří. Při průchodu průlivem mezi Wilczkovým a Salmovým ostrovem vzrostla rychlost výpravy na 80 kroků za minutu (!) Při míjení západního ostrohu Salmova ostrova spatřili v dálce hory, které za nejlepší viditelnosti spatřili již několikrát dříve a nazvali je Willersdorfovými horami. Doufali, že vrcholy těchto hor jim poskytnou orientaci pro další pochod.

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 1. úsek

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 1. úsek

K Willersdorfovým horám však nemohli zamířit přímo. Cestu nasměrovali přes skupinu malých ostrůvků, které ležely v severním směru, nedaleko od nich. Ještě než k ostrůvkům stačili dojít, začala vichřice doprovázená silnou vánicí. Byli rádi, že stačili postavit stan a zalézt do něho.

V cestě pokračovali až následujícího dne (29.3.). Vystoupili na skalnatou plošinu jednoho z malých ostrůvků, který nazvali ostrovem Koldeweyovým. Další z malých ostrůvků nazvali pak ostrovem Šanovským, podle Šanova u Teplic, což bylo rodiště Julia Payera.

30. března už teploměr ukazoval – 30°C. Prudký vichr ochabil morálku účastníků výpravy natolik, že Payer musel učinit krok veskrze zoufalý. Aby urychlil přípravu na cestu, nechal stan strhnout ještě v okamžiku, kdy všichni nebyli zcela připraveni. Výsledkem však bylo, že stan museli postavit znovu, jinak by nebylo možné přípravu na cestu dokončit. Opětovné postavení stanu nemohl udělat nikdo jiný než Zaninovič. Muž neuvěřitelně odolný proti zimě. Počasí bylo ovšem tak nepříznivé, že celý den nakonec strávili ve stanu…

31. března se probudili do jasného počasí a mrazu – 31°C. Cesta pokračovala stále na sever, směrem k  Willersdorfovým horám. V poledne podle zvyku postavili stan a pojedli polévku. Payer pečlivě zaměřil souřadnice, zakreslil a zaměřil každý viditelný kousek pevniny. V těch dnech si poznamenává:

Ze všech arktických zemí, které jsem poznal, je na Zemi Františka Josefa příroda nejsmutnější. Zvláště na počátku jara tu není ani stopy po životě. Všude jen shlížejí z vysokých pustých hornatin obrovské ledovce, jimiž tu a tam pronikají strmé čedičové homole. Všechno je oslnivě bílé, jakoby pocukrované. Ani na nejpříkřejších skalních stěnách nevidíme jejich vlastní barvu, vše pokrývá led, výsledek kondenzace vzdušné vlhkosti na studených skalách.

Již to, že se tu alespoň přechodně vyskytuje poměrně značná vlhkost vzduchu, ukazuje na ostrovní povahu celé Země Františka Josefa. Je nám nápadné, že i severní větry přinášejí zmírnění mrazů. Rozlehlé arktické pevniny, jako Grónsko a severní Sibiř, se vyznačují stále suchou a třeskutou zimou.

Ojedinělé skupiny téměř stejně vysokých homolovitých nebo tabulovitých hor, příznačné pro čedič, žádné dlouhé hřbety souvislých horských pásem, malé ostrovy obloukovitě překryté ledovcem, ledovými čapkami, to jsou typické siluety této země.

Jižně od východního výběžku Hallova ostrova, který nazvali Frankfurtským mysem (podle města Frankfurt nad Mohanem, které výpravě poskytlo značnou finanční pomoc), na 80°16´ sš, se muži dostali do široké přehrady věžovitě nakupeného ledu. S orientací byli v té chvíli v koncích. Kudy dál na sever? Mezi Frankfurtským mysem a Willersdorfovými horami se sice otevíral průjezd, ale význam by měl jen tehdy, kdyby to byl průliv směřující k severu. V případě, že by to průliv nebyl, bylo by lepší sledovat pobřeží Wilczkovi země i kdyby se táhlo daleko na východ (pozn.: upozorňuji na rozdíl objektů Wilczkova ostrova a Wilczkovy země, viz mapa). Haller a Payer proto opustili saně a spěchali k Frankfurtskému mysu. Z jeho výšky chtěli rozhodnout o další cestě. Orel a ostatní zatím s námahou táhli saně směrem k severovýchodu.

Ve výšce 600 metrů nad mořskou hladinou ležel vrchol Frankfurtského mysu. Předmětem Payerova zájmu tedy byla konfigurace souostroví. A Payer byl nadšen. Od Frankfurtského mysu na sever se otevíral široký průliv. Bylo možné jej sledovat až k neurčitým obrysům vzdáleného pohoří, jehož nejjižnější výběžek nazvali Tyrolským mysem. Payerovi se zdálo, že širokým průlivem bude možné postoupit na sever a dosáhnout 81. stupně.

1. dubna, za mrazu -29°C vnikla Payerova výprava do objeveného průlivu. Payer ho nazval Rakouským průlivem (Austria Sund). Čím více se blížili k pobřeží Wilczkovy země, které se táhlo daleko na sever, tím bylo jasnější, že Willersdorfovy hory leží poměrně hluboko ve vnitrozemí, že význam výstupu na ně by nebyl úměrný ztrátě času. V poledne Payer změřil zeměpisnou šířku: 80° 22´. Navečer pak výstupem na vyvýšeninu pobřeží Wilczkovy země ověřil, že průliv se táhne až k Tyrolskému mysu. Orlovi se mezitím podařilo zastřelit medvěda a doplnit tak zásoby potravin.

2. dubna výprava postupovala proti prudkému severnímu větru. Payer opustil saně, aby prozkoumal pobřeží Wilczkovy země. V jednom místě ho zaujal kruh velkých kamenů. Byly rozmístěny tak, jak to vídával u eskymáckých sídlišť ve východním Grónsku; Eskymáci tímto způsobem zatěžovali okraje stanu. Ale žádné jiné stopy po osídlení Payer neobjevil.

Při dalším postupu k severu spatřili široký průliv, otevřený směrem k západu. Nazvali jej Markhamovým průlivem. Otevřenost průlivu a pohled směrem k západu umožnily udělat si další představu o rozloze Země Františka Josefa.

Od průlivu směrem k severovýchodu, až k Tyrolskému mysu, se táhly malebné hory. Do pobřeží se pak zařezávaly četné fjordy. Pobřeží Wilczkovy země bylo v těchto místech už pokryto souvislou ledovou pokrývkou. Jenom proti ostrovu Víděňského Nového města (tak nazvali ostrov, na kterém se nacházel Tyrolský mys) byly patrny ještě ojedinělé skalnaté vyvýšeniny čnící nad ledovcem.

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 2. úsek

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 2. úsek

3. dubna se dostali téměř k Tyrolskému mysu. Bouřlivá vánice od jihu ovšem neumožnila po obědě vyjít ze stanu ven. Lukinoviče to neobyčejně potěšilo; byl Velký pátek a jeho oči neustále bloudily v nebesích. Nutno ovšem podotknout, že Lukinovič byl nejlepším tahounem saní. Za cenu, že spořádal nejvíce potravin…

Země Františka Josefa, Tyrolský mys. Obrana proti medvědovi /Payer/

Země Františka Josefa, Tyrolský mys. Obrana proti medvědovi /Payer/

4. dubna stoupla teplota až na -5°C. Napadlo tolik sněhu, že ze stanu bylo možné dostat se jen s pomocí lopat. V cestě pokračovali až odpoledne. Za takové vánice, že poslední u saní neviděl na prvního.

Tento den přinesl bolestnou ztrátu, Sumbovu smrt. V jedné chvíli nad saněmi přeletěl racek, Sumbu se utrhl od saní a vyrazil za ním. Nikdy se nevrátil.

5. dubna putovali nedozírnou sněhovou pouští k severu. Nad rovinu horizontu vyčnívaly na severním obzoru dvě vyvýšeniny, ozářené sluncem. Velikonoční mys a za ním mys Hellwaldův. Byly to nejvzdálenější body v dohledu. Toho dne výprava překročila 81. rovnoběžku. Byla velikonoční neděle, na saně vyvěsili vlajku. Navečer se podařilo skolit dalšího medvěda.

Neobyčejné teplo posledních dvou dnů úplně rozmočilo boty z plachtoviny, které měli muži na nohou. Byly určeny jen do velkých mrazů; teď byly ráno zmrzlé a jejich vnitřek se změnil v ledovou sluj. Bylo nutné je rozehřát nad plamenem, aby roztály. V souvislosti s polevením mrazů se objevila i další nepříjemnost, začal se lepit sníh a výrazně se zpomaloval postup. Panovalo jakési dusno, stále se střídalo sněžení, bezvětří a silný nárazový vítr. Navečer se na chvilku vyjasnilo a krátce bylo možné spatřit na severu dva bílé oblouky. Beckerův ostrov a ostrov arcivévody Rainera.

6. dubna, na velikonoční pondělí, postupovali směrem k východnějšímu z ostrovů, k ostrovu Beckerovu. Špatná viditelnost způsobila, že teprve podle sklonu terénu poznal Payer, že už je na ostrově. Jeho ledovým hřbetem pak táhli dál a s napjetím čekali, co uvidí z vyvýšeniny ostrova. Směrem k severu se táhla ledová pustina, ve které ležely zasněžené ostrovy. Payer píše:

Nepopsatelná pustina se táhne daleko k severu, žalostnější, než jsem kdy viděl. Leží v ní ostrovy s ledovými čapkami, proto mají  velmi podobný vzhled. Ledový příkrov moře mezi nimi se ve větší vzdálenosti mění ve změť kopců, kerné tříště a ledových hor. Jen jeden z pohledů mě naplňuje uspokojením. Průliv Austria se táhne dál na sever a cesta je pro nás otevřena.

Kdybychom mohli zapomenout, jakým způsobem se naše loď dostala k ZFJ, pak by se nám tento průliv jevil jako opravdová cesta k severnímu pólu.

Přešli Beckerovým ostrovem a postupovali po mořském ledu. 7. dubna postupovali podél východního pobřeží Rainerova ostrova. Vál mírný vítr, bylo jasno. Slunečného počasí využila výprava k sušení oděvů. V poledne došli k Beurmannovu mysu na severovýchodním konci Rainerova ostrova. V poledne Payer změřil polohu, byli na 81° 23´ sš . Tím překonali rekord Mortona z druhé Kaneovy výpravy, který roku 1854 dosáhl na saních 80° 40´ sš (pozn.: Nemohli v té chvíli tušit, že vše je už jinak. Hallova expedice před rokem postoupila na 82°9´). Nikdo tomu však nepřikládal zvláštní důležitosti, věděli, že se dostanou dál.

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 3. úsek

Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - 3. úsek

V poledne se úplně vyjasnil severní obzor a odhalil příkré skalnaté srázy Coburských ostrovů. Za nimi se vynořily matné obrysy vysokého bílého pohoří: Země korunního prince Rudolfa (pozn.: Původní Payerův název byl  Země korunního prince Rudolfa, který často ve svých poznámkách zkracoval na Rudolfovu zemi. Dnes je vžité pojmenování Rudolfův ostrov).

Na této šířce také náhle končila Wilczkova země. V rozporu s celkovým dojmem, jímž souostroví na Payera působilo, byl ostrov Wilczkovy země neobyčejně velký.  Payerovi na tom stále něco nesedělo, obrovský ledovec takového ostrova by musel mít také obrovské zázemí a to jaksi chybělo. Až později bylo zjištěno, že Payer vlastně viděl ostrovy tři. Vlastní Wilczkova země, ostrov La Roncière le Nouryho a ostrov Grahama Bella.

Země Františka Josefa. Čelní stěna pevninského ledovce

Země Františka Josefa. Čelní stěna pevninského ledovce

Dalším mylným vjemem bylo, že Rudolfova země a v té chvíli od výpravy západně se nacházející ostrov Karla Alexandra spolu souvisejí. Tím by byl uzavřen průliv Austria. Výprava proto zahnula na severovýchod a zamířila Rawlinsonovým průlivem k Rathovu mysu na východním okraji Rudolfovy země. Předhoří u tohoto mysu muselo podle Payera ležet za 82° sš. Payer měl v úmyslu zanechat zde výpravu a poslední část cesty vykonat pouze s malými psími saněmi a dvěma muži. Všude v těchto místech bylo možné vyhrabat během krátké chvíle kvalitní záhrab, ve kterém by ostatní mohli počkat.

8. dubna se výprava dostala mezi nesčetná ledová návrší, pahrby a kopce ledu, některé dosahovaly výšky přes deset metrů. Čím více vnikali do Rawlinsonova průlivu, tím divočejší ledový chaos byl. Postup byl velmi klikatý a přispívala k tomu značná nespolehlivost kompasu v těchto šířkách. Poslední měření polohy udávalo 81° 38´. A průchod ledem byl stále horší a horší.

9. dubna Payer vylezl na malou vyvýšeninu a spatřil, že tento směr je dále nepoužitelný. Aby se dříve dostali k jižnímu pobřeží Rudolfovy země, zamířili na severozápad.  Očekávali, že pobřežní led ostrova bude schůdnější. I tato naděje byla však lichá. Ráz ledu se nezměnil. Nezbylo, než zamířit k západu. Na Schrőtterův mys, který byl nejsevernějším výběžkem Hohenlohova ostrova. Pod mohutnou skalní pyramidou se pak měla výprava rozdělit na dvě části. Jedna tu vyčká, druhá pak projde přes ledovec Rudolfovy země dále na sever.

Hned jak Payer k Schrőtterovu mysu dorazil, vystoupil se svými tyrolskými druhy na vrchol. Pohled k severu mu jen potvrdil jeho rozhodnutí rozdělit výpravu na dvě části. Pohoří Rudolfovy země, oddělené mořem pokrytým vcelku rovným ledem, bylo tak vysoké, že nebylo možné se přes ně dostat jinak, než s malými saněmi. Navíc dva Payerovi druhové nutně potřebovali odpočinek. Payera potěšil Orel. Přestože měl zanícené oči, chtěl jít dále na sever. Zbývalo vybrat druhého kolegu a uklidnit ostatní, kteří tu zůstanou.

Payer všem vysvětlil další plán. Byl to člověk, který dobře věděl, že úspěchu nikdy nedosáhne nátlakem a mocí.  Že úspěch takové výpravy vždy závisí na dobré vůli mužstva. Že jako velitel se musí účastnit všech namáhavých prací. A že pokud jde o přesné plnění úkolů, musí vystupovat jako přítel a velitel zároveň a získat naprostou důvěru mužstva.

Payer vysvětlil, že asi na pět až osm dnů odejde. V případě, že se do patnácti dnů nevrátí, má mužstvo rozřezat saně na dvě poloviny a s jednou polovinou a zbývajícími potravinami nastoupit cestu zpět. Pak se každého zvlášť zeptal, zda je ochoten čekat v takové pustině. Všichni odpověděli totéž:

Nebudeme mít strach, pokud jeden z vás zůstane s námi!

Pod jedním z vás mysleli Payera, Orla a oba Tyrolany. Payer dal Tyrolanům svobodnou volbu rozhodnout se, kdo zůstane a kdo se cítí schopnější. Haller dal přednost Klotzovi. Sušič a Lukinovič tedy zůstali pod Hallerovým velením na Schrőtterově mysu.

Neměli se vzdalovat z mysu, čas měli trávit opravami oděvů a bot. Haller jako guvernér Hohenlohova ostrova dostal kapesní kompas, hodinky, aneroid a teploměr, také malou lékárničku.

Ráno 10. dubna rozřízli stan. Jedna polovina byla naložena na psí sáňky, druhá postavena ke skalní stěně. Potraviny byly rozděleny tak, aby odcházejícím stačily na osm dní. Poté Payerova skupina vyrazila směrem k Rudolfově zemi.

Když se přiblížili k jižním předhořím ostrova, ocitli mezi nesčetnými ledovými horami, vysokými i více než 60 metrů. Tento ledový chaos vznikal zřícením okraje ostrovního ledovce (nazván byl Middendorfův). Jak na ně svítilo slunce, praskalo  a šelestilo v nich. Hluboké kotliny i čerstvé trhliny byly plné sněhu. Trhliny byly často ještě nezacelené a muži se často do nich propadali a vylézali úplně mokří. Pohled na gigantické kusy odlámaného ledovce však Payera dojímal natolik, že mu ani nebylo příliš líto času, ztraceného blouděním v ledovém chaosu.

Asi 400 metrů od okraje ledovce postavili malý stan. Během odpočinku se Payer od Klotze dověděl nemilou věc. Nebyl to prý on, kdo byl z obou Tyrolanů lepší. Už několik dnů se mu podebírá nehet a chodit může jen v kožených botách, které jsou ovšem v tomto terénu naprosto nevhodné. Bylo to mrzuté, ale nezbývalo nic jiného, než Klotze poslat se čtvrtinou zásob a s revolverem zpět. Brzy nato zmizel v bludišti ledových hor.

Zůstali tedy tři. Naložili znovu saně, zapřáhli psy a přehodili přes záda popruhy. V okamžiku, kdy vykročili, se pod saněmi otevřela sněhová klenba, a Zaninovič, psi a saně se zřítili do hlubiny, která se za nimi otevřela. Z hloubky pak zazněl jejich nářek.

Payera napjaté popruhy strhly k zemi a už to vypadalo, že poletí do hlubiny také. Ovšem saně se jako zázrakem asi v desetimetrové hloubce vzpříčily a dále nepadaly. Payer zůstal ležet na okraji trhliny svíraný lanem, na kterém viselo cosi, co neviděl.

Neštěstí na Middendorfově ledovci /Payer/

Neštěstí na Middendorfově ledovci /Payer/

Vtom se vrátil Orel, který zůstal o něco pozadu. Po břiše se připlazil k okraji trhliny a popsal Payerovi celou situaci: Zaninovič je na zasněženém výstupku stěny pukliny, kolem něj nic. Saně se pevně zaklínily a psi ještě visí v popruzích. Orel přes trhlinu hodil Payerovi nůž, aby se zbavil svírajícího lana. Payer lano přeřízl, aniž přesně věděl, co se stane. Zda neuvolní saně, ty nespadnou do hlubin a nestrhnou přitom Zaninoviče. Jiné řešení ovšem nebylo. Naštěstí saně sebou jen krátce trhly a zůstaly dále zaklíněny v puklině.

Payer se zvedl, zul si boty a přeskočil více než tři metry širokou trhlinu zpět k Orlovi. Zavolal do trhliny na Zaninoviče, že utíká zpět k Hohenlohovu ostrovu pro pomoc a pro lana. Pak s Orlem zmizeli a pádili k Schrőtterovu mysu, který byl šest mil vzdálen.

Payera pálily výčitky. Zaninovič byl člověk, kterého si velmi oblíbil, ke kterému cítil náklonnost. Vyčítal si, že on, člověk se zkušenostmi s pohybem v horách, volil nebezpečnou cestu přes ledovec. Výčitky zvyšovaly Payerův spěch, Orla už nechával daleko za sebou. Na Schrőtterově mysu dohonil Klotze. Ten nechápavě hleděl vytřeštěnýma očima na Payera a poté, co se dověděl o neštěstí, dal se sám do pláče a začal si vyčítat to, co se stalo. Byl tak rozrušen, že Payerovi musel slíbit, že si nic neudělá.

Schrőtterův mys se zdál nedostižitelný. Payer klusal hlubokým sněhěm a byl si dobře vědom, že případná vánice, která by zametla stopy, by znamenala Zaninovičův konec.

Ještě dlouho trvalo, než spatřil černou skvrnu stanu. Několik černých bodů vylezlo a běželo mu vstříc. Stačilo několik slov a okamžitě bylo připraveno lano, byla připravena jedna z dlouhých stanových tyčí. Všichni pak spěchali k Middendorfovu ledovci.

Poplach na Hohenlohově ostrově /Payer/

Poplach na Hohenlohově ostrově /Payer/

Takováto situace v podstatě znamenala rozklad výpravy. Stan a potraviny bez dozoru, lidé, psi, všechno rozptýleno.

Půl třetí hodiny utíkali zpět (cestu pro pomoc absolvoval Payer za jednu hodinu!) Konečně se před nimi šklebila černá propast. Ani hlas z jejího nitra…

Až po chvíli zaslechl Payer slabé kňučení psa. Pak slabá, nesrozumitelná slova Zaninovičova. Haller se navázal na lano a spustil se dolů. Našel Zaninoviče ještě živého, ale skoro zmrzlého, na úzkém zasněženém výčnělku, v hloubce 12,5 metru, jak později naměřili. Podařilo se ho vytáhnout nahoru. Ztuhlý nebyl schopen řeči, bouřlivě jej však pozdravovali všichni. Aby ho probudili k životu, nalili do něj trochu rumu. Prvními slovy posléze nebyly nářky a stesky, ale poděkování a prosba, aby mu ostatní odpustili, že se dole odvážil napít rumu, aby nezmrzl. Na jeho výstupek totiž spadla ze saní nádoba s rumem.

Pak Haller uvázal na lano psy. Chytrá zvířata se nějakým způsobem dostala z postrojů a obratně skočila na skalní výčnělěk za Zaninovičem a zahřívala ho. Jak Zaninovič pravil, po celou dobu psi spali…

Následovalo vyproštění nákladu ze saní. Poté se Haller, Sušič a Lukinovič odebrali zpět k Schrőtterovu mysu.

Payer, Orel a Zaninovič opustili zrádný ledovec a ulehli ke spánku.

Ráno 11. dubna pokračovali oklikou v cestě podél západního pobřeží Rudolfovy země. V poledne zjistili svoji polohu: 81°45´sš. Na severozápadě zpočátku neviděli nic jiného, než ledový obzor. Orel ovšem tvrdil, že jeho bystrý zrak vidí na obzoru zemi.

Navečer přišli k impozantnímu mysu Alek. V těchto místech se dostali na tenký led, který byl narušen četnými trhlinami. Za mysem Alek se dostali do podivné oblasti, kde tlaky ledu nakupily obrovské torosy. Podivná byla i změna přírody. Již dříve bylo mužům podivné, že ze severu přilétají hejna ptáků. Tady byly pobřežní skály posety tisíci alek, papuchalků a alkounů. Byl čas páření. Všude byly stopy medvědů, na ledě se vyhřívali tuleni. Pod vlivem těchto dojmů předpovídali, že volné polární moře není daleko (pozn.:tato mylná hypotéza volného polárního moře daleko na severu byla stále aktuální).

Země Františka Josefa, Mys Alek /Payer/

Země Františka Josefa, Mys Alek /Payer/

Další cesta byla nebezpečná. Zdálo se, že led drží pohromadě jen díky zříceným ledovým horám. Mohlo se snadno stát, že vítr led rozláme a odřízne zpáteční cestu. Všude mezi zřícenými ledovými horami byl už jen mladý led, nikoli kerný příkrov.

Bylo nutné uvázat se na lano. Střídali se ve vedení. Severně od mysu Alek vešli do zátoky, kterou Payer pojmenoval po městu svého mládí – Teplicích. Vléval se do ní mohutný proud ledovce.

Led byl stále tenčí a tenčí. Jeho tloušťka se pohybovala kolem dvou centimetrů, led se silně prohýbal. Cestu po pevnině jim však znemožňovala vysoká čelní stěna ledovce.

Dostali se do mladých menších torosů. Museli vypřáhnout psy, ani saně se už nevešly do úzkých mezer v ledové tříšti. Cestu bylo nutné prosekávat sekerou. Payera a Orla však uchvacovala vznešená krása těchto míst.

Severní okraji Teplické zátoky vybíhal do moře a končil mysem, který nazvali mysem Sloupovým. Tady se podařilo vystoupit na pobřežní ledovec a zde Orel postavit noční tábor. Mezitím Payer vystoupil na horský hřbet a pátral po další cestě. Směrem na sever už neviděl žádnou pevninu. Pobřeží se stáčelo jen na severovýchod. Sotva spolkli poslední sousto večeře, tvrdě usnuli.

Země Františka Josefa, Sloupový mys /Payer/

Země Františka Josefa, Sloupový mys /Payer/

Dvanáctý duben byl posledním dnem postupu na sever. Hodinu před polednem dospěli ke skalnatému výběžku, vysokému asi 350 metrů. Místo nazvali mysem lodi Germania. Zde odpočívali. Byli na 81° 57´sš.  Další cesta pak sledovala pobřeží. Přibývalo opět puklin, několikrát se propadli do vody. A docházely také potraviny…

Mys Fligely

Mys Fligely

V pět hodin odpoledne své putování ukončili. Nacházeli se na 82° 5´, tak polohu odhadl Payer. Ve výši asi 300 metrů nad hladinou moře, na skalnatém předhůří, jehož výběžek nazvali Fligelyovým mysem. Na znamení úcty a vděčnosti k zasloužilému pracovníku v zeměpisné vědě (pozn. August Fligély, 1810 – 1879, rakouský zaměpisec a kartograf, zasloužil se  o triangulaci a kartografii Rakouska-Uherska). Payer pozoroval okolní moře a přemýšlel o jeho možné dosažitelnosti lodí. V deníku píše:

Bližší než spekulace o možné splavnosti tohoto moře nám byl pohled na modré okraje alpské hornatiny na severu. Byla to Země krále Oskara a Petermannova země, zčásti táž země, kterou včera pozoroval Orel. Hornatý západní konec Petermannovy země se táhl až za 83. stupeň.

(pozn.: Existence Petermannovy země a Země krále Oskara nebyla nikdy potvrzena. Zrakové přeludy jsou v arktických krajích časté, nicméně je naopak potvrzeno, že v Severním ledovém oceánu vcelku ještě nedávno existovaly ostrovy, které dnes už neexistují).

Poprvé na vysokém severu vztyčili vlajku Rakousko-Uherska. Nesli ji tak daleko, jak jen jim síly dovolovaly. Nebyl to žádný akt mezinárodního práva, objevenou zemi nezabírali…

S bolestí jsme pociťovali, že naše síly a možnosti už nestačí na to, abychom vstoupili na země, které jsme viděli před sebou. Měli jsme pocit, že prožíváme největší den svého života.

Ve štěrbině jednoho skaliska uložili dokument v lahvi:

Účastníci rakousko-uherské severopolární výpravy dosáhli zde 82°5´ sš, svého nejsevernějšího bodu, a to po sedmnáctidenním pochodu z lodi zamrzlé na 79°51´sš. Pozorovali volnou vodu malého rozsahu podél pobřeží. Byla vroubena ledem, který se prostíral severním i severozápadním směrem až k zemím, jejichž průměrná vzdálenost činila asi 60 – 70 mil. Nebylo však možné zjistit, jak jsou tyto země rozloženy a členěny a jak spolu souvisejí. Ihned po návratu na loď a po zotavení opustí veškerá posádka loď a vrátí se do Rakousko-Uherska. K tomu ji nutí beznadějný stav lodi a případy nemoci.

Fligelyův mys, 12. dubna 1874

Podepsání Antonio Zaninovič – námořník, Eduard Orel – lodní praporčík, Julius Payer – velitel

*******************************************************************************

Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí části:

První  část vyprávění

Druhá část

Třetí část

Čtvrtá část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.