Země Františka Josefa. Ostrov Grahama Bella
Poté, co Julius Payer, Eduard Orel a Antonio Zaninovič 12. dubna 1874 uložili mezi skaliska lahev s dokumentem, který dokládal jejich přítomnost na mysu Fligely, vydali se zpět k lodi…
Od Tegetthoffa je v té chvíli dělilo 160 mil. Otázkou bylo, zda je ještě loď tam, kde ji opouštěli, nebo ji už drift odnesl neznámo kam…
Na úplném severu /Julius Payer/
K mysu Germania se nevraceli po pobřežním ledu, volili cestu po pevninském ledovci. Bylo to menší zlo. Postupovat ovšem museli velmi obezřetně, uvázáni na laně. Na mysu Germania vyzvedli zavazadla a občerstvili se slavnostním nápojem, který byl připraven jako odměna za objevitelský úspěch. Směs rumu, kávy a masového výtažku. Nápoj ovšem nepřinesl povzbuzení, naopak po něm cítili velkou dehydrataci. Museli dokonce zapálit vařič a rozpustit sníh, aby žízeň uhasili. Pozdě večer se pak dostali do nočního tábora na Sloupovém mysu.
Na mysu Germania jsme si připravili vodu /Julius Payer/
Vykopali potraviny, medvědi je naštěstí neobjevili. Poté se na tři hodiny uložili ke spánku. Déle spát nemohli, každý závan větru mohl rozbít led v Teplické zátoce a uzavřít cestu zpět. Eduard Orel začal pociťovat další velké bolesti způsobené sněžnou slepotou.
Brzy ráno, 13. dubna, byli opět na nohou. Cesta k mysu Alek byla skutečným utrpením. Překážky, které předevčírem vcelku snadno překonávali, byly toho dne nepřekonatelné. Trmáceli se totálním chaosem ledových balvanů, pahrbů a příkopů. Znamenalo to neustále vykládat a nakládat saně, neustále opravoval poškození, která těmito manipulacemi vznikala. I rovný led byl obtížně schůdný, na povrchu byl pokryt hustou kaší vykrystalizované mořské soli. Eduard Orel musel jít se zavřenýma očima. I psi byli vyčerpáni. Při každém zastavení padali jako podťatí a usínali.
Cesta ke Schrőtterovu mysu byla nekonečná. Ač šli, jak nejrychleji uměli, cíl ne a ne se přiblížit. Až navečer se přiblížili k Hallerovu táboru. Payer byl však nemile překvapen. Několik dní bez práce stačilo k tomu, aby se ti, kteří tu na své druhy čekali, změnili k nepoznání. Zčernalí sazemi, trpící nudou, trpící průjmy, vysílení, zanedbaní. Nicméně jednali podle Payerových pokynů a potraviny šetřili, jak nejvíce mohli. Rozradostnělí vylézali ze stanu a vítali své druhy.
Jak bylo zmíněno, zanechal Payer svým druhům prostředky pro orientaci. Pro případ, že by se sami museli vracet k lodi. Když se jich však Payer nahodile zeptal, kterým směrem by šli, ukázali na východ místo k jihu. Byli to námořníci a s malou buzolou neuměli pracovat…
Haller odevzdal Payerovi výsledky svých pozorování. Bylo zřejmé, že teploty, které se v posledních dnech zvýšily, se co nevidět projeví na kvalitě ledu. A jeho lámání pak může značně zkomplikovat návrat k lodi. Tato okolnost byla dostatečným důvodem k nejvyššímu chvatu. A také zmenšující se zásoba potravin. Měli jich jen na deset dnů. A bylo pravděpodobné, že ne všechna skladiště, která cestou k severu vybudovali, budou dostupná…
Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - severní úsek
14. dubna, za pošmourného počasí, opustili Hohenlohův ostrov a dali se směrem k jihu, ke Coburským ostrovům. Payer plánoval, že se budou držet trasy, kterou postupovali k severu. On sám zamýšlel jít souběžně a prozkoumat místa ležící stranou cesty.
Byl již večer, když dorazili ke Coburským ostrovům. Těsně před večeří se ukázal medvěd. Podařilo se ho zastřelit a získat tak další zásoby potravin. Přesto, že zásob teď bylo relativně dost, síly mužů byly pomalu na samém dně. Námaha, nedostatek spánku, projevovala se i nevyrovnanost stravy. Nepoměr masa a moučných jídel způsoboval podle Payera pocit hladu. A ten následně vyvolával nervozitu mezi muži. Rychle také ubývalo taninových prášků proti průjmu.
Po několika hodinách odpočinku se plahočili dále k jihu. Překročili ledovcovou čapku Rainerova ostrova. Z jeho návrší naposledy spatřili kupoli Rudolfova ostrova.
Na jižním okraji Rainerova ostrova opět vstoupili na mořský led. Ke svému překvapení se ihned prolomili do vody. A do vody zapadali i na jiných místech. Všude kolem byla tůň mořské vody pokratá vrstvou sněhu. Teprve po dlouhém bloudění našli suchou cestu a posléze i tábořiště, kde museli vysušit veškeré věci.
V poledne 16. dubna provedl Payer měření polohy. Byli na 81° 16´ sš. Večer bylo už několik mužů – ti, kteří odmítali jíst medvědí maso – neschopno chůze. Tábořili čtyři míle severně od Hellwaldova mysu.
17. dubna pokračovali muži pod vedením Eduarda Orla s velkými saněmi přímo k jihu. Payer s malými psími saněmi se vydal napřed, aby vystoupil na Hellwaldův mys. Na 650 metrů vysokém návrší provedl potřebná měření. Dole hluboko pod sebou viděl vlekoucí se Orlovu skupinu. V té chvíli si uvědomil, jak velkou výhodu má na severu ten, kdo cestuje se psy. Přesto, že se zdržel výstupem, dorazil na Velikonoční mys na jihu Kaneova ostrova současně s těmi, kdo šli přímo a neměli psy…
Odpoledne toho dne byla naložena polovina všech věcí na malé psí saně, aby bylo ulehčeno velkým. Přesto psi postupovali mnohem rychleji než muži…
Několik mil na jih od výpravy se tyčily skalnaté homole ostrova Nového Vídeňského Města. Payerovi bylo jasné, že výstup na některý z vrcholků by mu pomohl ujasnit si další dispoziční souvislosti celého souostroví. 18. dubna vystoupil společně s Hallerem na jednu ze skalnatých homolí Tyrolského mysu, tyčící se 900 metrů nad mořskou hladinou. Pečlivě zaznamenal do svých poznámek veškeré poznatky a zakreslil vše, co kolem sebe viděl. Hořce litoval, že nezbývá už dostatek času na to, aby mohl prozkoumat i ostatní ostrovy archipelu.
V posledních dvou dnech poněkud přituhlo. Pocítili to především v noci z 18. na 19. dubna, kdy táhli proti ostrému větru. Přes pokles teploty se však sníh, po kterém šli, stával měkčím, stále více se do něj bořili. A co víc, mrazivá voda jim vnikala do bot. Zprvu mysleli, že se dostali do míst, kde překračují potoky, které stékají pod vrstvou sněhu po ledovci. Že však byla rozpukaná samotná ledová pokrývka zjistili až tehdy, když ti, kteří šli vpředu, se náhle propadli do moře. Bez rychlé pomoci ostatních by beze stopy zmizeli…
Náhle se propadli do moře /Julius Payer/
Cestu pak hledali pomocí dlouhé tyče. Sondovali prostor, na který chtěli vstoupit; tuto práci prováděl Klotz, s neuvěřitelnou jistotou. Všichni byli nevýslovně šťastni, když se opět dostali na led, který ještě nerozpukal. Některým však při této cestě omrzly nohy. Nebylo možné situaci řešit jinak, než omrzliny dlouho třít sněhem…
V noci na 19. dubna poprvé nezapadlo slunce. Hory kolem Markhamova průlivu zůstaly po celou noc zality růžovým světlem. Avšak ostrovy po obou stranách se ukrývaly v mlze a na jihu tměla šedomodrá obloha. A to znamenalo jediné. Na jihu je volné moře. Ano, nebylo jiného vysvětlení. A po nějaké chvíli bylo slyšet i příboj…
Nalezli svou vlastní stopu z cesty na sever a vydali se po ní. Už po několika stech mterech je však zastavil vzrušující pohled. Před nimi skutečně leželo volné moře. Bez žádného bílého okraje na opačné straně! Zůstali bez plavidla, bez potravin, 50 mil vzdáleni od lodi…
Zastavilo nás volné moře /Julius Payer/
Kam se nyní obrátit? Ve kterém směru je ještě nerozpukaný led? Payer s Orlem zjistili, že jim vlastně zbývá jen jediná možnost. Oklika přes souš. Přes ledovce Wilczkovy země a doufat, že průlivy, které oddělují Wilczkovu zemi a ostrovy, u nichž se nalézala loď, budou ještě zamrzlé.
Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - střední úsek
Po starším ledu nastoupili těžkou cestu k východu. K pobřeží Wilczkovy země se podařilo dojít bez větších útrap, ty však nastaly velice brzy. Padla hustá mlha a začala běsnit prudká vichřice. Postupovali podél pobřeží a hledali, kudy by se dalo vystoupit přes čelo ledovce a získat tak pevnou zem pod nohami. To se podařilo až po sedmi hodinách pochodu. Teprve poté mohli na kamenitém svahu postavit stan. Ulehnout museli ovšem bez večeře. Ze své zásoby nemohli v té chvíli vydat ani krajíc chleba…
Vyhlídky mužů byly chmurné. Všem bylo jasné, že pokud Wilczkovu zemi dělí od lodi volné moře nebo jen široká trhlina, není jim pomoci.
20. dubna vyšli ze stanů. Po snídani, kterou by i nemocný tyfem musel považovat za chudou, vyrazili na další cestu. Ve vichřici, která jakoby se rozhodla, že nepoleví. Ve vichřici, která všem odebrala poslední zbytky vytrvalosti a ochoty postupovat dále.
Až večer vichřice zmírnila na vánici. A muže potkalo toho večera obrovské štěstí. Na pobřeží Wilczkovy země, v průlivu oddělujícím Wilczkovu zemi od Hallova ostrova, objevili skladiště potravin, které tu 1. dubna zanechali. Hovězí konzervy, zbytky medvěda – hromádku zmrzlých kostí, zmrzlé kůže a zmrzlého tuku, to bylo nyní považováno za jídlo hodné králů. Každý hned snědl kilo a půl masa, zbytek naložili na saně a pokračovali v cestě.
K nepopsatelné radosti mužů začalo volné moře ustupovat k západu. Trasa se tak mohla více stočit k jihozápadu. Cestu sice křížily pukliny v ledu, ale ne tak široké, aby zabránily dalšímu postupu. Z ledových hor pátrali po nejschůdnější cestě; tak se jim podařilo dojít k Frankfurtskému mysu. U jeho úpatí vstoupili na pobřežní led, který se odtud táhl nepřetržitě až k lodi…
Nazítří vystoupil Payer na jednu z výšin Frankfurtského mysu a prováděl mapování. Ostatní pod Orlovým vedením postupovali k jihu. Setkali se u Berghausova mysu.
V dalším úseku cesty se musely prodírat širokým pruhem nakupeného kerného ledu. Museli se dokonce zbavit části zásob, jinak by postup nebyl možný. Lukinoviče a dokonce i vytrvalého Zaninoviče přepadaly mdloby.Hhorší však bylo, že se u některých začaly ochabovat i síly duševní…
Brzy po půlnoci 22. dubna dorazili k Šanovskému mysu. Orel připravoval noční tábor, Klotz vykopal uložené zásoby potravin, doba strádání byla ta tam. Medvědi se zásob ani nedotkli. Payer vystoupil na vrchol ostrova. Zde dokončil mapovací práce této cesty. Té noci všichni spali celých sedm hodin…
Od lodi je v této chvíli dělilo pětadvacet mil. Payer se rozhodl, že na této cestě půjde napřed s malými saněmi. Aby zjistil, zda je loď ještě na původním místě. Orel s ostatními měl jít v Payerových stopách.
Payerova cesta vedla blízko ostrovů Koldeweyova a Salmova. Západní výběžek Salmova ostrova obklopovala skupina ledových hor, pod jednou z nich našel místo k odpočinku. Začal rozmrazovat hovězí konzervu, ab jí nasytil sebe i psy. V dálce pozoroval Orlovu skupinu. Vtom se ledová hora, pod jejíž ochranu se uchýlil, rozštěpila a sesula. Payer sotva stačil uchopit vařič a psy, jen taktak vyvázli bez úhony…
Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy druhé saňové výpravy - jižní úsek
Bylo k půlnoci, když Payer dorazil dorazil k Varhannímu mysu na Wilczkově ostrově. Ještě pár kroků a bude na vrcholu. Tam buď uvidí loď nebo bude muset svým druhům říci nepříjemnou zprávu. Se sevřeným srdcem stoupal k vrcholu a táhl za sebou psy. Každým krokem rostlo jeho rozčilení…
Jen široká bílá pustina. Nic. Žádná loď neležela v této ledové poušti…
Vystupoval na jednu vyvýšeninu, vystupoval na druhou a nevzdával se naděje. Pojednou se vynořily tři stěžně. Našel loď!
Tři míle daleko v moři vypadal Tegetthoff jako nepatrná tečka. Prohlížel loď polním dalekohledem. Natáhl ruku a naznačil psům, že se přiblížili k cíli…
Hlídka jej spatřila asi sto kroků od lodi. Byla noc a ostatní spali. Strážný se úplně vylekal, když spatřil Payera samotného. Ten vešel do podpalubí a vzbudil spáče. Následovala noc plná vyprávění, zodpovídání dotazů…
********************************************************************************
Za nepřítomnosti Payera a jeho mužů se na lodi horlivě pracovalo. Brosch a Weyprecht dokončili svá geomagnetická pozorování. Svou práci konali důkladně a velmi zodpovědně.
Začaly přípravy na cestu do Evropy. Námořníci chystali čluny, balili potraviny do nepromokavých obalů. Během Payerovy nepřítomnosti posádka dopravila na pevninu člun a proviant na tři měsíce. Pro případ, že by se loď dostala do driftu a Payer s druhy by byli odříznuti. Teď bylo zapotřebí dopravit vše zpět na loď, zabalit a připravit na cestu…
Příjemné počasí posledních dnů, kdy byla posádka zaměstnána přípravou na zpáteční cestu, umožnilo Payerovi uskutečnit ještě krátkou třetí výpravu. Jejím cílem byl západ Země Františka Josefa. Payer chtěl zodpovědět otázku, jak daleko směrem ke Špicberkům se archipelag rozprostírá.
29. dubna se Payer, Brosch a Haller vydali na cestu. Vzali malé saně, které táhli Jubinal a Torosy. Zásoby si vzali na jeden týden.
Na výšinách Wilczkova ostrova provedl Payer doplňující měření, na led za ostrovem proto vstoupili až 30. dubna. Bylo překrásné počasí, teplota neklesla po -7°C a bylo nutné odkládat přebytečné vrstvy prádla.
Cílem třetí saňové výpravy byl Brněnský mys na jihovýchodě MacClintockova ostrova. Led v širokém průlivu mezi Wilczkovým a MacClintockovým ostrovem byl ještě pevný. Psi téměř nepotřebovali pomoc, zvláště poté, co část zásob zakopali pro zpáteční cestu. Čím více se však blížili k ostrovu, tím častější byly trhliny v ledu. Byly rovnoběžné s pobřežím a ještě se daly překročit. Utábořili se toho večera nedaleko čelní stěny ostrovního ledovce.
Arktické moře
1. května chtěl Payer vystoupit po ledovci MacClintockova ostrova na homoli Brněnského mysu, který byl dominantou celého širokého okolí. Z jeho vrcholu mohl jediným pohledem zjistit to, k čemu by cestou po ledu potřeboval několik dnů. Nepříznivé počasí však všechny zadrželo ve stanu. Navíc si Gustav Brosch poranil nohu a nejméně jeden den ji musel nechat v klidu. Druhého dne se proto k vrcholu Brněnského mysu vydali jen Payer a Haller.
Byla prudká sněhová vichřice od severozápadu. Stoupat po ledovci museli uvázáni na laně. Pak následovali serpentiny na strmou homoli mysu. Po pěti hodinách svízelného pochodu byli na vrcholu.
Tam se opět projevilo Payerovo objevitelské nadšení a pracovní zanícení. V bouřlivém vichru, v dvacetistupňovém mrazu pozorně kreslit, měřit azimuty, odhadovat vzdálenost, to chce velkého sebezapření. Vichr otřásal teodolitem, každé měření musel opakovat. Teprve po několika hodinách práce mohl svůj úkol považovat za dokončený. Haller byl mezitím uschován ve skalní puklině a jen v případě potřeby vyběhl a Payerovi pomáhal. Jeho revmatismus mu znemožňoval delší pobyt na větru…
Payera především zaujala Zichyho země, velkolepý komplex hor na druhé straně Markhamova průlivu. Konec souostroví proti Špicberkům či Gillisově zemi se určit nedal. Ještě ve vzdálenosti 100 až 150 kilometrů bylo možné zřetelně rozeznat pásma hor. Payer tedy usuzoval, že v tomto směru se souostroví táhne až k padesátému či dokonce osmačtyřicátému stupni východní délky.
Zklamání však přinášel pohled k jihu. Nesmírná ledová plocha se táhla do nedohledna. Při pomyšlení na zpáteční cestu to bylo málo povzbudivé. Všechny čekala nesmírně těžká cesta s čluny po ledu…
Země Františka Josefa, mapa z roku 1876. Oblast Payerovy třetí saňové výpravy
Na zpáteční cestu se vydali 2. května v noci. Zvládli ji během dvaceti hodin. Za mrazu téměř dvacetistupňového se koupali v potu. Přesto, že veškerý náklad si vzali na starost jen psi.
Večer dorazili k Tegetthoffu. Průzkumové saňové výpravy Julia Payera na Zemi Františka Josefa skončily. Celkem při nich urazil 830 kilometrů. Domů se mohli vrátit všichni skutečně se ctí…
********************************************************************************
Zdroje
Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)
Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace
Fotografie: Různé internetové zdroje
*******************************************************************************
Předchozí části: