Země Františka Josefa. Část VII.

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff

Třetí saňovou výpravou byly završeny průzkumné výpravy na Zemi Františka Josefa.  Domů se mohli vrátit všichni skutečně se ctí. Jak poznamenal Julius Payer, objevy a průzkumy, které výprava učinila, už nemohl nikdo odcizit. A nastávající cesta domů nemohla přinést nic horšího než smrt…

Bohaté záznamy meteorologických a geomagnetických měření, měření pohybu ledovců, lodní deníky, Payerovy kresby a ostatní dokumenty byly uloženy do plechových beden a víka byla zaletována.

Poslední dny na Tegetthoffu  ubíhaly velmi rychle. Všichni se zotavovali, každý horlivě opravoval svoje šatstvo na cestu zpět. Na sněhu se válela spousta vyhozených věcí. Všechny myšlenky se ovšem ubíraly ke zpáteční cestě do Evropy…

Opouštíme loď! /Julius Payer/

Opouštíme loď! /Julius Payer/

Pro potřeby zpáteční cesty byly vybrány tři čluny z parníku Tegetthoff. Dva větší norské rybářské čluny, asi šest metrů dlouhé a půldruhého metru široké, a třetí člun o něco menší. Aby bylo možné čluny přetahovat po ledě, musel být každý z člunů vybaven klouzavým podvozkem. Plachtovinou zakryté čluny sloužily zároveň jako místo pro spaní. Kromě člunů bylo zapotřebí ještě několikerých saní. Byla na ně uložena část potravin a potřeby k vaření. Celková hmotnost potravin činila asi dvě a půl tuny, přibližně 100 kilogramů na jednoho muže.

Ze psů si výprava mohla ponechat pouze Jubinala a Torosyho. Zemlja, jež byl zcela zesláblý a Gillis, který se s ostatními psy nesnášel, museli být zastřeleni.

Cestovní plán byl vcelku jednoduchý. Nejdříve postupovat k jihu, dostat se ke skladišti na Barentsových ostrovech a tam doplnit zásoby. Poté plout podél pobřeží Nové země na jihozápad a pokusit se zastihnout některou z rybářských lodí, které zde až do začátku podzimu loví lososy. Bylo také možné, že se u Nové země setkají s některou z norských tuleňářských lodí.

Všechny tři čluny měly postupovat pohromadě. Pro případ neplánovaného oddělení bylo určeno místo setkání: Vilémův ostrov nacházející se jižně od Barentsových ostrovů.

********************************************************************************

20. květen 1874 byl velkým dnem. Na stěžně Tegetthoffa byly přibity vlajky, nastal čas odchodu. Payer ve svém deníku poznamenává:

Myšlenka opustit loď a ponechat její osud náhodě má v sobě něco zneklidňujícího i za obvyklých poměrů. Tím více jsme to pociťovali zde, na moři dalekého severu. Po dva roky nám byla loď domovem a útočištěm před všemi živly. Se všemi vzpomínkami ji teď opouštíme. Zprávu o tom s odůvodněním svého rozhodnutí jsme položili na stůl v kajutě.

V devět večer se všichni shromáždili před svými čluny, v lehkých cestovních úborech. Vykročili. Cesta k jihu směřovala do oblasti jednotvárných torosových pahrbů, dosud zasněžených.

S vypětím všech sil přetahovali postupně všechny čluny a saně. Během prvního dne cesty se však nedostali dále než dva kilometry od lodi. Bylo nemožné, aby čluny i saně postupovaly najednou. Jeden člun utáhlo stěží deset mužů. Každou vzdálenost bylo tedy nutné urazit nejméně třikrát. Vše zaviňoval měknoucí sníh. Saně hluboko zapadaly, sanice se všude zachycovaly a vzpíraly se. A takovýto postup se opakoval i v následujících dnech. Někdy dokonce neurazili více, jak jeden kilometr za čtyřiadvacet hodin…

Pochod balvanitým ledem /Julius Payer/

Pochod balvanitým ledem /Julius Payer/

Bylo to k zešílení. Skoro na každém kroku se bořili po kolena do změklého sněhu. Nejednou museli veškerý náklad složit, saně poté vyprostit z hlubokého sněhu a náklad znovu naložit. Každý kus cesty, který třikrát po sobě projeli, se podobal hlubokému úvozu či rokli.

Tak ubývalo sil aniž bylo dosaženo nějakého pokroku. Payer poznamenává:

Mohli jsme od cesty, která takto probíhala, očekávat záchranu? Ne, nikdo z nás nepochyboval, že nás může zachránit jenom nějaký mimořádný obrat situace…

Již na začátku svízelného putování mohli spatřit na jihozápadě tmavé mraky, které se objevují tam, kde je volná voda. Byla to jakási naděje, že se postupně dostanou do míst pohyblivých ker a četných struh, kde bude již možné využít plavby na člunech. Pak by se snad postup mohl výrazně zrychlit…

V prvním týdnu pochodu se Payer s Hallerem, Zaninovičem a se psy ještě vracívali k lodi, aby přivezli náhradu za to, co už spotřebovali. Trať, kterou s nákladem zdolávali týden, urazili sami za dvě a půl hodiny…

28. května se dostali k malému ostrůvku, o jehož existenci dosud neměli tušení. Nazvali ho ostrovem Lamontovým. Z nejvyššího místa ostrova spatřili široký pás volné vody. Nebyla daleko, necelé dva kilometry. Záblesk naděje?

Příští den ovšem museli celý strávit  ve člunech. Zdržela je hustá vánice a prudký vítr. Již dalšího dne však pokračovali v cestě. Všichni se těšili, až začnou s naloďováním. Vše ovšem dopadlo jinak…

Okraj ledového pole, ke kterému se přiblížili, byl zcela nepřístupný. Hledali místo, kde by mohli čluny spustit na vodu, kde by se mohli nalodit. Po třech dnech marného putování a hledání se vzdali veškerých nadějí…

Weyprecht a Klotz se vydali propátrat okolní krajinu. Žádnou dobrou zprávu však nepřinesli. Naopak. Postavení výpravy se stále zhoršovalo. Vody nedosáhli a postupovat kupředu po ledu už také nebylo možné. Nezbývalo než se vrátit kus zpět na rovnější plochu ledu, tam se utábořit a vyčkat, až se situace zlepší.

Podle měření, která provedl Payer, byli vzdáleni teprve pět minut zeměpisné šířky od lodi. Tedy 9,3 kilometru…

Weyprecht rozhodl, aby z Tegetthoffa byla dopravena ještě jedna z jol, které tam zůstaly. A také další zásoby potravin. Tři čluny, které doposud měli k dispozici, nestačily pro posádku a náklad. Weyprecht, Orel a devět dalších námořníků se vydalo zpět k lodi. A také Payer se psy. Na cestu, na kterou spotřebovali osm dnů, jim nyní stačily tři hodiny…

7. června dokončili přípravu joly a s nákladem 150 kilogramů potravin se vraceli zpět k Lamontovu ostrovu. Dříve vyšlapaná cesta byla k nezaplacení. Stačilo však odchýlit se z ní o jeden jediný krok a rázem se ocitli v bažině sněhové břečky.

Situace výpravy se mezitím nadále zhoršovala. Stav sněhu, stav ledových torosů a pahrbů jakýkoli postup k jihu či podobným směrem vylučoval. Skupiny pátračů neustále prozkoumávaly okolí tábora, byl dokonce učiněn pokus prosekat cestu k vodě. Ovšem stačil jediný mocný pohyb ker a veškerá práce přišla nazmar…

Bezmocně  setrvávali na malém ostrůvku a v celkovém pohledu se nesmírně nudili. Nebylo – kromě zmíněných prací – co dělat.

14. červen přinesl jedinou změnu. Podařilo se skolit ledního medvěda a doplnit tak zásoby potravy.

Byla již polovina června a stále vanuly větry jižních směrů. Tedy proti výpravě. Trčeli nedaleko lodi, kterou před mnoha dny opustili. Snědli téměř třetinu proviantu a z jednoho tisíce mil urazili právě pět. Navíc se otevřená voda, od které si tolik slibovali, mezitím uzavřela. Zbývalo jediné. Čekat, až se na některém místě kry rozestoupí a vytvoří se nový kanál. A zároveň věřit, že se podaří k němu najít přístup.

17. června se sevřený vodní kanál skutečně na jihu rozestoupil. Ledovými valy se podařilo prosekat cestu a spustit čluny na vodu. Příštího dne se poprvé nalodili. S vytaženými plachtami a veslujíce pluli k jihu…

Plavba však byla velmi pomalá. Na vině byl těžký náklad člunů, ty se nořily do vody po samý okraj. Navíc bylo nutné za sebou táhnout malou kru, na které byly připevněny saně…

Urazili asi tři míle a plavba skončila. Dosáhli jižního okraje volného kanálu, dál otevřená voda nepokračovala. Vytáhli čluny na led a unaveni usnuli.

Odstrkávání ledu a převážení nákladu a člunů přes kru /Julius Payer/

Odstrkávání ledu a převážení nákladu a člunů přes kru /Julius Payer/

Brzy začalo sněžit. Přišel západní vítr, kry se opět srážely dohromady, uzavřely se i sebemenší pukliny. Znovu museli čekat. Tentokrát však nebyli na pevné zemi, ale na ledové kře. A ta je mohla odnést bůhvíkam…

Po dvou dnech se opět podařilo dostat čluny na vodu. Úspěch tentokrát spočíval v tom, že se podařilo dosáhnout protější kry. Na ní zůstali další dva dny…

Jednotvárnost tohoto období je dobře zachycena v Payerově deníku:

23. června. Na jihu jen nepatrné zlepšení. Dopoledne jsme se přeplavili přes dva kanály, získali jsme čtvrt míle. Po půlnoci se led znovu otevřel a dostali jsme se o několik stovek metrů dál.

24. června. Orel zastřelil neobyčejně velkého tuleně. Táhli jsme asi půl míle ledovým polem. Další postup zmařily drobné ledové kry.

25. června. Stále nemůžeme dál. Naše poloha je odhadem asi 79° 36´. Ačkoli denně sněží, sněhu rychle ubývá. I saně s velkými čluny se už táhnou lépe. Ještě jsme však neviděli žádné louže z tání.

26. června. Několik hodin cesty ledovými poli a malými jezírky. Měřením polohy Orel zjistil, že jsme se o několik stovek metrů vrátili na sever.

27. června. Dnes jsme za pomoci plachet přepluli za čerstvého severovýchodního větru větší vodní kanál. Ubylo našich zásob.

29. června. Přes dvě tři vodní plochy a nakonec přes velké ledové pole. V úzkých kanálech jsme museli použít dlouhých bidel, veslovat se nedalo.

30. června. Přeplavili jsme se přes malé jezírko, pak jsme přešli přes sněhové pole. Začali jsme se přeplavovat  přes strouhu plnou ledové tříště a ker. Sotva jsme spustili čluny, dal se protější ledový břeh do pohybu proti nám. Museli jsme co nejrychleji vytáhnout čluny z vody.

Tak to jde v Payerově deníku po týdny dál.

Další zhoršení situace přinesl začátek července. Hned prvního dne tohoto měsíce měřením polohy zjistili, že se za poslední čtyři dny posunuli o jednu jedinou námořní míli. Opakové měření provedené 4. července potvrdilo, že se nacházejí necelých osm kilometrů od Lemontova ostrova. To byl výsledek šestitýdenního pochodu. Výsledek naprosto zdrcující. Navíc se znovu dostali k nepřekonatelným pahrbům, které strmě čněly do výšky a přes které nebylo možné přejít. Další nucený odpočinek. A v podobné nečinnosti proběhl i druhý červencový týden.

Postavení výpravy začínalo být doslova hrozivé. Čas nezadržitelně plynul a stejně nezadržitelně se tenčily zásoby potravin. Po dvou měsících snažení dělila muže od Tegetthoffa vzdálenost pouhých patnáct kilometrů!! Při každém pohledu zpět k severu na muže shlížely výšiny Wilczkova ostrova. Shlížely ve dne, v noci, jasně a výsměšně. Začínalo to vypadat, že po dlouhém boji nebude zbývat nic jiného, než žalostný návrat k lodi a na ní třetí zima. Tentokrát bez jakékoli naděje…

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff

Země Františka Josefa. Mys Tegetthoff

V oné době, kdy se skutečně zdálo, že vše je ztraceno, se přiblížila hodina osvobození. Večer 15. července se otevřela řada malých struh směřujících k jihozápadu. Jimi se podařilo proniknout asi dva kilometry proti větru a proudu.

Nazítří už dokonce vál vítr ze severozápadu. Podařilo se vplout do širšího kanálu. V poledne již byli na 79° 39´. Navečer byly vidět z Wilczkova ostrova a z Tegetthoffova mysu jen nejvyšší vyvýšeniny. Způsob, jakým výprava postupovala vpřed se změnil. Uvolnily se jednotlivé kry a mezi nimi již bylo možné vybírat nejvhodnější cestu.

Každý následující den se se však jednou či vícekrát stávalo, že cestu nebylo možné nalézt. Potom byli opět nuceni převážet čluny po ledu na saních. Denní výkon čtyř mil však všechny uspokojoval.

Skvělým dnem byl 22. červenec. Toho dne postoupili o dobrých osmnáct kilometrů k jihu. Zlepšila se i nálada všech členů výpravy. Bylo možné doufat, že se brzy dostanou do míst s dlouhými vodními cestami, kde skončí útrapy s přetahováním člunů.

23. července museli pro prudký vítr zůstat ve člunech. 24. července však táhli dál. S dobrým výsledkem, třebaže déšť všechny kropil v proudech. Deště neustávaly ani v dalších dnech, postup výpravy však nezpomalovaly. V promočeném oděvu všichni dychtivě vyhlíželi každý sluneční paprsek, aby mohli alespoň trochu vysušit promočené oděvy a boty.

Koncem července panovalo typické letní arktické počasí. Zataženo, deště, viditelnost jen několik desítek metrů. Ve vodních kanálech bylo nutné plout nanejvýš obezřetně. Stačilo málo a kry se mohly rázem sevřít a rozdrtit čluny. Což by znamenalo jediné. Jistý konec.

V dalších dnech převládaly jižní větry a silně pršelo. S velkou námahou se vlekli mlhami kupředu. Konečně se 2. srpna objevilo slunce. Na půl dne se utábořili na kře a sušili oděvy. Podařilo se také zastřelit několik tuleňů a doplnit zásoby masa.

Po 2. sprnu se začaly konečně objevovat tolik očekávané větší vodní plochy. Struhy kanálů se vinuly bez přerušení i několik kilometrů. Když se cesta uzavřela, vystoupil Weyprecht na pahrbek ledu a s kompasem v ruce vypátral další příhodnou vodní cestu. Ledové moře ztrácelo svůj souvislý ledový příkrov.

7. srpna se podařilo urazit dvanáct mil. Toho dne všichni zajásali. Spatřili, jak se k nim od jihu mezi lehkým a řídkým ledem blíží protáhlá nízká vlna, spatřili kolébající se mořskou hladinu.

Vlny! Vlny! Volné moře! Vzrušení všech bylo nepopsatelné. Příliš dlouho je Arktida svazovala…

Považovali za jisté, že se v nejbližších dnech zcela vysvobodí. Zklamali se však. Ještě téhož dne v noci vítr přivál tolik ker, že zůstali ledem zcela obklíčeni. Nazítří se po celý den pokoušeli prorazit si cestu ledem. Bezúspěšně. Bylo nutné čekat, až se znovu obrátí vítr.

Opět pršelo. Leželi ve člunech a čekali. Pobyt v malých člunech se stával však nesnesitelným. Bylo to jen civění, bezmyšlenkovité rozhlížení po ledě. Veškerá duševní činnost se soustředila do dvou přání. Aby se led co nejdříve uvolnil a aby už bylo připraveno další jídlo.

Blížila se polovina srpna. Brzy nastane podzim. Potravin měli nanejvýš na jeden měsíc. Už několik dnů se tvořil na loužích ale i na moři mladý led. Ledové škraloupy sice přes poledne roztávaly, ovšem dráha slunce se neustále zplošťovala a slunečních paprsků ubývalo. Mladý led začal spojovat zbytky starých ker v nezdolatelné překážky. Rozmar větru mohl výpravu opět otočit zpět k severu. 13. srpna dosáhla tloušťka nového ledu už několik centimetrů. Začali pociťovat blížící se zimu…

14. srpna se kry opět rozestoupily natolik, že mohli pokračovat v cestě. Namáhavě si razili cestu spletí kanálů. Ledu ubývalo, vlnění se zvětšovalo. Čluny se prorážely už velkým vlnobitím a nabíraly hodně vody. V šest hodin večer dopluli k nejzazšímu okraji ledových ker. Nedaleko zaznívaly rytmické údery příboje. Když po půlnoci pohlédli do dálky, spatřili jen nekonečnou tmavou hladinu.

Měli pocit zmrtvýchvstání…

Volné moře!

Volné moře!

******************************************************************************

15. srpen byl tedy dnem vysvobození. Od Tegetthoffa byli nyní vzdáleni 131 mil. Ve skutečnosti však urazili tři stovky mil (556 kilometrů). Na oslavu tohoto dne ozdobili své čluny vlajkami.

Pro plavbu po moři bylo nutné uspořádat náklad. Jen saní již nebude zapotřebí. S trojnásobným hurá odrazili od poslední ledové kry. Plavba volným mořem začala. Podaří se? To záviselo na počasí, na veslování. Nepřetržitém a vytrvalém. Zdvihne-li se vichřice, čluny se potopí…

Psy brzy postihla mořská nemoc. Byli neklidní a rozhoupávali již tak dost naložené čluny. Nechtěli je ponechat osudu. Nezbýval jiný, než bolestný způsob ukončení jejich osudu. Byla to pro všechny velmi  bolestná chvíle…

Bílý pás ker za čluny se postupně měnil na pouhou čáru, až zmizel docela. Rok 1874 byl v Arktidě rokem velice příznivým. Hranice kerného ledu ležela vysoko na severu.

K nejbližšímu pobřeží bylo padesát mil. Bylo nanejvýš důležité dostat se k němu dříve, než se změní počasí. Veslovali s vypětím všech sil, ve dne v noci. Weyprecht se svým člunem plul napřed, ostatní ho co nejrychleji následovaly. Polovina posádky veslovala, polovina spala, střídali se po čtyřech hodinách. Často se stávalo, že se některý ze člunů opozdil a zmizel v mlhách. Pak se troubilo a houkalo tak dlouho, až se člun objevil.

16. srpna pomohla severní bríza. S rozvinutými plachtami bylo veslování nanejvýš úspěšné. Tehdy spatřili na obzoru několik stříbrných bodů. Jak zjistili později, bylo to sněhem pokryté pohoří v oblasti Nassavského mysu. Nová země byla na obzoru.

V poledne 17. srpna se z ranní mlhy vynořila fronta malebných hor. Pak vše opět zakryla mlha. Veslovali podle kompasu. Mořský proud je však v mlze odnesl daleko na jihozápad. Zjistili to až odpoledne, kdy se pobřeží opět stalo viditelným. Velmi nepříjemným důsledkem této ztráty orientace byl fakt, že minuli skladiště. Nebylo ovšem možné se vracet. Znamenalo by to obrovskou zajížďku, která by ani zdaleka nebyla vyvážena ziskem.

Daleko před čluny se začaly vynořovat vyšší části Admiralitního poloostrova. To již byla oblast, kde se mohli setkat s nějakou rybářskou lodí. Pokus o přistání v oblasti Gvozdarevovy zátoky, kde chtěli doplnit zásoby pitné vody, se nezdařil. Většina míst na pobřeží Nové země byla tak nepřístupná, že byli nuceni pokračovat v plavbě bez přestávky.

V noci ze 17. na 18. srpna poprvé zapadlo slunce. Odpoledne 18. srpna přistáli jižně od Černého mysu. Byl právě odliv. Vytáhli čluny po bahnitém břehu nad úroveň moře. Zcela vyčerpání klesli na trávník a bez hnutí a bez hlesu naslouchali zvukům moře. Po chvíli rozdělali oheň z naplaveného dříví. Tato pokojná chvíle však netrvala dlouho. Byli burcováni snahou najít nějakou loď. Na tom teď závisel jejich další osud.

19. srpna, za jasného a klidného počasí již obeplouvali Admiralitní poloostrov. 21. srpna se opět zvedl příznivý vítr, opřel se do plachet a plavba se zrychlila. Moře se však značně vlnilo a do člunů vnikala voda. Nejvíce byl ohrožen člun Gustava Brosche, který vyčníval jen málo nad hladinu. Před vlnami se čluny musely uchýlit do zátoky Suchoj nos, aby vyčkali utišení větru.

U ohně z naplaveného dřeva brzy všem vyschly šaty. Bylo však nutné pokračovat dál. Za vysokého vlnění a hrozivého počasí se pak pohybovaly čtyři čluny k jihu. Posléze vpluly do průlivu Matočkin Šar, který odděluje severní a jižní ostrov Nové země. Toužebně vyhlíželi nějakou loď. Ale nespatřili nic, než drsnou arktickou krajinu…

Vyhlídky na záchranu se začaly zmenšovat. Všichni doufali, že v oblasti Matočkin Šaru nějakou loď objeví. Nebylo pochyb, že rybáři již odpluli…

S rozvinutými plachtami pokračovali dál podél pobřeží k jihozápadu. 24. srpna se všechny čluny navzájem ztratily. Payerův člun byl nejvíce vpředu. Zakotvili proto v temné zátoce a čekali na zmizelé druhy. Když se ani po čtyřech hodinách další čluny neobjevily, pokračovala Payerova skupina dále.  Jakmile se zlepšilo počasí, setkali se všichni u Britvinova mysu. Rozdělili si rovnoměrně zbytky potravin a jako nemyslící stroje pokračovali dál…

Přišla hodina rozhodnutí. Ještě jeden skalní ostroh a nebude-li za ním loď, která by je zachránila, budou vydáni na milost a nemilost oceánu.

Byl již podvečer, když klouzali pod příkrými stěnami Britvinova mysu. A tu jako jeden hlas zazněl ze všech člunů výkřik radosti. Před nimi se objevil další člun se dvěma muži. A za dalším skalním výběžkem kotvily dvě lodi. Byli to Rusové.

Spatřili jsme člun /Julius Payer/

Spatřili jsme člun /Julius Payer/

Vyvěsili na člun své vlajky a následovali cizí loďku se dvěma muži. Zastavili před škunerem Nikolaj. Jeho paluba se ihned naplnila muži, kteří s obdivem shlíželi dolů ke člunům. Kapitán Feodor Voronin je poté přivítal na palubě.

Připlouváme k ruským lodím v zátoce Prachového peří /Julius Payer/

Připlouváme k ruským lodím v zátoce Prachového peří /Julius Payer/

*****************************************************************************

Ani ti nejmocnější celého světa nemohli být přijati důstojněji, než byli přijati arktičtí ztracenci po předložení ukazů. Ruští rybáři je přijali, jak nejsrdečněji uměli. Připravili takovou hostinu, o jaké se nikomu z Weyprechtových mužů ani nesnilo.

Tlumočil Lusina. Jediný námořník, který trochu ovládal ruskou řeč. Dozvěděli se tak o událostech, které se odehrály v Evropě během jejich nepřítomnosti. Především to, že všude panuje mír. A že v jejich vlasti jsou všichni znepokojeni osudem výpravy. Že hrabě Wilczek se v srpnu 1872 šťastně vrátil z Barentsova moře.

Obě lodi, které zde zastihli, byly z Archangelské gubernie. Posádky zde lovily lososy; úlovky byly dosud malé, proto se rybáři chtěli zdržet co nejdéle, nejméně ještě dva týdny. To však nebylo po chuti mužům výpravy. Proto se dohodli s kapitánem Voroninem, že zanechá rybaření a dopraví výpravu do přístavu Vardő v Norsku a poskytne také výpravě stravu. Za to dostanou všechny čluny, dvě pušky a 1200 rublů ve stříbře.

První noc na palubě Nikolaje nemohl nikdo dlouho usnout…

V podpalubí Nikolaje /Julius Payer/

V podpalubí Nikolaje /Julius Payer/

Za příznivého větru opustil Nikolaj dne 26. srpna 1874 malou zátoku na jihu Nové země. Její název „zátoka Prachového peří“ připadal Weyprechtovým mužům nesmírně poetický.

29. srpna byl Nikolaj v blízkosti murmanského pobřeží, 3.září se již blížil k přístavu Vardő. Rakouskouherská vlajka se třepetala na příďovém stožáru. Každý se snažil upravit, jak nejlépe mohl. Se vzrušením vyčkávali přistání, ve tři hodiny odpoledne vystoupili pak na půdu Norska.

Expedice skončila. Weyprecht šel zajistit vyzvednutí peněz, Payer rozesílal telegramy. Zpráva o příjezdu výpravy se rychle rozšířila mezi obyvateli Vardő. Lidé obklopovali členy výpravy a projevovali jim nesmírnou úctu. Na večeři je pozval německý konzul. Na večeři se měly dostavit i dámy, proto se každý snažil upravit, jak nejlépe mohl. Ačkoli oblečení mužů bylo spustlé, večeře proběhla ve velmi příjemném duchu.

Nazítří v poledne zašli všichni na Nikolaje, aby se rozloučili s vracejícími se Rusy. Veškerý svůj postradatelný majetek, několik pušek, munici, nádobí, lžíce, gumové lahve, to všechno darovali Rusům. Ti byli z darů zkoprnělí. Poodstoupili, aby se poradili. Poté rozprostřeli svoje dary: medvědí kožešiny. Ty kožešiny byly nejcennější ze všeho, co onoho léta ulovili.

I norští přátelé se neustále snažili projevit mužům svoji náklonnost a pohostinnost. Neprošli kolem jediných dveří, aby se neotevřely s pozváním. Bylo těžké tyto projevy odmítat…

Mezitím připlul do přístavu poštovní parník Finmarken. Z Vardő se vracel přímo do Hamburku. Dovezl cestovatele nejprve do Tromső. Zde se rozloučili s kapitánem Carlsenem.

A pak už následoval Hamburk. Odtud členové výpravy pokračovali v cestě přes Berlín po železnici. 25. září 1874 překročili hranice Rakousko-Uherské monarchie v moravskoslezském Bohumíně. Zde je přivítali zástupci vídeňské Geografické společnosti společně s dalšími delegacemi. Cesta pak pokarčovala do Vídně.

Velká polární výprava tak byla ukončena…

********************************************************************************

Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí části:

První  část vyprávění

Druhá část

Třetí část

Čtvrtá část

Pátá část

Šestá část

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Země Františka Josefa. Část VII.

  1. SV napsal:

    wau, Pepo, ty si sa nejak rozbehlo! 8 – )

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *