Malé Karpaty (Z Brezovej do Modry)

Malé Karpaty, Dobrovodský hrad

Malé Karpaty, Dobrovodský hrad

Hřebenovku Malých Karpat jsem nosil v hlavě už pěkných pár let. Je to cesta velmi náročná, více než sto kilometrů dlouhá, s extrémním převýšením…

Je to cesta nekonečnými lesy, cesta od hradu k hradu, v nejvyšších partiích od bradla k bradlu…

Do Malých Karpat to nemám daleko. Následující dva volné dny má být hezky a já jiný plán nemám. Je rozhodnuto!

 

Hřebenovku Malých Karpat je dobré považovat za cestu sportovního charakteru. Pro poznání Malých Karpat je lepší zvolit cesty jiné. Navštívit boční rozsochy a boční údolí.

Hřebenovka je totiž cestou s mnoha úseky nezajímavými: asfaltové lesní cesty, polní cesty bez rozhledů (zde kdyby vám někdo začal povídat o Karpatech, zaťukáte si nejspíš na čelo), dokonce úseky po státních silnicích a průchod kamenolomem…

Cesta začíná (či končí, jak chcete) na Bradle. Vrcholu nad obcí Brezová pod Bradlom, kde se nachází Štéfánikova mohyla, která je prací známého architekta Dušana Jurkoviče a která byla zapsána do seznamu památek evropského kulturního dědictví. Proto se také hřebenovka spojující Bradlo s Děvínem nazývá Štefánikovou magistrálou.

Bradlo se ovšem nachází na opačnou straně, než hřeben Malých Karpat, nechám si ho na příště. Teď hurá na hřeben!

Nejvyšší vrcholy Malých Karpat nedosahují ani osmisetmetrové výšky. Na první pohled je to zavádějící. Ve skutečnosti okolní nížiny převyšují o více než pět stovek metrů. Chci tím říci, že zde nasbíráte velmi slušné převýšení. A první, dvousetmetrové, mě čeká hned nad Brezovou. Pak už nekonečným lesem s úžasnou vůní medvědího česneku k Přírodní rezervaci Slopy, kde obdivuji nádherné habro-bukové porosty, a posléze k Dobrovodskému hradu.

Pak už nekonečným lesem s úžasnou vůní medvědího česneku...

Pak už nekonečným lesem s úžasnou vůní medvědího česneku...

Dobrovodský hrad mě překvapuje svojí rozlehlostí. Vystavěl ho kolem roku 1300 Čákův pohunek Aba Veľký jako (jak jinak) hrad strážní. Je potěšující, že zde probíhají rozsáhlé sanační práce.

Malé Karpaty. Dobrovodský hrad

Malé Karpaty. Dobrovodský hrad

Od hradu poté do obce Dobrá Voda. Cesta vede (neobchází a to jsem ještě nezažil!) středem hřbitova, kde nemohu přehlédnout velmi neobvyklé náhrobky. Obec Dobrá Voda je obcí Jána Hollého a vnímáte to na každém kroku…

Podivné náhrobky na dobrovodském hřbitově

Podivné náhrobky na dobrovodském hřbitově

Stoupání nekonečným polem, kousek pěkného lesa a nekonečná cesta údolím do obce Buková. Nezáživné, opravdu nezáživné. Zvláště když vás každou chvíli objíždí plně naložený tahač s dřívím a nechá za sebou neproniknutelné mračno zvířeného prachu.

U nádraží v Bukové obcházím velkou kaluž. Plnou pulců, mezi nimiž si hoví a hodokvas prožívá malá užovka. Bonmot o pečených holubech do huby létajících je tu zcela namístě. Užovka se dokonce nenamáhá zmizet, když ji fotografuji. Musí si to vychutnat do doby, než louže vyschne…

Hodokvas prožívá malá užovka

Hodokvas prožívá malá užovka

Tentokrát si užovka vyhlédla malou vážku

Tentokrát si užovka vyhlédla malou vážku

V Bukové začíná stoupání k nejvyššímu vrcholu Malých Karpat, na Záruby. Nejdříve ovšem musíte absolvovat nechutný průchod kamenolomem, který prachem zamořuje celé okolí.

Ze Zárub (767 m.n.m.) toho příliš mnoho neuvidíte. O něco lepší je rozhled z Havraní skály, z jakéhosi předvrcholu Zárub. Obzoru ovšem dominuje starší ze dvou slovenských jaderných elektráren (abych nebyl nespravedlivý, tak také Smolenický zámek).

Malé Karpaty. Záruby, vrchol

Malé Karpaty. Záruby, vrchol

Skalnaté bradlo Zárub určitě patří mezi nejhezčí místa Malých Karpat. Z vrcholu sestoupíte rovnou do náručí hradu Ostrý Kameň. Okolí hradu je jedním z mála míst hřebene, kde se můžete pokochat pohledy do kraje. Třeba k vodní nádrži Buková a do Záhorské nížiny.

Malé Karpaty od Zárub

Malé Karpaty od Zárub

Kavyly na Zárubech

Kavyly na Zárubech

Malé Karpaty. Záruby a Ostrý Kameň

Malé Karpaty. Záruby a Ostrý Kameň

Malé Karpaty. Ostrý Kameň

Malé Karpaty. Ostrý Kameň

Malé Karpaty. Vodní nádrž Buková

Malé Karpaty. Vodní nádrž Buková

Poté opět cesta nekonečným lesem, k bývalé hájence Mon Repos a k Amonově louce. Tam, asi 200 metrů od značené cesty, se nachází vydatný pramen vody, cesta k němu je vyznačena. Cestou od pramene míjím odpočívadlo s ohništěm… co to tam visí… světe podrž mne, věnec buřtů! Vyschlých do podoby suchého salámu, nikoli botulinem napadených! Tak tak hodný snad ani nejsem, aby si mne někdo musel předcházet věncem buřtů… Nechávám buřty buřtama, nemám na ně skutečně chuť, snad je najdou nějací dravci…

Malé Karpaty, Amonova louka. Světe podrž mne, věnec buřtů!

Malé Karpaty, Amonova louka. Světe podrž mne, věnec buřtů!

Čeká mne výstup na další sedmisetmetrový vrchol, na Vápennou (Roštún). Jeden z nejhezčích vrcholů Malých Karpat.

Malé Karpaty od Klokoče

Malé Karpaty od Klokoče

Schyluje se k večeru. Na každé z luk, kterých je tu nespočet, se pasou stáda muflonů, letos mají mnoho mladých. Nikoli desítky, ale stovky muflonů. Je mi nesmírně líto, že je musím vyrušovat.

Na vrcholu Vápenné se nachází malá rozhlednička. Ani ne desetimetrová výška však stačí na to, abyste přehlédli vrcholy stromů a rozhlédli se do kraje. Možná to však za pět let bude jinak…

Na rozhlednu nelezu. Je už skoro tma a musím absolvovat sestup do Sološnické doliny bezpečným způsobem, je velmi strmý. Pět stovek výškových metrů, tentokrát dolů…

Rozcestí v Sološnické dolině. Tady to už znám. Kousek po cestě a před potokem pak vzhůru do lesa, znovu na hřeben. Začíná to vypadat, že bych mohl zvládnou celé Malé Karpaty, tedy alespoň na Kamzík…

Potok, značka ukazující vzhůru. Ano, tudy. Jenže ouvej. Po několika stovkách metrů se cesta ztrácí a značky nikde. Musím zpět. Za potok. Znovu!

Jenže s druhou cestou je to úplně stejné jako s první. Hloupost! GPS ukazuje, že jdu dobře. Jde se dál. Vzhůru. Ovšem za chvíli cesta nikde, a to už jsem pořádně vysoko, a GPS ukazuje, že jsem dost daleko od značené trasy. Teď mi to dochází. V hustém lese je GPS značně retardovaná, je tu špatný signál a moji skutečnou polohu ukazuje s velkým zpožděním.

Zadělal jsem si na pěkný problém. Měl jsem jít znovu dolů a pátrat po skutečně pravé cestě. Blížím se na hřeben a přicházím na jakousi lesní cestu vedoucí po vrstevnici. Ta přece musí tu červenou křižovat!

Dva kilometry lesní cestou, teď malinko do lesa a budu na červené. Ano. Konečně mi GPS ukazuje, že jsem na značce. Problém je ovšem v tom, že jsem ve strmém svahu, kde po žádné cestě není ani památky. Co teď? Tma jako v pytli a cesta nikde.

Ze všech stran mě pozorují svítící oči jelení zvěře, kdyby mi tak chtěli poradit!

Není jiného řešení, než se vrátit dolů a znovu hledat. Jenže to už jsem pomalu tři kilometry od té zatracené odbočky…

Sestupuji dolů a najdnou se moje retardovaná GPS probouzí. Ukazuje mi dokonce lesní cestu, na které se nacházím a ukazuje mi, že se blížím k jakési modré značce, která vede na hřeben k mojí červené. Sláva!

Žádná sláva. Dvouhodinové bloudění a lezení ve strmých svazích mne odrovnalo. Nohy už skutečně bolí. Ale jsem konečně na hřebeni.

Sumíruji si v hlavě další cestu. Čekají mne tři kritická místa. První je kousek přede mnou. Kamenný sráz před rozcestím Panské Uhliská, druhým je příšerný sráz nad Čermákovou loukou a třetím je sedlo Pezinská Baba. Když to zvládnu, bude to OK.

Lezu vzhůru kamenným srázem, jenže nohy toho mají skutečně dost. A když už jsem konečně nahoře, lezu rovnou do náručí dvěma divočákům. Nějak nechápou, ale jsem jim vcelku lhostejný. Procházím opatrně kolem nich, jsou v pohodě a já taky. Během další cesty  bude takových setkání ještě mnoho. Naučil jsem se však s divočáky žít.

Krize. Nejde to. Je to horší a horší. Bylo by sice pěkné dojít až do Bratislavy, ale žádný takový cíl jsem si nevytkl, proto hledám jinou variantu. Ano. Na rozcestí Hubalová odbočím směrem k rekreačnímu středisku Piesok, k osadě Harmónia a do Modry.

Kousek za Hubalovou další nádherný zážitek. Z křoví se vynořil malinký jezevec a hned za ním velký, nejspíš jezevčice s potomkem. Popoběhnou deset metrů přede mne, počkají, a tak se to opakuje, asi pět stovek metrů. Nádherné! Nikdy jsem ještě jezevce „in natura“ neviděl. Je to nádherné zvíře!

Noční les je obrovskou zoologickou zahradou, stačí jít a dívat se. Kuny, lišky, další mufloni, jeleni…

Do Modry sestupuji se svítáním. Mám za sebou 17 hodin cesty a v nohách osmdesát kilometrů.

Je to dobré. A nakonec, díky nočním zážitkům za Hubalovou, ještě lepší, než kdybych rovnou za nosem pokračoval k Bratislavě…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.