Země Františka Josefa. Část VIII.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa

Co následovalo po výpravě rakousko –  uherské…

Až v roce 1930 bylo zveřejněno, že podle starých norských rejdařských záznamů už roku 1865 přistál na neznámém ostrově, který zřejmě patřil k Zemi Františka Josefa, norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu.

On tedy byl pravděpodobně první, kdo vstoupil na Zemi Františka Josefa. Neučinil ovšem nic, čím by nové souostroví prozkoumal a upozornil na ně vědecký svět. Z hlediska vědy zůstává vlastním objevitelem rakousko-uherská výprava z let 1872 – 74. Priorita průzkumu a popisu tedy nesporně patří Juliu Payerovi.

Další průzkum Země Františka Josefa pokračoval  ještě dlouho zcela neřízeně. Teprve po půlstoletí, kdy se souostroví stalo sovětským územím, začaly se systematickým průzkumem sovětské výpravy a stanice tam vybudované.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa

Do roku 1930 bylo zaznamenáno 138 výprav na Zemi Františka Josefa. Převážně loveckých a norských.

Pět let po návratu Weyprechtovy – Payerovy expedice připlula k jižním břehům Země Františka Josefa holandská výprava pod vedením De Bruynea. Výpravě se však nepodařilo ani vylodit.

Téhož roku, 1879, se z důvodu mimořádně nevhodných ledových podmínek mezi Novou zemí a Zemí Františka Josefa musela vrátit výprava Angličana Alberta H. Markhama.

První dvě expedice, které po expedici rakousko – uherské na Zemi Františka Josefa pracovaly, vedl a na svůj náklad pořádal skotský polární badatel Benjamin Leigh Smith. První jeho výprava z roku 1880 přinesla cenné výsledky. Objevila největší ostrovy archipelu: Alexandřinu zemi, Zemi prince Jiřího a několik menších ostrovů. A také Britský průliv, významnou cestu do severní části souostroví.

Země Františka Josefa. Mapa západní části archipelu

Země Františka Josefa. Mapa západní části archipelu

Zdárně začala i druhá expedice v roce 1881. Základnu si výprava zřídila na Bellově ostrově. Při další plavbě na východ však ledy rozdrtily první jachtu expedice, Eiru. Těžký led znemožnil výpravě návrat na základnu a pětadvacet mužů muselo strávit zimu v chatrči, kterou si vybudovali na mysu Flora (Northbrookův ostrov). Koncem června 1882 se vydali na člunech k 760 kilometrů vzdálenému Matočkin Šaru (průliv mezi severním a jižním ostrovem Nové země). Po dvouměsíční strastiplné cestě a plavbě se setkali s loděmi vyslanými na jejich záchranu.

Země Františka Josefa. Northbrookův ostrov, mys Flora

Země Františka Josefa. Northbrookův ostrov, mys Flora

Velkým přínosem pro poznání Země Františka Josefa byla britská expedice Fredericka Jacksona v letech 1894 – 1897. Ve třech letech soustavného studia souostroví shromáždil britský vědec mnoho přírodověckého materiálu, učinil další geografické objevy a zmapoval západní a severozápadní část souostroví.

Země Františka Josefa. Bellův ostrov

Země Františka Josefa. Bellův ostrov

V červnu 1896 se setkal Jackson u své stanice na mysu Flora s polárním badatelem Fridtjofem Nansenem a jeho druhem Hjalmarem Johansenem, kteří od počátku srpna 1895 procházeli celým souostrovím Země Františka Josefa po nezdařeném pokusu proniknout pěšky z driftující lodi Fram k pólu. Toto náhodné setkání pravděpodobně zachránilo oběma Norům život. Nansen s Johansenem se chtěli dostat ke Špicberkům, ale po patnáctiměsíčním putování žili už dávno jen z úlovků a jejich výstroj a výzbroj byla v žalostném stavu.

Další expedice na přelomu století hodlaly použít Země  Františka Josefa především jako odrazového můstku k cestě na pól. Výprava amerického novináře Waltera Wellmana v letech 1898 – 99 skončila zraněním hlavního aktéra hned na samém počátku. Saňové cesty jeho kolegy, meteorologa E. B. Baldwina ovšem vedly k objevu ostrova Grahama Bella na východě archipelu.

Země Františka Josefa. Ostrov Vídeňského Nového Města

Země Františka Josefa. Ostrov Vídeňského Nového Města

Italská expedice v letech 1899 – 1900 na lodi Stella polare, kterou vedl Luigi Amadeo di Savoia, vévoda Abruzský, byla úspěšným podnikem, pokud jde o pronikání k pólu. Kapitánovi lodi se podařilo za příznivých podmínek doplout Britským průlivem až k Rudolfovu ostrovu (!). Uchýlili se do Teplické zátoky, kde chtěli přezimovat. Ovšem loď byla poškozena náporem ledu a přezimování se muselo přesunout na souš. V březnu 1900 vyrazila dobře vybavená dvanáctičlenná skupina Umberta Cagniho s třinácti saněmi a sto dvěma psy k pólu. Pronikli až na 86° 31´ sš. Odtud se museli vrátit. Překonali Nansenův rekord, stálo to však tři lidské životy.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa

Další pokusy o pronikání k severnímu pólu ze Země Františka Josefa se odehrávaly v režii amerického mecenáše W. Zieglera. Již zmíněný E. B. Baldwin podnikl v letech 1901 – 1902 další pokus o proniknutí k pólu. Byla to nejnákladnější a nejlépe vybavená výprava v této oblasti. Zúčastnilo se 51 osob, 420 psů, 15 koní a 60 saní. Výprava přezimovala na malém Algerově ostrově. Na jaře došlo ke sporům mezi americkými a norskými členy výpravy a přepychová loď  America  se vrátila bez jediného vědeckého záznamu.

Mecenáše Zieglera to však neodradilo. Hned roku 1903 vyslal k pólu přes Zemi Františka Josefa výpravu novou. Tentokrát výhradně americkou. V jejím čele stál Anthony Fiala, fotograf předešlé Baldwinovy výpravy. America se prodrala k Rudolfovu ostrovu, kde přezimovala v osudné Teplické zátoce. Nápory ledu a vichřice loď zničily, s ní i velkou část zásob.  Koncem zimy poslal Fiala většinu posádky na mys Flora, kde byla zásobovací základna a naděje na záchrannou loď. Na jaře 1904 se pak Fiala znovu, po druhém přezimování, pokusil dostat k pólu. Následoval ještě pokus třetí, nikdy se však nedostal ani za 82. rovnoběžku. Nutno ovšem podotknout, že Fialova výprava přivezla cenný vědecký materiál a zmapovala část souostroví. V roce 1905 Fialu a jeho druhy odvezla záchranná loď.

Země Františka Josefa. Northbrookův ostrov, mys Flora

Země Františka Josefa. Northbrookův ostrov, mys Flora

V roce 1911 Španěl F. G. de Gisbert pronikl Britským průlivem se svou lodí k 81° sš, tam objevil nový ostrov.

Jules de Payer, syn Julia Payera, chystal v roce 1913 výpravu na Zemi Františka Josefa, zhatila ji však světová válka.

O výpravě G. J. Sedova, kterému se za nepříliš dobrých okolností podařilo k Zemi Františka Josefa proniknout v roce 1913, se budete moci dočíst v brzké době na těchto stránkách.

V roce 1913 se do oblasti Země Františka Josefa dostal nechtěně i další Rus, G. L. Brusilov se svou lodí Sv. Anna. Drift ho tam zanesl z Karského moře. Výprava, až na dva členy, zmizela. K Brusilovovi se v některém příštím vyprávění, věřím, také dostanu.

Rokem 1914 tedy končí doba hrdinských a také tragických výprav na Zemi Františka Josefa. V roce 1926 se ustálilo právní postavení Země Františka Josefa i celé sovětské Arktidy. Začalo období více či méně soustavného výzkumu celé sovětské arktické oblasti.

Země Františka Josefa

Země Františka Josefa

O některých událostech či děních na Zemi Františka Josefa v období po roku 1926 se na mých stránkách také brzy budete moci dočíst.

********************************************************************************

Zdroje

Julius Payer: V ledovém zajetí (Orbis 1969)

Roman Laube: Z Čech a Moravy až k severnímu pólu (Mare-Czech 2009), doplňující informace

Fotografie: Různé internetové zdroje

*******************************************************************************

Předchozí části:

První  část vyprávění

Druhá část

Třetí část

Čtvrtá část

Pátá část

Šestá část

Sedmá část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Země Františka Josefa. Část VIII.

  1. Míla napsal:

    V létě, bez vichru a mlhy, to tam vypadá docela idylicky. Hned bych tam jel s Čedokem! :mrgreen:

  2. Míla napsal:

    Teď bez legrace:
    strhující vyprávění, Pepo gratuluji. Působivější než na př. německo-rakouský film o této výpravě, uvedený před časem v televizi. Člověk se musí sklonit v hlubokém obdivu přede všemi účastníky, nicméně to, co vykonal Julius Payer se vymyká…Byl nejen organizačně a odborně, psychicky, ale kupodivu i fyzicky nejzdatnější. Dokázal nejen zmapovat co se dalo tak, že už z r. 1876 pochází podrobná (i když pochopitelně asi ne zcela přesná) mapa, ale v podmínkách třeskutých mrazů, vichrů a vánic pořídil množství pracných obrázků (apropó, proč nepoužili tehdy jistě již dostupné a snadnější fotografie?) o spoustě různých měření nemluvě. Vše za situace, kdy ostatní bojovali „jen“ o své životy.
    Trochu možná moc jsem se rozpovídal, ale aspoň demonstruji, jak pionýrské polární výpravy působí na naprostého laika. Ciao.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.