Chočské vrchy

Veľký Choč

Veľký Choč

Je to už pěkná řádka let, co jsem ve vlaku, cestou z Tater, vyslechl rozhovor dvou hochů. Jeden druhému sděloval, že mezi Západními Tatrami a Oravou se rozprostírá nádherný kraj…

Jejich rozhovor mi utkvěl v hlavě, tehdy jsem vůbec netušil, o čem se ti dva baví. Až po letech jsem přišel na to, že hovořili o Chočských vrších. A že v hodnocení tohoto kraje měli naprostou pravdu…

Veľký Choč, Prosiecká dolina, Kvačianská dolina, tato místa nejsou obyvatelům Slovenska (a nejen Slovenska) až tak neznámá. Jenže Chočské vrchy nejsou jenom Choč a dvě jmenované doliny. Chočské vrchy zahrnují spoustu dalších nádherných míst, často zapomenutých a neznalým nic neříkajících…

Chočské vrchy nemají souvislý hřeben a od tohoto faktu se odvíjí i jistá komplikovanost poznávání tohoto pohoří. Najít souvislou trasu z jednoho konce Chočských vrchů na druhý a neminout přitom některá zajímavá místa prostě nelze. S tímto faktem se vypořádávám jednoduše. Některé cesty projdu dvakrát…

Sobotní ráno, ústí Kvačianské doliny. Snaha vyfotografovat peřeje Kvačianky končí pádem do potoka. Začíná to pěkně…

Stoupám dolinou a obdivuji její impozantní rozměry. Chočské vrchy jsou tvořeny vápenci a dolomitickými vápenci. Nemají krystalické jádro, proto se erozivní síly mohly uplatnit v celé své mohutnosti a vytvořily útvary tak impozantní a členité jako je Kvačianská dolina.

Nevynechávám jedinou vyhlídku, nahlížím do doliny, kde se dá. Na jednom z krkolomných míst nacházím rostlinu, se kterou jsem se nesetkal již několik let. Plesnivec alpský či libozvučněji protěž alpská (plesnivec alpínsky, Leontopodium alpinum). Poučen pádem do potoka snažím se být při fotografování opatrný a nespadnout dolů…

Chočské vrchy. Plesnivec alpský (plesnivec alpínsky, Leontopodium alpinum)
Chočské vrchy. Plesnivec alpský (plesnivec alpínsky, Leontopodium alpinum)
Chočské vrchy. Plesnivec alpský (plesnivec alpínsky, Leontopodium alpinum)
Chočské vrchy. Plesnivec alpský (plesnivec alpínsky, Leontopodium alpinum)

Kvačianská dolina přitahuje turisty nejen svou přírodní nádherou a velklepostí. Turisty přitahují stejnou měrou i památky technické. Oblazy je místo v Kvačianské doline, kde se nacházejí dva staré vodní mlýny. Zrenovovaný Dolný mlyn – Brunčiakovský – je vzácnou technickou památkou. Obyvatel mlýna, mladý muž jako vystřižený z Liptova devatenáctého století, mne zve na prohlídku, přestože je časné ráno. Technické části mlýna jsou mimořádně zajímavé a pohledy na ně mne nenechávají klidným. Pořizuji si fotodokumentaci a obdivuji um těch, kteří takovéto zařízení vymysleli a vystavěli, i um těch, kdo mlýn zrenovovali. Je překvapující, že vstupné je zcela dobrovolné…

Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn
Chočské vrchy, Oblazy, Dolný mlyn

Značená cesta od Oblazů pokračuje boční dolinou Borovianky. Prochází kolem několika vodopádů, pojmenovaný je pouze nejvyšší z nich, Ráztocký. Po nepříliš důvěryhodném dřevěném žebříku se dá vystoupat nad vodopád. Nástup na žebřík je ovšem z vody. Mokrý ještě z pádu do potoka nemusím příliš dlouho přemýšlet, zda vstoupit či nevstoupit do vody a poté na žebřík…

Chočské vrchy. Kvačianska dolina, Ráztocký vodopád
Chočské vrchy. Kvačianska dolina, Ráztocký vodopád
Chočské vrchy. Kvačianska dolina, bezejmenný vodopád
Chočské vrchy. Kvačianska dolina, bezejmenný vodopád

Po chvíli dolina končí. V samém závěru doliny se nachází rozcestí značených cest. Z cesty, která pokračuje do obce Veľké Borové, se zde odděluje značený chodník na vrchol Prosečného. Nejvyššího vrcholu jednoho ze tří geomorfologických podcelků Chočských vrchů.

Geomorfologický popis Chočských vrchů je nanejvýš zajímavý. Na počátku 20. století bylo toto pohoří nazýváno Liptovskými vápencovými hoľami. A zahrnovalo také část Západních Tater kolem Sivého vrchu. Později byly Chočské vrchy vyčleněny jako samostatné pohoří zahrnující i dnešní Šípskou Fatru, ta je dnes chápána jako součást Velké Fatry. Až v sedmdesátých letech se hranice ustálily v dnešní podobě. Chočské vrchy jsou na západě ohraničeny zmíněnou Šípskou Fatrou a Malou Fatrou, na severu Oravskou vrchovinou a Podtatranskou brázdou, na západě Západními Tatrami a na jihu Podtatranskou kotlinou a Velkou Fatrou. Sestávají ze tři samostatných geomorfologických podcelků. Sielnických vrchů, Choče a Prosečného.

Na vrchol Prosečného mne vede rozblácený chodník procházející převážně hlubokým lesem. Občas však přecházím nádherně rozkvetlé louky, kde po pár krocích vypadám stejně jako po pádu do potoka. Po několikadenních deštích je neskutečné mokro a vlhko. Nepříjemnější je však skutečnost, že se dosud neprotrhala obloha a je velmi špatná viditelnost. Škoda, pohledy z Prosečného do kotliny Liptova jsou úchvatné.

Chočské vrchy, louky pod Prosečným
Chočské vrchy, louky pod Prosečným

Nakonec to není tak špatné (fotografie trošku upravím a bude to dobré). Výhled, pro zarostlé stromy hodně omezený, je skutečně úchvatný. Pod nohami mi leží celý Horní Liptov. Charismatická Liptovská Mara, která k Liptovu patří stejně, jako ke mně patří chození. Na protějším obzoru pak nízkotatranské doliny a vrcholy. Na přelomu jara a léta je vše zelené, podzimní pestré barvy určitě lahodí oku víc…

Chočské vrchy, Liptov z Prosečného
Chočské vrchy, Liptov z Prosečného

Sestup je krkolomný, nerad bych si v mokrém oblečení sedl na zadek a jel až dolů, to už by přece jen bylo příliš. Potkávám partu mladých lidí. Dávám se s nimi do řeči a upozorňuji je na orientačně problémové místo pod vrcholem. Oni mi naopak přejí pěknou další cestu (ještě se s nimi dnes potkám).

Sestup končí, přicházím na planinu Svorad. Nádherné místo. Horské pastviny, široký rozhled do kraje, neuvěřitelný klid. Když jsem tu byl poprvé, před osmi lety, byl jsem nadšen. Strávil jsem tu několik hodin, chodil sem tam, pozoroval krajinu a vstřebával nádhernou atmosféru…

Chočské vrchy, planina Svorad
Chočské vrchy, planina Svorad

Dnes tu už takový klid není. Z Prosiecké doliny vychází hloučky turistů. Je volný den a počasí je jako stvořené k  výletu. Zajímavé je, že jsou to (opět) převážně Poláci, slovenských turistů není mnoho.

Prosiecká dolina je atraktivnější než dolina Kvačianská. Je čtyři kilometry dlouhá, na obou koncích má charakter úzké soutěsky široké místy jen několik metrů. Potok Prosiečanka, který dolinu formoval, se ztácí v podzemí; je tu spousta dalších ponorů a vývěrů. Cesta dolinou není jednoduchá. Lezení po dlouhých žebřících, po skále za pomoci řetězů, turisté jsou často překvapeni a od obtížnějších míst se vracejí zpět. Přesto jsou však spokojeni a obohaceni o nádherné prožitky a vjemy, které Prosiecká dolina nabízí.

Chočské vrchy, Prosiecka dolina
Chočské vrchy, Prosiecka dolina

Sestupuji dolinou. Obdivuji strmé skalní stěny. Fotografování je opět problematické, světla je dnes nepříliš, šedá obloha mnoho variant záběrů nenabízí. Co se dá dělat, budu ukládat na hard disk v hlavě… těším se strašně na okamžik (nevím však, zda se ho dožiji), až nějakým optickým kabelem (měděný se mi moc nelíbí) budu moci stahovat data z hlavy do compu a tam si je prohlížet…

Chočské vrchy, Prosiecka dolina
Chočské vrchy, Prosiecka dolina
Chočské vrchy, Prosiecka dolina
Chočské vrchy, Prosiecka dolina

Od ústí Prosiecké doliny mířím zpět k ústí Kvačianské doliny. Budu muset touto dolinou znovu projít, to je to opakování tras, o kterém jsem hovořil. Žádný problém však. Navíc se zlepšuje počasí, šedí oblohy občas pronikne sluneční paprsek a dolinu osvítí. Hned je to veselejší…

Od rozcestí v dolině Borovianky tentokrát nepokračuji na Prosečné, jdu přímo do Veľkého Borového a na planinu Svorad, kterou si chci celou projít… jakési retro z před osmi roků  (to je čeština…)

Chočské vrchy, planina Svorad
Chočské vrchy, planina Svorad
Zbytky salaší na pastvinách Chočských vrchů
Zbytky salaší na pastvinách Chočských vrchů

Potkávám se s partou mladých lidí, se kterými jsem si povídal dopoledne. Že jsou Chočské vrchy nádherné, jim je jasné (jinak by tu nebyli, že ano). Ale že si je někdo prochází hned dvakrát, s tím se prý ještě nesetkali…

Znovu přicházím k rozcestí nad Prosieckou dolinou (do doliny znovu nepůjdu). Čeká mne podvečerní výstup na dva výrazné vrcholy Chočských vrchů. Na Lomné a na Pravnáč. Tato trasa už leží bokem zájmu převážné většiny turistů. Je dlouhá a náročná. Směrovka rozcestníku mi ukazuje, kudy se mám vydat. Vyšlapaný chodník prozrazuje, že tu někdo čas od času projde. Po několika stovkách metrů mne napadá podívat se na GPS. S milým úsměvem mi přístroj ukazuje, že jsem úplně jinde než mám být. Musím zpět. A začíná anabáze, která de facto skončí až zítra…

Zeleně značenou cestu jsem vůbec nenašel. Nepřesná digitální mapa v GPS mi také nepomohla. Na moji trasu jsem se dostal obrovskou oklikou, přes nekonečné pastviny, za pomoci klasické papírové mapy. A začal stoupat k vrcholu Lomného. Jediný úsek, kde bylo značení OK. Jenže nebylo OK až na vrchol. Vyšlapaná cesta vrchol traverzovala a minul jsem ho. Nijak to nevadilo, Lomné je bez rozhledů, ta pravá rozhledová lahůdka byla teprve přede mnou. Pravnáč, skutečně mimořádné rozhledové místo a hlavní cíl této části mého putování.

Chočské vrchy, Pravnáč
Chočské vrchy, Pravnáč

Díky bloudění jsem na Pravnáč přišel až pozdě večer. Fotografovat se již nedalo, musel jsem ukládat zas „jenom“ do hlavy.

Nádherné, mimořádně zajímavé pohledy na Liptov. Pohledy do stejných míst, do kterých jsem se díval z Prosečného, přesto byl pohled zcela odlišný. Bylo by nanejvýš zajímavé sestavit galerii pohledů na Liptov z vrcholů lemujících tento kraj…

Zajímavé jsou zápisy ve vrcholové knize. Téměř na každé straně zmínka o problémech se značením. Poslední zápis z dnešního dne: Parta deseti turistů z Liptovského Mikuláše (tedy místní !!) popisuje, jak bloudila a bloudila…

Sestup do Liptovské Anny. Pár stovek metrů pod vrcholem přicházím na lesní cestu. Kudy dál? Mapa v GPS opět lže. Po lesní cestě přece nemohu, vede na opačnou stranu…

Stmívá se a je to velmi nepříjemné. V tomto medvědovitém kraji bych nocovat nechtěl, co by se však dalo dělat… Naposledy beru do rukou harmaneckou mapu a snažím se vyčíst, co se vyčíst dá. Pokouším se chytit směr, kterým bych měl jít. V okamžiku téměř posledním, kdy jsem to chtěl vzdát, objevuji na malé skalce značku. Ukazuje chodník strmým srázem, kterým musím sestoupit…

Značku jsem po chvíli opět ztratil. Ale zabloudit už nebylo možné, všechny cesty vedly dolů do obce. Svit měsíce mi dokonce umožnil sestupovat bez baterky. Kofolu v místní restauraci (pozorují mne jako exota) a vyhledat místo na spaní. Oplocený sad uprostřed obce a čerstvě posekaná tráva, to je ideální místo ke spaní. Ráno po rozednění si však uvědomuji, že je na mne vidět ze všech oken okolních domů. Nevadí, hned jdu dál a co je důležité, vyspal jsem se jako král…

********************************************************************************

Prvním mým cílem dnešního dne je Liptovský hrad. Nejvyýše položený hrad na Slovensku a dokonce prý ve střední Evropě.

Po silnici do obce Bukovina, odtud po červeném značení na hrad. Pokračuje včerejší anabáze. Nejsem schopen pochopit, jak značkař může vynechat značení na strategických místech, na rozcestí několika cest, stromů k namalování značky je tu dost… GPS tentokrát pomohla. Napojuji se na značenou trasu z Lúček, ta už je značena dobře…

Co do nadmořské výšky mohou s Liptovským hradem soupeřit jen Zniev (988 m.n.m.) a Muránsky hrad (938 m.n.m.). Vstoupit do prostoru hradu je možné jen po strmém žebříku, který co do spolehlivosti je nejméně o dva řády níže než ten včerejší u vodopádu Ráztoka. Tady by to nebyl pád do vody…

Chočské vrchy, na Liptovském hradě
Chočské vrchy, na Liptovském hradě

Prostor hradu je nádherným místem. Co z hradu zůstalo, je pečlivě zakonzervováno. Informační tabule podává stručné, avšak pro mne zcela dostačující informace o historii objektu. Fascinují mne pohledy k Veľkému Choči, jsou fantastické… Dojem z místa kazí je zcela zchátralý odpočinkový přístřešek…

Rekonstrukce původní podoby Liptovského hradu
Rekonstrukce původní podoby Liptovského hradu
Chočské vrchy, na Liptovském hradě
Chočské vrchy, na Liptovském hradě

Nasycen pohledy sestupuji z hradu směrem do lázní Lúčky. V obci Kalamany obdivuji termální minivývěry, kde jsou už v časných ranních hodinách naloženi místní obyvatelé. Proč ne? V Lúčkách či v Bešeňové by museli platit těžké peníze za totéž, co zde mají zadarmo. Jen mi nejde do hlavy ukrutný nepořádek, který jinak nádherné místo neskonale hyzdí… Přemýšlím, že bych se naložil také, nebylo by to špatné, ovšem to, co by následovalo poté, by se už svižné chůzi asi nepodobalo…

Chočské vrchy, Lúčky
Chočské vrchy, Lúčky

Raději ne. Přes kopec do Lúček. Prohlédnout si vodopád a travertinové sedimenty. Nádherné přírodní výtvory nacházející se přímo v obci. (Na tomto místě za sebe nechám hovořit fotografie…)

Chočské vrchy, Lúčky, vodopád
Chočské vrchy, Lúčky, vodopád
Chočské vrchy, Lúčky, travertiny
Chočské vrchy, Lúčky, travertiny
Chočské vrchy, Lúčky, travertiny
Chočské vrchy, Lúčky, travertiny

Strávil jsem v Lúčkách asi dvě hodiny (vlastně čekal, až otevřou cukrárnu a až si budu moci dát kávu). Vyvrcholením další (a vlastně celé) mé cesty je pak výstup na Veľký Choč. Vrchol, o kterém jsem se v mých textech na sw zmiňoval mnohokrát a tvrdil, že je to nejkrásnější rozhledové místo Slovenska. Tento fakt jsem přehodnotil v loňském roce, to když jsem poznal rozsochu nízkotatranského hřebene od Poľany přes Zákľuky a Bôr. Nic to však nemění na tom, že jen málo míst na Slovensku může nabídnout to, co nabízí Veľký Choč. Na Slovensku by se jen stěží našel druhý takový vrchol. Tyčí se osamoceně, pomalu až k nebi, své sousedy převyšuje o mnoho stovek metrů a jen z dálky mu mává v jistém směru podobný Veľký Rozsutec…

Výstup je fyzicky náročný, i pro méně zdatné turisty však zvládnutelný. Netřeba být na vrcholu za necelé tři hodiny, jak to deklaruje směrovka v Lúčkách.

Cestou (na louce u rozcestí Žimerová) míjím nově vybudovaný srub, kde se pohodlně mohou vyspat 3-4 lidé. Dobrý počin, jen jak dlouho tu vydrží. Kdo by tu ovšem chtěl nocovat, musí počítat se zásobou vody. Ve směru od Lúček je ovšem vydatný pramen a směrem k vrcholu Choče, asi 20 minut odtud, je studánka, na kterou bych ovšem v parném létě nespoléhal…

Popisovat výhled z Veľkého Choče není složité. Vidíte vše v okruhu několika desítek kilometrů. Omezeni jste jen hřebeny dalších slovenských pohoří či vrcholů. Kruhový rozhled, který je bez přehánění mimořádný. Uchvacují mne pohledy ke Kubínské holi a k Oravské Maguře. To jsou pohoří, která jsem dosud nenavštívil…

Chočské vrchy, Veľký Choč
Chočské vrchy, Veľký Choč
Chočské vrchy z Veľkého Choče
Chočské vrchy z Veľkého Choče

Nasycen pohledy z vrcholu (je však vůbec možné nasytit se pohledy?) pokračuji k poslednímu cíli mé cesty. Ke zřícenině hradu Likava. To mne ovšem čeká dvanáct stovek metrů směrem dolů.

Zmiňoval jsem se o krásném novém srubu na Žimerové. To proto, že na rozlehlé louce pod Chočem, ve směru, ve kterém sestupuji, se nachází mezi turisty známý Hotel Choč. Bývalá salaš, která dlouhá léta sloužila (a v případě nouze slouží ještě dnes) turistům jako pohodlný bivak s možností rozdělat si oheň, s nedalekým pramenem vody. Jenže „takéturisté“ hotel dovedli do stavu, že bych tu sám nocoval jen v případě nouze nejvyšší. Proč někomu vadí exkluzivní nocování zcela zdarma, proč jej musí ničit, to nikdy nejspíš nepochopím…

Na Likavu přicházím pozdě večer, je samozřejmě zavřeno. Obcházím hrad podél hradeb a snažím se spatřit alespoň to, co spatřit je možné. Krásný hrad, někdy se sem vypravím.

Chočské vrchy, hrad Likava
Chočské vrchy, hrad Likava

Všem, kdo Chočské vrchy ještě neznají, vřele doporučuji: Přijeďte se sem podívat. Nemusíte je přejít za dva dny, vyberte si to, co vás zajímá, co se vám bude líbit. Rozhodně však nevynechejte Veľký Choč…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.