Hřebenem Jizerských hor a Krkonoš

Jizerské hory, večer na Jizeře

K Jizerským horám a Krkonoším mám vztah nanejvýš vřelý...

Poté, co jsem přesídlil z východních Čech na jih Moravy, tam nejezdím tak často jako dříve. Přesto se snažím alespoň jednou za rok Jizerské hory a Krkonoše navštívit…

Uplynulé dva dny byly jako stvořené k této návštěvě. Volno v práci, předpověď počasí bezmráčková a především touha podívat se, co je v těch končinách nového…

Obvykle chodívám do Jizerských hor z Tanvaldu, přes Šumburk, Příchovice a Štěpánku. Tentokrát jsem trasu poněkud pozměnil. V pondělních odpoledních hodinách se vydávám z Tanvaldu na stranu opačnou. Na Tanvaldský Špičák. Hned po prvních krocích si uvědomuji, jak dlouho jsem touto cestou už nešel. Na první křižovatce musím přemýšlet, kudy dál…

Pospíchám, v duchu předpokládám, že rozhlednu na Špičáku o páté zavírají. Předpokládám ovšem špatně. Pondělí je pro majitele rozhledny na Špičáku dnem zřejmě setsakramentsky špatným. Je zavřeno. A je mi to líto. Jizerskohorské rozhledny jsou fenoménem. Je jich nemálo a každá nabízí jedinečný rozhled. No nic. Musím se spokojit s vyhlídkovou skálou. Na obzoru se rýsuje silueta Jizery. Vrcholu, ke kterému směřuje dnešní moje cesta.

Přes Albrechtice a Mariánskou Horu směřuji k Mariánskohorským boudám. Jizerské hory a Krkonoše mají své charakteristiky. Horské chalupy jsou „boudy“. A doliny jsou „doly“ a každá terénní cesta nese své pojmenování, které většinou souvisí s historií oné cesty. Ovšem proč ta, po které kráčím, nese jméno Mořská, to nevím). Je to úžasné, když má cesta svoje jméno…

Kilometry a kilometry lesem a přicházím na Štolpišskou cestu. Páteřní trasu hřebene Jizerských hor. Nedaleko rozcestí, na kterém jsem se na cestu napojil, se nachází legendární bufet „Knajpa“. Zeptejte se každého, kdo alespoň jednou Jizerské hory navštívil, jestli zná Knajpu. Odpověď bude znít:

A kdo by ji tak neznal?

Nahlížím do rezervace Velká Klečová louka. Zapadajícím sluncem je rašeliniště nádherně osvětlené a nad ním dominuje vrchol Jizery. Po půlhodině již stojím na jejím vrcholu (1122 m.n.m.)

Připravuji si fotoaparát a vyčkávám času, kdy se Slunce přiblíží k obzoru. Nepopsatelná atmosféra. Klid, mír. Po chvíli přichází další fotograf. Cestou z Drážďan domů si odskočil na Jizeru. Povídáme, fotografujeme. Na rozdíl ode mne ještě za tmy sestupuje a směřuje k autu zaparkovanému na Smědavě. Já si nacházím místo ke spaní pod střechou chatky Horské služby a brzy usínám.

Probouzím se pár minut před východem Slunce a vystupuji opět na vrcholovou skalku. Atmosféra tohoto vrcholu je přímo mystická. Jizera je nejkrásnějším vrcholem Jizerských hor…

Přes Smědavu, okrajem Velké Jizerské louky, skvostu Jizerských hor, mířím k nejvyššímu vrcholu české části Jizerek, ke Smrku (1124 m.n.m.).

Závěrečná cestička na vrchol Smrku nese název Nebeské schody. Kdo ji tak pojmenoval, dobře věděl proč…

Na podzim roku 2003 na Smrku slavnostně otevřeli novou rozhlednu. Byl to počin nanejvýš užitečný a chvályhodný. Bez rozhledny byl vrchol téměř bezrozhledový. Rozhledna patří k těm nejkrásnějším, které v naší zemi jsou a je radost se na ni podívat. Méně už pak do útrob, do místnosti, kde je možné nocovat, kde je však skládka smetí. Je zbytečné takové počínání komentovat. Bývaly časy, kdy do hor chodívali skuteční turisté, které nenapadlo něco takového dělat. Časy se ovšem mění a nejspíš to chce další válku, aby lidé změnili myšlení…

(Myslím, samozřejmě, válku výchovnou, rodinnou…)

Mezi Smrkem a nejvyšším vrcholem celých Jizerských hor, Wysokou Kopou (1126 m.n.m.) se táhne Vysoký Jizerský hřbet. Vyjma Smrku leží celý v Polsku. Po něm povede má další cesta.

Necelou hodinu cesty od Smrku, již na polském území, se tyčí jakési dvojče Smrku, Stog Izerski (1105 m.n.m.) Pod vrcholem se nachází turistická chata a nedaleko ní horní stanice kabinkové lanovky. Poláků je – na rozdíl od Čechů – hodně. A na svém území mají jen málo hor. Toto tvrzení mi připadá jako jediné možné vysvětlení toho, proč hraniční vrcholy od Čech až po Slovensko jsou obsypány polskými turisty, přičemž českých (potažmo slovenských) je zde minmum. Navíc Poláci mají všude bohaté zázemí. Chaty, lanovky, cesty, po kterých často mohou přijet osoby imobilní…

Lanovka na český Smrk by zkrachovala do dvou měsíců…

Cesta Vysokým Jizerským hřbetem těsně míjí vrchol Wysoke Kopy a končí nádherným vyhlídkovým místem nad městečkem Szklarska Poręba. Wisoki Kamień (1058 m.n.m). Oblíbené výletní msto návštěvníků Szklarske Poreby, opět krásná horská chata s možností příjezdu pro imobilní osoby…

Scházím do Szklarske Poręby. Jedny hory končí a začínají druhé. Tady, pod Novosvětským průsmykem, končí Jizerské hory a začínají Krkonoše. Pár metrů před vstupem do Krkonošského národního parku se nachází Wodospad Kamieńczyka. Téměř tři desítky metrů vysoký vodopád a úchvatná soutěska. Mladík prodávající bilety mi nutí ochrannou přilbu. (Netuší však, že je to zbytečné. Že s tak tvrdou hlavou se ještě nikdy nesetkal  🙁 )

Výstup na Szrenicu (1362 m.n.m.), první výrazný vrchol na hřebeni Krkonoš, je velmi náročný. Pět stovek výškových metrů na velmi krátkém úseku. Většina turistů volí pro cestu TAM lanovku.

Cesta hřebenem Krkonoš pokračuje víceméně po státní hranici. Kdysi tato stezka nesla honosný název Cesta česko – polského přátelství. Východní Němec (ale i jiný inostranec) musel odsud mazat, sotva mu dech stačil. Polští pohraničníci je prostě milovali…

S úderem osmé večer přicházím do Slezského sedla k bývalé Špindlerově boudě. Dnes je to Horský hotel Špindlerova bouda. Sotva jsem nahlédl s úmyslem dát si čaj, rychle jsem mazal. Nejspíš by mne stejně od naškrobených bílých ubrusů a vypucovaných sedaček vykázali…

Láká mne krytá autobusová zastávka s lavičkou. Sice jsem původně chtěl dojít až k Luční boudě, ale ta krytá zastávka je prostě neodolatelná. Dávám na jednu stranu všechna PRO, na druhou všechna PROTI, balím se a pokračuji dál. Je tu velký hluk a asi bych se moc nevyspal. Do jisté míry jsem udělal chybu…

Kolem Malého Šišáku, Sloneczniku, krásného to seskupení skal, nad dvěma nádhernými plesy (Wielki a Mali Staw) pospíchám k odbočce k Luční boudě. U rozcestníku leží zabivakovaný jakýsi můj kolega. Já si také musím najít nějaké místo, je už skoro tma…

Obcházím Luční boudu, žádné příhodné a bezproblémové místo však nevidím. Uléhám kousek nad boudou, na trávě, hned vedle cesty.

V té budce by rozhodně bylo líp. Tady byla zima. Opravdová zima, k ránu klesla teplota k nule a foukal vítr. Příliš jsem se nevyspal.

Ze spacáku vylézám zas před východem Slunce. Pozoruji sílící šarlatovou záři na úbočí Sněžky. Bůhvípokolikáté musím konstatovat, že neznám nic krásnějšího než rána v horách…

Nejvyšší vrchol Krkonoš dnes vynechám, zkomplikovalo by mi to časově návrat. Vydám se mou nejoblíbenější krkonošskou trasou. Přes Rennerovky, kolem Lahrových bud, kolem Huculské boudy do Strážného.

Stoupám k sedlu mezi Luční a Studniční horou. Nohám se po včerejšku nechce. Včerejší trasa obnášela šestnáct hodin chůze a šedesát kilometrů. Můj horský rekord s plnou polní…

Výrovka, Rozcestí. Klesám k Zadním Rennerovkám, odkud se otevírají přenádherné pohledy do českého vnitrozemí. Kozákov, Tábor, Bezděz, Ještěd, další a další známá místa. Nelze se nezastavit a zahledět se do míst, která dýchají českou historií…

Závěr cesty, ze Strážného do Vrchlabí, je víceméně nutným zlem. Dojem z mého putování však nikterak ovlivnit nemůže. Bylo to nádherné…