Šumavské lesy, kůrovec, ekoteroristé. Část druhá

Z kronik a archivních pramenů lze vyvodit, že gradace kůrovce (kalamity) nebyly v centrální části Šumavy minulosti ničím neobvyklým.

Značná část dřeva v lese byla v podobě suchých nebo už rozkládajících se kmenů. Teprve v posledních dvou stoletích se snaží lidé kůrovce potírat. Jenže přitom vznikají holiny s obnaženou půdou.

Poslední epizoda začala v zimě 1993. Hovoří Ing. František Krejčí, nedávno odvolaný ředitel Národního parku Šumava:

V lednu 1993 došlo k takovému vývoji počasí, že v horských údolích na Šumavě roztál sníh na dva až tři týdny. A právě v těch polohách, kde se přirozeně vyskytuje smrk, odtál sníh a několik dní v lednu neklesaly teploty pod nulu. Vzápětí přišly velké mrazy, až pětadvacet stupňů pod nulou. Došlo k poškození kořenových systémů těchto stromů i k poškození jejich jehličí. Hned vzápětí, po odeznění zimy, se na takto poškozených stromech namnožil kůrovec…

V tom samém roce ukončili výzkum pracovníci Lesnického výzkumného ústavu a Správě Národního parku Šumava předali toto poselství:

Lze předpokládat, že v případě ponechání porostů bez zásahů, dojde především v důsledku napadení kůrovcem k postupnému odumření většiny stromů a proces navození dynamiky přírodního lesa proběhne touto formou kalamity. V opačném případě si vzhledem ke skutečnosti, že obklopující porosty na bavorské jsou ponechány bez zásahu, nedovedeme představit situaci, jak hromadnému odumírání stromů v důsledku napadení kůrovcem zabránit bez odlesnění rozsáhlých ploch. Případná protikůrovcová opatření by zde totiž velmi pravděpodobně postupně rezultovala ve vykácení většiny porostů. Což jistě není cílem a neodpovídá to ani poslání zdejších lesních porostů, které jsou součástí přírodní rezervace v rámci přísně chráněné 1. zóny Národního parku Šumava.

Vědci neměli ani tušení, že vše začne už příští rok.

V roce 1994 nastoupil do čela vedení parku lesní inženýr Ivan Žlábek, který později proslul neústupným, ale přesto neúspěšným bojem proti kůrovci bez ohledu na existenci národního parku. I přes varování odborníků ředitel Žlábek rozhodl, že nepustí kůrovce z Bavorska přes státní hranici.

Následující rok  vypukla kůrovcová gradace. Razantní asanační zásahy na české straně rozvoj kůrovce nezastavily. A to ani tam, kde nepřelétával kůrovec z Bavorska. Na oslabených stromech se líhl kůrovec náš. Důsledkem plošných asanačních zásahů byly opět holiny v horských smrkových lesích. V nejvyšších polohách Šumavy, na hranici s Národním parkem Bavorský les, kde přelétával kůrovec ze sousední jádrové zóny, nechal ředitel Ivan Žlábek vykácet souvislou holinu od Bučiny až za Studenou horu (pozn.: odhaduji vzdálenost mezi těmito místy 20 – 25 km). Holiny však vznikaly i na jiných místech národního parku.

Tragické důsledky měla těžba kůrovcem napadených stromů v horských smrčinách. Na Plesné, Polomu (pozn.: oblast jihovýchodně od Železné Rudy) a dalších místech. Rok co rok se motorové pily zařezávaly do lesů v okolí tzv. kalamitní svážnice, pod Trojmezenským pralesem. Široká cesta, kterou postavily Vojenské lesy koncem 80. let, krátce před zřízením národního parku, otevřela cestu větru. Každý rok napadal kůrovec stromy na tzv. porostních stěnách. Tyto stromy na okraji holin byly dříve zvyklé žít uprostřed lesa. Po provedené těžbě se dostaly na okraj a oslabeny tepelným šokem podléhaly kůrovci. Po jejich pokácení se porostní stěna posunula a na okraj se dostaly další stromy.

Gradace kůrovce ustoupila po šesti letech. Jak v Národním parku Šumava, kde s ním tehdejší vedení svedlo nelítostnou bitvu, tak v Národním parku Bavorský les, kde se proti kůrovci nezasahovalo. Jenže v roce 2003 přišlo extrémní sucho, ze kterého se stromy ani po dalších pěti letech úplně nevzpamatovaly. A se suchem další rozvoj kůrovce v Národním parku Bavorský les. Destrukci horských smrčin na české straně Šumavy ale měl v té době už někdo jiný. Vítr.

Porosty ve vyšších polohách se totiž asanačními zásahy a jimi vzniklými holinami otevřely a vítr je začal kácet ve velkém. Polomy byly vždy vytěženy a holiny se tak dál a dál rozšiřovaly. I menší vichřice na konci roku 1998 a 2001 položily na zem lesy v okolí dříve vytěžených ploch. Takže plocha polomy poškozeného lesa byla větší, než kolik by dokázal napadnout kůrovec v případě, že by se proti němu u nás nezasahovalo. V Národním parku Bavorský les až do roku 2007 žádné velkoplošné polomy nezaznamenali.

Z leteckých snímků Šumavy je možné vysledovat, jak velká plocha lesa se v onom období přeměnila v holinu.

Hovoří Prof. RNDr. František Sehnal DrSc., ředitel Biologického centra Akademie věd ČR:

Průmyslová těžba patří do hospodářských lesů a tam je potřeba proti lýkožroutu smrkovému a jiným škůdcům bojovat, to je naprosto jasné. Ale v parcích, kde platí na prvním místě zásada ochrany přírodních procesů, tam nemá těžba co dělat. Ve světě se snaží národní parky nějak komerčně využít a my bychom to měli udělat také, ale nikoli tím, že tam budeme zasahovat, ale tím, že tam přivábíme lidi, přilákáme turisty, kteří se budou moci podívat, jak přírodní procesy vypadají, jak se příroda vyvíjí, pokud do ní člověk nezasahuje.

V letech 1994 až 2001 bylo v Národním parku Šumava při boji s kůrovcem a následnými polomy vytěženo 1,3 miliónu kubických metrů dřeva. Zisk téměř dvou miliard korun za prodané dřevo z národního parku nebyl investován do ochrany přírody, služeb pro turisty, rozvoje místních obcí, ani do zalesnění vzniklých holin. Peníze byly přerozděleny na zakázky dalším společnostem provádějícím těžbu dřeva a související činnosti.

Velký vichr pak přišel v lednu 2007. Jeho jméno bylo Kyrill. I v lesích, které dosud nebyly poškozeny vývraty či těžbou, způsobil polomy. Horské lesy narušeny těžbou doslova rozmetal. Plošné polomy vznikly všude na okrajích holin. Polom navazující na holiny na Černé hoře dosáhl téměř pramenů Vltavy. Padly lesy na vrchu Ždánidel (pozn.: nedaleko obce Prášily), padly pralesovité porosty na Plesné, proředěné asanační těžbou jednotlivých stromů i holinami. Padl porost na hoře Polom (pozn.: Plesná i Polom jsou vrchy nedaleko Železné Rudy). Holiny na kalamitní svážnici posunul Kyrill o velký kus dál. Oproti tomu Trojmezenský prales, kde se nekácelo, odolal i Kyrillu. Suché stromy zafungovaly jako větrolamy a ochránily ještě žijící stromy. Kyrill položil na zem 40% do té doby na Šumavě dochovalých horských smrčin. Kdyby byly polomy znovu vytěžené a vznikly další holé plochy, kolotoč by se nezastavil. Bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík však potrdil rozhodnutí rozšířit bezzásahová území a vyloučit těžbu z nejcitlivějších ekosystémů národního parku. Postavil se za poznání, že kůrovec je pro horské lesy menším zlem než holiny.

Při pohledu zpět do historie šumavských lesů objevíme zajímavou souvislost. Od té doby, co začaly na Šumavě vznikat plošnými těžbami velké holiny, objevují se tu velké kůrovcové a větrné kalamity každé století. Postihují ovšem převážně lesy vypěstované v minulosti na holinách. Je to náhoda?

Holoseč zničí lesní půdu a voda odplaví živiny. S trochou nadsázky lze říci, že stromky, které vysazujeme na holinu, vysazujeme jako do pouště. Navíc na otevřené ploše holin dochází k mnohem větším teplotním výkyvům než v lese. V zimě bičuje mladé stromky vítr a námraza.

Hovoří RNDr. František Krahulec z Botanického ústavu Akademie věd ČR:

Při vytváření holiny dochází k vykácení smrků, které přežily kůrovcovou kalamitu a které dávají potomstvo, které je daleko více odolné vůči kůrovci, než byl celý původní les. A za druhé na holině samotné jsou zcela odlišné podmínky než v zastíněném nebo polozastíněném mrtvém lese, a dochází tam k velmi výrazné selekci genotypů smrku specializovaných na tato otevřená stanoviště.

Stromky, které mají takovou genetickou výbavu, že dokáží přežít v degradované půdě a extrémních mikroklimatických podmínkách holiny, se ale podle některých vědců chovají jako pionýrské druhy dřevin. Jako jeřáb nebo bříza. Jsou krátkověké. Zatímco smrky uvyklé vyrůstat ve stínu svých rodičů se dožívají tří set,  čtyř set i více let, smrky pionýrského typu vyrostlé na holinách začínají po osmdesáti letech rychle stárnout. Proto tam, kde byly vysázené na holinách o velkých rozlohách, dochází po osmdesáti až sto letech k plošným rozpadům lesů prostřednictvím kalamit.

Navíc v místech, kudy stroje dřevo odtahují, vznikají erozní rýhy, kterými pak odtéká voda. Narušují vodní režim lesů. Smrk se svým mělkým kořenovým systémem nedosáhne na spodní vodu, je závislý na častých srážkách a vlhkosti ve svrchní vrstvě půdy. Lesy jsou pak oslabené nedostatkem vláhy a tím i méně odolné proti kůrovci. Dostáváme se tak opět k hledání odpovědi na otázku, co je příčinou toho, že horské smrkové lesy na Šumavě napadá kůrovec v takovém rozsahu, že se z toho lidem tají dech…

V ostatních našich pohořích tuto otázku neklademe. Tam byla již vetšina horských smrčin vykácena.

Je to normální epizoda, ke které v horských lesích čas od času dochází? Vidíme ale, že se v poslední době tyto události opakují čím dál častěji. Může za to vítr?

Z meteorologických záznamů lze vysledovat, že silných vichřic je více, než tomu bývalo v minulých stoletích. Nebo za to může spíš člověk, který kácením kůrovcem napadených stromů otevřel větru cestu do horských porostů? Nebo jsou na vině imise, které oslabily lesy i na Šumavě? Anebo dlouhodobé sucho, suché století, které vychýlilo podmínky pro přežití smrku natolik, že dochází k jeho hromadnému hynutí? Nebo je to tím, že pionýrské druhy smrků vypěstované na holinách prostě déle nevydrží? Nebo je příčinou oslabení horských lesů nedostatek vody, která je odváděna erozními rýhami a drenáží starých meliorací v podmáčených porostech a rašeliništích?

Skoro jistě působí všechny tyto faktory dohromady.

Potřebujeme vůbec vědět, zda je na vině příroda nebo člověk? Do jaké míry se na změně prostředí podílí člověk se svými imisemi nebo přírodní období sucha nedokáže nikdo zodpovědět. A asi to ani není potřeba. Národní park není poklop na syrečky, pod kterým bychom měli sledovat přírodní děje absolutně neovlivněné člověkem. Člověk je součástí života na planetě a zejména v posledních dvou stoletích má na vývoj prostředí na zemi značný vliv. Úlohou národního parku je zjistit, jak se ekosystémy i jednotlivé druhy změnám prostředí přizpůsobují. Jak se mění a vyvíjejí. A přírodní kalamity (disturbance) jsou jedním ze způsobů, jak to dělají. Tak, jako nedokážeme motorovou pilou zastavit globální změny klimatu, nedokážeme zastavit ani procesy, kterými na ně živé systémy reagují. V národních parcích můžeme motorovou pilou pouze zničit informace, které nám přírodní kalamity přinášejí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ochrana přírody. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *