Národní park Bavorský les
Podívejme se teď do jádrové zóny Národního parku Bavorský les, kde si příroda dělá, co chce. Kde vědcům i přírodymilovným turistům odhaluje další a další tajemství. Na rozdíl od české části Šumavy tu nenajdeme zbytky původních pralesů. Až do nedávna tu všude byly hospodářské, člověkem umělě vypěstované lesy.
Když v roce 1983 rozhodl na žádost tehdejšího ředitele národního parku tehdejší ministr zemědělství Hans Eisenmann o tom, že polomy po vichřici zůstanou na místě, zvedla se vlna protestů místních obyvatel i lesníků. Kladli otázky, na které nikdo neznal spolehlivou odpověď:
Jak budou vypadat lesy, nad kterými se vzdáme veškeré kontroly? Které se přestaneme snažit řídit a ve kterých se rozmnoží obávaný kůrovec, kterého lesnická praxe káže hubit vždy, všude a za každých okolností, aby lesy nezničil?
Kůrovec se na polomech rozmnožil a podle očekávání napadl okolní stromy. Třikrát se zatím opakovala jeho gradace. Nemnožil se však nikdy geometrickou řadou donekonečna. Po pěti až sedmi letech jeho početnost vždy klesla. Který z mnoha možných vlivů způsobil pád populace se zjistit nepodařilo. Vhodné podmínky však umožnily zakrátko podvakráte gradaci novou.
Německá strana pohoří má oproti české výhodu. Na úbočí se zachovaly smíšené lesy. Lesníci předpokládali, že kůrovce šířícího se z horských smrčin, zastaví. Nezastavily. Kůrovec jimi prošel jak nůž máslem. Mnohem rychleji, než se předtím šířil v horských smrčinách. A napadl podmáčené smrkové lesy v níže položených údolích. Ukázalo se ale, že lesy se umí na kůrovce připravit. Vždy rok předtím, než je kůrovec napadl, měly smrky semenný rok. Obrovská úroda šišek znamenala uložení obrovského množství semen v půdě. Jak to mohou stromy rok dopředu vědět a připravit se na zachování potomstva, se zjistit nepodařilo. Investice veškeré energie do tvorby semen ovšem stromy vyčerpala a i díky tomu měl kůrovec usnadněnou práci.
Díky stojícím suchým stromům nedošlo ovšem v půdě k tak drastickým změnám. První rok z větví suchých stromů opadalo jehličí. Zůstala však zachována textura jemných větviček. Ty opadaly až rok následující. Další rok opadaly od stromu větvičky střední. Světelné a tepelné podmínky se proto v půdě měnily mnohem pomaleji než na holině a půdní organizmy měly čas změnám uvykat. Během prvních dvou let také vyklíčilo ze semínek mnoho malých semenáčků. K selekci došlo ještě při částečném zastínění. Neuplatnily se tedy v plné míře krátkověké pionýrské genotypy smrků, ale převážně typy přechodné.
Pozorujeme-li dobře spontánně se obnovující les, všimneme si, že mnoho malých stromků roste u pahýlů svých rodičů. Zde totiž nacházejí nejlepší podmínky. Sem dopadá odloupaná kůra souší, která mulčuje okolí kmenů a brání je zarůst lesním travám. V kůře je také velké množství živin, které mladé stromky čerpají. A ještě jednu výhodu má prostředí okolo pahýlů. V zimě a na jaře se do nich opírá slunce, zahřívá je, takže sníh okolo taje. Semínka, která se sem dostanou, snáze uniknou sněžné plísni a mladé stromky pak zde mají prodlouženou vegetační dobu.
Kmeny suchých stromů se postupně lámou a rozkládají. Podílí se na tom obrovské množství hmyzu, mechů, hub a mikroorganizmů. Asi třetina evropské lesní fauny a flóry je závislá na tlejícím dřevě nebo udumírajících stromech. Tyto druhy v hospodářských lesích buď nenajdeme vůbec nebo jsou vzácné. Rozpad stromů je paradoxně druhově nejbohatší fáze životního cyklu lesů.
Pevnost dřeva narušují houby. Na Šumavě se nejvíce uplatňuje choroš, troudnatec páskovaný. Suché stromy se díky němu lámou nejčastěji v jedné třetině své výšky. Padlé stromy vytvářejí džungli přes sebe popadaných stromů a větví, která brání přístupu jelení zvěře. Jeleni se tu jen obtížně pohybují. Popadané kmeny naopak umožňují snadný pohyb rysovi ostrovidovi, který zde může ulovit i silnější jeleny, na které by jinde nestačil. Proto sem jeleni chodí jen málo. A to umožní po pádu souší rychle odrůstat horským jeřábům.
Pravidelná inventarizace lesů v nejvyšších horských polohách ukazuje, jak každým rokem přibývá mladých stromků. Podle posledních výsledků z roku 2005 se na 2293 hektarech vysokohorského lesa objevilo více jak deset miliónů mladých stromů o výšce větší jak dvacet centimetrů.
Hovoří Dipl. Ing. Rainer Pőhlmann ze Správy Národního parku Bavorský les:
Od začátku procesu odumírání provádíme každé dva roky inventuru vysokých poloh. To znamená, že sčítáme rostliny na určitých plochách, jsou to stále tytéž plochy. Nyní máme na hektar průměrně 3500 mladých rostlin. Nemusíme mít tedy obavu, nastoupí zase nový les, který bude diferencovanější. Jistě, budou také sem tam místa, kde poroste tráva nebo jiné rostliny, ale to je vlastně typický les, který se zde v hraničním pohoří normálně nachází. Les, na který jsme byli zvyklí, byl vlastně les hospodářský, který byl člověkem založen proto, aby vyprodukoval co nejvíce dřeva.
Přitom by pro obnovu lesa stačilo pět set stromků na hektar. Mezi těmi tisíci teď dojde k selekci. K boji o prostor a o život, ve kterém uspějí ti nejsilnější a nejodolnější. Ti, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni prostředí. Přirozené zmlazení bylo zjištěno již na 99% inventurních bodů. Bez vynaložení jediné koruny či eura na výsadbu.
Podívejme se, jak vypadá obnova lesů v různých nadmořských výškách a v různých podmínkách Národního parku Bavorský les:
V oblasti nejvýše položených horských smrčin pod Luzným (pozn.: Luzný – Lusen je vrchol na bavorském území, nedaleko státní hranice, asi 15 km od Modravy) působil v kůrovec v letech 1996 až 1997. Dnes jsou tu bohaté koberce mladých stromů. Směrem do Luzenského údolí se podmínky mění. Jižní expozice přechází v severní a severozápadní. Mladých stromků je tu méně, ale přesto vykukují mezi travinami. I zde je další les bohatě zajištěn.
O pouhých dvě stě metrů níže výrůstá nový les mnohem rychleji. Není téměř poznat, že tu před pětadvaceti lety byl plošný polom.
V nižších polohách národního parku probíhá obnova lesu ještě závratnějším tempem. Je zde tepleji než ve vysokohorských polohách, tak se stromy objevují a vyrůstají mnohem rychleji.
A jak to vypadá na tom jednom procentu ploch, kde vědci zatím nenašli přirozené zmlazení? Dřív, než se stačily smrčky uchytit, zarostly plochy travou třtinou či vikou lesní, která do svého drnu jen nerada pouští nové stromky. Na nejvyšších horských hřebenech to není nic neobvyklého. V pralesech se v takových místech obnovoval les výhradně jen na tlejícím dřevě. Zetlelé kmeny poskytují mladým smrčkům živiny, vyvýšená pozice na kmeni stromu dává výhodu dřívějšího odtátí sněhu. Sem se agresivní trávy nedostanou. Smrky, které v mládí rostly na tlejícím dřevě, poznáme podle tzv. chůdovitých kořenů, které zůstaly po úplném vyhnití starého kmenu. Jenže z hospodářských lesů bylo v minulosti veškeré dřevo odváženo a staré tlející kmeny tu nenajdeme. V těchto místech bude muset obnova lesa čekat, až staré kmeny zetlejí do té míry, že se na nich budou moci uchytit nové semenáčky.
Přirozená je otázka, jak se ovšem dostanou semena smrků na místa, kde nejbližší přežívající stromy jsou velmi daleko? Kde by se tady nějaká semena vzala, když v nejbližším okolí jsou všechny stromy suché? Ptáci takové množství semen roznést nemohou. Ani vítr na tak velké vzdálenosti plošný rozptyl semen nezajistí. Nějaký způsob ale musí existovat. Vždyť kůrovcové kalamity tu jsou od nepaměti.
Příroda má na všechno svůj recept. Díky odvaze Národního parku Bavorský les ponechat horské lesy i při napadení kůrovcem bez zásahu člověka, víme dnes, jak obnova horských smrkových lesů funguje i v této otázce.
Semena smrků vypadávají ze šišek až v zimě. V lednu a v únoru. Kdy zde bývá sníh a mráz. A v kombinaci s větrem vznikají podmínky, které šíření semen umožňují. Stačí polední slunce, aby povrchová vrstva sněhu trochu roztála, a noční mráz vytvoří na sněhu ledovou krustičku. Smrková semena, která na ni dopadnou, pak vítr rozežene jako po kluzišti na veliké vzdálenosti.
Národní park Bavorský les obdržel za příkladnou péči o přírodu diplom Rady Evropy, který je pravidelně prodlužován s doporučením zahrnout do oblastí ponechaných přírodě také novější části parku tak, aby celková plocha divočiny dosáhla pětasedmdesáti procent jeho území. Ale zákon zde v rozporu se všemi odbornými poznatky a zkušenostmi ze staré části bavorského parku posunul povinnost zasahovat proti kůrovci ve vysokohorských lesích až do roku 2027. Nepodaří-li se německým ochráncům přírody dosáhnout změny nesmyslného nařízení, vezme za své nejen prestiž bavorského parku, diplom Rady Evropy, ale také další kus horských lesů na společné česko-německé hranici.
Posláním národního parku je ale také poznávání divoké přírody ohleduplnými návštěvníky. Ovlivnila kůrovcová kalamita turistický ruch? Pouze 9% návštěvníků Národního parku Bavorský les požaduje, aby se proti kůrovci v prvních zónách národního parku zasahovalo. Zajímavé na této anketě bylo to, že z čím blížších míst respondenti byli, tím bylo procento požadující zásah menší. Jinými slovy: Čím více turisté odumřelý les znali, čím více ho poznali, tím méně se ho bojí. Pokud o něm pouze slyšeli nebo jej viděli z dálky či z televizních záběrů, jsou méně příznivě naladěni.
V dnešní době, kdy hlavní roli hraje především technika, je důležité mít protipól. Vidět, jak se příroda volně vyvíjí, jak je krásná, jak rozmanité možnosti nabízí k zábavě a k odpočinku. Jak velkolepé pohledy na život na naší planetě nám skýtá. A to umí vlastně jedině divočina, říká Dipl. Ing. Rainer Pőhlmann ze Správy Národního parku Bavorský les.
Divočina jako nový prvek ochrany v Evropské unii
Národní park Šumava je málo osídlená lesnatá oblast s unikátní přírodou. V Evropě nenajdeme mnoho takových míst, které mají potenciál ponechat velké území jako divočinu.
Z ochrany a obnovy divočiny se stal v posledních letech nový prvek ochrany přírody v Evropské unii. Evropská unie se zavázala splnit do roku 2010 závazek zastavit vymírání rostlinných a živočišných druhů. Splnit se ho nepodařilo. A protože divočina na velkém území zajišťuje přežití většiny druhů, které by měly v daném území žít, hledají se nyní v Evropě způsoby, jak oblasti divočin ochránit či obnovit.
Hovoří Doc. RNDr. Ladislav Miko, Ph.D., ředitel odboru pro ochranu přírodních zdrojů a biodiverzity, Evropská komise – Generální ředitelství pro životní prostředí.
Divočina se natrvalo usídlila v práci Evropské komise pro životní prostředí. S tím, že se jedná o velmi vážný referenční bod pro to, jakým způsobem vlastně pečovat o evropskou přírodu, jakým způsobem ji managovat.
Vědět, jak správně reagovat na klimatické změny, není jednoduché. Tím, že budeme v divočinách procesy pozorovat, budeme i schopni nastavit postupy v celé řadě jiných území a to je velmi důležité. A v neposlední řadě je také nutné zachovat divočinu v rámci evropské identity.
********************************************************************************
Ne pro každého je ovšem snadné koncept divočiny přijmout. Je v nás zakořeněna potřeba s přírodou bojovat, ovládat ji, řídit. Harmonickému soužití se zatím jen učíme. Také pohled na suché mrtvé stromy v nás vyvolává nepříjemné emoce. Nechceme se na mrtvé dívat. Ze smrti máme podvědomý strach. Snažíme se vymazat smrt a utrpení z našich životů. Staré a umírající zavíráme do nemocnic, nechceme se na ně dívat. Zrovna tak chce někdo podřezávat staré stromy v národním parku, aby nekazily pohled na zelené lesy. Není schopen vnímat, že i mrtvé dřevo je plné života. Že proces umírání je nedílnou součástí života a životních cyklů v přírodě…