V létě roku 2007 jsem dostal knihu. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby…
…mi ji nedala moje kamarádka Gina, spolužačka ze základní školy. Žije v Seattlu, na západním pobřeží Spojených států, a tehdy to bylo již dvaatřicet let, co jsme se neviděli…
I ona dostala před lety knihu, tu samou. Díky ní se seznámila s jejím autorem a následně životním partnerem Václavem Jimem Šťastným…
Koho z nás někdy nenapadlo, že by bylo úžasné podívat se do takové divočiny, kde se od horizontu k horizontu táhne nekonečný les, skály, jezera. Jenže jedna věc je podívat se a druhá žít tam. A přežít. Ne každý je toho schopen a ne každý k tomu má dispozice. O to víc mě fascinuje Jimovo vyprávění. Z jeho slov vyzařuje láska k přírodě a zároveň úcta k ní. Imponuje mi jeho lidské cítění. Člověk s ctnostmi i neduhy, ale přímej a rovnej chlap. Jeho životní filozofie je mi vskutku blízká…
********************************************************************************
Václav Šťastný, alias Lucky Jim se narodil 3. února 1949 v Holýšově u Plzně. Jeho vzpomínky na domovinu se však váží především k pražskému Smíchovu, kde prožíval své klukovské dětství. Již v pubertálním mládí vyrážel za romantickými výpravami do přírody s maminkou, bratrem Petrem a nevlastním otcem. Ponejvíce to bylo do Častoboře u Slap. Zde s kamarády snil Vašek své klukovské sny. O kterých netušil, za jakých okolností se naplní.
Bylo mu 19 let, když do Československa vtrhla spojenecká vojska. Rozhodoval se čtrnáct dní a 5. září zvedl kotvy. Přes Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko se protloukl do Kanady, kde 24. října 1968 přistál na torontském letišti. A tady se začíná odvíjet Vaškovo Kanadské bloudění.
Nejlepším způsobem, jak knihu přiblížit, je použít úryvků. Jinými slovy bych zcela jistě zkreslil charakter celého vyprávění.
Bylo to dvacátýho čtvrtýho října v jedenáct hodin večer, kdy naše letadlo Vídeň – Toronto přistálo na torontském letišti Malton. Po registraci na letištním emigračním úřadě jsem byl se skupinou dalších, nově příchozích emigrantů převezen připraveným autobusem do centra města, kde jsme byli ubytováni v hotelu Ford. Druhý den ráno každý z nás dostal adresu na emigrační úřad, kde se měl jako nový emigrant oficiálně registrovat. Moje zásoba anglických slov, která jsem pochytil v táboře pro politické uprchlíky v Rakousku, byla jednoduchá. ´No´, ´money´ a ´work´. Na emigračním úřadě mi pomohla vyplnit dotazník jedna krajanka, která zde pracovala jako tlumočnice.
První týden jsem spal v hotelu a dostával od kanadský vlády čtyři dolary na den. Stačilo to na jídlo a ještě zbylo na tabák. Po týdnu jsem dostal od emigračního úřadu dolarů patnáct, který mi měly být vypláceny každý týden, dokud neseženu ve městě nějakou práci, anebo do doby, než mi bude udělený kurz angličtiny, o který se postarala vláda pro nově příchozí emigranty. S patnácti dolary jsem taky dostal na úřadě adresu, kam jsem se měl z hotelu Ford přestěhovat. Tlumočnice mi řekla, že deset dolarů budu platit za nový bydlení a bude to včetně snídaně, oběda a večeře. Zbylých pět dolarů mi mělo sloužit jako kapesný. Přestěhoval jsem se z hotelu Ford k jedný polský rodině. Domácí si vzal všech patnáct dolarů a řekl mi, že to tak měl domluveno s emigračním úřadem za nájemný bez jídla.
První dny jsem většinou prospal, abych zahnal hlad. Vydržel jsem to tři dny a pak mě hlad vyhnal do ulic. Zašel jsem do několika obchodů, abych se zeptal po jakýkoliv práci. Nikdo mi nerozuměl a koukali na mě jako na blázna. Z Evropy jsem přiletěl v bílý košili, kravatě a šatech – jediných, co jsem na sobě měl. Moc jsem se ani nedivil, když jsem se snažil jednomu Číňanovi, který měl krám s rybami, že mu pomohu za jídlo složit bedny z traku a obchodník vzal na mne prkno jako na zloděje.
Po Velikonocích Jim z Toronta odchází do Britské Kolumbie hledat práci na lesní pile.
Řidič mě vzal až do Jasperu, malý vesnice ležící v klínu Skalistých hor. V žaludku mi kručelo od hladu, že si toho všiml i řidič. Pozval mě na kafe a poručil mi taky snídani. Od něho jsem se dozvěděl, že to z Jasperu k hranicím Britský Kolumbie není už daleko. Ten dobrý chlap mi ještě chtěl dát i několik dolarů. Peníze jsem odmítnul. Připadal bych si jako žebrák a žebrotou stejně jako zlodějinou jsem opovrhoval.
Vyšel jsem na silnici na autostop. Toho dne mi už žádný vůz nezastavil. Byl pozdní večer a z okolních hor táhla syrová zima, když jsem se rozhodl pro návrat do vesničky, kde někde přespím, abych se příštího dne opět pokusil o autostop. Na pokraji vesnice stálo malý nádraží s několika nákladními vagony. Do jednoho otevřenýho jsem vlezl a za chvíli usnul.
Probudil mě jednotvárný hluk a zima. Když jsem se vyhrabal z hromady dřev, do obličeje mi foukal studený vítr. Na nebi svítily hvězdy a měsíc bledě ozařoval krajinu. Vesnička byla pryč a vlak, ke kterýmu nádražáci, zatímco jsem spal, připojili vagon, ve kterým jsem byl, uháněl nocí nedozírnými pralesy. Přesedl jsem do lepšího kouta vagonu, kde tolik nefoukalo, a přemýšlel o svý budoucnosti v týto veliký zemi. Lákala mě svojí velikostí, historií zlatokopů a lovců kožešin, o kterých jsem čítával v knížkách jako kluk – nebo to byly dolary, za který se už dalo něco koupit? Počítal a vypočítával jsem, že když vydržím pracovat na některý z lesních pil nějakých pět roků, kolik mohu ušetřit, jak si postavím dům a někde ve městě si najdu hezkou holku, založím rodinu a svůj domov… To vše však patřilo budoucnosti, která byla pro mne neznámá právě tak, jako ta kolejnice pode mnou, po který uháněl noční pacifik.
Asi po čtyřech hodinách nákladní vlak zastavil uprostřed lesů, kde stála nedaleko jednokolejky lesní pila. Byl jsem promrzlý jízdou, a tak jsem vyskočil z vagonu a zamířil k peci, abych se ohřál. Nedaleko pece jsem pak vyhledal hromadu pilin, zahrabal se do nich, nechal jsem jenom vystrčenou hlavu a usnul.
Probudily mě výkřiky. Několik kroků ode mne stál chlap jako hora a řval na ostatní dělníky ukazuje na moji vystrčenou hlavu z pilin. Trvalo mi chvíli, než jsem jim svoji bídnou angličtinou vysvětlil, že jsem celej a že hledám práci. Ten chlapík, co nadělal nejvíc povyku, byl předák a řekl mi, že mají na pile dělníků dost. Vlak, kterým jsem přijel, mezitím však odjel, a tak mě ten předák nakonec do práce přijal. A tak jsem začal na tý lesní pile pracovat.
Práce na pile byla sezónní, na podzim byl Jim opět bez zaměstnání. Přesunul se do Vancouveru a když neuspěl ani tam, vydal se směrem na sever.
Na sever od Prince Georg pracoval několik měsíců na opravách kolejnic trati Pacifik Great Eastern. Nedlouho trvající milostná idylka s mladou Betty přispěla k rozhodnutí vydat se dále na sever. Obstaral si koně a spřežení a vydal se na sever. Po složitém putování se ocitl v legendárním městečku zlatokopů Dawson City.
Začal jsem pracovat asi patnáct kilometrů od Dawsonu na potoce Bonanza. Můj zaměstnavatel koupil za pakatel dřevo ze starýho kempu, jehož původní majitel zkrachoval, který chtěl upotřebit k opravě ohořelý střechy. Vytrhával jsem prkna ze stěn, podlahy i stropu, zbavoval je hřebíků a dobrý očištěný dřevo pak vozil trakem do Dawsonu.
Od mého zaměstnavatele jsem se dozvěděl o krajanovi – Janu Welzlovi, který měl hrob na kopci na hřbitově. Původem Moravan, vydal se ve svým mládí napříč carským Ruskem až na Sibiř. Mezi Eskymáky prožil část svýho života. V době zlatý horečky přišel až do Dawson City, kde taky zemřel. Ve svých volných chvílích jsem zašel několikrát na hřbitov, upravil jeho hrob a taky v pozdějších letech, když jsem přicházel z lesů do Dawsonu, jsem vždy navštívil tohoto cestovatele či spíše tuláka a položil na jeho hrob květiny.
(V Dawsonu Jim dlouho nepobyl, táhlo ho to dál na sever. Loďkou po řece McKenzie a letadlem se dostal až k pobřeží Beaufortova moře, do eskymácké osady Tuktoyaktuk. Doufal, že najde práci u olejářské firmy Esso, marně. Cestu zpět na jih zvládl za pomoci psího spřežení. O posledního ze psů, Trampa, přišel až v ulicích Toronta).
Pracoval jsem tři měsíce v hotelu. S přicházejícím jarem na mne přicházel neklid, který v jarním období zná každý tulák. V hotelu jsem chodil jako bez ducha, museli mi opakovat několikrát příkazy, byl jsem nervózní. V myšlenkách jsem byl kdesi daleko, tam v Britský Kolumbii mezi těmi šumícími lesy. Koncem dubna, po výplatě, jsem s prací v hotelu skončil. Po dvanácti dnech autostopu jsem se dostal do Britský Kolumbie. Nedaleko od provinční hranice mi zastavil řidič, který dělal předáka na jedný z lesních pil. Když jsem mu řekl, že jsem předtím na pilách pracoval, vzal mě k sobě do kempu a dal mi zaměstnání.
Po sezóně se Jim vrací do Vancouveru. Za ilegální nákup revolverů se dostává do křížku se zákonem. Seznamuje se s indiánkou Sally a po nějaké době přichází na svět dcerka Andrejka. Dva roky života se Sally, pak mu nestálá indiánka utíká i s dcerkou. Pocit samoty Jim řeší návratem na sever.
Přestal jsem chodit po hospodách a nočních barech. Stýskalo se mi po lesích tam na severu. V duchu jsem vzpomínal na první léta po mým příchodu do týto velký země, vzpomínal na pralesy Britský Kolumbie, ve kterých jsem bloudil, na rána vonící pryskyřicí a i na ty sloupy jisker, který z pecí lesních pil stoupaly za noci k hvězdnatýmu nebi.
Svýmu krajanovi jsem přenechal byt. S předáním bytu mě opustil poslední vztah, který mě zdržoval ve Vancouveru. Vzal jsem s sebou jenom několik kusů prádla, svoji winchestrovku a ještě toho dne jsem odletěl na sever, na Yukon do Whitehorse.
Na soutoku horské říčky Boswell a řeky Teslin si Jim postavil mezi lesy srub.
Po deseti dnech jsem přestal lososy chytat. Ve srubu nebylo pro rozvěšený ryby už místo a ještě zbývalo později donýst ty, který se sušily dosud v obou rámech. Bylo třeba, abych postavil v blízký budoucnosti kůlnu nejenom pro uskladnění sušenýho masa, ale taky pro ostatní zásoby a nářadí, který zabíralo ve srubu zbytečně místo.
Bylo krátce po poledni, když jsem v houštinách u řeky sbíral vrbový pruty, z jejichž kůry jsem chtěl udělat toho dne tabák. Poslední kusy lososů byly téměř vyschlý a příštího večera jsem měl v úmyslu složit stan, který jsem chtěl přenýst s rybami i ostatními věcmi od řeky do srubu. Vyjdu z houštin a vidím u sušených lososů dva grizzly, jak žerou moje ryby.
Zapomněl jsem na tabák a zařval na ně. Jeden z medvědů otočil ke mně svoji huňatou hlavu. Chvíli mě pozoroval, a potom, jakoby mi chtěl říct – neobtěžuj, zamířil do mýho stanu, ve kterým se začal přehrabovat.
Pak přišly nekonečné zimní večery.
Během dlouhých večerů na mne přicházel stesk po lidech. Jediný společník a můj malý přítel byla veverka, kterou jsem si na jaře ochočil, a která mi dělala v těch dlouhých večerech společnost. Udělal jsem pro ni u kamen z malých klacků a mechu domek, ale v noci vždycky přihopkala do mý postele a její oblíbený místo bylo u mých nohou pod spacákem. a tak, když na mne přišly někdy chvíle samoty, s tou veverkou jsem mluvil za těch večerů o všem možným.
…Byla to dlouhá zima a tuhý mrazy. Polevily až koncem března, kdy nastaly chumelenice. Ty pak vystřídaly bílý dny, mezi kterými se ukázalo někdy bledý slunce. Taky doba denního světla se začala znatelně prodlužovat a vycházel jsem častěji a na delší toulky do lesa.
V těch dnech se moje myšlenky začaly vracet častěji k řece. Věděl jsem, že tok řeky Teslin se spojuje dál na severu s veletokem Yukon, který vedl podél indiánský vesnice Carmacks, kde žili rodiče mojí bývalý ženy. Plavba od mýho srubu do Carmacks mi mohla zabrat dva, snad tři dny, pokud bych měl lodici, po který jsem do údolí připlul. O tu jsem však přišel při povodni a tak mě čekalo postavit vor, se kterým bych se do civilizace dostal.
S prarodiči své dcerky se Jim v Carmacks nesetkal. Ve Whitehorse sehnal v letním období práci. V říjnu si pořídil kanoi, nakoupil zásoby na zimu a po řece se vracel zpět do srubu. Ve tmě na lodi ztratil orientaci a proud řeky ho unesl daleko za místo, kde se do Teslinu vléval potok, u kterého měl postavený srub. Zakotvil u břehu a další noc strávil ve srubu, který nalezl nedaleko řeky. A ráno zjistil, že mu proud odnesl kanoi. V zoufalství se vydal podél břehu. Po mnoha mílích cesty nalezl další srub a něm sedmdesátiletého staříka Bena. U něho pak strávil celou zimu. Na jaře se vrátil do Vancouveru, kde se po dlouhé době setkal s Andrejkou. S bývalou ženou se také dohodl, že si dcerku bude dvakrát za měsíc na víkendy brát. Jenže…
Měl jsem taky domluveno se Sally, že si na Vánoce vezmu Andrejku k sobě na Štědrý večer. Chtěl jsem, aby se mnou zůstala na štědrovečerní večeři, a při tý příležitosti jí dát dárky. Vyzdobil jsem tedy byt, koupil vánoční stromek a všelijaký dobroty a ovoce. Mimo několika hraček jsem koupil pro malou několik oděvů, který potřebovala, a taky živýho žlutomodrýho kanárka. Její máma mi řekla, že se jí moc líbil v jednom obchodě, kde prodávali malá zvířata a ptáky. Těšil jsem se, jakou bude mít moje dcerka radost.
Na Štědrý den jsem si šel tedy vyzvednout malou. Nikdo nebyl u nich doma. Tak tomu bylo i v příštích dnech. Na Vánoce jsem byl tedy s kanárem. Od majitele domu jsem se dozvěděl, že se moje bývalá žena odstěhovala se svým společníkem bez zaplacení činže za jeden měsíc.
Koncem května jsem potkal Sally s Andrejkou v Hudson Bay. Zeptal jsem se jí, proč mi tehdy neřekla, že se bude stěhovat. Řekla, že neměla čas a tím to bylo vyřízený. Když jsem si chvilku pohrál s Andrejkou, Sally mi dala novou adresu. Přišel jsem k ní koncem týdne. Nikdo nebyl doma. A tak to šlo pořád dokola. Stěhovali se z místa na místo jako cikáni.
Sally výchovu Andrejky zanedbávala, její druh Ernie ji bil. Marná byla Jimova snaha získat dcerku do své péče.
Před soudní budovou jsem potkal Sally s Erniem. Řekl mi, že vidím Andrejku naposledy, že si nepřeje, abych se s ní stýkal a že jí naplácá, kdykoliv to bude malá potřebovat. Šel jsem toho večera na Skidrow a opatřil si za dvě stovky revolver – osmatřicítku s plným zásobníkem. Byly to černý dny, jako ty myšlenky, který probíhaly mým mozkem. Zabít toho bastarda, zastřelit, ubít k smrti – odstranit ho z mýho života! To bylo jediný, co vyplňovalo moji mysl, zatímco jsem čekal na příležitost až bude někde sám.
Příležitost se naskytla následujícího dne. Z telefonu jsem poznal, že je opilý.
Stál jsem nad ním a cítil zpocenou pažbu pistole, která mi připadala těžká a studená jako ta místnost kolem mne. A zatímco jsem na něho s odporem hleděl, nebyl jsem schopný zmáčknout u revolveru spoušť. Nenávist se ve mně měnila v bezmocnou zoufalost. Tu noc jsem domů nešel. Bloudil jsem po opuštěných plážích, kde jsem pak hodil pistoli do moře.
Jim se poté okamžitě rozhodl. Opustil žárlivou přítelkyni, se kterou v té době žil, a po jedenácti letech se znovu vrátil do Dawson City. Přes Inuvik se pak dostal znovu k pobřeží Beaufortova moře, do eskymácké osady Tuktoyaktuk. Podařilo se mu najít práci pomocného dělníka, stále však doufal, že se mu podaří sehnat místo u olejářské firmy. A měl neustálé problémy s Eskymáky.
Do svýho doupěte jsem taky dostal první návštěvu. Byl to mladý Eskymák, Umoak se jmenoval, který přišel se svým asi desetiletým synem. Venku byl mráz a téměř tma, a tak jsem je pozval oba dovnitř. Postavil jsem na čaj a zatímco se voda ohřívala, naslouchal jsem večernímu hostu, který začal vyprávět o životě Eskymáků žijících v osadě. Zmínil se taky, že mimo lovu pracuje pro podnik, který se staral o údržbu průzkumných a tankových lodí olejových společností, kde dělá parťáka. Řekl jsem mu tedy, že hledám práci a jestli by se v podniku, kde pracuje, nenašlo pro mne zaměstnání. Práci mi slíbil a řekl, že promluví příští den se svým šéfem a dá mi vědět, kdy mám do práce nastoupit. Než odešel, zeptal se mě, jestli bych mu nepůjčil dvacet dolarů do příštího dne. Měl jsem pouze stodolarovou bankovku a padesátku. Trochu mě to mrzelo, ale do příštího dne jsem mu padesátku půjčil. Taky mě požádal o tabák a na cestu jsem mu uroloval několik cigaret. A zatímco Umoak bagoval ode mne cigarety, jeho klouček vykuřoval cigára, jedno za druhým.
Druhý den jsem marně čekal na své peníze. Umoak přišel až třetí den. Opilý, že sotva stál na nohou. Peníze neměl a opět začal mluvit o práci, kterou mi sežene. Plácal nesmysly a najednou se začal bušit do prsou a proklínat bělochy. Křičel, že on je Eskymák, že mu běloch sebral zem a že všichni běloši jsou psi a podobně. Najednou se rozbrečel, že ho prý žena vyhodila, že nemá kam jít. Brečel jako malý kluk a nakonec mi v tý zemljance usnul. Když jsem se následujícího dne probudil, Umoak byl pryč a s ním zmizelo i několik konzerv a zbytek mýho tabáku. Během svýho pobytu v Tuktoyaktuku jsem poznal takových charakterů víc.
Jimovy zkušenosti s Eskymáky by vydaly na samostatnou knihu. Objevila se však výjimka, Milli. Dobrosrdečná a upřímná Eskymačka, se kterou se spřátelil. A objevila se také zajímavá pracovní příležitost u firmy Beautuk Marine, starající se o údržbu tankerů.
Do McKindley jsem přiletěl helikoptérou s partou několika dalších dělníků. Byli jsme ubytováni na jedný z lodí, která sloužila jako kemp a po převlečení do pracovních obleků nám ukázali naši budoucí práci. Bylo třeba rozmrazit potrubí pump v ohromných nádržích Dry dock. Dry dock byla mohutná loď, nebo spíše plavidlo, který sloužilo při opravách spodku lodí. Do jeho nádrží se nahnala pumpami z moře voda, celý Dry dock se potopil a na jeho širokou plochu najela loď, jejíž spodek měl být opraven.
Pracovní směny byly dvanáctihodinový a pracovalo se sedm dní v týdnu. Naše parta pracovala na dvě směny, aby se postup práce urychlil. Byla obava, aby pod tlakem ledu potrubí nezačalo pukat. Museli jsme použít při práci autogeny, kterými jsme vyřízli v zamrzlým potrubí díry a led uvnitř pak rozmrazovali pod tlakem vařící vodou. Když po týdnu bylo potrubí ledu zbaveno, otvory jsme opět zaletovali vyřízlými pláty.
V příštích dnech nám byla přidělena práce na jedný z tankových lodí, kde naše parta měla vyčistit nádrže od ledu, bahna, rzi a oleje. Když jsme pak po práci vyšli z nádrží celí zablácení a černí od odpadový ropy, už jsem se nedivil, že naše parta byla nazývána ostatními dělníky partou ´tankových krys´. Po takových směnách jsme pak museli po večerech prát svoje, od bahna a ropy promáčený oděvy, a pořádně se vysprchovat.
Na špinavou práci a dlouhý hodiny jsem si během let, kdy jsem pracoval na Arktiku pro Beautuk Marine nakonec nastálo, zvykl. Právě tak jako na ty třítisícový měsíční výdělky, ze kterých jsem však nikdy stejně nic neměl.
Když příbuzní Milli zjistili, že se přátelí s Jimem, začali vymýšlet možné i nemožné, aby jejich přátelství zhatili. Podnikali útoky na Jimovo obydlí, připravili ho o psy. Další setrvávání v Tuktoyaktuku nemělo smysl. Jim se rozhodl odejít s Milli do tundry a najít někde kus místa, kde by našli společný domov. Pořídil si novou psí smečku, nakoupil zásoby a v kruté zimě se vydali na cestu. Smůla se jim však lepila na paty. Milli se kvůli žaludečním potížím musela vrátit do Tuktoyaktuku. Jimovi se vznítil rozlitý benzín a způsobil mu bolestivé popáleniny. Prořídla psí smečka. Přesto se dostal až k Liverpoolskému zálivu a v opuštěné rybářské osadě počkal na návrat Milli. Společně se pak rozhodli pro cestu zpět do eskymácké osady. Tam se chtěli pečlivě připravit na cestu a příštího roku se do tundry znovu vrátit.
Jim začal opět pracovat pro Beautuk Marine. Začátkem léta se rozhodl, že poletí na jih do Vancouveru, koupí auto a přiveze svůj nábytek. Začal vážně přemýšlet o koupi pozemku na severu, kde by postavil pro sebe a Milli srub a natrvalo se zde usadil.
Ve Vancouveru Jim zjistil, že jeho nábytek obhospodařuje dávný přítel Jirka. Zrovna šlapal bídu s nouzí, Jim mu ho proto ponechal. Kvůli inflaci kanadského dolaru vyměnil polovinu finanční hotovosti za zlato a stříbro. Poté odletěl do Whitehorse. Až tam přišel na to, že ho Jirka sprostě okradl. Zatelefonoval Milli do Tuktoyaktuku, zajistil ji letenku a společně se vydali na Yukon. Po řece Teslin dopluli ke srubu, který Jim před lety opustil.
Ve srubu strávili měsíc. Po řece pak dopluli do Carmacs, Jim opět doufal, že se tu střetne s prarodiči své dcerky. Doufal marně.
Ve vesnici jsem se setkal s několika známými domorodci. Jeden z nich měl toho dne narozeniny a byl jsem pozvaný na mejdan, který se konal na břehu řeky. Při táboráku, vínu a whisce utíkal čas rychle a bylo k čtvrtý hodině ranní, když už přepitý whiskou jsem se rozhodl vrátit člunem na druhou stranu řeky, kde jsme se s Milli utábořili.
A tak pádluji, v hlavě se mi to točí po tý whisky, s člunem zase točil proud a byl jsem asi tak uprostřed řeky, když jsem najednou ucítil pod zadnicí vodu. Zadní díl člunu, kde jsem seděl, byl splasklý. Chci tedy přesednout na přední část, která byla stále nafouklá. Jak jsem však povstal, chytla mě závrať a vzápětí jsem se ocitnul v řece. V podvědomí jsem cítil, jak mě řeka táhne ke dnu. Nebyl jsem špatný plavec, ale s těžkýma botama, promáčeným oděvem, který se mi lepil na tělo a navíc obtěžkán filozofickýma úvahama z tý whisky a vína, to je i pro sebelepšího plavce taková nenadálá noční koupel v řece proklatě nebezpečná – to mohu tvrdit docela jistě.
Nevzpomínám si přesně, jak jsem tehdy doplaval k trosce mýho člunu.Nalokal jsem se řeky dost, než se mi podařilo konečně zachytit bočních provazů a doplavat ke břehu. Taky břeh mě nepřivítal přátelsky. Vidím takový šikovný drn, a tak jsem se na něj posadil. Vzápětí mnou projela ostrá bolest, která mě rázem postavila na nohy. Omylem jsem si sedl na dikobraza.
Jim s Milli se vrátili na sever. Znovu se vyhrotily problémy s příbuznými, Jimův příbytek se stal terčem opakovaných útoků. Došlo to tak daleko, že Jim přerušil veškerý styk s domorodci.
Jim vydělával v té době slušné peníze, ale spokojený nebyl. Létával do Vancouveru, kde přemýšlel o koupi pozemku a o tom, že se zde natrvalo usadí. Nikdy se to však nepodařilo. Ceny pozemků byly nepřijatelné a Jimovy cesty končily pravidelně v barech s přáteli, kde utrácel těžce vydělané a našetřené peníze. V povznesené náladě se jedné noci toulal po Stanley parku a všiml si, že je sledován třemi muži. Ve spěchu se mu podařilo zahrabat do písku všechny bankovky, které u sebe měl. Místo, kde peníze zahrabal, se mu už nepodařilo najít. Za zbytek peněz, které si naštěstí schoval u přítele, koupil auto a zlato. A vydal se zpět na sever. Jeho cesta tehdy skončila neslavně. Havaroval a vysloužil si tři měsíce nepodmíněně za řízení v opilosti.
Jim pracoval u olejářské firmy už čtvrtým rokem. Jednoho dne dostal dopis od Sally a od Andrejky. Zjistil, že žijí v Carmacks u Andrejčiných prarodičů. Neváhal ani chvilku a za Andrejkou se vypravil. Vždyť už ji neviděl pět let. Radostné bylo setkání a podařilo se mu navíc dohodnout se se Sally na pravidelných návštěvách.
Z Carmacks Jim vyplul na řeku, měl ještě několik dnů dovolené. Jel se podívat na svůj srub a tehdy zachránil tři ztroskotané německé turisty. Setkání s nimi bylo osudové, v následujících letních obdobích dělal Jim průvodce po řece i dalším turistům. Službu mu zprostředkovali němečtí trosečníci. Nutno podotknout, že za službu Jim většinou nežádal žádné peníze. Ne vždy se také setkával se slušnými lidmi.
Vytáhli jsme čluny na břeh a zatímco jsem s Iren začal stavět stany, Richard začal snášet k našemu tábořišti z okolních houštin dřevo na oheň. Najednou Ríša přiběhne z lesa celý vzrušený, abysme se šli s ním podívat co našel. Několik desítek metrů od našeho tábora objevil v houštinách zakrytou chvojím asi pět metrů dlouhou kánoi. Vedle pak v kusu plastiku ležel zabalený celý motor a benzinová nádrž. Podle nalámaných větví a chvojí, kterým byla lodice přikryta, jsem odhadoval, že sem byla zatažena do houštin před několika málo dny. Majitel si zřejmě udělal na dva nebo na tři dny toulku do buše. To jsem taky řekl svým společníkům, když jsme se vraceli zpátky k našim stanům.
Když jsem příštího rána vyšel před stan, místo, kde si Richard s Iren postavili včerejšího večera stan, bylo prázdný. Vzpomněl jsem si na kánoi ukrytou v houštinách. Nedalo mi, abych se nešel na lodici podívat. Kánoe byla na svým místě, motor a benzinová nádrž byly pryč.
Když jsem pak vyplul toho rána na řeku, nepřál jsem si nic jinýho, než abych ty dva potkal. Jistě by potom na dovolenou na Yukonu nezapomněli.
Pracovních příležitostí u olejářských firem ubývalo, v dalším roce strávil Jim na opravách lodí sotva pár dní. Toho léta se mu splnil velký sen. S dcerou Adrejkou se vypravil do staré vlasti. Setkal se s matkou, Andrejce ukázal Prahu a na zpáteční cestě také Paříž. Po návratu z Evropy odletěl zpět na sever.
Toho roku jsem poznal na Arktiku nejstudenější zimu od doby, kdy jsem přišel. Když se čtvrtýho února přihnala od moře ze severozápadu sněhová bouře, teplota klesla na -62°C.
V následujících měsících dostaly události spád. Andrejka utekla od matky a Jim se za nedlouho stal dědečkem. Z další návštěvy v Praze si přivezl nastávající manželku, ta ho však záhy opustila. Podařilo se mu sehnat práci ve Vancouveru.
Od doby, kdy jsem emigroval do Kanady, uběhlo víc než dvaadvacet let. Dvacet dva roků práce a bloudění. Teprve nyní, po letech, jsem poznal, že domov, který jsem stále hledal, byl tak blízko. Okolo mne, ukrytý v tom času a v těch dálkách týto veliký země, kterou jsem tolik miloval. Tam, na severu, mezi lesy spal dosud zimním spánkem můj srub. A tam, někde na Yukonu, začínala život matky moje dosud nezletilá dcerka s mojí malou vnučkou.
Zítra mě čeká zase cesta na sever, kde jsem prožil kus svýho života.
A tady Jimovo vyprávění končí. Jak mi Gina řekla, v roce 2004 spolu navštívili Jimův srub, dodnes tam, na soutoku říčky Boswell a řeky Teslin, stojí…
********************************************************************************
V roce 2008 jsem se s Ginou i Jimem setkal. Setkání bylo krátké, přesto nezapomenutelné…
********************************************************************************
********************************************************************************
23. ledna 2012
Mám dobrou zprávu: Kniha Kanadské bloudění s největší pravděpodobností znovu vyjde. Více se dočtete zde.
pepa
********************************************************************************
Dobrý den,
sháním kontakt na Jima, je to bratranec mojí babičky, která by se s ním chtěla spojit.
Děkuji předem za nějaké odpovědi
kontaktuji, aby vám odpověděl….
Ahoj Lucie,
Tady Regina, manzelka Jima. Muzes nam napsat na email: reginafrank@earthlink.net
Diky!
Dobrý den,
přečetl jsem knihu „Kanadské bloudění“, která mě nadchla a hledám informace o panu Šťastným. Tady jsem se dočetl, že napsal ještě jednu knihu ze svého pobytu v Amazonii. Nevyšla ani v angličtině? A pokud ano, jaký je její název? Jeho dar vyprávět je úžasný. Vyrostl jsem na knihách pana Šimánka. Těch prvních, bez barevných fotografií. Ale „Bloudění“ je prostě nádherné. Za vaši odpověď děkuji.
Bobeš
Přeposlal jsem směrem k Jimovi 😉
Mily Bobesi,
diky za zminku, ve ktere se ptas ohledne me story z Amazonky. Mam ji celou hotovou mimo doslovu, jeste bohuzel nebyla vydana, nemam na to cas. Jmenuje se Pod Jiznim krizem. Tyka se to story, kdy jsem se vsadil v hospode o $ 1, ze tu Amazonku udelam. Cely trip mi vzal 2 mesice, udelal jsem Bolivii, Peru a po Amazonce do Belemu, Brazilie. Dolar jsem vyhral, ale dodnes jsem ho nedostal. Byl jsem tam podruhe s Veverkou, udelali jsme si spolecny 4 denni trip po Inca trail na Machu Picchu. Po navratu jsem delal ve Vancouveru do 62, kdy jsem dostal papiry do Ameriky a prestehoval se za manzelkou Veverkou. Ted zijeme v Arizone. Je to tady nadhrene, kdyz budes nekde kolem, tak se stav. Bydlime v horach, je tu moc hezky.
Soukorma emailova adresa: reginafrank@reagan.com
Mej se hezky,
Jim a Veverka
to osobne pamatuji ((((: so long venco!
hezky cteni,v Dawson city jste se moc nezdrzel presto se chci zeptat jestli jste nepotkal Honzu Kaplickyho ktery odesel z Toronto na Yukon a tam zemrel.
Ahoj Jardo,
Tady Veverka, manzelka Lucky Jima. Ja jsem bohuzel Honzu Kaplickeho nepoznala, ale byl to dobry kamarad Jima. Zemrel na Yukonu a je pohrben v Dawson City na jednom z mistnich hrbitovu.
My ted zijeme v Arizone.
Pokud chces komunikovat, email je reginafrank@reagan.com
Veverka & Jim
ahóój Veverko, zdraví ťa Vlčica! 😎
s vencou stastnym alias lucky jimem jsem chodival na ostruziny, delal z nej vino.. a pri trhani i piti vypravel.. tou dobou potapec ve vancouverskem pristavu a betonar ranveje letiste v richmondu planujici prejit v peru andy se clunem na zadech a splout amazonku od pramenu v horach.. lakal at jedu s nim, ale ja mel v britske kolumbii stale co objevovat.. obrovsky dobrodruh a po eskymo welzelovi asi nejvetsi cesky milovnik severu.. a velky filozof s kurazi, ktera inspiruje..
ODEŠEL LUCKY JIM Dne 31. 10. 2023 odešel do věčných lovišť ve věku 74 let Václav Jim Štastný (*3. 2. 1949). U táborových ohňů a zejména na březích řek a jezer kanadských provincii British Columbia a Yukon Terittory známý výhradně jako Lucky Jim.
Byl autorem knihy známé mnoha trampům, nazvané KANADSKÉ BLOUDÉNÍ, která vyšla v České republice ve třech vydáních.
Bůh dal, aby odešel bez bolestí, ve spánku. A to po dlouhé nemoci ve Strawberry ve statě Arizona USA, kde trávil se svojí manželkou Reginou zvanou Veverka 12 let společného života. Vokoun
Jim byl charakter jakých jsem v životě potkal jen pár a to je mi letos 😯 let. Mám oboje česká vydání a v roce 2023 jsem zakoupil jeho knihu v anglické verzy.
Před 26 lety. Trampové z Vancouver island pořádali každoročně o Velikonocích Vítání jara. Až na vzácné výjimky tradičně pršelo. Nejpopulárnějším a troufám si říci i nejkrásnějším místem byla Mušlárna. Tam jako zázrakem pršelo jen občas. Když jsem se s ženou po dlouhém víkendu plni krásných zážitků z Mušlárny vraceli domů, požádal mě Aleš Klestil zdali bych Lucky Jima nevzal sebou do Vancouveru a tak se i stalo. Jim se usadil na zadním sedadle a musím říci že jsme se s ženuškou nenudili.Cestou k ferry do Nanaimo nám Jim vyprávěl o zážitcích, jenž prožil při cestování po Jižní Americe. Zde je jeden z jeho příběhů: Jedné krásné teplé noci se rozhodl přespat na písečné pláži. Z opatrnosti vyhrabal v písku hlubší jamku a peněženku zahrabal Konzumace více piv v místním pabu jej donutila vstát a věnovat se vyměšování. Pláž velká a tak po pár krocích opět ulehl. Za ranního rozbřesku, přestože přehrabal plochu o velikosti volejbalového hřiště, bohužel peněženku nenašel. Nastala vážná situace, sehnat peníze ve španělsky mluvící zemi a kontaktovat ambasádu. V tomto průšvihu Jimovi pomáhala žena znalá angličtiny. kterou mu banka doporučila když nahlásil ztrátu platební karty. Když s touto ženou vyřizoval svůj průšvih, zastavila se u výkladní skříně dětskými věcmi, dlouho stála a prohlížela si kočárek. Když záležitosti dospěli zdárně ke konci, Lucky Jim jí z vděčnosti ten kočárek koupil. Stál jej 600 dolarů. Cesta uběhla rychle a my zaparkovali na ferry směr Horseshoe bay, ženuška opustila auto a šla si na palubu číst. Když jsme byli již za polovinou cesty Jim se rozhodl koupit kávu. Musím zde popsat jak byl Jim oblečen. Na sobě měl spodky, jak o kalhoty přišel mi nevysvětlil. Tvrdil ale, že to nejsou obyčejné spodky ale potápěčské. Jim pracoval v přístavu a tam je fasovaly. Nohy v gumákách, kostkovaná košile, u krku černý šátek, na hlavě jeho pověstný černý klobouk a černý plnovous jež neviděl nůžky určitě pár měsíců. Když ferry začala objížděla Bowen island, uvědomil jsem si že Jim se s kávou někde opozdil. Rozhlas ohlásil aby se cestující připravili na přistání, ženuška přišla ale Jim nikde. Ferry zastavila, o patro výš jsem slyšel auta již vyjíždět. Když mé obavy dostoupily vrcholu, oběvil se před autem Lucky Jim. Zpoždění vysvětlil takt:Koupil jsem kafe ale zapomněl ve kterém patře je auto. Dalo mě to dost hledání když jsem bílého vana našel. Nikdo v něm, dveře nezamčené a tak mě došlo, že sis odskočil. Potom přišli cizí lidi a z vanu mě vyhnali. Dalo mi hodně běhání než jsem našel vás. Mám sním ještě jeden příběh jež se odvíjel na prvním světovém potlachu na Bush river. Možná někdy. Pepa .