Vyznání (revitalizace a reedice)

Muránska planina

Muránska planina

čtvrtek

Nádraží v Červenej Skale… zvláštní shoda okolností způsobila, že se mohu letos ještě jednou zhluboka nadechnout vzduchu vonícího Planinou, ale také Královou holou, mohu se zaposlouchat do šumění Hronu… 

poslouchám řeku a přemýšlím… proč se neustále vracím do tohoto kraje? Co mě na něm vlastně přitahuje?  …Muránská planina má v mé duši nezaměnitelné místo a nepochybuji o tom, že tento vztah není pouze jednostranný…

…Dříve než naladím své nitro do tóniny Muránské planiny, musím strávit jednu nechutnost, průchod kamenolomem…  jsem nesmírně rád, když ho mám za zády, toho nenasytného Planinožrouta, s ním dozajista společnou řeč nenajdu…

(ta skála je fakt červená, červená skála v Červenej Skale!)

…Od mé poslední návštěvy uplynulo šest týdnů a krajina se změnila k nepoznání. Paleta barev se značně zúžila, marně pátrám po těch pestrých odstínech červené a hnědé…  je to tak, líbivý podzim je nenávratně pryč, teď je tu ten zamračený, vlhký…  čím to je, že nám tento obraz krajiny připadá nehezký, nepřívětivý…  krajinu by měl člověk přijmout takovou, jaká právě je…

Muránska planina

Muránska planina

…Prorokoval jsem brzký příchod zimy, příroda se ovšem rozhodla říci mi, abych se nepasoval do role Sibyly, vždyť ona sama do poslední chvíle neví, jak se rozhodne, a to rozhodnutí je jen a jen v její kompetenci…

…Tady na konci stoupání uvidím Královu holu, čeká na sníh, takový zmatek v koloběhu přírody ještě nezažila…  tiše závidí vysokotatranským štítům, sousedům, které má na dohled, tam už přece jenom nějaký je…

…Louky na Planině, nejednou jsem o nich hovořil, cestou na Lopušnou několika procházím, teď ovšem vypadají neklidně, nechápou, co se to děje, proč už nejsou pod sněhem, víc tráva zvadnout nemůže…  a celou tu atmosféru dokresluje mlha…  a to ticho, nikoli mrtvé, ticho, které promlouvá, jako by se omlouvalo: „Beze mne to tady nejde, patřím sem!“ Na podobném místě musel být určitě i Paul Simon, když psal svoji píseň Sounds of Silence, Zvuky ticha, jak jinak by ho ten název mohl napadnout?

Louky na Planině

Louky na Planině

…Lopušná, epicentrum veškerého ticha na Planině…  mlčí stromy, mlčí tráva, mlčí i studánka, nemá co nabídnout, letošní sucho ji prakticky vyčerpalo…  naplňuje mě to zvláštním pocitem, není v něm smutek, na Planinu přece nejezdím proto, abych se nasytil smutku…  na jaře se krajina chlubí novým životem, rozdává vůni květů, v časném podzimu hýří barvami, teď má v sobě něco velkolepého, něco co nejen vidím, ale i slyším (zvuky ticha!)…  je to prosté a zároveň důstojné…  jako když Jan Skácel hovoří o víně…

Lopušná

Lopušná

…Velká lúka, nekorunovaná královna všech luk na Planině. Koníkům nic neschází, mráz je z pastvin nevyhání, jakési odložené zazimování… to se ovšem netýká jenom koní, po Planině se stále potulují i medvědi, jeden po sobě zanechal výraznou stopu na Šiancích…  to podivné chování přírody se jim nespíš nezamlouvá, potravy poskrovnu, v brlohu se v tom vedru usnout nedá…

…Zazimovaní však nejsou ani turisté, na terasu chaty Zámok si dnes budu muset nechat zajít chuť, chata očekává výpravu z Maďarska, s těmi bych se těžko domlouval, pocit potřeby naučit se maďarsky se v mém životě ještě nedostavil…  co se dá dělat, musím sejít dolů, do Muráně, na Klakovou bych za světla nedošel…

pátek

…vydávám jen tak nazdařbůh do Hrdzavé doliny… vzhlížím k Poludnici, zdola vypadá jako kazatelna, na které se mlčí…  je to jen klamné zdání! mlčením to může nazvat jen ten, kdo neumí naslouchat její řeči…  Postavte se nahoru na okraj skály, jen sami, nikým nerušeni, rozhlédněte se…  a poslouchejte!   …sám už nikdy nespočítám, kolikrát jsem na té skále stál, poslouchal a oddával se jejímu často až psychedelickému působení na moji duši…  lidé se mě často ptají, proč se toulám sám, nedokážou si to představit, nedokážou to pochopit… není to tak, že bych se vyhýbal lidem, to ne…  krajině naslouchat a myšlenkově se s ní spojit však dokážu jen tehdy, jsem-li sám, pak je souznění úplné a dokonalé…  krajina nezůstává nic dlužna, vložíte-li do ní svoje city, svoji lásku, stokrát vám to vrátí zpět…

sobota

Po krátké cestě autobusem vystupuji v sedle Javorina. Až do setmění se mohu toulat, chodit kam mě nohy povedou…  určitý směr jim přece jen dám, chci se podívat na Studňu a na Zadný Vohaň, dlouho jsem ta místa neviděl…  je mi vcelku jedno, kterou cestou tam dojdu…

…Filozofoval jsem o nezazimovaných medvědech, potvrzením mých slov jsou stopy v blátě, uprostřed cesty si medvídek vykračoval…  (zdrobnělinu jsem použil záměrně, délka stopy je výmluvná, odhaduji patnáct centimetrů, letos se medvídek narodil…)

…Nemecké lúky, tudy jsem dlouho nešel…  co je to za skladiště?…  obrovská hromada pilin, cirkusové manéže celého světa by měly zásobu na celý rok…  nejspíš tady měli vypůjčenu onu pojízdnou továrnu na zpracování dřevěného odpadu, pak monstrum odvezli pod Klenovský Vepor, tam jsem to viděl naposledy…  soudě podle barvy jsou tu piliny už  dlouho, cirkusáci to asi nechtějí…

…Tesná skala, pokrevní sestra Poludnice, další z opěrných bodů muránské mystiky…  rozepisovat se o ní blíže by znamenalo opakovat totéž, co jsem napsal o Poludnici…

…Maretkiná, pár stovek metrů zbývá na Poludnicu, chůze se bezděky zrychluje…  když si to uvědomím, vybaví se mi obrázek šíleného Achaba, který právě zahlédl bílou velrybu…  možná tak někomu připadám, já se však nehoním za přízrakem, jdu na místo, které mi přirostlo k srdci stejně, jako jinému rodný dům…

…Od Poludnice pokračuji na Vohaně… udivuje mě spousta hub, které tu ještě v prosinci rostou, příroda na medvědy myslí, nenechá je strádat hlady… Predný Vohaň…  mlha se přelévá ve vlnách, vlna za vlnou…  v prostoru mezi nimi se vynořují fragmenty krajiny, jen na okamžik, hned zase mizí a už je neuvidím, je to s nimi stejné jako s osudy zbloudilých námořníků…  kdybych to tu neznal, nedokázal bych nikdy tyto obrazy pospojovat a představit si, jak to tu vlastně vypadá…

…Jsem na vrcholu stoupání, jako mávnutím kouzelného proutku se mlha protrhává a odhaluje louky na Zadnom Vohani…  jsou zadumané, ocúny tu zapomněly uvadnout, třeba se v plné kráse dočkají Vánoc…  sejdu do Hrdzavé doliny…  Tento plán po několika krocích měním, další stopa po medvědovi, z hromádky se ještě kouří…  ne tudy jít nemohu, kdybych se s ním potkal, nebylo by kam uhnout…  vracím se, kudy jsem přišel…

…Na Maretkinej odbočuji vpravo, k Poludnici. Nemohu jinak…

neděle

…Přicházím na Velkú lúku…  koně jsou navýsost spokojeni, rozhodli se prozkoumat okolí, podívat se až do lesa…  to se ani trochu nelíbí honákům… stačí však jeden ostrý povel a koně se poslušně vrací do ohrady…

…Piesky…  dnes se zapaluje první svíčka na adventním věnci, já si ohřívám ruce u ohně na tábořišti, teplo přijde vhod, prohřeje zkřehlé ruce…

Čas utíká a je tu odpoledne…  dnešní den byl jakýmsi protipólem mých obvyklých cest, v nohách mám pouhých pár kilometrů, nesnažil jsem se spatřit co nejvíce, snažil jsem se vstřebávat pocity, které mi Muránska planina nabídla… Je mi teplo u srdce, ten oheň z Velké lúky ve mně bude dlouho dohořívat…

…Na muránském náměstí svítí vánoční strom a dokresluje atmosféru dnešního dne…  …Loučím se s Planinou a děkuji jí za vše pěkné…

prosinec 2006

********************************************************************************

Další má vyprávění z Muránské planiny:

Slovensko září 2003 (poprvé na Muráňské planině) 
Slovensko, duben 2004. I.
Slovensko, duben 2004. II.
Muránska planina, červen 2004
Muránska planina, prosinec 2004 
Podzim na Planině
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Muránska planina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů: Vyznání (revitalizace a reedice)

  1. SV napsal:

    super, môj obľúbený článoček je tu, mám radosť 😎

  2. Jago napsal:

    Hezky píšeš, Pepo. Koukám, že mám co dohánět, abych přečetl všechny tvé starší články.

  3. SV napsal:

    „uprostřed cesty si medvídek vykračoval…“ a určite nie sám 😎

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *