Vysoké Tatry povánoční

Vysoké Tatry povánoční

Vysoké Tatry povánoční

Rozloučení s tatranskou sezónou, tentokrát (prý) doopravdy   …(5. prosinec)

Vysoké Tatry se už naučily brát má loučení s moudrým a vysokým nadhledem (jak jinak, vždyť jsou to Tatry). V povánočním týdnu mě přivítaly v přenádherné zimní podobě. Za větou: „My věděly, že tě letos ještě uvidíme!“ se neskrývala škodolibost. Měly radost. Stejně jako já.

úterý po sv. Štěpánovi

Časné ranní vstávání, cesta k nádraží, v Liptovském Mikuláši jako o dušičkách. Předpověď slibovala pěkný den… Pěkný den ale vypadá úplně jinak (co to říkám, vždyť je ještě noc!). Nevadí. Projdu se po Tatrách bez ohledu na počasí. Ať trakaře padají, ať se třeba blýská (nad Tatrou)!

Ve Štrbě umocněno jemnými srážkami, z nízké oblačnosti vypadávají bez jakýchkoli předpovědních zábran. Co nadělám. Počasí si vybírat nemohu a třeba se to přes den zlepší (tomu mám věřit?) Zubačkou vzhůru, s polosvěšenou hlavou vystupuji na Štrbském Plese…

Zázrak! Jasná obloha, nebe plné hvězd. Kontury tatranských štítů se zdají být neobyčejně blízko…

Snad z obavy před náhlou změnou počasí k horšímu (nic tomu ovšem nenasvědčuje, ale co kdyby?) volím nejkratší možnou nástupovou variantu do nitra Tater. Mířím do Mlynické doliny. Nabízí se možnost vystoupit na Furkotský štít a Hrubý vrch (Triumetal), sousedy, takřka rodné bratry, nacházející se v závěru Mlynické doliny. Přes Bystré sedlo či Bystrou lávku bych potom mohl sestoupit k Wahlenbergovým plesům. A když vše půjde dobře, cestou zpět vystoupit na Predné Solisko. To by pak byl třetí vrchol dnešního dne, třetí přírustek do mého seriálu o tatranských vrcholech (nemám však v úmyslu proměnit se na lovce vrcholů, chci se především pokochat krásou zimních hor…)

Ústím doliny stoupám k vodopádu Skok. Ještě stále je tma, teprve nad hranicí lesa se začíná rozednívat. Úsvit začíná hrát drama horského zimního rána. Drama neskutečných barevných kombinací a mne nenapadají jiná slova, než ta, která v mých vyprávěních slýcháte nejčastěji:

Neznám krásnější okamžiky, než rána v horách!

Ráno v Mlynickej doline. Soliská.

Ráno v Mlynickej doline. Soliská.

Ráno v Mlynickej doline. Kráľova hoľa

Ráno v Mlynickej doline. Kráľova hoľa

Ráno v Mlynickej doline. Soliskové sedlo, Mlynické Solisko

Ráno v Mlynickej doline. Soliskové sedlo, Mlynické Solisko

Jak dlouho tato meteorologická situace vydrží? Stále pod vlivem ničím neopodstatněné obavy ze změny počasí přemýšlím o dalších variantách, které Mlynická dolina nabízí. Mohl bych vystoupit na Satana a pokochat se nádherným rozhledem, který na podzim zhatilo nevlídné počasí. Vzhlížím k hřebeni Bašt, kde se Satan nachází. Zrakem procházím hradbu vrcholů a můj pohled zabloudí k Sedlu nad Skokom. Dolů vedou lyžařské stopy… Co kdybych do sedla vylezl, vystoupil na Patriu a potom se na některou z Bašt pokusil dostat po hřebeni?

Je rozhodnuto. Opatrně přecházím zasněžené a ne zcela zamrzlé koryto potoka a mířím vzhůru. Stoupám pravým okrajem žlabu, který vede až do sedla. Podkladem sněhu je hrubé suťovisko, lavina při této výšce sněhové vrstvy reálně nehrozí.

Mlynická dolina z úbočí Patrie

Mlynická dolina z úbočí Patrie

V horní části žlabu přecházím na suťovisko a k vrcholu mířím přímo, ne oklikou přes sedlo. Mezitím se hodně oteplilo. Zbavuji se několika vrstev prádla, nasazuji sluneční brýle, doplňuji tekutiny. Hodinu a půl trvá mi trvá cesta k vrcholu (pravda, mnohokrát je přerušena fotografickými pauzami).

Jsem na vrcholu Patrie. Na prvním (od jihu myšleno) z vrcholů v hřebeni Bašt. Patria nedosahuje mimořádné výšky, něco málo přes 2200 nadmořských metrů. Přesto je to vrchol mimořádný. Nabízí současný pohled do Mlynické i Mengusovské doliny, do Zlomisk, k vrcholům Rysů, Vysoké, ke Končisté, ke Gerlachovskému štítu. Jako kaluž pode mnou leží Popradské pleso, nad ním jako nevýrazné hrboly Ostrva a Tupá. V závěru Mengusovské doliny zamrzlé Velké Hincovo pleso… pokračovat bych mohl nekonečným výčtem zimních tatranských krás, nikdy bych nebyl u konce… A ještě jednu historicko – geografickou zajímavost, kterou Patria a celý hřeben Bašt nabízejí, nesmím vynechat: Hřeben je historickou hranicí mezi Liptovem a Spiší.

Na vrcholu Patrie

Na vrcholu Patrie

Mlynická dolina z Patrie

Mlynická dolina z Patrie

 

Vysoká a Rysy z Patrie

Vysoká a Rysy z Patrie

Obloha bez jediného mráčku, ultraviditelnost. Sestupuji do Sedla nad Skokom a stoupám k vrcholu Malé Bašty. Ve vrcholové partii mě čeká několik sněhových lávek. Bezpečných, je potřeba ovšem získat jistotu v pohybu. A to se mi daří.

Malá Bašta. Rozhled je oproti Patrii povýšen a pokrášlen o 130 výškových metrů. Přemýšlím, zda nepokračovat ještě k Prednej Baště. Nemusel by to být problém technický, pravděpodobně však časový. Neznám sestupové možnosti, musel bych se nejspíš vracet do Sedla nad Skokom.

Mlynická dolina, Satan a Predná Bašta z Malej Bašty

Mlynická dolina, Satan a Predná Bašta z Malej Bašty

Sedlo nad Skokom a Patria z Malej Bašty

Sedlo nad Skokom a Patria z Malej Bašty

Příště. Za měsíc bude delší den, sníh možná umrzlý a možnosti lezení se zcela jistě znásobí. Pomalu se vracím zpět. Sníh je vlivem popoledních slunečních paprsků změklý. Blahořečím konstrukci svých maček, dokáží se při každém kroku samy zbavit sněhové vrstvy. V malých žlabech v hřebeni Solisk registruji několik lavin. Nic se neděje, nic strašného. Hukot pořádný, do takových žlabů by ovšem nalezl jen naprostý šílenec…

Na sestupu mne doprovázejí kamzíci. Početná rodina, moje přítomnost jim nikterak nevadí. Pět metrů považují za naprosto bezpečnou distanční vzdálenost. Dobře vědí proč…

středa, dva dny po svatém Štěpánovi

Velmi časné ráno mne opět zastihuje na Štrbském Plese. Vystupuji s nadšením ze zubačky… a čelisti mi padají. Mlha, sychravo, úplně zataženo. Co se to děje? Jak to, že má počasí odlišný průběh od včerejšího dne? Kde může být hranice oblačnosti?

Pokračuji električkou dále, vystupuji na zastávce Popradské pleso, tam totéž. Za svitu čelovky stoupám vzhůru a přemýšlím, zda rozednění přinese změnu. U odbočky k symbolickému cintorínu se dávám do řeči s hochem, který má namířeno na Rysy. Jeho názor na výšku oblačnosti mě příliš nepotěšil…

U chaty na Popradském plese připevňuji mačky a mířím vzhůru. Tajně doufám, že v oblasti Sedla pod Ostrvou z oblačnosti vylezu.

Vylezl. A dokonce mnohem dříve. Oblačnost mizí sama, během deseti minut je téměř jasno. Další z tatranských zázraků.

Zimní cesta do Sedla pod Ostrvou nevede klasicky serpentinami, nýbrž diretissimou, žlabem. Sněhové podmínky to umožňují, sněhu není příliš, laviny nehrozí. Je to časově kratší, fyzicky však mnohem náročnější. Značná část lezení so odehrává na předních hrotech maček a lýtka dostávají pořádně zabrat.

Opět představení barev a světel v režii vycházejícího Slunce. Hřeben Bašt a s ním celá Mengusovská dolina mění barevný odstín každou minutou. Je těžké stoupat ve strmém svahu a hlavu mít přitom otočenou dozadu…

Jitro na Popradském plese

Jitro na Popradském plese

O deváté hodině jsem v Sedle pod Ostrvou. Tady stan, z něj vylézají tři hoši. Jsou dobří, ale myslím, že měli klidnou noc. Zima nebyla. Odbočka k vrcholu Ostrvy, fotodokumentace do mého seriálu a poté vzhůru na hřeben Tupé. V ideálním případě přelezu po hřebeni do Lúčného sedla a pokusím se vystoupit na Končistou.

Ostrva

Ostrva

Konzistence sněhu ovšem není ani zdaleka ideální a sluneční paprsky ji ještě zhoršují. Bořím se a postup se velmi zpomaluje. Do Lúčného sedla přicházím až o jedenácté. Co teď? Vystoupit na Končistou a pak stejnou cestou zpět? Bylo by to určitě pěkné, ale nejspíš bych musel obětovat vlakový spoj, ve kterém mám zajištěnu rezervaci.

Přestože je to k vrcholu pouhá hodina a půl, od výstupu upouštím. Na Končistou se podívám příště, až budou sněhové podmínky příznivější.

Lúčne sedlo

Lúčne sedlo

Končistá nad Lúčnym sedlom

Končistá nad Lúčnym sedlom

Další se zužuje do dvou variant. Stejnou cestou se vrátit a tentokrát nevynechat vrchol Tupé. Měl bych další přírustek do mých Vrcholů. Anebo, a to mne láká mnohem více, sestoupit z Lúčného sedla do Zlomisk, k Ľadovému plesu, a zrekognoskovat si závěr Zlomiskové doliny. Jedno z tatranských míst, které ještě neznám.

Rozlehlým sedlem přicházím k jeho hraně a nahlížím dolů. Vím, že letní cesta tu existuje, že je na ní jedno obtížnější místo. Ale kde ji hledat? Navíc v zimě? Nahlížím ještě hlouběji… tak tady to asi nepůjde.

Vysoká a Rumanova dolinka z  Lúčneho sedla

Vysoká a Rumanova dolinka z Lúčneho sedla

Vzhlížím zpět k Tupé a dělám si časový plán návratu. Bude to jen tak tak. Cesta přes Zlomiska by byla kratší…

Poslední pohled k vrcholu Končisté – Nahoře, ve sněhovém žlabu jsou čtyři lidé! Ti přece museli přijít ze Zlomisk! Pohledem kloužu po jejich stopách dolů a objevuji cestu, kterou stoupali vzhůru. Je velmi náročná a v sestupu by mohla být mnohem náročnější. Zkusím to?

Traverzuji do stop a začínám sestupovat. Prosím sníh, aby mne v prudkém svahu udržel, aby se mnou neujel. Očima čtu terén pod sebou, stále nevylučuji, že se budu muset vrátit, že sestup bude příliš nebezpečný. Po chvíli objevuji ono obtížné místo. Znovu rozhodování. Ano? Ne? Tento úsek má sklon přes 70° a sníh není vymrzlý. Je měkký a drží jen díky tomu, že je ho dostatečná vrstva. Vyměňuji hole za cepín a čelem ke stěně začínám sestupovat. Na co ten cepín, ani nevím. V tomto měkkém sněhu bych pád stejně nezabrzdil…

Krůček za krokem, stup za stupem, obtížné místo mám za sebou. Teď to bude o něco lepší. Ještě půlhodina opatrné chůze a jsem u Ľadového plesa.

Vzhlížím k závěru Zlomiskové doliny. Štíty uzavírající dolinu dominují na čelném místě zájmu horolezců, strmé žlaby zas milují skialpinisté. Zlomiska jsou skutečně impozantním místem. Velkolepým, monumentálním. I mne lákají, především Popradský Ľadový štít, Východná Železná brána, snad se sem ještě v zimě dostanu…

Zlomisková dolina. Východná Železná brána a Východný štít nad Železnou bránou

Zlomisková dolina. Východná Železná brána a Východný štít nad Železnou bránou

Zlomisková dolina. Popradský Ľadový štít

Zlomisková dolina. Popradský Ľadový štít

V poklidném tempu sestupuji dolinou. Vstřebávám krásu zimních hor, dýchám svěží horský vzduch. Fotografuji a vrývám si do paměti nástupové trasy, cesty do jednotlivých koutů doliny.

Zlomisková dolina

Zlomisková dolina

Po hodině a půl přicházím zpět k Popradskému plesu. I dnešní den byl z kategorie úžasných. Vysoké Tatry odměnily moji celoroční (celoživotní!) přízeň tím nekrásnějším způsobem a jim za to děkuji.

Další fotografie

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů: Vysoké Tatry povánoční

  1. SV napsal:

    waúúúú! super fotky, pôvabné povídaní, dík! smajlík okolocelejhlavysazubík 😉

  2. SV napsal:

    „Je těžké stoupat ve strmém svahu a hlavu mít přitom otočenou dozadu…“ no to je teda náramne těžké, to verím. Na obdivovanie krásy hôr sa treba v takomto teréne zastaviť. To natrénujeme, neboj 😉

  3. SV napsal:

    fotka č.11 Ostrva – ako vidím, ještěrka sněžná sa vyskytuje aj v Tatrách 😯

  4. pepa napsal:

    Jašterica prosím, jašterica. To je obrovská ještěrka. 🙄

    • SV napsal:

      aha. nojo, to je logické, však Tatry sú väčšie ako planina, tak aj jašterice sú tam také väčšie 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *