Prelet Nízkymi Tatrami 2012

(původně publikováno na lojzojago.eu, autoři: 1. část košo, 2. část pepa)

Tak nastal deň D! Po celoročnej príprave sme ešte obaja potrebovali nájsť voľno v práci, dobré počasie a ubytovanie v blízkosti štartu. Až do minulého piatku nás držala v šachu predpoveď počasia, potom „vybuchlo“ ubytovanie, ale priatelia nám v priebehu jedného dňa zabezpečili nové, priamo na Šumiaci, čo sa neskôr ukázalo pre Prelet ako úplne ideálne. Celý deň som „z taktických dôvodov“ nemal kávu. Ten útlm možno spôsobil, že som si zabudol vo vlaku paličky, ale na druhej strane možno aj to, že som si večer iba nastavil budík na 01:15 a reálne už okolo 20tej som spal…

Ráno. Teda vlastne ešte noc. Ale „ono sa to zobudilo“ úplne samo! 00:57som otvoril oči a bol som úplne do ružova vyspatý  Ešte som zo slušnosti počkal na budík nech si zapípa a vstal som. Umyť, obliecť, pobaliť veci do ruksaku, niečo malé zjesť, zapnúť GPS a 02:00 ŠTART !!!

Prvé stúpanie – Kráľova Hoľa. Hneď na úvod 1061m výškových metrov. Zo Šumiaca vedie hore široká rovná cesta, takže ideme vedľa seba a naše čelovky ju spoločne v dostatočnej miere osvetľujú. Našli sme si spoločné tempo, pri ktorom sa dá ešte prehodiť pár slov, aj keď sú úseky, hlavne v hornej časti, kde len šlapeme a dýchame. Na reči nezostáva kyslík … Na hrebeni je chladno, počítam 3–4 stupne, trochu fúka. Prezlečieme si suché veci a hneď pokračujeme.

Na hrebeni – Orlová. Fúka už dve trochy, pomôže vetrovka s kapucňou. Svitá. Vypíname čelovky. To normálne svetlo má aspoň pre mňa neuveriteľný efekt. Klesáme dole z hrebeňa, prestáva fúkať, akosi podvedome zrýchľujeme.

Prvé zastavenie – Andrejcová. Naozaj len zastavenie na 15 minút, kým naberieme vody do fliaš. Bude nasledovať dlhý úsek bez prameňov, začne svietiť slnko, takže sa treba poriadne napiť a nabrať všetky fľaše úplne doplna…

Prvý medzičas 20km – sedlo Priehyba. Náročný zostup o celých 500m nižšie. Úzky chodníček plný kamenia, skál a koreňov. Naozaj treba dávať pozor, kam človek položí nohu. Ale dole prichádza skvelá správa – náš medzičas je o 1:30 lepší, než medzičas na mape! A obaja sa cítime úplne v pohode !!! Už je ráno, slnko začína hriať, zhadzujem termoprádlo, obliekam si obyčajné tričko.

Prvá chuťovka – stúpanie na Kolesárovú. Podľa mapy je to 300 metrové stúpanie. Nad mapou som si vravel – pohoda. Ale keď teraz stojím v sedle Priehyba a vidím to v reále – ufff. Je to asi dvakrát tak strmé, ako schody do tibetského chrámu Potala v Lhase. A myslím že ani Schody do neba od Led Zeppelin niesú také strmé  No poďme! Nádych-krok, nádych-krok , nádych-krok , … a sme hore.

Úsek plný otáznikov – Kolesárová-Ramža. Podľa mapy 12km lesom, v reále 12km polomy. Totálny chaos, zúfalé značenie, polámané, popílené stromy, konáre, neustála zmena výšky a smeru trasy, prekračovanie a podliezanie popadaných stromov. Keby som tadiaľto išiel sám, tak sa aspoň 10krát stratím … Asi trikrát priamo na turistickej značke lesáci „chránia“ naše lesy. Musíme počkať, kým lesný traktor lanom vytiahne hore svahom práve spílený strom, potom sa prebrodíme cez popílené konáre a dole nám jeden z lesníkov musí ukázať, kade pokračuje cesta. Asi 100metrový úsek medzinárodnej  diaľkovej turistickej trasy E8 práve zmizol  Je pred obedom, slnko chvíľkami zájde za oblaky, ale to len vtedy, keď ideme lesom. Akonáhle nás nekryjú stromy, ujo Murphy mu dá znamenie a slnko na nás pečie a usmieva sa … Došla mi voda – to nieje dobré  4 litre, ktoré som si nabral na Andrejcovej som za 5 hodín vypil. Pepa sa so mnou podelí s posledným litrom svojej vody, musí nám to vydržať až na Čertovicu…

Druhý medzičas 40km – Za Ramžou už je to znova normálny turistický chodník, takže druhým medzičasom v Bacúšskom sedle sme preleteli tak rýchlo, že som si ho ani nestihol zaznamenať … Prichádzame do sedla Za Lenivou, kde sa nám ukazuje úchvatný pohľad na Lajštroch a majestátny masív Ďumbiera. Posledné 2 kilometre mierneho klesania po štrkovej lesnej ceste a sme v polovici nášho Preletu – na Čertovici.

Sedlo Čertovica – rozhodnutie. Počas tých posledných 2 kilometrov mi prešla hlavou celá dnešná trasa. Nočné vstávanie, pohodový rýchly výšľap na Kráľovú hoľu, chlad na hrebeni, premeň na Andrejcovej, stupák na Kolesárovú, polomy pred Ramžou, prázndy vak s vodou, únava, … Asi 15 minút to bol ťažký súboj môjho rozumu s mojim ješitným egom. Rozum zvíťazil : „Pepo – ja na Čertovici končím!“ Cítim, že som minul tak 75% energie. Určite by som ešte vyšiel na Ďumbier, ale tam by som bol so silami úplne na konci. A ísť potom v noci dole z Chopku na Donovaly by bolo totálne nezodpovedné. Jednak by sme išli pomaly ale hlavne každým krokom by hrozilo obrovské riziko môjho pádu a zranenia. Nie, nie – rozum zavelil : „na Čertovici košo končí !!!“ Aby som prešiel takúto trasu, musím byť lepšie pripravený.

Prelet Nízkymi Tatrami 2012

Prelet Nízkymi Tatrami 2012

********************************************************************************

Pokračuji tedy sám a je mi to líto. S košom se mi šlapalo dobře, povídali jsme si a cesta i v nepříjemných polomových úsecích (košo použil slovo drsnějšího rázu) ubíhala. Na straně druhé koša obdivuji. Nevím, zda bych se já v případě opačném takto zachoval. Zda bych kolegovi otevřeně řekl: Dál nejdu, resp. Nejde to!, zda bych to nezkoušel až do zemdlení a nezadělal tak v další části cesty na velký problém…

Stoupání z Čertovice na Lajštroch. Krize. Vůbec mi to nejde, vleču se jak šnek a nohy se brání. Navíc jsem špatně odhadl zásoby stravy. Energetické tyčinky jsou sice podpůrné, ale plnohodnotnou stravu nenahradí. Navíc už došly. Tu, kterou mi na Čertovici věnoval košo, nemohu najít. Musím si na Štefáničce nakoupit alespoň nějaké čokolády…

Chata M. R. Štefánika. Vydatná polévka, pamlsky na další část cesty. A káva. Bez té by to dál nešlo. Po krátké přestávce se cítím jak vyměněný. Dívám se na hodinky (na rozdíl od koša si mezičasy nepíšu): Ta chůze zas tak pomalá nebyla. Vzhůru pod Ďumbier a dále na Chopok.

Je půl sedmé večer. V Kamenné chatě pod Chopkom další káva a další pohled na hodinky: Tomu že říkám krize? Čtyři a půl hodiny z Čertovice, tak rychle jsem to nikdy nezvládl! Čeká mne však noční úsek a tam se teprve ukáže. Kam až dorazím za světla? Kde bude nutné zažnout čelovku?

Nebudu kalkulovat dopředu, rychle dál! Vycházím z chaty a málem mě sráží poryv větru. Co to je? Kde se to vzalo? Ze severní strany fouká nepříjemný studený vítr. Musím na sebe hodit poslední vrstvu prádla a jsem zvědav, co budu dělat v noci. Další už nemám…

Dereše. Poryvy větru začínají být nesnesitelné. Co nejvíce se schovávám za hřeben, ale moc to nepomáhá. Sedlo Poľany, výstup na Kotliská. Všude kolem kamzíci. Neuvěřitelné pohledy ke mně, Co tu blbneš? I nám je zima, natož tobě!

Pod Chabencom  jakýsi větrný stín. Úleva. Na Tatry padá tma, na vrcholu už musím svítit. Teď jenom neztratit správný směr. Ne každá vyšlapaná cesta je ta správná a vede mým směrem. GPS neselhává a v těchto chvílích je pomocníkem k nezaplacení.

Zásoby vody, které mám, jsou dostačující, nebudu muset odbočovat na chatu pod Ďurkovou. Jak přišel lojzo na to, že bych mohl být v jednu či ve dvě v cíli? Z Chopku jsem mu telefonoval. Ptal se, zda má v tomto čase čekat na Donovaloch… Kdepak. Do cíle je to ještě hodně daleko.

Latiborská hoľa. Blížím se k úseku, ze kterého mám obavy největší. Oblast Prašivej Chochule (rozuměj: Prašivej a Chochule). Když jsem tu posledně šel, pěkně jsem bloudil. Nemohl jsem najít správnou sestupovou cestu k Hiadelskému sedlu a ztratil jsem tu spoustu času. Navíc je to oblast, kde jsem se několikrát v noci setkal s medvědy.

Medvědi se ovšem dnešní noci schovali před větrem (na Prašivej má už sílu vichřice) a sestupová trasa je nově vyznačena.

Hiadelské sedlo. V něm skříňová Avia, lesníkům nejspíš patří. Obrys zadní plochy skříně je oblepen červenou a žlutou reflexní páskou. Ve světle čelovky tak na mě svítí obrovský červenožlutý obdélník, v první chvíli jsem myslel, že si tu trampové zřídili velkoplošnou projekci…

Bolí mě kolena. Především v sestupech dostávala zabrat a pouze ve stoupání jsou v klidu. Proto se už nesmírně „těším“ na stoupání další. Kozí chrbát. Problém je v tom, že je to nejstrmější výstup celé cesty. Krok po kroku, pomalu stoupám vzhůru. A pomalu počítám, v kolik hodin budu volat lojzovi, aby pro mne přijel. Nechám ho spát co nejdéle. Telefon zapnu až na Kečke…

Domluvil jsem to na půl sedmou. Na Donovaloch jsem však už o šesté. Osmadvacet hodin cesty. Nejrychleji ze tří dokončených pokusů. Je to docela dobré. Pomalu se sunu k místu, kam má přijet lojzo. Tam mne však čeká celý uvítací výbor. I bábovku vzali, nůž, talíře a v termosce kávu. Jsem dojatý, ale po extrémním výkonu to nejsem schopen okamžitě docenit. Všichni se shodujeme na tom, že pojedeme a hostinu uděláme až v Bystrici…

V cíli čekala všechny zúčastněné taková odměna

V cíli čekala všechny zúčastněné taková odměna

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Sport. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů u Prelet Nízkymi Tatrami 2012

  1. pepa napsal:

    Dovoluji si připojit několik (možná nahodilých) pocitů a postřehů:

    1. Někdy je dobré nechodit sám, s kamarády to šlape lépe 😉

    2. Velice příjemně mě překvapilo tyčové značení v Nízkých Tatrách. Vybudováno je téměř po celé trase Nízkotatranské magistrály a co víc, velká část tyčí je opatřena reflexními prvky. V noci, ve svitu čelovky jako orientační prvek k nezaplacení. Jako by bylo uděláno speciálně pro mně…

    3. Těší mne, že ve svém věku jsem stále schopen slušných sportovních výkonů 🙂

    4. Lesy SR… Slovenskou přírodu devastující společnost. Nic jim nestojí v cestě a lesy (v tomto případě) z Nízkých Tater mizí před očima…

  2. lojzo napsal:

    Že niekedy budem od teba počuť niečo ako ten prvý postreh – to by som teda nepredpokladal! 😀

  3. SV napsal:

    zaujímavé postrehy 😎

  4. Vlastina napsal:

    Mohu mít dotaz? S kterými kamarády se šlape lépe Tobě? … Stále chodíš sám…. 😎

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.