Operace Zlomiska

Vysoké Tatry. Dolina Zlomísk, Ľadové pleso

Čtyři dny po Přeletu a začínám opět cítit nepokoj. Nohy mají chuť stoupat vzhůru, ruce se chtějí dotknout skály… Co s tím? Předpověď počasí mi napovídá… Do Tater!

Svůj base camp jsem tentokrát vybudoval v Liptovském Mikuláši. Co z toho vyplývá? Mé túry se budou odehrávat v západní části Vysokých Tater. Tu mám prochozenou a prolezenou méně než část východní. Je zde ještě spousta lokalit, kam moje noha nevstoupila nebo které znám jen velmi málo.

A pak je tu Dolina Zlomísk, Zlomiska. Prochodil jsem je v zimě a na jaře, jejich letní podoba mi příliš známa není. A už vůbec neznám nejzazší kout Zlomisk, Rumanovu dolinu. Z velké dálky již dlouhou dobu pokukuji po vrcholech, které se nad Rumanovou dolinou tyčí: Ganek, Rumanův štít, Zlobivá. Překrásné vrcholy, neodmyslitelně dovytváří siluetu hlavního tatranského hřebene, nepatří však do kategorie snadno dostupných…

Čtvrtek

Časné ráno, zastávka TEŽ Popradské pleso. Z tohoto místa je nejrychleší přístup do Zlomisk. Všechny ty, kteří se mnou vystoupili, nechávám za sebou. Nějakou dobu se mnou drží krok mladá dívka. Zaměstnána je na Chatě pod Rysmi a jde do práce. Docela jí závidím. Výstup na Rysy (téměř) mít jako zaměstnání, to se podaří málokomu…

Popradské pleso, po chvíli již stoupám prvním patrem Doliny Zlomísk. Kolem potoka, kolem gigantických balvanů a osamělých skal. Cítím zvláštní vůni a cítit ji budu i v následujících dnech. Vůně Zlomisk. Směs horské trávy, zurčícího potoka, sluncem vybělených žulových balvanů…

Druhým patrem doliny, podél potoka, je třeba najít ten správný chodník. Vyšlapáno je jich tu několik, ne každý však vede mým směrem. Zlomiska jsou ovšem zlomiska, chodníky se co chvíli ztrácí. Převážná část nástupových tras vede nekonečně po balvanech a suti.

Dolina Zlomísk. Zleva Ganek, Rumanov štít, uprostřed Zlobivá

Podcházím Ošarpance a vstupuji do Rumanovy doliny. Jako nezdolatelná hradba na mne shlíží Ganek, Rumanův štít, Zlobivá. Jsou už nadosah a přece ještě pořádně daleko…

Rumanova dolina. Vlevo Ošarpance a Vysoká, vpravo Ganek

Výstup na všechny tři vrcholy má společné nástupové místo. Tím je travnato – kamenná terasa souvisle lemující úbočí všech tří štítů. Pod Rumanovým štítem nese jméno Rumanova terasa, pod Gankem Gankova terasa, podobně je to pod Zlobivou.

V Rumanově dolině. V pozadí Ganek

Připevňuji si přilbu a suťoviskovým žlabem stoupám na terasu. Pěkná rozcvička, terasa je vysoko, protáhnou se ruce, nohy, klouby. Z Rumanovy terasy na Gankovu terasu a vzhůru do Gankovy štrbiny. Třesu se nedočkavostí, co uvidím za její hranou. Má netrpělivost je zcela oprávněná. Fantastický pohled na rozhraní Těžké (České) a Kačací doliny. Trávou porostlé, zcela netatranské vrcholky na pomezí Bielovodské a Javorové doliny – dominuje jim Javorinská Široká. Již v této chvíli mi je jasné, o co bude umocněn pohled ze samotného vrcholu Ganku.

Pohled z Gankovy štrbiny k Javorinské Široké. Vpravo Ľadové štíty

Pohled z Gankovy štrbiny k Javorinské Široké

Na vrchol vede výstupová cesta po skalní hraně. V průvodcích se dočítám upozornění, že se jedná o trasu nelehkou, dokonce nebezpečnou a mimořádně exponovanou. S tou expozicí souhlasím. Lezení po pevné skále však za příliš nebezpečné v těchto ideálních podmínkách nepokládám. Je však třeba kontrolovat každý pohyb, chyba by se vymstila fatálním způsobem…

Vrchol Ganku. Předeslal jsem, že mi je jasné, o co bude pohled z vrcholu umocněn oproti pohledu z Gankovy štrbiny. Omyl. Představa zaostala daleko za skutečností. V mém srdci se rodí a bují  novotvar. Jmenuje se Ganek. Kdyby mě v tomto okamžiku někdo vyfotografoval (nejbližší lidé jsou ovšem až na Vysoké), asi bych měl doširoka otevřenou pusu a vykulené oči. Oproti pohledu z Gankovy štrbiny je tu chaos rozervaných skal ve směru Gerlachovského štítu. Chaos skal bez kouska systému, bez pravidel, někdo tu rozházel skály tak, jak ho zrovna napadlo… Neměl jsem nejmenší tušení o existenci tak bizarního tatranského seskupení…

Na Ganku

Skalní chaos

Na Ganku

Rumanova dolina a Tupá z Ganku

Pohled z Ganku k Vysoké

Vysoká a Rysy z Ganku

Rumanův štít z Ganku

Velkolepý pohled na Vysokou, Dračí štít a Rysy. Točím se kolem dokola, dívám se a fotografuji. Nejsem schopen odejít. Vrývám si do paměti detaily, ale mozek nemůže pobrat něco tak monumentálního…

Důvod k sestupu však existuje. Tím důvodem je sousední vrchol, Rumanův štít. Je ještě blíže onomu chaosu skal, který začíná někde na Zlobivé a končí až na Gerlachu. Je třeba sestoupit zpět do Gankovy štrbiny, pak ještě o pár metrů níže a vystoupit komínem do Rumanovy štrbiny, sedla mezi dvěma vrcholy štítu. Některé publikace uvádějí vrcholy tři, za samostatný vrchol považují i střední výšvih nad štrbinou. Ať je to jak je to, chaos se skutečně přiblížil a nabyl na rozměru. Velkolepé. Skutečně velkolepé, nepopsatelné. I Ganek na straně opačné (nechaotické) dostal z této pozice neobvyklý tvar, hodně nepřístupný. Vychutnávám si jeho siluetu a najednou zjišťuji, že je zahalen mlhou. V krátkém okamžiku tu je, ještě před chvílí po ní nebylo ani stopy. Mlha omezuje viditelnost, rozhled, dodává chaosu skal zcela nový rozměr…

Ganek z Rumanova štítu

Hlavní vrchol Rumanova štítu. Za ním Vysoká

Vysoká, Rysy a Ganek z Rumanova štítu

Skalní chaos

Skalní chaos

Jihovýchodní vrchol Rumanova štítu, za ním Zlobivá

Počasí se skutečně kazí. Déšť sice nehrozí, jsem však v terénu neznámém a není žádný problém se tu ztratit. A po tom skutečně netoužím…

Sestupuji na terasu a počasí se (opět bleskově) umoudřilo. Je krátce po poledni, dolů se mi rozhodně ještě nechce. Pokukuji nalevo, ke Zlobivé. Vím, že je ze všech tří vrcholů nejhůře dostupná, vrcholová partie je skutečně obtížná. Navíc je výstup orientačně náročný. Dnes si mohu ještě zrekognoskovat terén, nalézt výstupovou cestu a zítra ráno zamířit přímo k vrcholu.

Vzhůru z Rumanovy terasy na výše položenou jižní terasu Zlobivé. Žlab, kterým stoupám, působí hodně stísněným dojmem, přestože je široký. Přiznám se, že tomuto pocitu nerozumím…

Jižní terasou Zlobivé postupuji k výraznému pilíři spadajícímu z vrcholu. Tady, někde před ním, za skalním rohem, vede cesta vzhůru. Úzkým, strmým žlabem. Žlab po chvilce spatřuji. Jenže jiný. Tento není úzký, nevede nahoru, naopak strmě padá šikmo dolů. Možná někde níž z něho vybíhá ten, kterým vede výstup, který chci najít.

Sestupuji do žlabu. Kolmou pětimetrovou stěnou, dobře členěnou. A po chvilce skutečně spatřuji výstupovou trasu. Úzký strmý žlábek končící až u samotného vrcholu. Bylo by to ovšem příliš jednoduché, kdybych v této chvíli do žlabu nastoupil a vycupital k vrcholu. Do žlabu v tomto místě nastoupit nelze. Nástup musí být někde výš. Napravo či nalevo, kdo ví?

Zkouším nejprve napravo. U samotného pilíře padajícího ze Zlobivé až dolů do údolí. Nakukuji za pilíř, tudy ne. Musím se vrátit, vylézt zpět po kolmé stěnce, ke skalnímu rohu. Mé oči pátrají, tudy se přece do žlabu nedostanu…

No nic. Nezbývá než se večer znovu začíst do průvodce, možná mi po osobním kontaktu s místem bude vše jasnější. Poslední pohled vzhůru… a už to vidím. Přímo nade mnou, nad skalním rohem, se zvedá jakýsi kout. Můj zrak upoutalo místo, ze kterého by snad bylo možné z kouta vytraverzovat do žlabu. Vzhůru.

Není jednoduché se k vytipovanému místu dostat. Obkročit dlouhým krokem převislý skalní roh, třímetrový komínek a jsem ve žlabu. Jenže žádné Hurá!

V tomto místě je žlab přerušen jakousi jeskyňkou, nad kterou se tyčí pětimetrový převis. Komínovou technikou, rozporem, bych se mohl přes převis dostat. Zkouším bez batohu, ano, šlo by to. Potom bych musel vytáhnout batoh. Má to však jeden háček. Toto místo má klasifikaci III – IV, v průvodci se však píše, že správná výstupová cesta má II – III. Tudy asi cesta nevede. Nejspíš jsem zas někde jinde. Vrací se původní myšlenka, večer prostudovat průvodce, možná nenaleznu řešení. Pohled na pravou stranu převisu… Vždyť tady je cesta! Čtyřmetrová skalka, v horní části převislá, v ní ovšem spára, která umožní výstup a traverz nad jeskyňku. Nad ní už to vypadá dobře…

Jsem spokojený. Mám radost z toho, že jsem objevil cestu. Čas ovšem pokročil, na Zlobivou se vypravím až zítra. Sestupuji dolů, nanejvýš spokojený s dnešním dnem. Objevil jsem Rumanovu dolinu, k mému srdci zcela přirostl Ganek. Bylo by však nespravedlivé, aby v mé mysli zastínil své sousedy. Vyřeším to: Ganek, Rumanov štít a Zlobivou sloučím ve svém nitru do jediného objektu…

Pátek

Počasí se poněkud zhoršilo. Přechází malá studená fronta, které během dne ovlivní počasí v Tatrách. Mraky se budou převalovat celý den, možná navečer sprchne. Na Zlobivou! Teď už vím kudy.

Druhé patro Zlomisk. Zdálky hlasité Ahoj! Mává na mě postava v černém. V okamžiku vím, kdo to je. Tatranská legenda, Sveťo L. Horský instruktor, vůdce, velký znalec Tater. Naše komunikace byla zatím pouze elektronická, teď se seznamujeme osobně. Sveťo se ptá, kam mám namířeno. Dává mi upřesňující informace k výstupu na Zlobivou a navrhuje mi další pokračování trasy. Sám jde se svými klienty na Vysokou. Slibujeme si, že si zamáváme.

Jedna Sveťova informace byla důležitá. Žlab nad jeskyňkou v žádném případě není jednoduchý, nejobtížnější výstupová místa jsou až pod samotným vrcholem. Klasifikace II-III. Uvidím.

Stoupám rychle. Traverz do žlabu, jsem u jeskyňky. Hodně vysoké kroky, nepatrné stupy. Čtyřmetrová stěnka, v horní části mírně převislá, mi dává docela zabrat. Vyhlížím vhodný balvan či spáru ke vložení smyčky. Cestou zpět budu muset slaňovat.

Komínem mířím vzhůru k vrcholové partii. Pod vrcholem pětimetrová kolmá stěna s odštípnutým balvanem. To že je za III ? No uvidíme. Odštípnutý balvan se však tváří nepřívětivě. Může kdykoli povolit. Skutečně vede cesta tudy? Ne. Musím bokem, téměř po skalní hraně. Vracím se níž a zkouším to. Nelehké lezení, ale po chvíli jsem na vrcholu.

V prvním momentě překvapení. Divný zvuk, co to je? Za skalní roh se skryla černá veverka…

Kam to ten svět spěje? Veverky opouštějí své rodné lesy a začínají se věnovat horolezectví. Proč na mě nepočkala? Určitě bychom si pěkně popovídali…

Zlobivá přiblížila včerejší skalní chaos nadosah. Hřeben mezi Zlobivou a Gerlachovským štítem je Hřebenem rozervaných skal. Železné štíty, Kačací štít, Batizovský štít, vyjmenoval jsem jen malou část. Pohledy do Kačací doliny, ke Gerlachovským a Batizovským spádům… Horské pohledy se nedají popsat, horské pohledy se musí prožít… Dlouho stojím na vrcholu Zlobivé a snažím se pocity z pohledů vstřebat do sebe.

Vysoká, Rysy, Ganek a Rumanův štít ze Zlobivé

Končistá ze Zlobivé

Na Zlobivé

Rumanova dolina a Vysoká ze Zlobivé

Zlobivá

Nasazuji si sedák, připravuji si lano a další potřeby na slaňování. Dvě místa na sestupové trase bude lepší překonat tímto způsobem. Převisy směrem dolů jsou přece jen náročnou záležitostí a ne vždy úplně bezpečnou.

Slaňování nakonec nebylo nutné. Podařilo se mi bezpečně sestoupit po svých. Pohled shora umožní najít další členění skály, cesta dolů umožňuji provádět kroky neproveditelné cestou vzhůru.

Kam dnes ještě? Když už to beru z jednoho konce Rumanovy doliny na druhý, je na řadě Západní Železný štít. Podle průvodce poměrně snadno dostupný vrchol. Na jaře jsme k jeho vrcholu vzhlížel s velkou úctou a respektem, v létě bude cesta k vrcholu určitě snadnější.

Západní Železný štít

Nejkratší přístupová cesta vede přes Strážné sedlo. Sedlo mezi vrcholem Kozí stráže a Západním Železným štítem. Zlomiskovým suťoviskem to do sedla to není daleko. Pohled vzhůru, k dalšímu cíli dnešní cesty, mě uspokojuje. Bude to odpočinkové završení dnešního dne. Zběžná prohlídka hrany, po které vede výstupová cesta, žádné problémy nenaznačuje. Jenže jak už to v horách bývá, vše je subjektivní (až na ty hory samotné, ty jsou objektivní). Co jeden označí za obtížné, pro druhého může být snadné. A naopak! Co druhému připadá snadné, je pro třetího nepřekonatelné.

Strážné sedlo a Kozí stráž

Stoupám vzhůru, výškové metry rychle přibývají. Najednou je tu však místo, u kterého laboruji dobrou čtvrthodinu. Snažím se přímo, snažím se zleva. Nejde to. Uvažuji, že sundám pohory a nazuji si lezečky, které mám v batohu. Speciální lezeckou obuv, která umožňuje stabilitu i na velmi drobných stupech. Lenost ovšem vítězí a místo překonávám v pohorách. Další cesta k vrcholu je už snadná. Přemýšlím o klasifikaci obtížnosti této výstupové trasy. V průvodcích označena jako snadná, sám bych ji klasifikoval, vzhledem k obtížnému místu, o jeden stupeň výš. Možná však, že lze místo obejít, nepokoušel jsem se o to…

Na vrcholu Západního Železného štítu mne dohonila mlha. Jen v krátkých časových prolukách lze spatřit sousední Sněžné kopy, na straně druhé v mlze ukryté kontury Zlobivé. Čekám. Snad vítr mlhu rozežene. Ve Strážném sedle, hluboko pode mnou, se shromáždila parta několika lidí. Všichni míří vzhůru, ke mně, stále je však nevidím přicházet. Po dlouhé chvíli sestupují zpátky do sedla. Důvod je zřejmý. Nepodařilo se jim překonat ono obtížné místo výstupu…

Počasí se nelepší, půjdu dolů. Sestoupím do Železné kotliny. Do nejvyššího a nejrozervanějšího patra Zlomisk.

Sestup vede –  jak jinak – zlomisky kamenů a skal. Zimní podoba Železné kotliny je mnohem líbivější. Jsem si však naprosto jistý tím, že i tato kamenná podoba krajiny se do mé mysli vryje, že si ji oblíbím a budu ji mít rád.

Třetím patrem Doliny Zlomísk, kolem Ľadového plesa. Jedno z nejhezčích tatranských ples. Jak se mění dráha slunce běhěm dne (teď je zrovna ukryto), tak se mění barva Ľadového plesa. Dokáže hrát všemi barvami (ostatně zítřek mě o tom přesvědčí). Dokáže pohladit na duši, jen několik tatranských ples to umí tak, jak Ľadové pleso…

Začíná pršet a to je ve Zlomiskách zlé. Balvany jsou porostlé drobným zeleným lišejníkem (možná to je mech). Jakmile navlhne, stává se z chůze po nich adrenalinová záležitost. Dnešní sestup to jen potvrzuje. Poprvé mě od úrazu zachránila přilba připevněná na batohu, podruhé už to bylo horší. Ostrý kámen se trefil rovnou pod batoh. Zatracená bolest…

Nevadí. Mám za sebou další nádherný tatranský den, který žádná bolest nevymaže…

Sobota

Ještě jeden půlden se mohu toulat po Tatrách. Pak už musím cestovat zpět, zítra ráno být v práci. Přizpůsobuji tomu i hodinu vstávání: 2:30. Před pátou jsem na Štrbském Plese, tady spousta lidí. Co se děje? Všichni musí zítra do práce? Jako já? Brzy se dovídám. Dnes se koná národný výstup na Kriváň. Aha. Rychle jinam. Do Zlomisk 🙂 .

Vracím se tam, kde jsem včera skončil. Do Železné kotliny. Jak jsem předeslal, Ľadové pleso hraje v paprscích ranního slunce všemi barvami. Musím se na několik minut zastavit, pohledem se nasytit a vše vyfotografovat. Soudě podle hromadících se mračen, barevná hra plesa brzy zmizí…

Ľadové pleso

Zlomiska, Železná kotlina

Stoupám k Východní Železné bráně. V těchto místech dělají Zlomiska čest svému jménu. Bludiště balvanů, úlomků skal, mezi nimi zbytková sněhová pole. Je těžké se pohybovat v takovém terénu. Třeba dávat pozor na stržení kamenné laviny. Ze sněhové laviny vás mohou vytáhnout živého. Z kamenné málokdy. Přesto (cituji ze včerejšího dne):

Jsem si však naprosto jistý tím, že i tato kamenná podoba krajiny se do mé mysli vryje, že si ji oblíbím a budu ji mít rád.

Kamenný labyrint ve Východní Železné bráně

Už je to tady. Železná kotlina dýchá velmi zvláštní atmosférou. Je tu klid. Je tu mír. Je tu téměř absolutní ticho…

Těším se na pohled z Východní Železné brány. Vzpomínám na ten úchvatný zimní. Majestátný jak málokterý tatranský pohled.

Hromadící se oblaka dnes na majestátnosti notně ubrala. Nevadí. Povylezu výš. Na Hrubou Sněžnou kopu. Třeba se mlha rozplyne a pohled rozšíří.

Výstup je na první pohled snadný. Kombinace trávy, občasných skal a balvanů. Jak už to ovšem v Tatrách bývá (už jsem o tom hovořil), vše je jinak. Tráva je mokrá a z jednoduchého výstupu se stává náročná adrenalinová záležitost. Mokrá tráva klouže daleko víc než mechem pokryté balvany. I těch je tu však dost.

Prudkým svahem vzhůru. Krok po kroku, opatrnost nad opatrnost. Konečně vrchol. Oddychl jsem si.

S rozhledy to skutečně dnes nebude nijak mimořádné. Rozhledy však nemusí být prvotním cílem mých cest a výstupů. Jsou tu i rozměry jiné. Pokukuji po sousední Prostřední Sněžné kopě. V popisu jednoduchá cesta, reál na první pohled zcela jiný. Prudký sestup a traverz po ostré skalní hraně. Nechám ho na příště. Na navlhlé skále by to nemuselo skončit dobře.

Východní Železný štít z Hrubé Sněžné kopy

Opět dlouhé minuty vstřebávám atmosféru tohoto koutu Tater. Operace Zlomiska se zapíše mezi nejpovedenější mé tatranské akce (ale mimochodem, netvrdím toto po každé výpravě?). Mohutné zážitky, nevymazatelné pocity…

Dolina Zlomísk

Dolina Zlomísk