Dolině Zlomisk jsem věnoval celou předchozí návštěvu Vysokých Tater. Dva a půl dne na jednu z nejhezčích tatranských dolin, to je však podobné, jako se pokoušet poznat ve stejném čase Paříž. Bylo tedy nad slunce jasnější, kam budou směřovat mé příští tatranské kroky…
Počasí tentokrát nejisté. Od západu přicházející studená fronta se cestou na východ rozpadala, nikdo ovšem nevěděl, zda se do Zlomisk netěší stejně jako já…
Sobotní jitro je skutečně nevlídné. Na třetím patru doliny, u Ľadového plesa, mě dostihl déšť. A to je nepříjemné. Schovávám se pod převislé balvany a čekám, jak se bude počasí vyvíjet. V hlavě se rodí náhradní dešťové varianty dnešní túry. Náhradní proto, že na prvotní cíl mé dnešní túry musím zapomenout. Na Východní Železný štít, tyčící se nade mnou, v závěru doliny. Výstup na tento vrchol je náročný a na mokré žule ne bezpečný.
Déšť po půlhodině ustává. Zvedá se vítr a rychle navlhlou žulu vysušuje. Nedá mi to. Přece jen se pod Východní Železný štít podívám a rozhodnutí odložit výstup znovu zvážím.
Kamenným bludištěm na poslední patro doliny a vzhůru do Zlomiskové štrbiny. Útrpné stoupání. Prudký svah, ujíždějící suťovisko, nic příjemného. I to jsou ovšem Tatry, pocitové hodnocení není namístě.
Překvapení. Kousek pod štrbinou, v malém skalním výklenku objevuji drúzu krystalů křemene. Nádherné, kdo by to tu čekal? Mám z mého objevu radost. A druhou z toho, že se ještě nikdo nepokusil odnést si kus křemene domů…
Stojím ve Zlomiskové štrbině, můj zrak se postupně stáčí na obě strany. Nalevo Východní Železný štít, napravo Popradský Ľadový štít. Kam?
Volím Popradský Ľadový štít. Podle průvodce je výstup o něco snazší, Východní Železný štít odložím na čas, kdy budou podmínky ideální.
V hlavě se mi vybavuje popis výstupové cesty. Kousek po hřebeni, traverz pod náročnější částí vrcholové partie, zpátky na hřeben a pak už krátce na vrchol.
Stěnu nad štrbinou rychle překonávám. Tady někdy by měl začínat traverz pod hřebenem, který podchází těžší místa. Žádné možné pokračování ovšem nevidím. Všechny rampy či sklaní lišty končí na strmých srázech a pokračování nemají. Co se dá dělat? Budu muset přímo hřebenem.
Hřeben je náročný, některé úseky jsou krajně exponované. Leze se mi však dobře. Obejít musím jen malou nakloněnou skalní jehlu. Vyjma té zvládám celou výstupovou trasu po hřebeni a mám z toho radost.
Je deset hodin dopoledne, stojím na vrcholu Popradského Ľadového štítu. Počasí nic moc. Opírají se do mne poryvy větru a jsou tak silné, že musím podřepnout a skrýt se za skalní hranu. Rychlý zápis do vrcholové knihy, pár fotografií, ze kterých nejspíš nebude nic, a dolů. Je riskantní setrvávat a čekat, kdy mne vítr sfoukne dolů…
Sestupová trasa je jasná. Žlabem do Sedla pod Drúkom a tam uvidím. Buď zpátky do Zlomisk nebo na stranu opačnou, do Batizovské doliny.
Vnímám opět subjektivitu hodnocení obtížnosti výstupových cest. Žlab, kterým do Sedla pod Drúkom sestupuji, je zároveň nejjednodušší výstupovou cestou na Popradský Ľadový štít. V průvodci, ze kterého čerpám informace, má stejný stupeň obtížnosti jako cesta hřebenem, kterou jsem vystupoval na štít já. Ve skutečnosti je hřeben stupněm obtížnosti úpně jinde…
Sedlo pod Drúkom. Zvláštní. Tady bezvětří, o pár metrů výše pomalu vichřice. Co dál? Přece nepůjdu dolů!
Nade mnou se tyčí výrazná skalní jehla. Dala jméno místu, na kterém se právě nacházím. Drúk. Vypadá nepřístupně a netřeba o tom pochybovat. Stěny spadající do Batizovské doliny jsou určeny jen horolezeckým fajnšmekrům. Ze strany od hřebene Končisté je Drúk vlídnější a dá se na něj odtud poměrně lehce vystoupit. Vzhůru!
Cestu nejjednodušší však nakonec nevolím. Snažím se držet co nejblíže hraně spadající od vrcholu do sedla. Hrana nabízí bizarní pohledy do závěru Zlomisk, na Popradský Ľadový štít a ke Kačacímu štítu. Drobné skalní jehličky, kterými je hrana doslova poseta, vytvářejí ve spojení s horizontem tatranských štítů zajímavé optické kombinace. Rád bych je zvěčnil, ne všude mohu ovšem balancovat a fotografovat…
Na vrcholu Drúku nefouká. Zdá se dokonce, že se začíná protrhávat oblačnost a počasí se lepší. Jak toho využít? Už vím!
K Popradskému Ľadovému štítu jsem se nezachoval pěkně. Na vrcholu jsem byl pár vteřin a pak utekl dolů. To ode mne nebylo pěkné. Popradský Ľadový štít mi nabídl krásnou výstupovou cestu a já se mu za to nehezky odměnil. Zpátky na vrchol! Už tam určitě foukat nebude…
Omyl. Na vrcholu fouká úplně stejně jako před dvěma hodinami. Teď mi to dochází. Už vím, jak přišel štít ke svému jménu. Ľadový proto, že se na něm stýkají ledové větry ze všech směrů. V každé roční době, neustále. Popradský proto, že skrze Batizovskou dolinu je vidět přímo do Popradu.
Tak. Odhalil jsem tajemství Popradského Ľadového štítu. A nebylo poslední. Při bedlivém zkoumání zjišťuji, že skutečný vrchol štítu je o nějakých dvacet metrů dále. Pár centimetrů možná, ale vrchol je skutečně až tam. Popradský Ľadový štít se mi odvděčil za to, že jsem se k němu vrátil…
Zpět do sedla a dolů do Batizovské doliny. Na tuto stranu padá Popradský Ľadový štít mohutnými kolmými stěnami. Stejně jako stěny sousedních štítů, Kačacího a Batizovského. Ty jsou však hodně nedostupné, ale kdo ví?
neděle
Budíček opět 3:30. Mlha, na Štrbském Plese jasno. Ve Vysokých Tatrách začal podzim. Inverzní počasí slibuje nádherný den. Rychle do Zlomisk.
Včera jsem odložil výstup na Východní Železný štít, dnes by mohly nastat ony ideální podmínky, o kterých jsem hovořil.
Opět šílený (ale, no tak…!) výstup do Zlomiskové štrbiny. Pohled k vrcholu Východního Železného štítu (nezaměnitelný tvar useknuté pyramidy) budí respekt. Pokukuji po vhloubení, které probíhá pravým okrajem jihozápadní stěny. Tudy vede k vrcholu Grószova cesta. Stupeň obtížnosti II, stejně jako cesta, kterou chci vystupovat já. Grószova cesta je ovšem delší…
Zlomisková štrbina. Nefouká, počasí se podzimně ustálilo. Nasazuji sedací úvaz, přilbu, obouvám lezečky. Vzhůru!
První kroky hodně nejisté. Mám ze štítu skutečně nebývalý respekt a toho se zbavím jen dalším lezením. Hledání nejpřijatelnější cesty, po určitém čase dosahuji vrcholové kladiny. Těšně pod ní objevuji vhodný kamenný odštěp, přes který založím cestou zpět slaňovací smyčku.
Na malé plošince nechávám batoh, fotoaparát a nalehko mířím k vrcholu. Ten se nachází až na opačné, severní straně vrcholové kladiny. Ta se při pohledu z dálky jeví jako rovná hrana, skutečnost je ovšem jiná. Je velmi členitá, systém pahrbků, jehliček, věžiček. Samotný vrchol tvoří jakási rozštípnutá pyramida, několik metrů vyčnívající nad ostatní vrcholové útvary.
Cesta k vrcholové pyramidě je mimořádně exponovaná, propast na všechny strany. Nalehko se už cítím v lezení jistý a blížím se k vrcholové pyramidě. Tři – čtyři velmi dynamické kroky a jsem na úplném vrcholu Východního Železného štítu. Pocit zatím nedovedu posoudit.
Pár okamžiků a zpátky k fotoaparátu. Sestup z vrcholové pyramidy je velmi těžký a nemít lezečky, asi bych měl problém.
Fotodokumentace, trávím na klidném místě vrcholové kladiny téměř hodinu. Až teď se dostavuje pocit štěstí a radosti v plné míře.
Připravuji lano a chystám se na slanění. Pohled dolů mi však říká, že bych to mohl zkusit po svých. Tak se také stalo. Respekt, který mne při výstupu svazoval, zcela zmizel. Sestup byl bezchybný a na jistotě v lezení jen přidal…
Cestou ze Zlomiskové štrbiny potkávám skupinu čtyř Poláků. Dávám se s nimi do řeči, vyměňujeme si cenné informace. Míří tam, kam já včera a zamýšlejí pokračovat po hřebeni na Kačací štít.
Scházím pod Východní Železnou bránu a pokukuji po Sněžných kopách. Minule jsem vylezl jen na první z nich, na Hrubou Sněžnou kopu. Mokrá tráva a nedostatek času mne odradily od dalších experimentů na hřebeni. Dnes bych po něm mohl pokračovat dále. Po chvilce jsem tam, kde jsem minule skončil. Na Hrubé Sněžné kopě.
K Prostřední Sněžné kopě vede ostrý exponovaný hřeben. Okukuji, jak je schůdný. Vzhlíží ke mně vstřícně, neměl by být žádný problém.
Hřeben skutečně není těžký. Samotný výšvih k vrcholu Prostřední Sněžné kopy je strmý, avšak dobře členěný. Deset minut a jsem nahoře.
Hrubá a Prostřední Sněžná kopa. Dva vrcholky vzdálené od sebe možná jednu stovku metrů. A přece tak diametrálně odlišné. Odlišné v pohledech na své sousedy. Prostřední Sněžná kopa nabízí fantastické pohledy na stěny Ganku, Rumanova štítu a Zlobivé padající do Kačací doliny. Jen naprostého ignoranta mohou tyto pohledy, tyto stěny nechat klidným.
Nemohu odpoutat oči. Fotografuji, vrývám si detaily do paměti. Opět hodina na vrcholu, návrat na první ze Sněžných kop a sestup do Východní Železné brány.
Jak mi později řekli polští kolegové, které jsem ještě jednou toho dne potkal, mohl jsem pokračovat pod Malou Sněžnou kopu (která je náročnější lezeckou záležitostí) a sestoupit do Západní Železné brány. Příště
Pondělí
Stejně jako minule, třetí den už musím cestovat zpět. Proto vymýšlím túru půldenní, s krátkým nástupem, s krátkým sestupem. Vybírám Mlynickou dolinu, vrchol Satana.
Na tomto místě musím udělat malou odbočku a zmínit pár slov o mém seriálu Tatranské vrcholy a sedlá.
Během mých tatranských túr pořizuji další a další fotografie vrcholů, o kterých jsem již psal. Takové, které jsou určitě lepší než ty původní. Chystám proto nové vydání celého seriálu, kde budou fotografie obměněny, kde budou upraveny i texty. Občas i do nich se vloudila chybička a nepřesnost. Jedním z vrcholů, který zaslouží změnu fotografií i textu od samého základu, je Satan. I to byl důvod, proč jsem si ho vybral jako cíl dnešní cesty.
Výstup na Satana je poměrně snadný. V osm hodin ráno jsem na vrcholu a kochám se ranními pohledy k závěru Mlynické doliny a pohledy do Mengusovské doliny. Nevím, zda existuje místo, odkud je krásnější výhled k Hincovým plesům a na Mengusovské štíty.
Vystupuji na oba Satanovy vrcholy, hodinu jim opět mohu věnovat, fotografuji a fotografuji. Další nádherný den, další tatranské pohlazení po duši.
Dolů, cesta zpět. Naučil jsem se na konci každého mého pobytu Tatrám poděkovat. Je za co. Dávají mi neuvěřitelně mnoho…
Děkuji!
Je za co.
je 😎
Mengusovská dolina ze Satana, tá prvá, a Vysoké Tatry z Hrubej Sneznej kopy – prekrásne vydarené fotky!
také se mi líbí…
Tři – čtyři velmi dynamické kroky…..
😎
Pepo, gratulujem, teba tie Tatry naozaj wellmi milujú!
ja som ešte také krásne kryštáliky v Tatrách nikdy nevidela! 😉
Ty jsou však hodně nedostupné, ale kdo ví?
kamzíci 😎
hrozne zvláštne miesto, to plato…..
ano, zvláštní…
už by to stálo za knižku. dobrý sprievodca by to bol.
Tatry sú priestorovo elastické 😎