Tatranské vrcholy. Dvě lezecká intermezza

Vysoké Tatry, Mnich

Lezecké intermezzo první: Koruna Vysoké

Předpověď slibuje na pondělí a úterý velmi příjemné počasí, je třeba využít posledních teplých dnů. A letní tatranskou sezónu, bez přemýšlení velmi povedenou, okořenit něčím, na co bych velmi rád vzpomínal. Pro pondělní túru jsem vybral Korunu Vysoké.

Koruna Vysoké z Ganku. Zleva Dračí štít, dvojvrchol Vysoké, Ťažký štít

Korunu Vysoké lze bez nadsázky považovat za symbol Vysokých Tater. Tvořena je třemi štíty, které jsou zdaleka vidět a které tvoří panorama Tater při pohledu od Štrbského plesa. Ťažký štít, Vysoká a Dračí štít. Koruna Vysoké je zcela jistě nejfotografovanějším objektem Vysokých Tater a turisté na procházce kolem nejslavnějšího jezera na slovenské straně hor nevycházejí z údivu při pohledu na toto souštítí.

Rád se dívám na Korunu Vysoké. A nejen dívám. Třikrát jsem na Vysoké byl. Jen na Vysoké. Ťažký štít jsem zatím zcela vynechával a loňský pokus o výstup na Dračí štít jsem vzdal. Vrchol byl nad mé síly a schopnosti. Napravím to dnes?

První ranním vlakem na Popradské pleso. Cestou do Mengusovské doliny se ke mně připojuje slovenský turista. Dáváme se do řeči, Roman zvažuje cestu na Vysokou nebo přes Rysy do Doliny pěti polských ples. Informuji ho o časových rozvrzích obou tras a cesta rychle ubíhá. Je půl osmé a jsme na Chatě pod Rysy. Od rozednění létá sem a tam, na chatu a zpět vrtulník. Oprava chaty stále není dokončena a jinak než s pomocí vrtulníku to nejde.

Ranní Mengusovská dolina. Hřeben Bašt

Na Chatě pod Rysy končí rekonstrukce

Na chatě nepotěšující informace. Veškeré zdroje vody v okolí chaty už vyschnuly (ale to mě mohlo napadnout!). Za nehorázné peníze budu muset vodu koupit (ale všechno se sem musí nosit, nehoráznost je tedy relativní). Pomohl mi však Roman. Věnoval mi půllitr vody a to stačilo.

Sedlo Váha. Roman se rozhoduje pro variantu Rysy a polské Tatry. Udělal, myslím, dobře. Já pokračuji, už sám, na stranu opačnou. Do Štrbiny pod Kohútikom.

Ťažká dolina z Váhy

Od Kohútika se dívám vzhůru na hranu Ťažkého štítu. K vrcholu vede cesta klasifikace III a nevypadá, že by nešla zdolat. Volit ovšem budu bezpečnější variantu, stěnou od Štrbiny pod Ťažkým štítom.

K nástupu mě přivádí lávka, která se táhne pod celou Korunou Vysoké. Od lávky to není k vrcholu daleko, necelých sto výškových metrů. Pohled vzhůru naznačuje, že půjde o lezení po pevných skalních blocích a plotnách. Obouvám lezečky a stoupám vzhůru. Pěkná cesta, bezproblémový výstup. Po necelé půlhodině stojím na vrcholu.

Rysy z Ťažkého štítu

Pohled z Ťažkého štítu k západu

Pohled z Ťažkého štítu k severozápadu

Pohled z Ťažkého štítu k východu

Pohled z Ťažkého štítu k severovýchodu

Dračí dolina a Dračí pleso z Ťažkého štítu

Moje výstupová cesta na Ťažký štít

Z Ťažkého štítu je po ránu překrásný pohled k Rysům. Sluncem osvětlený vrchol už v tuto dobu hostí několik návštěvníků. Rozhlížím se kolem sebe. Zelenomodrá hladina Dračího plesa, Mengusovské štíty, Kôprovský štít. Zalita sluncem je celá západní část Tater, pohled na ni z Ťažkého štítu je fascinující. Půlhodinu setrvávám na vrcholu, kochám se krásou a fotografuji. Skutečná nádhera. Bylo by už frází opakovat, že pro takové chvíle do hor chodím…

Kousek pod vrcholem objevuji slaňovací kruh. Volím tedy rychlejší a bezpečnější formu sestupu. A mohu se posunout dále.

Po lávce přicházím do centrálního žlabu Vysoké. Padesát metrů vzhůru a doprava pod Dračí štít. Tohle už bude jiné kafe!

Dračí štít je, stejně jako jeho „korunoví“ sousedé, mohutný štít. Ve vrcholové části se dělí na Malý a Velký Dračí štít, vrcholy jsou odděleny Vyšným Dračím zářezem. Do něho musím vylézt a pak pokračovat k vrcholu.

O zdolání Dračího štítu jsem se pokoušel už loni. Jak jsem napsal, výstup byl tehdy nad mé síly a schopnosti. Navíc jsem nebyl vybaven pro slanění a to byl problém fatální. Výstup na Dračí štít je čistě horolezeckého charakteru a dolů je rozhodně bezpečnější slanit.

Nasazuji sedák, kontroluji výbavu pro slanění. Začátek výstupu vede pětimetrovou hladkou plotnou. K Vyšnému Dračímu zářezu vede pravotočivé vhloubení končící úzkým komínem. Ten mi dává hodně zabrat.

Vyšný Dračí zářez. Dle průvodce teď musím kousek sestoupit a po nevýrazné římse přetraverzovat na opačnou stranu štítu. Po hraně pak na vrchol.

Žádnou římsu však nevidím. Přímá cesta k vrcholu je obtížná a bez jištění ne bezpečná. Sestupuji a znovu prohlížím stěnu. Při bedlivém pohledu spatřuji stup, který předtím ušel mé pozornosti. Tudy povede cesta. Hodně dlouhé obkročení skalní hrany, je vyhráno. Tady už to půjde. Marně hledám v průvodci popisovanou expozici. Souhlasí obtížnost. Je to korektní „trojka“.

Expozici nabízí vrchol. Je tu však dostatek místa na odložení batohu a pro možnost fotografování.

Gerlach a Končistá z Dračího štítu

Dračí dolina a Dračí pleso z Dračího štítu

Ganek, Rumanův štít a Zlobivá z Dračího štítu

Rumanova dolina a Zlobivá z Dračího štítu. V pozadí Gerlach

Cesta do Vyšného Dračího zářezu

Vrcholy Malého a Velkého Dračího štítu

Vstřebávám fascinující pocit. Jsem na Dračím štítě. Byl pro mne dosud symbolem nedostupnosti. Něčeho, na co jsem ještě nedorostl. Za poslední rok jsem se však dokázal zlepšit, v lezení se posunul, a vrcholu jsem dosáhl. Mám nového kamaráda. Dračí štít.

Kousek pod vrcholem je bezpečné slaňovací stanoviště. První slanění do Vyšného Dračího zářezu. Tady zakládám smyčku a slaňuji pod stěnu. Čeká mne ještě Vysoká.

Vysoká je od Dračího štítu oddělena Vyšným Dračím sedlem. Z něho budu pokračovat přímo k jihovýchodnímu vrcholu Vysoké.

Výstup je jednoduchý. Na vrcholu horlivě fotografuji. Vysoká je jedním z vrcholů, kde musím pořídit nové fotografie pro Tatranské vrcholy, verzi 2.0. Daří se. Je nádherné počasí, pro pořízení kvalitních snímků ideální.

Zbývá ještě vystoupit na protější, severozápadní vrchol Vysoké. Fotografie Ťažkého štítu, zápis do vrcholové knihy a sestup. Nechce se mi dnes po balvanech Zlomisk, půjdu dolů stejnou cestou, kolem Chaty pod Rysy.

Severozápadní vrchol Vysoké z vrcholu jihovýchodního

Ťažký štít (v popředí) z Vysoké

Hlavní vrchol Vysoké

Lávkou zpět pod Ťažký štít, kdo to tam je? Tři postavy, nějací poloturisté, polotrampové… nejstaršímu bude k sedmdesátce.. míří vzhůru ke Štrbině pod Ťažkým, co tam chtějí dělat, ta cesta nikam nevede, na druhé straně je stráz… že by chtěli vystoupit na Ťažký štít… při vší úctě…?

Ptám se mužů, kam mají namířeno. Na Kohútik. Aha. Neštěstí je hotovo. Vysvětluji jim, že Kohútik je jinde a ukazuji jim cestu. Mám však odůvodnělé obavy, zda obtížný sestup po řetězech a po skalním hřebeni nejstarší muž zvládne. Radím mužům, aby se vrátili, kudy přišli. Dolinou Zlomisk.

Radu neposlechli a jen doufám, že dopadli dobře…

Lezecké intermezzo druhé: Mnich (klasická cesta, IV)

Dnešek by měl být skutečným vrcholem mé letošní letní tatranské sezóny. S polským kamarádem Markem jsme se domluvili na výstupu klasickou cestou na Mnicha. Mohutnou skalní jehlu tyčící se nad Mořským okem.

Marek nevybral nejjednodušší cestu. Vybral klasickou výstupovou cestu, kterou jako první absolvovali v roce 1908 horolezci Gyula Komarnicki a Roman Kordys, nestoři tatranského horolezectví. Klasifikována je obtížností IV. A to už je skutečné lezení, daleko za hranicí toho, co mohu absolvovat sám. Jsem zvědav, jak výstup zvládnu.

Mnich

Přicházíme pod stěnu. Čekají nás čtyři lanové délky plus jedna krátká vrcholová. Už při prvním pohledu vzhůru mi je jasné, že nepůjde o jednoduchou záležitost.

Ve stěně je před námi tříčlenné družstvo, musíme počkat, až popolezou výš. Bedlivě pozoruji jejich postup. Je však zima, fouká velmi studený vítr. Cvičím, dělám dřepy pro zahřátí.

Marek vzhledem ke svým zkušenostem leze jako první. Cestu zná a neměl by s ní mít problémy. První úsek je klasická „trojka“. Ta je bez obtíží. Marek se vydává na úsek druhý. Nevidím za hranu stanoviště, ze kterého jistím. Ale jeho čas potřebný na zdolání úseku dává tušit, že jde do tuhého. Marek zakládá druhé stanoviště, dobírá mne, vyrážím vzhůru. Pár metrů a už to vidím. Třímetrová plotna s jednou úzkou spárou navozuje myšlenku: Tak to je přesně to místo, kde končíš. Nemám tušení, jak mohu místo přelézt…

Pár minut přemýšlení a dynamický pohyb vzhůru. Jsem nad plotnou. Trochu zapojit techniku a jde to!

Na třetí lanové délce podobný úsek, nejtěžší pak na čtvrté. Třímetrový převis. Mírný, ale převis. Horlivě přemýšlím. Zkouším se nacpat do levého kouta a jím vzhůru. Ani náhodou. Najednou opět osvícení. Musíš přece vpravo, máš tam stup! Nohama vzhůru na úroveň hlavy a přehoupnout se přes hranu převisu. UFF! Třikrát UFF!

Čekáme, až předchozí družstvo slaní, poté zdoláváme poslední úsek k vrcholu. Tentokrát si tu moc nepobudeme. Počasí je mrazivé, mlha halí okolní hřebeny a vrcholy. Moc pěkné fotografie dnes nebudou…

Šedesátimetrové slanění a zpět pod stěnu. Mám pocit, jako bych překonal sám sebe. Nepopsatelnou radost. Od loňského roku na sobě pracoval a opravdu se zlepšil. Radost je umocněna v neposlední řadě i tím, že mohu s Markem v budoucnu počítat (nebo obráceně?) při dalších cestách…

Tudy vede cesta...

Mořské oko z Mnicha

Dolinka za Mnichem

Sedíme u Chaty při Mořském oku, pozorujeme ořešníky, kteří se naučili živit se zbytky laskomin a pohrdají limbovými semínky… Povídáme, plánujeme další akce…

Ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes)

Intermezzo turistické

Středeční předpověď slibovala ještě pěkné dopoledne. Chtěl bych vystoupit na Patriu a po hřebeni přejít přes Malou a Přední Baštu na Satana. Ještě za tmy stoupám vzhůru Mlynickou dolinou. Jelení říje, od Triganu zní troubení…

Rozednění mi jasně říká, že na hřeben Bašt si dnes musím nechat zajít chuť. Nevadí. Není všem dnům konec.

Jak je to dlouho, co jsem absolvoval nějakou túru po značené turistické cestě? Někdy v létě, možná… Dnes tedy půjdu po turistické cestě.

Stoupám Mlynickou dolinou, pod Bystrým sedlem se viditelnost snižuje na padesát metrů. Dolů do Furkotské doliny. Wahlenbergova plesa jsem vůbec nespatřil…

Nevadí, i tak mám z túry dobrý pocit. I toto jsou hory a není žádný důvod ke smutku. Zcela jistě se v Tatrách ještě vyjasní!