Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část II.

Karluk

Karluk

Počasí a stav ledu se každým dnem zhoršovaly. Nebyla žádná naděje na proplutí.

Nikdo nepochyboval o tom, že budou v ledu uvězněni po celou zimu. Nikdo nevěděl, co mohou očekávat.

Stefansson nenáviděl situaci, kdy byl vězněm ledu. Nedokázal posedět, velice špatně spal.

Bartlett začal vydávat naftu a petrolej na příděl. Zásoby se tenčily, jejich větší část byla uložena na Mary Sachs. O půlnoci striktně vyžadoval zhasnutí lamp. Snižoval příděly potravin. Eskymáci lovili každý den tuleně. Lov vyžadoval velkou trpělivost a málokdo měl takovou, jako oni.

Robert Abram Bartlett

Robert Abram Bartlett

Muži z Karluk se snažili trávit čas smysluplně. Krom svých povinností četli, bruslili, pokoušeli se lovit. Pózovali pro Wilkinsův fotoaparát, pozorovali led. Jednoho večera uspořádali koncert. Sandy hrál na housle, Wilkins a McConnell na harmoniku, Hadley na mandolinu, Williamson na hřeben. Navzdory snaze se zaměstnat to byla hrozná, bezcílná existence.

********************************************************************************

Kanadská arktická expedice (Canadian Arctic Expedition).

Severní část výpravy, účastníci

            Posádka

  • Robert  Abram Bartlett                                             kapitán, 36 let
  • Alexander „Sandy“ Anderson                                   první důstojník, 22 let
  • Charles Barker                                                            druhý důstojník, 20 – 30 let
  • John Munro                                                                 hlavní strojník, 30 – 40 let
  • Robert Williamson                                                      druhý strojník, 36 let
  • John Brady                                                                  námořník, 20 – 30 let
  • Edmund Lawrence Golightly      (Archie King)       námořník, 20 – 30 let
  • T. Stanley Morris                                                        námořník, 26 let
  • Hugh „Clam“ Williams                                                námořník, 20 – 30 let
  • George Breddy                                                            topič, 20 – 25 let
  • Fred Maurer                                                                topič, 21 let
  • Robert „Bob“  Templeman                                        kuchař, stevard, 20 – 25 let
  • Ernest „Charlie“ Chafe                                               plavčík, pom. stevard, 20 let

            Vědecký tým

  • Vilhjalmur Stefansson                                                velitel, 33 let
  • M. Henri Beuchat                                                        antropolog, 34 let
  • Diamond Jenness                                                        antropolog, 27 let
  • Alister Forbes Mackay                                               lodní lékař, 35 let
  • George Steward Malloch                                            geolog, 33 let
  • Bjarne Mamen                                                             pomocný topograf, 22 let
  • Burt McConnell                                                            tajemník, 24 let
  • William Laird McKinlay                                              magnetik, meteorolog, 24 let
  • James Murray                                                             oceánograf, 46 let
  • George Hubert Wilkins                                               fotograf, 24 let

            Eskymáci

  • Pauyuraq „Jerry“                                                        lovec, 20 – 25 let
  • Asecaq „Jimmy“                                                          lovec ,  20-25 let
  • Kataktovik                                                                    lovec, 19 let
  • Kuraluk                                                                         lovec, 25 – 30 let
  • Kiruk „Auntie“                                                             šička, 25 – 30 let
  • Helen                                                                             8 let
  • Mugpi                                                                            3 roky

           Pasažéři

  • John Hadley                                                                  tesař, 57 let
  • Nigeraurak                                                                    lodní kočka, necelý 1 rok

********************************************************************************

Nepřetržitě sněžilo, teplota prudce klesala. Kajuty byly prosáklé výpary. Nikdo si už nedělal sebemenší naděje, že by se z ledu mohli vyprostit. Murray vedl záznamy o unášení lodi. V polovině září se nacházeli 220 kilometrů východně od Barrowova mysu, v blízkosti ostrova Thetis. Daleko od vytouženého cíle, Herschelova ostrova.

Jenness a McKinlay

Jenness a McKinlay

17. září poslal Stefansson dr. Mackaye a Jennesse, aby se na jihu poohlédli po nějaké zemi. Mamen je viděl odcházet směrem na severozápad.Vyběhl za nimi a ptal se:

„Kterým směrem jdete?“

„Na jih!“ odpověděli.

Mamen je vyvedl z omylu a namířil správným směrem. Po deseti kilometrech chůze se muži otočili.  Žádnou pevninu nespatřili. 19. září vyslal Stefansson další dvojici. Mamena a Murraye. Výsledek průzkumu byl stejný.

Bjarne Mamen

Bjarne Mamen

Téhož dne po večeři  si k sobě Stefansson zavolal Mamena, Mallocha a McKinlaye. Sdělil jim úmysl vyslat je na pobřeží, kde budou mít lepší podmínky pro svou práci. Očekával, že Malloch a Mamen budou nejméně šest  týdnů mapovat pobřeží a McKinlay bude zatím provádět magnetická pozorování.

Stefansson měl ovšem plány mnohem větší. Sám se chystal opustit loď. Zavolal si Bartletta, Wilkinse, Jennesse, McConnella a řekl jim o svém plánu. Tři posledně jmenované měl v úmyslu vzít s sebou.

Bartletta plán velice překvapil.

„Je to lovecká výprava“, řekl Stefansson. „Vezmu si rovněž Eskymáky Jimmyho a Jerryho. Vydají se na jihozápad k ostrovu Thetis, kde budou lovit karibu, aby doplnili zásoby čerstvého masa.“

Stefansson opustil loď hned následujícího dne. Nemohl se dočkat, až bude na cestě. Vzal si s sebou spoustu zásob. Pušky, náboje, dvoje saně a tucet nejlepších psů. Naložil stany, spací pytle, kožešiny. Každého z mužů, který s ním odcházel, vybavil kvalitní zimní výstrojí.

Za týden chtěl být Stefansson zpátky, s čerstvým masem. Alespoň to tvrdil. Bartlett však věděl, že karibu byli v této oblasti prakticky vyhubeni, sám Stefansson mu to říkal. Než vůdce výpravy odjel, dal Bartlettovi dopis s podrobnými instrukcemi pro lidi a loď v případě, že by nebyl schopen se vrátit.

Trval na tom, aby v případě příznivých podmínek byla trojice Mamen, Malloch a McKinlay vyslána na pobřeží a tam plnila svoje vědecké úkoly. Vydal instrukce i pro další členy vědeckého týmu, pověřil pracovními úkoly eskymáckou ženu Kiruk.

„Nedojde-li k nějaké nehodě, vrátíme se na loď do deseti dnů.“

Jakmile Stefansson a jeho tým zmizeli v pustině, nezbývalo dvaadvaceti mužům, jedné ženě a dvěma dětem, kteří na lodi zůstali, nic jiného, než čekat bezmocně na jejich návrat…

Stefanssonova skupina opouští Karluk

Stefanssonova skupina opouští Karluk

Dva dny po Stefanssonově odchodu se strhla prudká polární vichřice. Loď se kývala, posádka měla oprávněný strach. Arktické počasí se mění den ze dne. Tentokrát však zima přišla dříve. Led se začal rozpadat na kry. Ty se kupily kolem lodi a vytvářely až dvacet metrů vysoké vyvýšeniny. Hrozily, že loď rozdrtí.

23. září se rozlomila kra, ve které byla Karluk uvězněna. Jak vítr sílil, odnášel loď k západu rychlostí padesát kilometrů za den. Daleko od Herschelova ostrova. Bylo jasné, že za takových podmínek nemá Stefansson žádnou šanci k návratu.

Další týden byli unášeni rychlostí sto kilometrů za den. Kra, která je unášela, zůstávala netknuta. Všude kolem ní se však led lámal a to skýtalo velké nebezpečí. Při nárazu do jiné kry mohlo dojít k okamžitému rozdrcení lodi. Všichni byli dnem i nocí ve střehu, připraveni okamžitě loď opustit.

Kuralukova rodina

Kuralukova rodina

Kiruk, Kuralukova žena, začala pro všechny šít kožešinové oděvy. Na palubě byly připraveny umiaky, které se v případě nebezpečí daly okamžitě spustit na vodu. Každý byl vybaven zásobami pro osm lidí na dvacet dnů.

Pro Bartletta to byla, jak sám napsal, nejhorší zkušenost, jakou ve své kariéře na moři zažil.

Byl to skutečně krutý čas. Blížila se polární noc, blížila se polární tma. Všichni měli přísný zákaz opouštět loď, led byl příliš zrádný. Morálka mužů prudce klesala.

29. září se Mallochovi podařilo uskutečnit první pozorování od začátku bouře. Nyní byl schopen určit, že se loď nachází pouhých šestnáct kilometrů od břehů Aljašky. Mamen se na Bartlettovu žádost připravoval, že povede malou expedici na pobřeží a pokusí se najít Stefanssona. Naděje, že by to mohlo být naopak, byla nulová. Mamen byl vzrušený, těšila ho Bartlettova přízeň a důvěra. Nechtěl ji zklamat.

George Malloch

George Malloch

S jedním pocitem se Bartlett nesvěřil nikomu. Nemohl. Cítil, že Stefansson neodjel na žádnou loveckou výpravu. Ať už byly jeho motivy k odchodu jakékoli, McConnell, Wilkins, Jenness ani Eskymáci o nich pravděpodobně nevěděli. Kdyby se skutečně jednalo o loveckou výpravu, proč nevzali s sebou Hadleye, skutečného lovce? Proč nevzali Kuraluka? Lovecká výprava sestavená z tajemníka, fotografa antropologa? Podivné.

Říjen 1913

Mamen s Bartlettem trávili každý den několik hodin pozorováním ve strážním koši. Zaměstnání, únik z omezeného prostoru lodi. 3. října spatřili v dálce zemi. Byl to Barrowův mys, nyní asi osm kilometrů vzdálený.

Muži v kajutě de luxe, Mamen, Malloch, McKinlay a Beuchat si začali říkat čtyřlístek. Vyjadřovalo to skutečnost, že byli nuceni být neustále spolu. Čtveřice mužů trávila dny studiemi, četbou. Všem prošla rukama kniha s lodními a expedičními deníky George Washingtona De Longe. Jeho deníky pocházely z let 1879 – 1881 a obsahovaly osm set stránek. De Longe se v červenci 1879 vydal k severnímu pólu a už se nevrátil. V září 1879 byla loď De Longovy výpravy Jeannette uvězněna v ledu východně od Wrangelova ostrova. Jedenaadvacet měsíců byla unášena, pak se potopila. De Long s posádkou se vydali k pobřeží Sibiře, dojít tam však nedokázali. Všichni zahynuli.

Čtveřice mužů byla příběhem ohromena. Všechny do jednoho napadlo, že se v jejich případě osud chová podobně.

7. října vtrhl do kajuty McKinlay a vztekle zvolal:

„Stefansson před svým odchodem z lodi četl De Longa!“

Bylo to vyřčeno nahlas. Slova, která se dosud nikdo neodvážil vyslovit před druhými.

Mamen si v těch dnech do svého deníku poznamenal:

„Jak to teď vidím, Kanadská arktická expedice skončí velkým fiaskem. Vina nespočívá jen na vůdci, ale i na většině členů . Nikdy v životě jsem neviděl větší dav zbabělců, kteří by se tak báli o své životy, o své zdraví. Proč se takoví lidé plaví do Arktidy? Museli přece vědět, co je tu čeká…“

Dr. Mackay byl jedním z těch, kteří plánovali vlastní řešení situace. Spolu s Murrayem a v jistém směru i s Beauchatem neskrývali fakt, že hodlají opustit loď a dostat se k pobřeží. Zakreslili si do mapy dráhu Jeannette a porovnávali ji s dráhou Karluk. Mackay s Murrayem neměli důvěru v Bartletta. Spoléhali na své zkušenosti se Shackeltonem. Bartletta pokládali za primitiva a vzhledem k polárním zkušenostem se pokládali za nadřazené.

McKinlayovi se se svými plány nikdy nesvěřili. Pozvali však Mamena, aby šel s nimi. Toho nabídka rozčílila na nejvyšší míru a jasně dal najevo, že zůstane s Bartlettem.

Mackay seznámil kapitána s plány na opuštění lodi. Bartlett svým typickým způsobem odmítal doktora vyslechnout. Mackay rovněž žádal, aby Bartlett svolal všechny muže a vysvětlil jim své plány. Neznali Stefanssonovy instrukce, neznali Bartlettovy plány. Z toho mála, co věděli, měli pocit, že Bartlett nedělá nic. Bartlett měl pocit, že s muži nemá o čem diskutovat. Doufal ještě pořád, že se Karluk uvolní z ledu. Pokud ne, budou nuceni strávit zimu na lodi.

V polovině měsíce Bartlett veškeré naděje na vysvobození lodi pohřbil. Led začal pukat, kry se rozbíjely o jiné kry ve strašlivé podívané, doprovázené ranami jako z děla. Led hrozil Karluk rozdrtit. Byl to čas, kdy se skutečně všichni báli. Poprvé si mohli udělat reálnou představu o tom, co by je mohlo čekat…

V druhé polovině října byla Karluk unášena pomalu, ale vytrvale na sever. Malloch a McKinlay, s pomocí Mamena, měřili každý den rychlost a směr unášení lodi, vše zakreslovali do map. Pomáhali posádce a Eskymákům lámat led, který se nahromadil kolem lodi. Byl to Bartlettův nápad: vytvořit kolem lodi realtivně měkký obal proti bočnímu tlaku ledu, který loď věznil.  V případě bočních tlaků bude loď v měkkém obalu vyzdvižena a ušetřena drcení. Navíc se muži při práci zahřejí.

Oceánograf Murray nechával, pokud to stav ledu dovoloval, spustit  vlečnou síť a po vyzdvižení zkoumal úlovky. Kataktovik učil Beauchata, McKinlaye a dr. Mackaye eskymáckému jazyku. Každý večer se shromažďovali a probírali nové a nové lekce jazyka. Beauchat byl vynikající lingvista, podle něj však byl eskymácký jazyk nejtěžším jazykem ze všech.  Kromě svých určených povinností si všichni členové posádky i vědci šili zimní oděvy. Stefansson je zanechal špatně vybavené pro přečkání zimy a Kiruk na všechno nestačila.

Jakmile se někde ukázal kousek volného moře, vysílal Bartlett muže na lov. Nedostatek čerstvého masa byl problém, který mohl mít zhoubné následky. Kuraluk a Kataktovik lovili tuleně a lední medvědy. Doprovázel je starý traper Hudley. Velmi často se ovšem vraceli s prázdnýma rukama.

John Hadley

John Hadley

Bylo stále chladněji. Teplota se dotala pod minus třicet stupňů. Unášení ustalo a loď zůstával v klidu. Na Bartlettův příkaz začali Hudley a druhý důstojník Barker stavět saně. Kapitán chtěl, aby byly do února, kdy měli v úmyslu opustit loď a vydat se ke břehu, připraveny. Bartlett dal vyhotovit saně, které vymyslel Robert Peary a které se mu v Arktidě náramně osvědčily. Hudley nemohl pochopit, co kapitán na saních vidí. Za všechna léta v Arktidě nic podobného neviděl.

McKinlay nikdy v životě nepřičichl k manuální práci, k řemeslům. Na lodi však brzy získal značné dovednosti a to mu dodalo velkou sebedůvěru. McKinlay byl vděčný Bartlettovi, který svou přízní vyznamenával především jeho, Mamena a Mallocha. Jakoby je chtěl odměnit za to, že se nepřipojili ke vzpouře Mackaye, Murraye a Beauchata. McKinlay s Bartlettem cítil a choval k němu sympatie. Měl za to, že se ti tři chovají hanebně a demoralizují posádku.

Saně Roberta Pearyho

Saně Roberta Pearyho

Uplynuly čtyři měsíce od okamžiku, kdy Karluk vyplula. Kry se daly opět do pohybu. Loď byla společně s ledem unášena k severu rychlostí třiceti pěti kilometrů za den, někdy i rychleji. Všichni byli vyčerpaní a bylo stále těžší plnit si své denní úkoly. Udržet si psychickou rovnováhu bylo u něterých mužů velmi těžké. Občasnými výbuchy hněvu trpěl zvláště Malloch. Jednoho dne popadl maličkého McKinlaye a začal s ním třást. V dalších dnech se za svůj čin velice styděl. Jeho výbuchy se však opakovaly.

30. října vtrhl do podpalubí Ned Golightly. Tichý chlapec, který držel noční hlídku. Byl vzrušený a tvrdil, že zaslechl obrovské rány. Prozkoumali oblast kolem lodi ale zdroj hluku nenašli. Po hodině uslyšel Golightly rány znovu. Deset metrů od něj pukal led a tlačil se vzhůru. Hrozil, že Karluk rozdrtí jako ve svěráku, že prorazí její chatrné stěny.

Na lodi této noci nikdo nezamhouřil oko. Všechny, vědce, členy posádky i Eskymáky po několika klidných dnech bezprostřednost nebezpečí opět překvapila. Bartlett nebezpečí vnímal neustále, od chvíle, kdy se loď ocitla uvězněna v ledu. Tentokrát Karluk přežila. Bude mít takové štěstí i příště? Myšlenky na zkázu a tragédii se nedaly potlačovat. Otázka nezněla jestli, ale kdy

Po celý poslední říjnový den zuřila vichřice. Loď se kolébala ze strany na stranu. Led se ještě předchozího večera spojil a Karluk zůstávala nadále pevně uvězněna. Muži byli připraveni na nejhorší. Bylo to přesně tak, jak konstatoval Beauchat. Ztracená a bezhlavá výprava…

Topič Fred Maurer a Kiruk

Topič Fred Maurer a Kiruk

Listopad 1913

Prvního listopadu byla vichřice tak silná, že se muži jen s největšími obtížemi dostali na palubu. Vítr byl ostrý a řezavý. Každá část těla musela být pečlivě zakryta, aby okamžitě neomrzla. Proto se všichni raději stáhli pod palubu, do bezpečí lodi. Při pohledu ven se jim naskytl divoký a působivý obraz. Sníh zuřivě vířil ve stovkách trychtýřů, ve stovkách malých tornád.

Vypadalo to, že listopad žádnou úlevu nepřinese. V Bartlettově tváři bylo vidět vyčerpání. On jediný si plně uvědomoval nebezpečí, kterému byli vystaveni. Při rychlosti proudu by se v případě rozdrcení lodi nedokázali dostat k pobřeží. Zapřísáhl se, že nikdy nedá své obavy najevo.

Karluk měla na přídi malou trhlinu a nabírala značné množství vody. Tu museli muži odčerpávat ruční pumpou. Parní stroj byl již delší dobu porouchaný a strojníci se jej marně snažili opravit. Bartlett nařídil, aby byla značná část zásob přemístěna na led v blízkosti lodi. Chtěl Karluk odlehčit, chtěl mít k dispozici slušné zásoby v případě, že by se s lodí něco stalo.

Dny byly stále kratší. Kolem poledne se objevovalo krátce slunce, pouhé tři stupně nad obzorem. Den po dni však světla ubývalo a nad ledovou krajinou se začala natrvalo rozprostírat tma.

Bartlett se snažil udržet muže v každodenní činnosti. Když nebylo co dělat, vymýšlel pro ně úkoly. Existence řádu byla nutná, byl to jediný způsob, jak zaměstnat jejich myšlení. Vyhlásil velký turnaj v šachu a vítězi slíbil velkou krabici prvotřídních doutníků. Hra dočasně odvedla myšlenky mužů od pocitů osamělosti, od pocitů strachu.

4. listopadu, v půl šesté ráno, probudila noční hlídka Mallocha a informovalo ho, že vyšly hvězdy. Pomalu vylezl z lůžka, rychle se oblékl a vydal se na palubu, aby se pokusil o stanovení polohy lodi. Sotva však na palubu vylezl, obloha se zatáhla. Zůstal na palubě a čekal, zda se nevyjasní. Později se mu podařilo určit alespoň zeměpisnou délku.

Mamen vylezl do strážního koše, aby se rozhlédl. Pokaždé, když lezl nahoru, modlil se, aby spatřil zemi. Ale pokaždé to byl jen led, kam až mohl dohlédnout.

Po dnech namáhavé práce byl konečně dokončen přesun zásob na led. 250 pytlů s uhlím, 6 beden tresek, 5 soudků s alkoholem, 114 krabic sucharů, 19 sudů melasy, 700 metrů prken na stavbu zimních chatiček, 33 plechovek s benzinem, 4 bedny sušených vajec, 5 soudků s hovězím masem, saně, tři kamna na uhlí, dvě na dřevo. Kuraluk a Kataktovik vycházeli denně, pilní a trpěliví, aby se pokusili doplnit ztenčující se zásoby masa. Zajímavý byl odlišný přístup vědců a posádky k Eskymákům. Mezi vědci byli Eskymáci vážení a někteří muži se s nimi spřátelili. Členové posádky a důstojníci však s nimi zacházeli jako s otroky, často i hůř.

Výsledkem lovecké snahy obou Eskymáků byl většinou jen omrzlý nos, jednoho dne však měli štěstí. Podařilo se jim ulovit deset tuleňů.

Eskymáci rovněž vytrvale kupili podél boků lodi bloky sněhu, aby ji chránili před krutou zimou.

Murrayova pozorování ukázala, že je loď unášena na sever a nachází se dosud nejseverněji a nejzápadněji.

Karluk stále nabírala vodu. Vědci, kteří měli odčerpávání na starosti, byli u pumpy každý den, déle a déle.

Dvanáctý listopad byl posledním dnem, kdy spatřili slunce. Všichni posnídali, vrátili se do svých kajut a čekali na poslední kousíček denního světla. Před polednem vyšli na palubu, aby naposledy slunce pozdravili. Byl to jen záblesk, zamlžená upomínka na světlo. Sluneční záře se však objevila ještě po dvou dnech. Způsobil ji lom paprsků. Muži vybíhali rychle z podpalubí, aby jim neunikl tentokrát skutečně poslední pohled na jasnou hvězdu. Stáli tam pohromadě. Členové posádky, důstojníci, vědci, Eskymáci a sledovali Slunce v hlubokém, uctivém mlčení.

Jednoho odpoledne po patnáctém listopadu viděli – či spíše domnívali se, že vidí – na severozápadě, těsně nad obzorem, kouř, obláček. Po půlhodině spatřili druhý, západně od prvního. Loď? Nebyla to žádná loď. Byl to jakýsi podivný jev, který nedokázali vysvětlit.

V poslední dekádě listopadu byla Karluk rychle unášena k západu a  blížila se k Wrangelovu ostrovu. Sledovala téměř stejnou dráhu jako De Longova Jeannette. To byl fakt, který neunikl pozornosti vědců ani Bartlettovi. Někteří muži vyhlásili loď za mrtvou. Téměř všichni se shodovali na tom, že nepřežije zimu.

24. listopadu svolali vědci ponurou schůzi, aby se poradili o budoucnosti. Bylo to však spíše oplakávání  lodi, které již nezbývalo mnoho života.

29. listopadu udeřil vítr o síle hurikánu. Nikdo nemohl ven. Mezi muži vybuchovaly hádky z pocitu marnosti a ze zlosti. Bartlett ležel na lůžku a dělal si starosti se zimním obdobím. Jeho trpělivost byla u konce, nálada skleslá. Nedokázal spát, trápil se. Bartlet se zapřísáhl, že se nikdy nikomu se svými starostmi nesvěří. Včera, když stál s Mamenem ve strážním koši, zjistil, že hovoří o Karluk. A pociťoval při tom úlevu. Kapitán ani Mamen nevěřili, že je loď dostatečně silná na to, aby vydržela zimu. Oba věděli, že se Karluk potopí a budou se muset zachránit.

„Vše, co bude možné vykonat, abychom ji zachránili, bude vykonáno,“ řekl Bartlett. „Ale nikdo neví, zda se to podaří.“

Mugpi

Mugpi

Jejich rozhovor se nevyhnutelně stočil na Stefanssona a jeho odchod z lodi. Byla to dlouhá a mnohé osvětlující rozmluva. Visel nad ní přízrak Jeannette. V roce 1880, kdy byla loď bezcílně unášena, napsal si George Washington De Long s neblahou předtuchou to, čemu muži, Kiruk a snad už i obě děti rozuměli:

„Nemůže být nic, co by vyčerpávalo mysl a trpělivost lidí víc, než tento život na kře. Absolutní monotónnost, neměnný tok hodin, probouzení se do stejné situace a podmínek, stále stejné tváře, stejný led, stejné přesvědčení, že zítra to bude přesně stejné jako dnes, ne-li horší, absolutní nemožnost cokoli podniknout, kamkoli jít, cokoli změnit.“

********************************************************************************

21. září 1913, den po odchodu z Karluk, se Stefansson, Wilkins, McConnell, Jenness a dva Eskymáci dostali na ostrrov Thetis, pouhých šest kilometrů od severního pobřeží Aljašky. O dva dny později uhodil blizard. Led na moři, pokud byli schopni vypozorovat, byl rychle unášen k západu. A s ním i Karluk. Stefansson mohl jen doufat, že se loď osvobodí a najde cestu k Herschelovu ostrovu.

Stefansson se v dalších dnech dostal se se svou skupinou na pevninu. Ráno 5. října se vydali po pobřeží na západ k mysu Halkett. Když zastavili v jedné eskymácké osadě, pokoušel se Stefansson zjistit něco o Karluk. Nikdo ji neviděl. Dostal pouze zprávu o třech jiných plavidlech zamrzlých asi 120 kilometrů od Herschelova ostrova.

Stefansson rozhodl, že se on, Wilkins, McConnell, Jenness, Jimmy a Jerry vydají k Barrowovu mysu a cestou budou tábořit v eskymáckých osadách. Poté se všichni vydají na východ k Herschelovu ostrovu, kde, jak doufal, se setkají s jižní částí výpravy.

Na Barrowův mys se dostali 12. října. Podle McConnella se všichni, s výjimkou, Stefanssona, nemohli dočkat, až tam budou. Stefansson se zřejmě netěšil na chvíli, kdy bude muset kanadské vládě sdělit, že je Karluk nezvěstná. Cestou se jim dostalo srdečného uvítání na Cape Smythe a tam také zjistili, že Alaska a Mary Sachs jsou nyní v přístavu na Collinsonově mysu, kde hodlají přezimovat.

Mary Sachs zamrzlá u pobřeží na Collinsonově mysu

Mary Sachs zamrzlá u pobřeží na Collinsonově mysu

Na Barrowově mysu se setkal Stefansson s Eskymáky, kteří mu sdělili, že viděli nějaké plavidlo, ale bylo příliš daleko, než aby ho mohli identifikovat. Jiný Eskymák hlásil, že viděl škuner se dvěma stěžni, bez známek života. A ještě jiný Eskymák Stefanssonovi řekl, že viděl Karluk před týdnem a zkoušel se k ní dostat. Led ho však nepustil.

Stefansson se usadil na Barrowově mysu. Jennesse a Wilkinse vyslal napřed na Collinsonův mys, aby ušetřil výdaje za jejich ubytování. Pak se s McConnellem zabývali psaním článků, odesíláním telegramů, odesíláním depeší novinám, sepisováním zpráv pro kanadskou vládu. Nadiktoval dopis Bartlettovi a kopie rozdal mezi Eskymáky a muže na pobřeží pro případ, že by se Bartlett dostal ke břehu.

Alaska v zimním tábořišti

Alaska v zimním tábořišti

Stefansson nijak nespěchal, aby se dostal na Collinsonův mys na Aljašce, kde tábořila jižní část výpravy. Když tam konečně 15. prosince dorazil, zjistil, že Alaska má díru v boku a Mary Sachs zamrzla nedaleko pobřeží. O nezvěstné Karluk nevěděl nikdo nic. Dokonce nikdo nevěděl o tom, že zmizela. Že se Stefansson od severní části výpravy odtrhl.

Biolog Dr. Rudolph Martin Anderson

Biolog Dr. Rudolph Martin Anderson

Nikdo z jižní části výpravy neměl radost z toho, že Stefanssona vidí. Měli oprávněné obavy z toho, že se Stefansson pokusí získat velení nad touto částí výpravy. Největší obavy měli dr. Rudolph Anderson a geograf Kenneth Chipman.  Dr. Anderson podmínil účast na výpravě naprostou kontrolou nad jižní částí výpravy. Když Stefansson slíbil, že nemá v úmyslu pochybovat o jeho autoritě, stáhl výpověď, kterou těsně před vyplutím podal.

Stefansson poslal novinám příběh o Karluk. V jeho verzi bylo mnoho nepřesností. Měl ve zvyku měnit fakta ve svůj prospěch. Později měnil i tato, již změněná, předkládal tak příběh v několika verzích. Nečinil se za to zodpovědným, vše považoval za pouhé novinové zprávy.

Celou katastrofu Karluk sváděl Stefansson na Bartletta. Tvrdil, že se kapitán bál plout kolem pobřeží a on nebyl schopen zabránit mu, aby Karluk vplula mezi ledy.  Tvrdil, že kapitán dosáhl tím, že dostal Pearyho k pólu, takového úspěchu, že si to chtěl zopakovat i s Karluk.

Robert Peary a Robert Bartlett

Robert Peary a Robert Bartlett

Stefansson byl kanadskou vládou a tiskem ostře kritizován za to, že opustil svou loď a lidi na palubě. Proto se začal hbitě bránit. Severní část výpravy odepsal jako ztracenou a smrt lidí na palubě ospravedlňoval jménem vědy a pokroku.

Další část

********************************************************************************

Zdroje
Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)
Fotografie: Bjarne Mamen, Stefanssonova skupina opouští loď, George Malloch, Topič Fred Maurer a Kiruk:
                         www.libarchive.dartmouth.edu
                        John Hadley: www.thecanadianencyclopedia.com
                        Biolog Dr. Rudolph Martin Anderson: www.en.wikipedia.org
                        Robert Abram Bartlett: www.flickr.com
                        Saně Roberta Pearyho: www.heritage.nf.ca
                        Robert Peary a Robert Bartlett: www.en.wikipedia.org
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů u Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část II.

  1. Jago napsal:

    Výborně, začíná to mít spád. Už se těším na další díl.

  2. SV napsal:

    napínavé….

  3. SV napsal:

    uff! 😯

  4. SV napsal:

    …dosť dobre nechápem, prečo nešli z tej uviaznutej lode všetci preč?

  5. SV napsal:

    Nigeraurak – pekné meno 😉

  6. SV napsal:

    „Severní část výpravy odepsal jako ztracenou a smrt lidí na palubě ospravedlňoval jménem vědy a pokroku.“ fakt milý pán…….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.