„…Ochladilo se. Pleso nad Skokom, před dvěma dny bez ledové pokrývky, je zamrzlé téměř celé. Nebýt této skutečnosti, vrátil bych čas nejméně o dva měsíce zpět…“
Budík a neochotný pohled z okna. Rozhodnutí velice rychlé. Spánek bude pokračovat. Totéž se opakuje ještě dvakrát. A není divu. Spánkový deficit ze dvou probdělých nocí je příliš těžkým soustem.
Venku nepříjemná hustá mlha. Není objektu, na kterém by se neusazovala vlhkost. Před devátou konečně nasedám do zubačky a nechávám se vyvézt na Štrbské Pleso. Tady je počasí ještě řádově horší.
Nedá se nic dělat. Musím se rozhýbat, absolvovat alespoň krátkou túru. Bez ní bych byl zítra zcela jistě nepoužitelný a na náročnější akce bych musel zapomenout. Kam? Do Mlynickej doliny. K vodopádu a pak uvidím.
Viditelnost dvacet metrů. Kondiční procházka, nic víc to skutečně nebude. Na straně druhé čistý tatranský je vzácným darem, proč ho degradovat na „nic víc“?.
Vychutnávám si čerstvý vzduch, vychutnávám si tatranské ticho. Lanovka na Solisko dnes nejezdí (kdo by tam co hledal) a nikdo jiný ticho neruší. Cesta k vodopádu Skok rychle ubíhá.
Nad hranicí lesa, to už slyším hřmot vody, mlha řídne. Nedělám si iluze o tom, že by se protrhala zcela. Předpověď nehovoří o inverzní oblačnosti, ta se má vytvořit až zítra. Opravdu však vidím dál a dál.
Chodník od vodopádu Skok do nitra doliny podléhá sezónní uzávěře. Pokud chci pokračovat, musím cestu chodníkem kvalifikovat jako přístup pod stěnu. Jako začátek výstupu. Mé myšlenky opět sklouznou k faktu, proč na polské straně Tater sezónní uzávěry nejsou a na slovenské ano. K vysvětlení se nedopátrám ani tentokrát. Opouštím tuto rovinu úvah a věnuji se horské krajině.
Stoupám nad vodopád. Přede mnou se objevuje stín. Kde se tu vzal? Ohlížím se zpět. Skrze protrhané mraky se na mne usmívá slunce. Ještě pár výškových metrů a usmívá se na mne celá Mlynická dolina. Úžasná změna. Mění to zcela situaci a začínám litovat, že jsem nevyrazil na túru brzy ráno.
Rychlé vyhodnocení. Zajímá mne především sněhová pokrývka. Sněhu je však málo. Drží se jen ve žlabech a na stinných místech. Nabízejí se dvě možnosti, časově nenáročné. Výstup na Štrbský nebo na Furkotský štít. Ta první možnost je o něco obtížnější, volím ji.
Capie pleso, poslední patro doliny. Tady už je hladina pokryta ledem. Stále ne však takovým, aby se po něm dalo chodit. Po nepříjemných kluzkých balvanech musím pleso obejít a dostat se k Okrúhlemu plesu. Nad ním začíná žlab vedoucí k vrcholu Štrbského štítu.
Žlab je v dolní části vysněžený a sníh drží. Usnadňuje to výstup. V období bez sněhové pokrývky výstup tak příjemný rozhodně není.
Výškové metry rychle přibývají. Zjišťuji, že mám mimořádné štěstí. Pouze v této části Tater je obloha protrhaná. Na východ ode mne jsou vrcholy zahaleny hustou oblačností. Na západě je to jen o něco málo lepší.
Krátce po poledni stojím na vrcholu Štrbského štítu. Skutečně jenom malá část Vysokých Tater má štěstí na jasné počasí. A já mohu toto štěstí sdílet.
Sněhová pokrývka je minimální. Souvisle zasněžená místa nevidím, jediné rozsáhlejší sněhové pole je pod Furkotským štítom a pod Hrubým vrchom. Je to dobré či špatné? Nevím. To se dovím až zítra.
Středa (Zimní Jordánka aneb jak jsem nevystoupil na Lomnický štít)
Dnes už si polehávání nemohu dovolit. První ranní zubačkou na Pleso a dále do Smokovce. Ještě za tmy na Hrebienok a dále do nitra Malej Studenej doliny.
Nádherné svítání. Inverzní oblačnost se podle předpovědi vytvořila, halí doliny Liptova i Spiše.
Mé pohledy se obracejí k Lomnickému štítu. To je cíl mé dnešní cesty. Celý rok jsem tam nebyl a nějak mi začíná chybět.
V úvahu přicházejí dvě výstupové cesty. Klasická Jordánova cesta do Sedla pod Lomnickým a dále na vrchol nebo varianta s nástupem přes Téryho kuloár. Téryho kuloár vypadá dobře. Částečně zasněžený, skály určitě nebudou pokryty souvislou ledovou vrstvou.
Láká mne však více druhá varianta. Klasická Jordánova cesta. Absolvoval jsem ji loni dvakrát a líbila se mi. Navíc nepříjemné suťovisko pod hřebenem bude zasněžené a usnadní to výstup. Volím tuto variantu.
Pokračuji k Téryho chatě. Až z těchto míst mohu nahlédnout do žlabu spadajícího z Jordánovej štrbiny. Souvislý sněhový pás nevede až pod hřeben. Tam ho sluneční paprsky roztopily. Ve spodních částech sníh je. Ale výstupová cesta tu nevede žlabem, leze se jeho levou stranou. Sněhu si tedy nejspíš neužiji.
Je půl deváté ráno. Obcházím Malé Spišské pleso a stoupám k ústí žlabu. Skalní roh a pohled vzhůru.
Smíšený pocit. Skála je z velké části zledovatělá. Výstup bude v dolních partiích obtížný a především pomalý. V horní polovině žlabu mi snad pomohou sluneční paprsky.
Vážím několikrát každý krok. Mám zimní boty, které jsou určeny především do sněhu. Na skále jsou nemotorné, tvrdé. Trvá mi dlouho, než pocítím jistotu a nebojím se využít malých stupů.
Snažím se držet samého okraje žlabu. Zdá se, že tady je ledu méně než v jeho nejnižší části. Přináší to však jiný problém. Ze skal nade mnou začínají s oteplením padat kusy ledu. Naštěstí žádný neotestoval moji přilbu.
Pomalu ukusuji z výškových metrů. Výstup je fyzicky i psychicky nesmírně namáhavý. Led na skále na mnoha místech eliminuje volbu nejlehčí cesty. Musím hledat jinou, nezledovatělou. Za cenu, že nalézám do míst s vyšší technickou obtížností. Je třeba soustředit se na každou vteřinu, nepolevit. Mohlo by se to krutě vymstít. Představa, že bych tudy musel jít dolů, je děsivá.
Dostávám se ke větvení žlabu. Pravá větev vede do Jordánovej štrbiny, levá do Bachledovej. Mám dost velký časový skluz, volím tedy variantu první, kratší.
Několik desítek příjemných metrů po sněhu brzy končí a to, co vidím, je deptající. Dostávám se k dlouhému suťovisku, po kterém musím vystoupit do štrbiny. Pohled na suťovisko mne odrazuje od dalších kroků vzhůru. V posledních dnech tu povolil led a suťovisko čerstvě vysvobozené z ledového zajetí je prvkem výrazně nestabilním. To mám mnohokrát ověřené. Zpátky. Vylezu do Bachledovej štrbiny, tam to vypadalo lépe.
Dlouhé metry dolů, zpět ke větvení žlabu, dlouhé nahoru. Ještě jednou měním plán. Zkracuji si mírně cestu a místo do Bachledovej štrbiny nalézám do Zubatej štrbiny. Do nevýrazné elevace mezi Bachledovou a Jordánovou štrbinou.
Pohled na severní stranu Tater mě překvapuje a děsí zároveň. Tady je sněhu hodně. Sníh pokrývá severní stěny až k hřebenu. Problém je v tom, že další cesta vede na této straně. Uklidňuje mne pouze pohled k Lomnickému štítu. Samotná cesta k vrcholu je nezasněžená.
Musím přejít hřeben Zubatej veže, abych se dostal do Jordánovy štrbiny. Zasněžené stupy příliš jistoty nedávají. Mačky tady nepomohou. Musím stoprocentně spoléhat na ruce. Musí mne udržet v případě uklouznutí.
Adrenalinovou hranu mám za sebou. Jordánova štrbina. Dlouhý krok za skalní roh na Poslednej veži a desetimetrový sestup sněhem k zajištěnému úseku cesty. Tady už bez maček (stoupacích želez) a cepínu nemyslitelné. Dva řetězy, nohy nohy se nemají o co opřít. Skála je zcela pokryta ledem a musím tahat jen rukama. Desetimetrový sestup k jihu obráceným žlabem a desetimetrová stěna, naštěstí suchá.
Posledná štrbina. A pohled k poslednímu úseku cesty, k Lomnickej vežičke. Pohled je ve všech směrech deprimující.
Ze sněhu vykukují tři kramle, po kterých se v letních podmínkách překonává skalní plotna. Za ní následuje už lehčí terén do Sedla pod Lomnickým. Je jasné, že tady jsem skončil.
Pod kramlemi ujíždějící sníh. Promítám si v hlavě, jak jsem se na ně v létě dostal? Nějakou techniku jsem od té doby nacvičil, zjišťuji, že spodní kramle je koncipována jako stup, nikoli chyt. Dva dobré chyty jsou nade mnou. Jsem na druhé kramli. Třetí je ze všech stran obklopena měkkým sněhem. Nepřichází v úvahu na něj vstoupit, neudržel by mne. Sklon je tu kolem šedesáti stupňů, do Medenej kotliny kolem čtyř stovek metrů. Co teď?
Vracím se do štrbiny. Horentně přemýšlím. Mám dvě možnosti. Vrátit se stejnou cestou zpět, tato představa je ovšem děsná. Nebo sestoupit z tohoto místo vysněženým žlabem do Medenej kotliny. Je to ovšem krok do neznáma. Nevím, jak vypadá žlab v dolní části. Navíc je tato varianta velmi dlouhá a je už po poledni.
Vracím se zpět, vystupuji stěnou na Poslednú vežu. Obracím se. Není jiná varianta? Nedá se Lomnická vežička obejít? Musí to jít. Přece stopy, které jsem cestou sledoval, končí v tomto místě. Nad kramlemi už nejsou. Důkaz toho, že „kramlová“ varianta nepřichází v úvahu.
Vlevo nad kramlemi spatřuji skobu. Tudy?
Slézám zpátky do Poslednej štrbiny. Ke skobě je to nějakým osm metrů. Hodně nepříjemný krok za skalní roh a vzhůru ke skobě. Jenže dál nic. Nahoru vede jen hladká plotna a na sněhové pole na severní straně se odtud nedostanu. Ta skoba tu ale není pro nic za nic. Lepená skoba. Ta se dává jen na frekventované cesty. Nevím. Opravdu nevím.
Ještě jeden pokus a vylézám na kramle. Nene. To je hotová sebevražda. Není jiného řešení než se stejnou cestou vrátit.
Jsou dvě hodiny odpoledne. Za další dvě hodiny už bude šero. Nemám příliš času na to, abych se dostal dolů.
V půl páté, kdy už jsem musel zapnout čelovku, jsem byl u Zamkovského chaty. Za dvě a půl hodiny jsem stihl sestoupit a po chodníku sejít od Téryho chaty dolů do doliny. Neuvěřitelný rozdíl v tom, jak vypadala cesta ráno a jak po poledni, kdy se do ní opíraly sluneční paprsky.
PS: Až po návratu jsem si v průvodci přečetl, že cesta na Lomnickej vežičke skutečně vede kolem skoby, po plotně. A podle stupně obtížnosti není ani příliš těžká (III). Měl jsem plotnu více prozkoumat…
Čtvrtek
Celý večer jsem přemýšlel o výstupu Jordánkou. Hodnocení bylo jednoznačné. Mimořádný přínos, zkušenost k nezaplacení.
Domů odjíždím až navečer. Celý den se ještě mohu věnovat Tatrám. Času relativně dost, málo však na to, abych se znovu vypravil na Lomnický štít. Zkusil bych to Téryho kuloárem. Dostal bych se tak až za místo, které se mi včera nepodařilo přejít. Příště.
Brzy po ránu stoupám Mlynickou dolinou. Mířím k Bystrej lávke a k Furkotskému štítu. Snad konečně vystoupím na jeho vrchol a po hřebeni přejdu dál, na Triumetal (Hrubý vrch). Tuto túru plánuji už druhý rok a stále nevychází.
Ochladilo se. Pleso nad Skokom, před dvěma dny bez ledové pokrývky, je zamrzlé téměř celé. Nebýt této skutečnosti, vrátil bych čas nejméně o dva měsíce zpět.
Upoutává mne (pokolikáté už) Hrebeň Bášt. Pozoruji žlab vedoucí do Satanovho sedla, kterým jsem před dvěma týdny odmítal sestupovat. Nevypadá tak nepřístupně, třeba je to skutečně možné. Dnes to zkoušet nebudu, bude tam led. V zimě se tam ale určitě podívám.
Ale co mi vlastně brání, abych se dnes podíval na některý z dalších vrcholů hřebene? Ne všechny cesty budou zledovatělé.
Hlinská veža. Ano. Na ní se Hrebeň Bášt odpojuje, tam začíná. Je rozhodnuto. Furkotský štít mi odpustí a ještě chvíli počká. Dnes půjdu na Hlinskú vežu.
Neznám popis cesty. Vím jen, že jedna z výstupových cest vede žlabem do Baštového sedla a odtud po hřebeni. Druhá z opačné strany, hřebenem od Mlynického sedla, respektive s nástupem na hřeben v blízkosti Mlynického sedla.
Postupuji po balvanech několika patry doliny. Zrakem pátrám, zda neexistuje výstupová varianta ještě lepší, kratší. Okamžitě zavrhuji výstup suťoviskem do Baštového sedla. Je velmi podobné tomu, kterým jsem sestupoval nedávno ze Zadnej Bašty a pokud to nebude nezbytně nutné, rád se této varianty vzdám. Objevuji jakousi výstupovou linii a snažím se ji vyrýt do paměti. Otázkou ovšem je, jak cesta vypadá zblízka. Od pohledu z dálky se skutečnost může výrazně lišit.
Blížím se pod stěnu a vštěpuji si detaily cesty. Vzhůru!
Snažím se držet toho, co jsem si zapamatoval. Není to cesta, která by výhradně vedla po skále. Skalní úseky se střídají s travnatými, ale Hlinská veža taková je. Ze strany Mlynickej doliny ji netvoří jednolitá sklaní stěna, občas přerušená žlabem. Skálu střídá tráva a ta se ukazuje být skutečným problémem. Ve strmých úsecích je výstup velmi nepříjemný. Není čeho se chytit. Prsty se zarývají hluboko do trávy, nohy hledají výdutiny, do kterých by stouply. Děkuji za každý úsek skály a raději volím delší a náročnější cestu skalou než travolezení. Brzy jsem však na hřebeni. A tady už je to dobré.
Několik věžiček a stojím na vrcholu. Nádherné místo, nádherný den. Hradba Mengusovských štítů nad Hincovými plesy. Nevýrazný z tohoto pohledu Kôprovský štít. Na straně protější naopak velmi výrazný Štrbský štít. Hrebeň Bášt, Hrebeň Solísk. Další a další části Tater a nejen Vysokých. Nádherné rozhledové místo.
Snažím se zapamatovat detaily protějších Capích veží, které jsou součástí Hrebeňa Bášt. Cesta však nejspíš vede po severní straně a tam nevidím.
Na vrcholu je podstatně tepleji než dole v údolí. Musím odložit několik vrstev prádla. Poté přemýšlet, kudy sestoupím. Nemohu se rozhodně vracet stejnou cestou, kterou jsem vystoupil. Sestupovat po trávě by bylo neúnosným rizikem. Po hřebeni slezu do Baštového sedla a to nepříjemné suťovisko nějak skousnu.
Skousnul jsem a nebylo to tak strašné. Do poloviny žlabu jsem šel po sněhu, poté docupital až k poli velkých balvanů, po kterých se chodí dobře.
Pomalu se vracím Mlynickou dolinou. Tatrám jako vždy musím poděkovat za krásné chvíle, za krásné zážitky. A tentokrát i za mimořádné zkušenosti.
Toť nedávno sa SV sťažovala, že tu už dlho neboli Tatry – a hľa, dnes sú tu! 😉
Neuvěřitelné, jak perfektní obrázky dokáží oživit 50 let staré vzpomínky. V letech 61-63 jsem měl štěstí mimo výstupů na náročnější vrcholy trošku tudy pochodit. Umožňovalo mi to skvělé zázemí ve vile Maríně u tety na Štrbském. Zdarma ubytování a strava převážili SNB stanici v patře. Tato část Vysokých mi byla blízká, díky mé základně u plesa. Přeji další dny za skvělého počasí a fyzické pohody.
Děkuji. Já byl poprvé v Tatrách ve třiasedmdesátém (a dochází mi, že to za pár let bude už také padesátiletá vzpomínka 😉 ). 😉
wau! skwellé fotky!
Mlynická dolina. Hrebeň Bášt.
výborná fotka, že si si ty požičal závoj od nejakej tatranskej víly? 😎
Malá Studená dolina.
jedna z najlepších fotiek Terinky, akú som kedy videla 😯 🙂
povedz Tatrám, nech sú v kľude, sneh aj tento rok určite bude 😉
Spánkový deficit ze dvou probdělých nocí je příliš těžkým soustem.
no to máš tak, milé Pepo. spánkový deficit sa nemá prehĺtať, ale treba normálne doplniť. najlepšie spánkom 😉
Mé myšlenky opět sklouznou k faktu, proč na polské straně Tater sezónní uzávěry nejsou a na slovenské ano. K vysvětlení se nedopátrám ani tentokrát. Opouštím tuto rovinu úvah a věnuji se horské krajině.
múdry chlap 😎
Ještě pár výškových metrů a usmívá se na mne celá Mlynická dolina.
no bodaj by sa neusmievala, keď ju tak úprimne miluješ 😉
Joj, keby to pri každej láske bolo také jednoduché! 🙂
Mengusovské štíty z Hlinskej veže.
prekrásna fotka. ale wellmi by som uvítala, keby si tam dával aj názvy plies.
Hincove plesá z Hlinskej veže.
ááá, tady jsou! dík, chwállim.
ďaľší krôčiček k mojej orientácii sa v topografii Tatier 😉
Mlynická dolina, Capie pleso.
aha, vidíš, že to ide 😉
to je poskladaná panoráma?
ano
podarená
Smíšený pocit. Skála je z velké části zledovatělá. Výstup bude v dolních partiích obtížný a především pomalý.
a hlavne nebezpečný! ježkovy vočička a dikobrazie períčka! !!!
Nádhera, však oni ty sněhy přijdou. Léta jsme Capiemu plesu říkali po česku čapí… než nám někdo v horách prozradi tajemství, že česky je to kozí! 😀
Ano, u plesa pod Štrbským štítom žil starý kamzičí kozel, po kterém pleso pojmenovali… 😉
🙂