Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část III.

Lidé na Karluk byli neveselí a propadali sklíčenosti. Nicméně pociťovali vděčnost za to, že na lodi nacházejí útočiště.

„Jaké by to asi bylo, plout nyní, uprostřed polární noci, uprostřed kruté zimy, jen na kře,“ poznamenal si McKinlay.

Muži děkovali Bohu, že tomu tak není…

Bartlett nikdy nepoznal studenější prosinec. Barometr den po dni klesal, teplota dosáhla až minus třiceti šesti stupňů Celsia. Vítr neustále měnil svůj směr. Unášel Karluk nejprve na jih a jihovýchod, posléze na západ a nakonec na sever.

Loď znepokojivě nabírala vodu. Každý den museli muži hodinu a půl věnovat pumpování. Pomocí svalů, parní stroj stále nebyl opravený.

22. prosince, den po zimním slunovratu, se obloha vyjasnila. Celý den ovšem řádila silná vichřice. Zima i vítr vnikaly do nitra lodi, muži byli prokřehlí při práci i při spánku. Karluk byla toho dne odnášena na severozápad. Nyní se nacházeli pouhých 220 kilometrů od zeměpisné délky Wrangelova ostrova. Byli daleko od západního pobřeží Aljašky a věrně kopírovali dráhu De Longovy Jeanette.

Posádka, na rozdíl od vědců, o osudu De Longovy výpravy nevěděla nic. Přesto si Maurer, Clam i zbytek posádky uvědomovali, jak vážná je jejich situace. Moři rozuměli daleko více než vědci. Arktické zkušenosti sice neměli, ale byli schopni rozpoznat nebezpečí.

23. prosince pokračovalo řádění vichřice. Bartlett chodil ráznými kroky po palubě a poprvé nedokázal skrýt nervozitu.

Náladu mužům zvedl blížící se Štědrý den. Do jeho přípravy se zapojili všichni. Toho svátečního  večera byla nádherná polární záře. Začala na severozápadě a šířila se přes oblohu v širokém pruhu ve tvaru „S“.

„Polární záře, stejně jako jiné nebeské fenomény, poskytují příjemný protějšek k našemu drsnému životu,“ pomyslel si McKinlay.

Sváteční chvíle i sváteční nálada nedokázaly potlačit smutek. Vědci i posádka byli zaplaveni tím největším smutkem, jaký kdy od vyplutí pocítili. Každý se ve svých vzpomínkách vracel domů a myslel na své nejbližší. Přesto byl Štědrý den jednou z nejšťastnějších chvil, které od vyplutí pocítili. Oslavili ho důstojným a pamětihodným způsobem.

26. prosince zazněl v tiché tmě jejich zmrzlého světa praskot ledu ostrý jako výstřel z pušky. Bylo nepochybné, že led začíná praskat. Blížili se k pevnině, kde byl tlak ledu obzvláště silný. Kde byla loď nanejvýš zranitelná. Bartlett a jeho muži se oprávněně obávali, že by se mohli ocitnout uprostřed tlaku ledových polí a jakmile by se led začal hýbat, byli by rozdrceni.

Každý se připravoval na opuštění lodi. Potraviny i veškerá výstroj byly připraveny na okamžitý transport mimo na led.  Kdo ještě neměl došitý kožešinový oděv, co nejrychleji tak musel učinit. Příští dny budou zcela jistě kritické.

27. prosince se utišil vítr. Dle výpočtů se Karluk nacházela osmdesát pět kilometrů od Heraldova ostrova. Ostrov sám ležel asi šedesát kilometrů východně od většího Wrangelova ostrova. Malloch, vykonávající svá každodenní pozorování, se domníval, že zahlédl v dálce zemi. Sandy se vyšplhal do strážního koše, neviděl však nic. Povšimli si však dlouhého, nízkého mraku, který se vznášel nad obzorem a naznačoval přítomnost pevniny.

V poledne 29. prosince se Bartlett svěřil Mamenovi:

„Věřím, že jsem ráno zahlédl zemi. Tentokrát to byly skutečně zasněžené vrcholky, nikoli přízrak.“

Téhož dne po poledni spatřil pevninu i McKinlay. V dálce se objevily zřetelné obrysy hor. Jeden z vrcholů vysoko přečníval ostatní. Dohadovali se, že by to mohl být Mount Berry, 830 metrů nad hladinu se zvedající nejvyšší vrchol Wrangelova ostrova.

Zahlédnutí pevniny bylo pro všechny muže vítaným překvapením. Zároveň však inspirací pro trojici Mackay, Murray a Beauchat; ti chtěli dokončit svůj plán a osamostatnit se. Okamžitě začali s přípravou na opuštění Karluk. Měli v úmyslu dostat se na ostrov a počkat tam do léta na příjezd nějaké lodi či na příchod lovců. Bartlett uznával jejich právo na takové rozhodnutí. Navíc měl jejich spiklenectví už plné zuby. Na straně druhé si byl vědom dopadu na morálku celého společenství.

Poslední den v roce vládla mezi mužstvem pochmurná nálada. Všichni se v myšlenkách zaobírali tím, co přinese příští rok. Až dosud byla Karluk v relativním bezpečí. Nyní se blížil její konec. Brzy nastane chvíle, kdy tlak pobřežních ledů loď rozdrtí a všichni budou muset rychle opustit její bezpečí.

31. prosince, chvíli před půlnocí, se všichni sešli ke slavnostnímu přivítání Nového roku. Shromáždili se v salonu a připili si. Byl to přípitek naděje a vřelé touhy po bezpečné a zdravé budoucnosti.

2. ledna časně ráno se ozvalo zadunění. Tak silné, že otřáslo dveřmi kajut. Vyběhli na palubu. V dálce se s vířením a pěněním pohybovaly kusy ledu. Tříštily se, byly vyvrhovány z vody a ihned do ní  zas padaly zpět. Ledové divadlo probíhalo ve  stále ještě dostatečné vzdálenosti. Led, který bezprostředně obklopoval loď, byl v klidu.

3. ledna ráno se znovu ozvalo praskání ledu. Tentokrát bylo spojeno se zvuky podobnými  kanonádě. Zvuk byl stále silnější a zdálo se, že se blíží k lodi. Karluk byla rychle unášena k jihu. Navečer však Murray zjistil, že směr unášení se obrátil k západu. Wrangelův ostrov zůstal zahalen a nevěděli, kde přesně se nalézá. Večer začalo sněžit a nebylo vidět už vůbec nic. Ve spěchu pokračovaly práce na opuštění lodě.

Nejhůře situaci snášela trojice rebelů. Beauchat, Mackay a Murray byli k smrti vyděšeni. Byli najisto přesvědčeni, že zahynou.

Bartlettovi byla jasná jedna věc. Buď se lodi samotné brzy podaří rozlomit led, ve kterém byla nyní uvězněna, nebo bude sama tímto ledem rozdrcena.

„Nachystejte se na příští sobotu!,“ řekl 5. ledna všem. „Vypadá to, že budeme mít ošklivý desátý leden.“

Dle pozorování svých a především De Longových Bartlett věděl, že k největší aktivitě ledu dochází za úplňku. Proto hovořil o příští sobotě s takovými obavami.

9. ledna ráno se zdála katastrofa nevyhnutelná. Ve spěchu muži vynášeli všechny zásoby na led. Třídili je, snažili se udržet v nich jakýsi řád. V půl desáté Sandy hlásil zemi v dohledu. Odpoledne ustal vítr a obloha se vyjasnila. Mamen se vydal na krátký výlet na lyžích kolem lodi. Náhle si uvědomil, že kolem něj praská led. S obtížemi se mu podařilo vrátit na loď.

10. ledna před pátou hodinou ranní vzbudily obyvatele Karluk zvuky podobající se výstřelům z pušky. Zněly v dálce, ale rychle se blížily. Náhle přišel drsný, skřípavý rachot a Karluk se začala silně otřásat. Bartlett a s ním několik mužů rychle vyběhli na palubu. Podél pravoboku lodi se táhla asi dvě stě metrů dlouhá, úzká trhlina. Brzy se však rozšířila a nakonec zcela otevřela. Loď, nyní zatížená pouze na levé straně, se začala nebezpečně naklánět. Nikdo nevěděl, co se stane v nejbližších minutách a hodinách.

Hrozilo, že budou zaplaveni. Bezmocně čekali a nevěděli, co se stane. Hrnoucí se vody zaplaví palubu? Loď rychle klesne do oceánu? Nastalo však ticho. Stejně ohlušující jako předchozí hluk. Loď se nehýbala a led také ne. Vysvětlení bylo prosté. Led na levoboku praskl také. Pro tuto chvíli byli ušetřeni, Karluk vydržela. Ale na jak dlouho?

„Myslím, že po tom všem bychom se dnes v noci měli mít na pozoru,“ řekl Bartlett tiše. Odešel do své kajuty a nechal muže samotné. Noc byla tichá.

Ráno však hluk začal nanovo. Led se otevřel kolem celé lodě. Bylo otázkou času, kdy bude Karluk vržena na některou z ledových ker nebo naopak některá z ker loď v krátkém okamžiku rozdrtí. Aby se chránili před požárem, uhasili oheň v kamnech a pozhasínali všechny lampy. Nechali hořet jen oheň v kuchyni. Tam připevnili kamna k podlaze, aby se při nárazech nepřevrátila. Všichni byli připraveni k opuštění „domova“. Bartlett učinil veškerá opatření, aby je ztráta lodi postihla co nejméně.

11. ledna, pár minut před sedmou hodinou večerní, se ozvala strašná rána. Zněla jako exploze. Bartlett letěl do strojovny. Munro už tam byl. Když zvedli lucerny, viděli, jak dovnitř proudí voda. Levobokem pronikl velký kus ledu, voda po decimetrech zaplavovala podpalubí. Karluk se pohnula o šest metrů dopředu, pak zase zpátky. Záď se stočila na levobok, příď na pravobok. Loď jako celek se nakláněla na levou stranu.

Bartlett vydal rozkazy: „Zachránit všechny zásoby!“

Muži se dali do práce a vynášeli nouzové zásoby potravin a vybavení, které mohlo být pro další chvíle užitečné. Stany, kamna, kůže, parafín. V té době už voda ve strojovně rychle stoupala. Nyní mohli udělat jediné. Zachránit sami sebe a to, co se jim ještě podaří odnést z lodě.

Bartlett pak vydal rozkaz, kterého se všichni obávali: „Všichni opusťte loď!“

Poté poslal Kiruk a její děvčátka do boudy z beden, kterou předchozího dne postavili na ledu. Přikázal, aby zatopila v kamnech. Templemanovi nařídil, aby šel do lodní kuchyně a připravil mužům teplé jídlo a kávu. Přidělil pak všem kapku alkoholu, aby se ze zlého zážitku vzpamatovali.

Muži byli překvapivě klidní, dokonce i ti, kteří byli na moři nováčky. Všichni – kromě Beauchata, Mackaye a Murraye, kteří si odnesli jen to, co jim patřilo a pak odmítli dělat cokoli jiného – přenášeli bedny s potravinami a další potřebné věci. Když bylo vše důležité na ledě, vrátili se na loď a zachraňovali další, na co jim ještě zbyl čas.

Dvě hodiny před půlnocí bylo vše důležité, co se dalo odnést, na ledě. Vznikl poplach, protože nemohli najít černé kotě, které bylo maskotem lodi, které se někde ukrylo. Všichni měli kotě rádi, ale nedalo se nic dělat. I když se jim to ani trochu nelíbilo, nemohli je už na lodi hledat.

Na levoboku lodi, kde se utábořili a uskladnili zásoby, se otevřel velký kanál. Nezbývalo, než vše znovu přenést na pravobok. Přemostit vodní příkop a vše přetahat na opačnou stranu lodě.

Před půlnocí bylo ve strojovně již tři a půl metru vody. Většina členů vědeckého týmu i posádka přesto pracovali a zachraňovali další a další věci. Teplota se pohybovala pod minus třiceti stupni. Všichni byli zdecimovaní, v naprosto zuboženém stavu. V jednu hodinu po půlnoci už nebylo co vynášet. Na stožár byla vytažena kanadská vlajka.

„Loď by se měla potopit s vlajkou,“ řekl Bartlett.

Kuraluk s Kataktovikem postavili kromě dřevěné chýše z beden ještě jednu, sněhovou. O tato dvě nová obydlí se nyní trosečníci museli podělit. Problémy nastaly s trojicí rebelů. V dřevěné chýši zaujali nejlepší místa. Odmítali se uskromnit a ostatním tak nezbylo, než se krčit ve zbylém prostoru.

Když šel Mamen ve čtyři hodiny ráno spát, držela se Karluk stále nad vodou. Neměl nejmenší představu, zda tam ještě bude, až se probudí. Ale loď se nevzdávala.

Když všichni usnuli, Bartlett se na Karluk vrátil. Chtěl být sám s lodí v posledních jejích hodinách. Sešel do podpalubí, sedl ke kamnům v kuchyni, přinesl gramofon a natočil jej. Postupně si přehrál celou sbírku desek. Jakmile se deska dotočila, hodil ji do ohně. Pil čaj a kávu, jedl , občas vstal a popošel pár kroků, zkontrolovat situaci. Před šestou hodinou ranní byla voda půldruhého metru pod hlavní palubou.

Fred Maurer, přestože vyčerpaný, nezamhouřil  oné krátké noci oka. Modlil se, aby byla ráno Karluk ještě nad vodou a aby se mu podařilo najít Nigeraurak, černé kotě. Jeho modlitby byly vyslyšeny. Ráno kotě skutečně našel. Bartlett souhlasil s tím, aby je mohl vzít k ostatním.

Odpoledne byl levobok lodi stále ještě nad vodou. Bartlett přecházel po palubě sem tam. Když voda zaplavila dolní paluby, dal na gramofon Chopinův „Pohřební pochod“, naposledy gramofon natočil a naposledy naslouchal krásným tónům. Když voda zaplavila horní palubu, vylezl kapitán na stěžeň a stáhl vlajku do poloviny. Pak vylezl na zábradlí, zůstal na něm a potápěl se společně s lodí. Několik mužů přiběhlo k lodi.

„Už se potápí!“, zvolali.

Pravděpodobně si mysleli, že se ten jejich popudlivý kapitán, tvrdohlavý podivín, chce potopit s lodí. Zavrhl ji jako neschopnou pro plavbu v Arktidě a teď ji nechtěl opustit.

Jakmile se loď ocitla na úrovni ledu, Bartlett ji opustil. Karluk se potápěla decimetr po decimetru. Jen slabý obláček naznačil, že byla zaplavena kamna. V agónii se zvedla záď, v krátké chvíli se opět narovnala. Karluk rychle a důstojně zmizela pod hladinou. Vlajka v půli stěžně se do poslední chvíle třepetala…

********************************************************************************

Pak vypukl chaos. Bartlett i ostatní se probírali věcmi, které se podařilo zachránit. Kapitán s neskrývanou radostí zjistil, že nezmizely jeho Rubájáty. Nemohl však najít své teplé boty. Řval na všechny strany, hledal všude, všechno marné. Lomcoval jím vztek, prsty na nohou ho začaly nesnesitelně pálit. Náhle na rameni ucítil něčí ruku. Setřásl ji a řval na celé kolo dál. Kiruk ho znovu vzala za rameno:

„Spravuju kapitánovi boty!“

Bartlet jí boty vyrval z ruky. Pak si všiml, že Kiruk krvácí ze rtů.

„Někdo tě uhodil?“

„Ne. Žvýkala jsem kapitánovy boty.“

Teprve teď mu to došlo. Když se loď potápěla, riskovala život. Seběhla rychle do podpalubí jen proto, aby zachránila jeho teplé boty. Ve chvíli, kdy on si přehrával hudbu. Věděl, že boty byly ve špatném stavu, vlhké a ztvrdlé. Jak je eskymáckým zvykem, žvýkala Kiruk kůži, aby byla vláčná. Poranila si rty, ale zachránila jeho boty.

Plovoucí kru, na které tábořili, pojmenovali Tábor u ztracené lodi.

12. ledna, první den jejich života na ledě, bylo zataženo a vše prostupovala krutá zima. Pokoušeli se roztřídit zachráněné zásoby. Byla to dlouhá a únavná práce.

Novým domovem trosečníků se staly dvě chýše. Sněhová měla pět metrů na délku a čtyři metry na šířku. Plátěná střecha byla podepřena trámy. Druhá, z beden postavená, měla osm metrů na délku a čtyři metry na šířku. K ní byla ještě přistavěna z beden a sněhu kuchyňka a ještě jedna sněhová místnost pro Eskymáky. Obě chýše měly ve středu kamna. Jako skladiště sloužil velký stan.

V několika dalších dnech se přizpůsobovali životu na ledě. Ke své velké úlevě nyní jasně viděli Wrangelův ostrov. Rýsoval se přibližně padesát kilometrů jihozápadně. Blízkost země všechny rozradostnila. Obávali se, že je vichřice zanesla daleko od ostrova. Teď viděli, že je to jinak. I když se Wrangelův ostrov rýsoval relativně nedaleko, opuštění Tábora u ztracené lodi zatím neplánovali. Dny byly ještě příliš tmavé. Bartlett také věděl, že mnozí byli zesláblí tak, že by cestu nemuseli zvládnout. Únorové dny budou delší a všichni by měli být odpočatí.

Dny byly skutečně jasnější a jasnější, ke skutečnému světlu však scházela ještě spousta dnů. Bartletta znepokojovala řada věcí. Jeho hlavní starostí bylo, aby měl každý v pořádku své šatstvo. Nebyl čas na zahálení. Každý, byť drobný nedostatek, mohl na cestě, která je čekala, způsobit utrpení. Všichni si to uvědomovali a horečně se snažili dát oděvy do pořádku.

Na všechny připadalo jen šest spacích pytlů. Na výrobu dalších nebyly kožešiny. Kromě toho by byly na cestu příliš těžké. Bartlett nařídil, aby si každý vyrobil menší verzi, pytel na nohy, který by je zakrýval ke kolenům. Rozřezal svůj mývalí kabát a věnoval ho těm, kteří spací pytel neměli. Každý také musel mít čtyři páry teplých ponožek, ze srnčí nebo ovčí kožešiny.

Nálada mezi trosečníka překvapivě stoupala. Muži si dokonce našli čas na šachy či karty. Dokonce uspořádali jednoho večera koncert, při kterém si zatančili. Pohled na tančící mužské páry byl zvláštní. Bartlett tančil sám. Tak divoce, že převrátil kamna. Vzestup nálady se netýkal trojice spiklenců. Nejzničenější byl Beauchat. Neustále si na něco stěžoval a byl nesmírně podrážděný.

Večer 16. ledna si Bartlett pozval do eskymáckého iglú McKinlaye, aby s ním probral plány a vyhlídky.

Muži měli být rozděleni do šesti družstev po čtyřech a takto je chtěl Bartlett vést přes Wrangelův ostrov k břehům Sibiře. Do svého družstva si Bartlett vybral Mamena, McKinlaye a Kataktovika. Jak řekl, rozumí si s nimi.

Na saně naloží tolik zásob, kolik psi uvezou. Potraviny pro muže na padesát dní, pro psy na třicet pět, nebudou krmeni každý den. Po cestě nebudou stavět stany, ale iglú. Jakmile vstoupí na sibiřskou půdu, vybudují na vhodném místě tábor. Zde počkají slabší členové výpravy. Ti zdatnější půjdou po pobřeží na východ k Beringovu průlivu. Bude-li to možné, průliv přejdou a na Aljašce vyhledají pomoc. V opačném případě budou hledat pomoc na ruském území. Bude to pochod dlouhý mnoho stovek kilometrů.

„A teď se chlapče podívej, co nás čeká!“ řekl Bartlett McKinlayovi a položil mu ruku na rameno. „Pearyho výlet bude vedle toho našeho vypadat jako nějaký piknik, ale my to dokážeme!“

Ještě téhož večera si vzali Mamen a McKinlay kapitána stranou a řekli mu, jaký mají nápad. Co kdyby bylo vysláno na Wrangelův ostrov nejprve průzkumné družstvo? Které by vzalo náklad potravin a jiných zásob, zůstalo na ostrově a vykonalo tam průzkum a přípravy na příchod ostatních?

Bartletta to napadlo už dřív, nyní o tom začal znovu přemýšlet. Když se ti tři opět sešli, řekl, že se rozhodl nápad uskutečnit.

Na výpravu měly být použity troje saně, každé tažené šesti psy a naložené dvěma sty kilogramy zásob. Bartlett chtěl, aby výpravu vedli jen nejschopnější muži. Tím myslel Mamena a McKinlaye. Nechtěl však, aby odjeli oba najednou. Jednoho potřeboval při sobě.

Bartlett vybral nakonec Mamena. Ten si k sobě vybral Eskymáky Kataktovika a Kuraluka. Členy pobřežního družstva se stali první důstojník Sandy Anderson, druhý důstojník Barker, námořník Ned Golightly a geolog Malloch. Ti měli na pobřeží Wrangelova ostrova zůstat, zatímco Mamen a Eskymáci se měli s prázdnými saněmi vrátit. Poté by se měl Mamen, bude-li to možné, vydat na ostrov s další částí výpravy. Zbytek vyčká v Táboře u ztracené lodi na návrat slunce.

Pobřežní družstvo zřídí na pobřeží Wrangelova ostrova kvalitní tábor, kde si budou moci všichni příchozí odpočinout, vysušit boty a oděvy. V případě potřeby se budou schopnější členové výpravy vracet pro potraviny, které zůstanou v táboře. Tímto způsobem by mohli dostat na ostrov většinu zachráněných zásob.

Bartlett přednesl svůj plán ostatním členům výpravy. Ohlášení plánu způsobilo velké vzrušení. Plán vítali všichni. Všichni, kromě trojice vzbouřenců. Mackay naprosto ztratil sebeovládání v okamžiku, kdy zjistil, že nebude členem pobřežního družstva. Prohlásil, že má celé výpravy po krk a bude dále jednat jen a jen dle vlastního uvážení.

Osmnáctý leden začal divokou sněhovou bouří a zuřivou vichřicí. Hadley, Mamen a Sandy nakládali saně průzkumného družstva. Ostatní vzali krumpáče, lopaty a sekery a vydali se upravovat družstvu začátek stezky. Prvních pět kilometrů šlo hladce. Pak narazili na dlouhý hřeben, vysoký tři čtyři metry. Zbytek dne upravovali průjezd hřebenem.

Zuřivá bouře ovšem pokračovala i večer a Bartlett byl nucen odjezd odložit. Dokud nebude vidět Wrangelův ostrov, dokud nebude počasí spolupracovat, nemohou členové průzkumného družstva odjet. Večer si zavolal Mamena a předal mu instrukce k výpravě. Mamen měl velet družstvu na cestě. Po dosažení země převezme velení nad pobřežním družstvem Sandy Anderson. Pobřežní družstvo rychle vyloží dvoje saně a Mamen s Eskymáky se s nimi a se všemi psy ihned vrátí zpět. V případě, že družstvo cestou na ostrov narazí na volnou vodu, v případě, že bude hrozit ztráta zásob, vrátí se všichni zpět do tábora.

Podle mapy Bartlett odhadoval, že cesta může trvat tři dny. Po šesti dnech bude v Táboře u ztracené lodě zapálen velký oheň, který by Mamena navedl zpět.

21. ledna se počasí uklidnilo. Vítr se jako zázrakem utišil, ustalo sněžení. Bartlett rozhodl, že se má družstvo vydat na cestu. Na poslední chvíli byl odvolán na vlastní žádost Malloch. Necítil se připraven na tak obtížnou cestu. Nahradil ho námořník John Brady.

Pro Mamena to byl první závažný úkol v životě. Věděl, že se na něho všichni spoléhají. Na svůj věk byl nesmírně zodpovědný, byl však na sebe zbytečně přísný.

S prvním dnem cesty nebyl ani trochu spokojený. V noci ulehl do iglú plný neklidu. Zoufale si přál splnit úkol na výbornou a dokázat sobě i kapitánovi, že si důvěru zaslouží. Cesta však neprobíhala tak, jak si přál. Až do oběda je doprovázeli ostatní muži a snažili se jim první kilometry co nejvíce ulehčit. Brzy po poledni však začala sněhová vánice a nebylo vidět dál, jak na patnáct metrů. V té chvíli se dostali z hladkého ledu na led hrbolatý. Tady se rozplynuly naděje, že by prvního dne mohli urazit větší vzdálenost. Narazili také na kanál, kde všechny zásoby museli přenášet ručně. Trvalo to dlouho a vzalo jim to chuť k další cestě. Vybudovali provizorní iglú, kde strávili noc. Celou noc řádila vichřice a několikrát jim odnesla plachtu, která iglú zakrývala. Ráno Mamen rozhodl, že se na další cestu vydají až poté, co vichřice ustane. To se stalo až v poledne.

Dvanáct kilometrů měli již za sebou, pak ovšem narazili na širokou otevřenou prasklinu v ledu. Led, který otevřenou vodu obklopoval, byl tenký a nepevný. Vrátili se čtyři sta metrů zpátky a na velké kře starého ledu rozbili tábor. Přestože urazili nevelkou vzdálenost, byli v daleko horším stavu než předchozího dne. Většina členů družstva měla omrzlé nosy a ruce. Mamen se namočil ve vodě až do půlky stehen a třásl se zimou. Nechtěl, aby kvůli němu zastavovali, nechtěl se převlékat. Na své rozhodnutí doplatil omrzlými prsty na nohou. Zvlášť levá noha na tom byla špatně. Tak špatně, že ani spát nemohl. Několikrát v noci vstal a omrzlá místa si třel sněhem. Největší hloupost, jakou v té chvíli mohl udělat…

Příštího dne dosáhli lepších výsledků. Zvládnutých osmnáct kilometrů zvedlo všem náladu. S trochou štěstí bychom se k Wrangelovu ostrovu mohli dostat už zítra, pomyslel si Mamen.

Dne následujícího vyrazili ve sněhové metelici. Poryvy větru je doprovázely celý den. Wrangelův ostrov nebylo vidět. Po poledni se dostali k širokému, nepravidelně se rozlézajícímu kanálu, který nebylo možné s naloženými saněmi překonat. Vypřáhli psy, přehodili je přes průrvu, poté přetáhli saně. Mezitím se strhla rvačka mezi psy. Mamen skočil doprostřed chumlu, aby se psy pokusil odtrhnout od sebe. Pocítil ostrou bolest v pravém kolenu. Obnovilo se staré lyžařské zranění. Koleno strašně bolelo, Mamen neměl nejmenší představu, co se s ním stalo.

Mužům nezbylo nic jiného, než postavit tábor. Postavili iglú, zapálili vařič. Sandy s Bradym se pokoušeli Mamenovo koleno nějakým způsobem ošetřit. Nic však nepomáhalo. Mamen musel doufat, že do rána bolest poleví.

Teplota klesla pod čtyřicet stupňů a muži strávili další noc beze spánku. Vstali v pět ráno a v půl deváté se vydali na další cestu. Po chvíli spatřili Wrangelův ostrov. To jim dodalo další potřebnou sílu. Onoho dne urazili devatenáct kilometrů a pobřeží již bylo nadosah. Mamena museli vézt přivázaného na saních.

V následujících dvou dnech však zdolali pouhých patnáct kilometrů. Nerovný led a sněhové závěje postup velmi ztěžovaly. Naráželi na velké množství otevřených kanálů a byli nuceni přibližovat se k ostrovu klikatě. Přímo to nešlo.

Mamen stále jel přivázaný na saních. Jeho koleno nedovolovalo prohnout nohu ani na ni došlápnout. Měl pocit, že je pro ostatní obrovským břemenem a nemohl s tím nic dělat. Uvědomoval si, že vzdálenost mezi Táborem u ztracené lodi a Wrangelovým ostrovem je daleko větší, než s kapitánem předpokládali. K ostrovu se však nade vší pochybnost přibližovali.

28. ledna nebylo putování o mnoho lepší. Stále naráželi na otevřené kanály, cesta byla klikatější a klikatější. Vidět tak blízko zemi bez možnosti dostat se k ní bylo k zešílení. V poledne byli nuceni zastavit před obrovským kanálem a rozbít tu tábor. Postavit iglú bylo nemožné, nebyl tu dostatek sněhu. Ke všemu neštěstí se podařilo rozbít jeden ze dvou vařičů. Na konci dne měli muži skutečně špatnou náladu a Mamen jim nemohl nijak pomoci.

********************************************************************************

25. ledna se poprvé nad obzorem objevilo slunce. Bylo to již počtvrté, co Bartlett viděl v Arktidě návrat slunce, z tohoto posledního zcela pochopitelně cítil největší uspokojení. Byli na denním světle závislí. Poprvé od Mamenova odchodu spatřili na obzoru Wrangelův ostrov. Byl mnohem dál, než dříve.

Aby oslavili návrat slunce, udělali si muži hostinu s ústřicemi. Bartlett zachránil dvě krabice v okamžiku, kdy čekal na potopení lodi. Templeman z nich nyní uvařil polévku. Poté se shromáždili v chýši kolem kamen a uspořádali improvizovaný koncert. Každý přednesl svoji oblíbenou báseň, společně si zazpívali. Auntie zazpívala svým silným hlasem eskymácké písně. Podle McKinlaye to byl pamětihodný okamžik, jeden z nejveselejších, jaký v poslední době zažili.

28. ledna čekali příchod Mamena a Eskymáků. Chafe a Clam hlásili, že na celé stezce, kam až oko dohlédne, je hladký led. Nikde v dohledu otevřená voda. To byly skvělé zprávy. McKinlay však podle větru, který vál od pobřeží, cítil, že družstvo muselo narazit na otevřenou vodu. Na jihu bylo možno spatřit lesknoucí se stužku volné vody.

Zapálení signálního ohně odložili na 29. ledna. Onoho rána vyrazili Chafe, Clam, Breddy a Hadley se saněmi k prvnímu táboru, který si na cestě zřídilo Mamenovo družstvo. Umístili tam velkou vlajku, aby Mamenovi usnadnili orientaci při zpáteční cestě. Po návratu do tábora, ve čtyři hodiny odpoledne zapálili obrovskou hranici. Oheň musel být vidět nejméně na pětadvacet kilometrů. Když Mamen nedorazil ani následujícího dne, vydali se Clam, Chafe a Maurer znovu po stezce. Tentokrát došli až ke druhému táboru, šest kilometrů za táborem prvním.

Bylo jasné, že čekání na Mamenův návrat je předčasné. Život v táboře šel dál. Bartlett předložil svým mužům hrubý souhr svých nových plánů. Po Mamenově návratu měl v úmyslu vyslat k Wrangelovu ostrovu čtvery saně s jedenácti muži  a všemi psy. Až se všichni dostanou na pobřeží, osm z nich tam zůstane (za předpokladu, že tam bude dostatek zvěře, aby je uživila) a zbývající muži překročí Beringův průliv, dojdou na pobřeží Aljašky, odkud přivolají pomoc. Pokud na ostrově nebude žádná zvěř, půjdou všichni dál, ke břehům Sibiře.

31. ledna si vzali Mackay a Murray Bartletta stranou a oficiálně mu sdělili to, co již dávno očekával. Že společně s Beauchatem odcházejí. Nehodlali čekat, až je Bartlett dovede k Wrangelovu ostrovu a riskovat, že je nechá na ostrově a na cestu na Sibiř si vybere někoho jiného.

Ačkoli zpráva o odchodu trojice nebyla pro Bartletta ani pro ostatní ničím novým, bylo těžké uvěřit, že tito tři dotáhnou své hrozby do konce. Trojice předala Bartlettovi seznam požadovaných zásob a upřesnila své plány.

Velkým překvapením pro všechny bylo, že se k trojici přidal i čtvrtý muž. Námořník Stanley Morris. Nikdy se nikomu se svým úmyslem nesvěřil. Murrayovi a Mackayovi slepě důvěřoval a nechal se snadno přesvědčit. Vnímal oba jako muže činu. Navíc, rodiče ho pojmenovali po velkém cestovateli, Henrym Mortonu Stanleym. Nyní se nabízela možnost dostát svému jménu.

Bartlett Mackaye požádal, aby mu svou žádost o opuštění výpravy předal písemně. Neměl v úmyslu nijak bránit v odchodu. Věděl, že to nemá smysl. Jako drzost vnímal Mackayův požadavek, že v případě setkání s výpravou na Wrangelově ostrově a v případě čekání na pomoc tam, požádají Bartletta o dodatečnou pomoc. To Bartlett striktně odmítl. Jakmile předá čtveřici požadované zásoby, nebude již za ně cítit žádnou zodpovědnost.

Bylo těžké předpovídat, jaký dopad bude mít odchod čtveřice mužů. Vše by bylo snazší, kdyby se Mamen konečně vrátil. Uplynulo však již deset dnů od jeho odchodu a on tu stále není. Navíc Malloch prohlásil podivnou věc. S vážnou tváří kapitánovi sdělil, že nevěří tomu, že by ještě někdy Mamena viděl. Jakmile se dostanou k pobřeží, ani je nenapadne vracet se…

********************************************************************************

Dne 29. ledna byli Mamen, Sandy a ostatní členové družstva nuceni na jednom místě zastavit. Nevěřili svým očím. Nevěděli, kde se stala chyba. Nedokázali zjistit, co se stalo špatně…

Toho rána se jim cestovalo dobře. Odpoledne se však objevil hrbolatý led, který se vršil do strmých hřbetů a kopců, jež bylo nutné nějak překonat. Navzdory tomu se jim podařilo urazit devatenáct kilometrů. Náhle však Mamen věděl, že něco není v pořádku. Před nimi byl sice ostrov, ale nebyl to ten správný ostrov. Vrcholy skal nebyly tam, kde měly být a ostrov byl mnohem menší, než čekali.

Tento kus země nebyl ničím jiným, než větším kusem skály vyčnívajícím z vody. Nebyly na něm žádné stromy. Byla to jen jedna špičatá hora. Bylo jasné, že je to Heraldův ostrov. Byl od Wrangelova ostrova vzdálen celých šedesát kilometrů a na délku měřil podle námořních příruček jen šest kilometrů.

Z toho, co Mamen viděl, bylo zřetelně jasné, že ostrov není obydlen žádnými tvory. Byl pustý, bez života, v podstatě nepřístupný. Ale i bezcenný kousek země se zdál být lepší než ledová kra.

Věděli, že s Mamenovým zraněným kolenem a nově s Golightlyho omrzlou nohou nemají na cestu k Wrangelovu ostrovu žádnou šanci.

Ať už k tomu došlo jakkoli, byli Mamen, Sandy, Barker, Brady, Golightly, Kuraluk a Kataktovik v šoku. Nebyli schopni pokračovat. Utábořili se na ledu. Led kolem však skřípal a praskal. V noci se začal led bez varování rozbíjet. Velké kry se najednou vynořovaly z vody, se strašnými ranami narážely do sousedních. Muži mohli být v kterémkoli okamžiku rozmačkáni. Vyděšení psi vyli. Náhle se kra rozlomila a oddělila je od sebe. Každý plul na jednotlivém úlomku a vodní průrva mezi nimi se rozšiřovala. Dokonce i Eskymáci se báli a křičeli na Mamena v inuitštině. Rozdělené kry se jakýmsi zázrakem zase spojily a všichni byli pohromadě. Mezi nimi a ostrovem byla ovšem široká vodní plocha. Mamen nevěděl, jak jinak než plaváním by ji mohli překonat.

Led se uklidnil. Sandy a námořníci postavili pro Mamena stan, kde mohl nechat svoji bolavou nohu odpočinout. Sami pak zbytek noci prochodili, aby se alespoň trochu zahřáli. Udržovali v chodu malá kamna a zahřívali se horkým čajem. Ráno se opět vydali na cestu.

Přelézali s naloženými saněmi vysoké hřbety ledu, obcházeli ostrov a snažili se nalézt přístup na pevninu. Odpoledne jim cestu uzavřel další široký vodní kanál.

31. ledna, po další noci beze spánku vstali a zjistili, že se led kolem nich rozestoupil a kra je odnáší od ostrova. Museli přemístit svůj tábor na bezpečnější místo, ke středu velké kry. Mamen poprvé zkoušel chodit. Trpěl bolestí, ale doufal, že se to zlepší.

Zrodilo se v něm rozhodnutí. Bylo načase vydat se zpátky do Tábora u ztracené lodi. Opustí Sandyho a chlapce tak blízko u Heraldova ostrova, jak jen to bude možné. Pak se s Eskymáky vydá na zpáteční cestu. Vezme s sebou zásoby na patnáct dní, dvoje saně a všechny psy. Sandymu zůstane dostatek zásob až do chvíle, kdy sem přijdou či kdy je vyzvednou ostatní.

Není jasné, proč si vybral Mamen ke zpáteční cestě právě tento okamžik. Mohl vzít všechny zpět a Bartlettovi říci, jak vážné chyby se při identifikaci země dopustili. Mohl s nimi zůstat do chvíle, než vstoupí na pevninu. Možná cítil, že je jeho koleno bude zdržovat. Možná cítil, že si lépe poradí sami.

Ať už byly důvody Mamenova rozhodnutí jakékoli, příštího dne, 1. února, bude na zpáteční cestě. S Eskymáky, se všemi psy. Zatímco první důstojník Sandy Anderson, druhý důstojník Charles Barker, námořníci John Brady a Ned Golightly budou muset sami nalézt cestu přes otevřenou vodu k Heraldovu ostrovu. I za těch nejpříznivějších okolností to bude nebezpečná cesta, žádný z mladíků nemá zkušenosti s cestováním v polárních krajích, po arktickém ledě.

Další část

********************************************************************************

Zdroje

Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)

Fotografie: černobílé fotografie: výše jmenovaná kniha;

Pobřeží Wrangelova ostrova: www.trekearth.com/gallery/Asia/Russia

Wrangelův ostrov: http://en.bestpicturesof.com

Heraldův ostrov v dobové kresbě: www.yosemite.ca.us