Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část IV.

Wrangelův ostrov

Wrangelův ostrov

Než Mamen opustil své druhy, požádal ho Sandy, aby se s ním směl vrátit do Tábora u ztracené lodi. Něco Sandymu říkalo, že zůstanou-li tu jen oni čtyři a pokusí se sami dostat k pevnině, nedopadne to dobře. Řekl Mamenovi, že podle jeho názoru by se do tábora měli vrátit všichni.

Ozval se však jeden z námořníků a řekl:

„Dejte mi pušku, půjdu sám na Aljašku!“

Sandy věděl, že ho námořník provokuje. Přidali se však k němu i další.

Sandy nechtěl, aby mu někdo vyčítal, že byl první, kdo se chtěl vrátit. A tak zůstal. Bartlettovi poslal po Mamenovi dopis, ve kterém vylíčil situaci i další plány. Budou pokračovat a pokusí se dostat na Heraldův ostrov. Tam budou čekat na další pokyny.

Plavba a drift lodi Karluk

Plavba a drift lodi Karluk

Mamena stále trápilo bolavé koleno, zpátky to však šlo dobře. Eskymáci ho nemuseli táhnout na saních, zvládal cestu sám. V deníku se pokusil ospravedlnit své rozhodnutí opustit Sandyho:

„Budou se teď muset postarat sami o sebe a dostat se nějak na ostrov. Nemohl jsem čekat a pomoct jim. Mezi tábořištěm a ostrovem bylo sice dost otevřené vody, ale neměli to ke břehu dál než osm kilometrů. Jistě se tam dokážou dostat sami. Já budu se psy užitečnější v hlavním táboře.“

Když se Mamen s Eskymáky obrátili ke zpáteční cestě, bylo mezi Sandyho skupinou a pevninou několik kilometrů nezamrzlého moře. Sandy a jeho družstvo měli jedny saně, zásob na dvoje saně a žádné psy. Golightly měl ošklivé omrzliny na nohou. Led, na kterém tábořili, byl nový a praskal. To znamenalo jediné. Muže čekají pořádně krušné chvíle…

********************************************************************************

Třetí den na zpáteční cestě spatřili Mamen a Eskymáci kouř. Věděli, že to do tábora nemají daleko. Breddy byl první, kdo je spatřil:

„Už jsou tady!“

Všichni kromě Mackaye vyběhli, aby je uvítali. Bartlett poplácal Mamena po zádech a pak mu vřele potřásl rukou.

„Dobrá práce, Nore!“

Templeman připravil vydatnou večeři. Potom začal Mamen vyprávět. Byl to nepochybně Heraldův ostrov, kde opustili Sandyho družstvo. Mamen spočítal, že je vzdálen od tábora přibližně sto třicet pět kilometrů. K podobným číslům došel na základě Mamenova vyprávění i Bartlett. Mátla ho však jedna věc. Ostrov, jak jej popisovali Mamen a Eskymáci, nesouhlasil s popisem v Navigační příručce. Souhlasila poloha, ovšem nesouhlasil popis. Země, kterou viděl Mamen, měla na délku téměř třicet kilometrů. Navigační příručka udávala jen sedm. Na Heraldův ostrov to tedy bylo příliš velké. S Wrangelovým ostrovem nesouhlasila ani poloha ani reliéf pobřeží.

„Ať už to bylo cokoli, je to země. A to je nejdůležitější,“ argumentoval Mamen.

Wrangelův a Heraldův ostrov, mapa

Wrangelův a Heraldův ostrov, mapa

Onoho večera Williamson ošetřil Mamenovi nohu. Poprvé po dlouhé době ji zas mohl natáhnout. Následujícího dne pouze odpočíval, jedl a kouřil.

Navečer si Mamena a McKinlaye zavolal k sobě Bartlett. Povídali si o Mamenově cestě. Bartlett dospěl k závěru, že pevnina nebyla ani Wrangelovým, ani Heraldovým ostrovem. Chtěl, aby se Mamen s Kuralukem a Kataktovikem znovu k ostrovu vydali a určili jeho přesnou polohu. Navíc si Bartlett přál, aby našli Sandyho a ujistili se, že se dostali na pevninu.

Wrangelův a Heraldův ostrov, satelitní snímek

Wrangelův a Heraldův ostrov, satelitní snímek

Kapitán opět naložil na Mamenova bedra obrovskou tíhu zodpovědnosti. Mamen ji vnímal jako další projev důvěry, kterou nemohl zklamat.

********************************************************************************

Dr. Mackay, Murray, Beauchat a Morris opustili tábor 5. ledna. Všichni jim popřáli mnoho štěstí. Čtveřice brzy zjistila, že náklad tři sta kilogramů sami neutáhnou. Nebylo to žádné překvapení. Jediný, kdo měl fyzickou sílu, byl námořník Morris. Beauchat byl příliš slabý, Murray příliš starý a z formy a Mackay byl oslabený drogami a alkoholem.

Jediným řešením byla změna taktiky postupu. Nechat na vhodném místě polovinu nákladu, ujet s druhou několik kilometrů a pak se pro první polovinu vrátit. To délku trasy zdvojnásobovalo, postup zpomalovalo, jinou volbu však čtveřice dezertérů neměla.

********************************************************************************

7. února se Mamen s Eskymáky znovu vydal na cestu k ostrovu. Ještě téhož odpoledne mu noha opět vypověděla službu. Byl přivázán na saních a vezen zpět do tábora.

Ráno Mamen věřil, že se mu úkol podaří splnit. Byl si jist, že se tentokrát na ostrov dostanou. Odpočinul si a noha už tolik nebolela. Po snídani zapřáhli psy. Chafe s Clamem vyrazili napřed, aby výpravě na prvním úseku ulehčili námahu a pomohli s nákladem. Sedm kilometrů od tábora se Clam propadl do vody a Chafe ho sotva stihl vytáhnout. Clam se v pětačtyřicetistupňovém mrazu třásl zimou a vše na něm okamžitě mrzlo. Mamen s Eskymáky, doprovázeni v začátku cesty McKinlayem, Maurerem a Munroem, je zastihli v tomto strašném okamžiku. Nařídili Clamovi okamžitě se vrátit do tábora a usušit se. Maurer a McKinlaye půjdou s ním. Mamen a Eskymáci, doprovázeni Chafem a Munroem pokračovali dál.

O tři kilometry dále Mamen neopatrně zavadil o saně a poranil si koleno. Tak nešťastně, že nemohl udělat ani krok. Nedalo se dělat nic jiného, než se vrátit. Munro musel Mamena naložit na saně a vydat se s ním zpět do tábora.

Velení nad Eskymáky převzal Chafe a pokračoval s nimi v cestě k ostrovu. Mamen věděl, že Chafe je nezkušený, nezdravě sebevědomý. Zelenáč, který měl být veden, nikoli někoho vést. Jenže nikdo jiný v tu chvíli  k dispozici nebyl.

Když dorazili zpátky do tábora, Mamen se zavrtal do lůžka a přemýšlel o svých šancích. Byl nyní pro každého přítěží. Pokud nebude zdráv, bude tu sám čekat, až bude schopen dojít na Wrangelův ostrov. Dokáže tu sám přežít i rok, pokud bude mít dost paliva, zásob a šatstva. Pravda, mohlo by se také stát, že unášen ledem se ocitne o mnoho stovek kilomterů dál. Odkud nebude návratu. Ale pořád by to bylo lepší, než být stále někomu na obtíž…

První noc v provizorním iglú byla pro Chafea a Eskymáky nekonečná. Kolem dokola praskal led, hluk nedovoloval zamhouřit oka. Ráno zjistili, že před sebou nemají žádnou stezku, ale jen ledové vyvýšeniny a otevřené vodní kanály.

Překonávali desetimetrové ledové stěny, po čtyřech se dostávali dolů. Tak to šlo stále dokola. Led kolem nich neustále praskal, až se ocitli na kře, která byla jen dvacet metrů dlouhá a deset široká. Nebylo možné dostat se z ní na kru jinou. Postavili iglú a čekali na noc.

Další den to bylo ještě horší. Ze kry se v noci odlomilo několik kusů, teď měla jen třetinu původní plochy. Na jinou se stále nemohli dostat. Byli bezmocní. Teploměr ukazoval čtyřicet čtyři stupňů pod nulou.

Chystali se právě ulehnout, když se led rozlomil přímo pod jejich iglú. Jen zázrakem z této situace vyvázli bez úhony. Strávili pak další noc beze spánku. Ráno však bylo milosrdné. Když se probudili, zjistili, že na kře urazili pěkný kus cesty. Byli pouhé tři kilometry od ostrova.

„Heraldův ostrov je obrovské skalisko, sedm kilometrů dlouhé a půldruhého kilometru široké,“ poznamenal si Chafe. Byl si jist, že se jedná o Heraldův ostrov. Wrangelův ostrov se zřetelně rýsoval na západě, vzdálen asi šedesát pět kilometrů. Ve srovnání s Heraldovým ostrovem vypadal majestátně.

Chafe obrátil k Heraldovu ostrovu dalekohled a zkoumal každý metr pevniny. Byl to dobrý dalekohled, umožňoval spatřit i malé předměty. Chafe si dlouho namáhal zrak, po Sandyho družstvu však ani stopy. Byl zklamán a celé to bral jako zlé znamení.

„Domnívám se, že ti ubozí chlapci prožili něco podobného jako my. Neměli ale tolik štěstí a zmizeli v moři.“

Chafe usuzoval, že se Sandy a jeho chlapci na ostrov vůbec nedostali. Led byl příliš tenký a nezamrzlé moře bylo rozsáhlé. A i kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo přejít přes nevypočitatelný led, ostrov byl téměř nedostupný. Žádné ploché pobřeží, samé útesy.

********************************************************************************

Po několika dnech, na zpáteční cestě do Tábora u ztracené lodi, narazili Chafe a Eskymáci na čtveřici dezertérů. Mackay a jeho družstvo byli na cestě už deset dnů. Všichni byli ve velmi špatném stavu. Šaty měli promrzlé tak, že byly tuhé jak prkno, boty opotřebované. Na první pohled bylo vidět, že jsou na pokraji vyčerpání. Mackay vůbec nevypadal dobře. Murray vpředu táhl saně a Morris klopýtal za ním. Nešťastnou náhodou si při otevírání krabice s pemmikanem probodl levou ruku a bylo zřejmé, že trpí bolestí. Říkali, že má otravu krve. V civilizaci vyléčitelné, tady v Arktidě smrtelné. Nedalo se pro něho nic udělat.

Chafe Mackaye vyzval, aby se s nimi vrátili do tábora. Odmítli. Mackay s Murrayem byli nesmírně tvrdohlaví. Možná si už vykopali svůj hrob a nehodlali na svém přesvědčení nic měnit. Chafe jim nabízel pemmikan, nechtěli. Chafe pro ně nemohl udělat vůbec nic. Jen se dívat, jak tři vyčerpané postavy pomalu postupují arktickou krajinou.

Později narazili i na Beauchata. Stál tam, naprosto ztracený. Čekal u druhé poloviny zásob a jen pouhý pohled na něj Chafea málem rozplakal. Beauchat už nemohl nosit rukavice, do pěstí zmrzlé ruce se mu do nich nevešly. Ve stejném stavu byla chodidla. Nemohl nosit ani ponožky, ani boty. Nohy měl v čemsi omotané a prsty měl ve sněhu.

Byl v deliriu, v mukách hypotermie. Dýchal pomalu a nepravidelně. Na Chafeovo naléhání, aby se s nimi vrátil, reagoval smířením, že by cestu stejně nepřežil.

„Vyřiďte, prosím, kapitánovi, že proti němu jsem nic neměl. Řekněte mu, že mé rozhodnutí opustit výpravu naprosto nesouvisí s jeho osobou.“

Chafe slíbil, že vzkaz vyřídí. Dnes v noci Beauchat zemře, byl si tím jist…

********************************************************************************

Další cestovním úkolem byli pověřeni Munro a Malloch. Jejich cílem bylo dostat se do tábota čtyři, kde měli složit sedm krabic pemmikanu a další zásoby.

Byla to zvláštní dvojice. Malloch byl blaženě lehkomyslný, pohroužený sám do sebe. Munro byl vrozeně letargický. Když je Mamen viděl odcházet, kroutil hlavou. Očekával katastrofu. Malloch sice uměl pracovat, ale někdo mu musel říci, jak to má dělat. Munro byl jedním z nejváhavějších lidí, jaké kdy poznal.

Vydali se na cestu. Teploměr ukazoval minus čtyřicet čtyři, fičel ostrý vítr. Brzy je zastavila velká díra v ledu. Uložili se na noc a do rána kanál zamrzl. Předpokládali, že je led udrží. V těžkých botách, se psy a s naloženými saněmi se přes něj vydali. Led se prolomil a Munro spadl do ledové vody i se saněmi a se psy. Malloch ho rychle vytáhl. Sedm krabic pemmikanu, sekera, cepín a lopata nenávratně zmizely pod vodou.

Strávili strašnou noc. Nemohli si nic uvařit, zápalky jim zvlhly. Byla to další katastrofální cesta. Znepokojivé bylo, že takových cest přibývalo.

********************************************************************************

Chafe s Eskymáky po návratu do tábora Bartlettovi hlásili, v jakém stavu je skupina doktora Mackaye. Chafe se mu rovněž svěřil se svými obavami o osud Sandyho a jeho mužů. Bartlett byl šokován a několik minut nebyl schopen slova. Vždy se snažil nedělat nic, co by jeho muže deprimovalo a znepokojovalo. Teď své emoce jen stěží potlačoval. Nejhorší byl nedostatek informací o Sandyho družstvu. Doufal, že se vrátí nebo budou pokračovat k Wrangelovu ostrovu.

Bartlett rozhodl, že cestu k Wrangelovu povedou kolem Heraldova ostrova. Aby zjistili, co se stalo se Sandyho družstvem. Kapitán energeticky zdůrazňoval, že se na cestu vydají brzy. Williamson se pečlivě staral o Mamenovo koleno a Mamen se začínal cítit lépe. Zavrhl už myšlenku, že v táboře zůstane sám. Dokáže jít s nimi.

Po strategické poradě Bartlett rozhodl, že se trosečníci rozdělí do čtyř družstev. Dvě vyrazí dříve, další dvě je budou následovat o den později. Munro měl vést první dvě družstva. S Hadleym, Williamsonem, Breddym a Maurerem v jednom, Mallochem, Chafem a Clamem v druhém. Bartlett si pro své družstvo vybral Mamena, McKinlaye a Kataktovika, Kuraluk s rodinou bude cestovat s Templemanem. V každém ze čtyř spřežení bude jen pět psů, ostatní psi byli zraněni.

Bartlett ani okamžik nepochyboval o tom, že to bude těžký zápas. Nejtěžší, s jakým se všichni z nich dosud setkali. Dostat se k pevnině bude velmi tvrdá práce. Tvrdší, než jakou si umí představit. Ale všechno dobře skončí…

Všichni se připravovali na cestu, až se z nich řinul pot. Donekonečna šili a opravovali oděvy, nakládali saně. McKinlay vydával zásoby Munroovi, jeho družstvo mělo vyrazit jako první.

Na každých saních měl být náklad o váze čtyř set padesáti kilogramů. Munro měl vést obě družstva přímo k Wrangelovu ostrovu, zatímco Bartlett a jeho družstvo zamíří nejprve k Heraldovu ostrovu, aby našli Sandyho a ostatní. Buď je najdou, nebo se ujistí, že tam nejsou a budou pokračovat dál na Wrangelův ostrov.

********************************************************************************

19. února Bartlett všechny svolal. Začali poslední přípravy na cestu. První dvě družstva měla vyrazit ještě téhož dne.

Bylo příznivé počasí, foukal svěží vítr. Obě Munroova družstva sledovala mnohokráte projetou stezku. I ti, kdo neměli žádné zkušenosti s pohybem na ledě, se brzy naučili dodržovat základní zákonitosti a pravidla. Vydatně jim pomáhal Hadley. Jako jediný věděl, na co dávat pozor, jak překonávat překážky. Naučil je překonávat trhliny v ledu, naučil je vyhledávat nejlepší cestu.

Dne 25. února byla obě Munroova družstva zastavena největším tlakovým hřbetem, jaký kdy viděli. Jeho výšku odhadovali na sedmnáct až dvacet pět metrů. Rozdělili se a v obou směrech hledali cestu skrz nebo okolo hřbetu. Šli na východ i na západ, kam až mohli. Když se zase sešli, zjistili, že nikdo z nich cestu nenašel. Vrátili se do tábora, ve kterém strávili předchozí noc a probírali problém ze všech stran. Nakonec se rozhodli jít podél hřbetu na východ. Hřbet musí mít nějaký konec.

Bartlett a ostatní, kteří zůstali v Táboře u ztracené lodi, museli odložit svůj odchod. Zdržela je sněhová bouře. Navíc chtěl kapitán dokončit inventuru věcí, které vezmou s sebou a které tu budou muset zanechat. Na základě inventury rozhodl, že jeho družstvo bude muset táhnout jedny saně navíc.

Před odchodem sepsal Bartlett zprávu o jejich pobytu v táboře. Všichni ji podepsali, kapitán ji vložil do měděné schránky a zahrabal do sněhu.

23. února se sněhová vánice zmírnila a vítr ustal. Muži spěšně dokončovali přípravy na odjezd.

Kuraluk a jeho rodina jeli vpředu s Templemanem, Auntie nesla malou Mugpi na zádech. Helen cupitala vedle nich a dokonce chvílemi pomáhala otci se saněmi. O hodinu později vyrazil Bartlett s Mamenem, McKinlayem a Kataktovikem.

Pár saní, které mělo na starost Bartlettovo družstvo, byl přetížen. Psi, přestože vydatně nakrmení, odmítali táhnout náklad. Kapitán musel zapřáhnout McKinlaye, sám zezadu řídil, tlačil a dával povely psům. Mamenovi koleno ještě nedovolovalo, aby mohl s něčím vydatněji pomáhat. Jen se belhal vedle spřežení a měl co dělat, aby s ostatními udržel krok.

Bartlett toužil po co nejrychlejším spojení výpravy. Chtěl dostat své lidi na jakoukoli pevnou zemi a pak jít na Sibiř, jak jen to nejrychleji bude možné. Už teď to zašlo příliš daleko. Ztrátou Mackaye a jeho družstva, nejistotou ohledně Sandyho, Barkera, Bradyho a Golightlyho. Kvůli tomuto spěchu udělal kapitán první večer na cestě velikou chybu. Nedal postavit iglú. Protrpěli noc ve stanu a byla to nejspíš nejstudenější noc v jejich životě.

Když se druhý den vydali na cestu, byla ještě tma. Spřežení vedl McKinlay. Byl přesvědčen, že vše o vedení spřežení již okoukal od kapitána. Byl si jistý, že psy zvládne. Na prvním větším hrbolu se však saně převrátili a psi se svými postroji skončili v neuvěřitelném propletenci. McKinlay nadával tak, že Bartlett zůstal stát s otevřenou pusou.

Kuraluk jel daleko vpředu. S jeho družstvem se setkali až v táboře pět. Kousek odtud byl náklad, který tam již dříve složil Chafe. V nákladu měla být zásoba sedmdesáti litrů nafty. Našli však jen dvacet pět litrů. Zbytek byl někde zavátý sněhem. Ztráta nafty byla tak vážnou záležitostí, že Bartlett poslal druhý den ráno McKinlaye a Kataktovika zpět do Tábora u ztracené lodi. Aby naložili ze zásob, které tam zanechali, tolik nafty, kolik jen budou schopni uvézt.

Bartlett s Mamenem a Kuralukova s rodinou s Templemanem pokračovali ráno v cestě k Heraldovu ostrovu. Byli překvapeni, když po chvilce spatřili Munroa s oběma družstvy. Vraceli se do Tábora u ztracené lodě.

„Nedá se projet,“ řekl Munro kapitánovi a popsal, s jakým problémem se setkali. Bartlett byl rozlobený. Nedovedl si představit, co by chtěli muži po návratu do tábora dělat. Dal jednoznačně najevo, že pojedou dál. Tlakový hřbet ať vezme čert.

Bartlett šel před ostatními a zkoumal pohledem ledovou krajinu. Neviděl nic jiného, než bez ladu a skladu na sebe navršený led. A pak zde byl impozantní ledový hřbet, či spíše celá řada hřbetů, rozprostírající se dlouhé kilometry od západu na východ. Pohoří táhnoucí se od obzoru k obzoru. Neexistoval způsob, jak ho projít. Budou si muset přes něj postavit cestu. Mužům se srdce svírala úzkostí. Pokud se jim to podaří, pokud se jim to vůbec podaří, bude celý týden trvat, než si prolomí stezku ledovým hřbetem.

S prací začali okamžitě. Bartlett s Eskymáky šli vpředu a vyznačovali, kudy průlom povede. Ostatní za nimi, s krumpáči, cepíny, sekerami a lopatami upravovali cestu. Když prosekali průchod, necelý metr široký, bylo třeba ještě uhladit povrch, aby po něm dokázaly projet saně. Byla to nervy drásající dřina.

Smolař Malloch zase nějakým způsobem dokázal, že mu omrzly nohy. Tentokrát obě. Obě paty a po dvou prstech na každé noze. Jak bylo u Mallocha zvykem, nikomu o tom neřekl. Výsledkem bylo, že se dostal do skutečného maléru. Pata na jeho pravé noze byla jen kusem syrového masa. Mamen mu odstřihl kůži a nohu mu ovázal. Také Maurer měl omrzliny. Zůstávali tak v táboře před ledovým hřbetem, bezcenní invalidé. I Mamenovi Bartlett nařídil, aby nechal své koleno v klidu.

„Budeme tě ještě potřebovat, až se z toho dostaneme!“  říkal mu Bartlett.

Vzdálenost přes celé pohoří činila šest kilometrů. Všichni museli stezku několikrát přejít, aby přemístili veškeré zásoby z jedné strany hřbetu na druhou.

Konečně šestý den poté, co začali, přenesli všechny zásoby a přešli ledový hřbet naposledy. Bartlett předpokládal, že před pobřežím budou ještě další ledové hřbety, ale to nejhorší teď měli za sebou. Muži si musí odpočinout. Ještě asi šedesát pět kilometrů a budou na Wrangelově ostrově. Vzhledem k nepředvídané překážce teď museli upustit od původního plánu a jít kolem Heraldova ostrova.

********************************************************************************

Z nějakého důvodu, který Mamen neznal, se kapitán najednou začal chovat sobecky. Stále se držel s Kataktovikem, neustále byli daleko vpředu, před ostatními. Bartlett se Eskymáka držel jako klíště. Měli maso z medvědů, které zastřelil Hadley. Když Mamen s McKinlayem požádali o svůj díl masa, které bylo na Bartlettových saních, dověděli se, že maso Bartlett s Kataktovikem snědli.

„Než se dostaneme na ostrov, tak mi na ničem nezáleží,“ řekl Mamenovi Bartlett, „a tak k čertu se všemi, s každým, dovedu se o sebe proklatě dobře postarat. Nehodlám hladovět!“

McKinlay cítil, že se takto Bartlett chová z jiných důvodů. Ale byla to záhada. Bartlett byl vždy štědrý a spravedlivý a najednou začal myslet pouze na sebe.

Brzy přišly i další situace, kdy se Bartlett choval podobně. McKinlay a Mamen ovšem nemohli vědět, že kapitán už přemýšlí o dlouhé cestě na Sibiř. Věděl, že jeho muži jsou zesláblí, že by takovou cestu nedokázali zvládnout. Byl rozhodnut, že se na Sibiř vydá sám. Na tři sta dvacet kilometrů dlouhou cestu a pak ještě na další, hornatou sibiřskou divočinou. Aby přivedl pomoc. Ostatní budou čekat na ostrově, ten by je až do příchodu pomoci měl uživit. Ať si o něm teď myslí to nejhorší. Ale nemohl svým lidem dost dobře říci, že zemřou, pokud nepřivede pomoc.

12. března se na další cestu vydali ještě za tmy. Byli rozhodnuti dostat se toho dne na pevninu za každou cenu. Hodinu po poledni zaslechli Kataktovikův křik:

„Nuna! Nuna!“  „Země!“

Všichni pevninu hlasitě pozdravili. Byla to první pevná země, na které od okamžiku vyplutí stanuli. Wrangelův ostrov byl skalnatý, pustý a divoký, pokrytý ledem a sněhem. Měl osmdesát kilometrů na šířku, byl několik set kilometrů dlouhý. Ležel 720 kilometrů od břehů Aljašky a 320 kilometrů od břehů Sibiře. Ale byla to země.

Wrangelův ostrov s pobřežním ledem. Satelitní snímek.

Wrangelův ostrov s pobřežním ledem. Satelitní snímek.

Bartlett a jeho muži stáli na severozápadní straně ostrova, kde vybíhaly do moře či přesněji do ledu tři ostrohy. Po pobřeží se povalovaly kmeny mrtvých stromů, které sem voda připlavila ze sibiřských řek. Nedaleko pobřeží už začínaly kopce a údolí a ze středu ostrova se zvedaly vysoké štíty. Byl to báječný pohled na spoustu vyplaveného dřeva. Budou je potřebovat ke svému pobytu na ostrově. Nikde neviděli žádné stopy zvěře, ale to v té chvíli nevadilo. Bylo důležité, že jsou v bezpečí.

Pobřeží Wrangelova ostrova

Pobřeží Wrangelova ostrova

Jediné, co jim kalilo radost, byl fakt, že tu na ně nečeká Sandy a jeho lidé. Že by ještě někdy spatřili Mackaye, Murraye, Beauchata a Morrise, nevěřili. Potajmu ovšem doufali, že by Sandy už mohl být tady. Nyní se začali obávat nejhoršího. Co je se Sandym, když není na Wrangelově ostrově? Dostali se alespoň na Heraldův ostrov? Čekají teď tam?

Bylo to strašné pomyšlení. Rychle zapálili mokré dřevo. Kouř bude vidět do velké vzdálenosti a spatří-li ho Sandy nebo Mackay, bude dobrým orientačním prvkem.

„Na světě se nenajde statečnější a svým povinnostem věrnější muž, než je kapitán Bartlett,“ napsal si toho večera do deníku Fred Maurer. „Sdílel s námi všechna nebezpečí, udělal všechno pro to, aby nás zachránil.“

V týdnu, který následoval, přemýšlel Bartlett, co dál. Ostatní muži pátrali po zvěři, sbírali naplavené dřevo, vraceli se zpět do postupových táborů pro zásoby.

Kuraluk vyslovil názor, že v blízkosti ledem pokrytého ostrohu zvěř nenajdou, protože zde není moc otevřené vody. Po dalším průzkumu oznámil, že spatřil stopy medvědů. Stopy po karibu nebo po jiné vysoké zvěři žádné. Sám se také vydal po západním pobřeží ostrova pátrat po Sandym či po Mackayovi. Nic neobjevil.

Kapitán mužům vysvětlil, že jsou v podstatě dvě možnosti. Buď půjdou na Sibiř všichni, nebo půjde on sám. Možnost, že by je zde našla nějaká velrybářská loď, byla nepatrná. Velrybářství v této oblasti upadalo a na tuto variantu spoléhat nemohli.

Bartlett ještě stále nezavrhl variantu, že půjdou všichni. Stav Mallocha, Mamena a Maurera však byl nedobrý. Cestu by nemuseli zvládnout. Na ostrově se zotaví a počkají zde na pomoc.

Bartlett se rozhodl pro druhou možnost. Půjde pro pomoc. Přejde z Wrangelova ostrova přes De Longův průliv ke břehům Sibiře. Vezme s sebou Kataktovika. Eskymák byl v dobrém fyzickém stavu a na ledu se uměl pohybovat. Životu v Arktidě rozuměl a dokázal, že se na něj dá spolehnout.

Budou muset cestovat nalehko a rychle. Dokud je led v relativně dobrém stavu. Až začne praskat a vytvoří se kanály, cesta bude nemožná.

Na ostrově byl dostatek potravin, aby lidem stačily na osmdesát dní, tedy do konce června. Na jaře se navíc na ostrov vrátí ptáci, u pobřeží budou tuleni. Kapitán si vezme sedm psů, zbytek nechá tady. Chtěl, aby se Mamen, Chafe a Clam vrátili do Tábora u ztracené lodi pro zbývající zásoby a Mamena ustanovil vůdcem této výpravy.

Bartlett promluvil ke svým mužům tak přesvědčivě, že je uklidnil a naplnil nadějí. Pravdou ovšem bylo, že o Sibiři věděl asi tolik, co o Marsu. Měl jen velmi kusé informace z navigační příručky mnoho let staré, žádné jiné. Mohl jen doufat, že vše dopadne dobře. Případné problémy bude řešit, až nastanou.

Ráno 15. března zuřila prudká vichřice. Všichni byli nuceni tísnit se v iglú, pohřbeném téměř metr pod sněhem; několik hodin trvalo, než si prohrabali cestu ven. Mamen si při pohybu ve stísněném prostoru znovu vymkl koleno. Chafe, Williamson a Templeman onemocněli jakousi záhadnou chorobou. Do Tábora u ztracené lodi tak budou muset jít Clam, Munro a Breddy.

Munro převezme velení nad trosečníky po Bartlettově odchodu. Kapitán musel dodržet pravidlo, že velet musí nejvýše postavený člen posádky. Tím byl v současné chvíli John Munro, hlavní strojník. Bartlett z toho měl oprávněné obavy. Munro měl problematickou povahu. Měl sklony k lenosti, byl vychytralý a neupřímný. Mezi ním a vědci Mamenem a Mallochem panovalo otevřené nepřátelství. Stejně nepřátelský byl i vztah mezi Munroem a Williamsonem.

Bartlett muže, kteří zůstanou na ostrově, rozdělil do čtyř družstev. Řekl jim, ať si každé družstvo udělá vlastní tábořiště, aby mohli lovit v jiných oblastech a zajistit si tak více potravy. Měl pocit, že menší družstva se lépe shodnou.

Bartlett si byl vědom, že tu zanechává různorodou skupinu mužů, s několika nestálými a problematickými jedinci. Bál se, že klid, který nastolil, po jeho odchodu nevydrží. Slíbili mu, že se k sobě budou chovat slušně. To bylo vše, co pro klid na ostrově mohl udělat.

Bylo 18. března 1914. Bartlett se se všemi rozloučil a požádal McKinlaye, aby je kus cesty vyprovodil.

„Postarej se o to, aby tu byl klid,“ žádal ho, a pomáhej Munroovi. Pak se rozloučili a McKinlay se díval, jak se kapitán s Kataktovikem vydávají na dlouhou a osamělou cestu. Všechno teď záviselo na nich. Životy dvanácti mužů, jedné ženy a dvou děvčátek. Mají-li McKinlay a ostatní někdy opustit ostrov, jsou Bartlett s Kataktovikem jejich jedinou nadějí.

Další část

********************************************************************************

Zdroje
Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)
Fotografie: titulní: www.panoramio.com;
Plavba a drift lodi Karluk: www.civilization.ca
Pobřeží Wrangelova ostrova: review-planet.ru
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů: Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část IV.

  1. Buteo napsal:

    Jó, příběhy z polárních krajin, od útlého dětství. V té době byla přístupná jenom část světové literatury z této oblasti. Takže moji hrdinové byli v první řadě slavní Norové. Ti byli povolení, protože soupeřili s Anličany, co byli horší imperialisti. No a pak ruští hrdinové polárních nocí. Taky tam byli pěkné příběhy. Taky jsem byl ještě na gymplu jediný, co při ekzámenu uměl vyjmenovat všechna okrajová moře SLO od Nord Cap po Čukotský nos. Dodnes si myslím, že pěvec co mu bílá velryba uhání do hlubin Laptěvů, neví kde to je a co to byli za bráškové.
    No jo, my v chudé učitelské rodině jsme neměli TV, natož PC, tak jsme četli co se dalo.

  2. SV napsal:

    …čítalo a snívalo 😉

  3. SV napsal:

    „Mohl jen doufat, že vše dopadne dobře. Případné problémy bude řešit, až nastanou.“
    múdry chlap.

  4. Ladislav Obdržálek napsal:

    Fakt dobře psané. Líbivě, přitom věcně. Ď.

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *